Jaroslav Šedivý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc.
Sedivy Jaroslav 1341.jpg

místopředseda druhé vlády V. Klause a vlády J. Tošovského
Ve funkci:
8. listopadu 1997 – 22. července 1998

Ve funkci:
8. listopadu 1997 – 22. července 1998
Předseda vlády Václav Klaus
Josef Tošovský
Předchůdce Josef Zieleniec
Nástupce Jan Kavan

velvyslanec ČR ve Švýcarsku
Ve funkci:
1999 – 2002

Narození 12. listopadu 1929 (85 let)
Československo Praha
Československo
Choť Marie Šedivá
Děti syn Jiří a dcera Hana
Vzdělání

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. (* 12. listopadu 1929 Praha) je český historik a bývalý politik, ministr zahraničních věcívelvyslanec v několika zemích.

Život[editovat | editovat zdroj]

Od 2. ledna 1948 byl členem KSČ.[1] V roce 1952 vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1961 získal doktorát.

Od roku 1952 vykonával základní vojenskou službu, první rok v poddůstojnické škole u 2. dělostřeleckého pluku v Plzni, druhým rokem byl rozkazem ze dne 15. října 1953 přeložen do Prahy k 70. pěšímu praporu jako překladatel do ruštiny pro sovětského poradce ve Vojenské kontrarozvědce. Výzvu ke vstupu do služebního poměru ve Vojenské kontrarozvědce odmítnul. Pracoval ve Slovanském ústavu Akademie vědPraze, od roku 1957 poté jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie. Po invazi do Československa byl v roce 1970 na 6 měsíců vězněn. Po propuštění pracoval např. jako lesní dělník, řidič a čistič oken.

Za socialismu publikoval pod cizími jmény – např. pro knihu Pokořená revoluce propůjčila jméno Yvette Heřtová, pro knihu Metternich kontra Napoleon Jan Halada.

V roce 1989 byl přijat do Prognostického ústavu Akademie věd. Stal se poradcem tehdejšího ministra zahraničí Dienstbiera.[2] V červnu 1990 byl jmenován velvyslancem ČSFR ve Francii. Byl také velvyslancem v BelgiiLucembursku. V letech 19971998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V letech 19992002 byl velvyslancem ve Švýcarsku.

Václav Klaus jej 28. října 2005 vyznamenal Medailí Za zásluhy II. stupně.[3]

Je ženatý s Marií Šedivou, mají syna Jiřího a dceru Hanu.

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Pokořená revoluce. Praha : Mladá fronta, 1977. 193 s. 2. vyd. Děkabristé : anatomie nezdařeného převratu. Praha : Volvox Globator, 2000. 188 s. ISBN 80-7207-336-2. (U prvního vydání knihy byla uvedena jako autorka Yvette Heřtová, ale ve skutečnosti byl autorem Jaroslav Šedivý.)
  • Metternich kontra Napoleon. Praha : Panorama, 1985. 241 s. 4. vyd. Praha : Volvox Globator, 2005. 205 s. ISBN 80-7207-564-0. (U prvních dvou vydání knihy uveden jako autor Jan Halada, ale ve skutečnosti byl autorem Jaroslav Šedivý.)
  • Černínský palác v roce nula : (ze zákulisí polistopadové zahraniční politiky). Praha : Ivo Železný, 1997. 164 s. ISBN 80-237-3492-X.
  • Velvyslancem u Eiffelovy věže 1990-1994 : (Praha - Paříž v zahraniční politice). Praha : Mladá fronta, 2008. 268 s. ISBN 978-80-204-1716-9.
  • Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu. Praha : Volvox Globator, 1999. 183 s. ISBN 80-7207-217-X. 2. vyd. Praha : Volvox Globator, 2008. 183 s. ISBN 978-80-7207-672-7.
  • Diplomacie je uměním kompromisu : cesta do NATO, do EU a další příběhy : 1995-2002. Praha : Mladá fronta, 2009. 277 s. ISBN 978-80-204-2015-2.
  • Jaroslav Šedivý : mé putování zmateným stoletím. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 378 s. ISBN 978-80-7422-188-0.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Exministr přiznal, že byl u StB – článek na serveru Lidovky.cz, 2. 7. 2007
  2. http://www.lidovky.cz/soveti-tu-meli-jaderne-strely-byl-to-pro-nas-sok-rika-sedivy-pq7-/ln_domov.asp?c=A110705_124632_ln_domov_hs
  3. Seznam vyznamenaných

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]