Diskuse:Jaroslav Šedivý

Reakce na Zídkův článek

Marie Šedivá (manželka Jaroslava Šedivého) mne požádala, abych upravil Wiki heslo "Jaroslav Šedivý", neboť v něm jsou obsaženy zavádějící až lživé informace. Šedivého objasnění vyšlo v tištěné podobě v Lidových novinách dne 19.04.2012. Viz níže. M. Šedivé jsem poradil, aby požádala redakci LN o zveřejnění níže uvedeného textu i v internetově dostupném archivu LN. Kdy se tak stane, netuším.

Zeddweb (diskuse) 28. 2. 2013, 10:13 (UTC)

Reakce J. Šedivého na zavádějící Zídkův článek:

Tlumočil jsem na vojně, u StB jsem ale nebyl

Petr Zídek se v článku Patálie s premiérovou chotí /LN 16.3.2012/ brání kritice svého seriálu o ženách našich ministerských předsedů, kterou den předtím uveřejnil Bohumil Doležal, a jako rozdavač historických lekcí říká: „Pokud historik o někom píše, je jeho první povinností shromáždit o něm všechny dostupné prameny.“ Nezmiňuje ovšem druhou povinnost, to jest shromážděné prameny poctivě a pravdivě interpretovat.

Takže nyní koriguji lež novináře Zídka. V LN z 2.července 2007 uveřejnil článek „Exministr Šedivý přiznal, že byl u StB“, což byla nehorázná lež.

O co šlo? Od roku 1952 jsem vykonával vojenskou základní službu, první rok v poddůstojnické škole u 2. dělostřeleckého pluku v Plzni, druhým rokem jsem byl rozkazem ze dne 15. října 1953 přeložen do Prahy k 70. pěšímu praporu jako překladatel do ruštiny v rámci své základní služby pro sovětského poradce ve vojenské kontrarozvědce. V ten den odpoledne jsem se hlásil v kasárnách v Praze Na Pohořelci, ve kterých jsem pak zůstal do svého odchodu do civilu 1.listopadu 1954. Útvar, ke kterému jsem byl převelen, byl obslužným útvarem pro Hlavní správu vojenské kontrarozvědky /HSVKR/.

Předem učiněný závěr?

To základní tvrzení, že jsem byl u StB, zkonstruoval Zídek neodborným a opravdového historika nedůstojným způsobem jakéhosi „kauzálního“ dokazování zřejmě předem již učiněného závěru: byl-li Jaroslav Šedivý převelen k vojenské kontrarozvědce, a tato hlavní správa vojenské kontrarozvědky byla tehdy součástí StB, byl tedy v StB.

Především, nebyl jsem příslušníkem vojenské kontrarozvědky, odbýval jsem si dvouletou prezenční vojenskou službu, v jejímž druhém roce jsem byl převelen k 70. pěšímu praporu, jenž byl pouze obslužným praporem pro Hlavní správu VKR. Hned v počátku jsem byl vyzván, abych přestoupil do služebního poměru ve VKR s tím, že mi bude udělena důstojnická hodnost. To jsem odmítl a zůstal v kasárnách až do konce své základní služby v hodnosti rotného s měsíčním žoldem 120 Kč.

I kdybychom tedy vzali v úvahu onen formalistický způsob dokazování „byla-li VKR součástí StB, pak J.Š. byl u StB“, Zídek se mýlí. Nebyl jsem příslušníkem VKR.

Moje převelení k 70. pěšímu praporu bylo provedeno k 15. říjnu 1953. V mé vojenské knížce je zapsán pouze tento 70. pěší prapor. Reorganizací v září 1953 se vojenská kontrarozvědka stala 6. správou ministerstva vnitra a StB byla 2. správou MV.

Do civilu jsem odešel bez závazku

Historik Zídek si nepoložil otázku, jak to, že po dvouměsíčním přijímači u dělostřeleckého pluku jsem nebyl poslán do školy pro záložní důstojníky, ačkoliv jsem po všech stránkách měl k tomu předpoklady? Když už se probíral archivními dokumenty o mně, mohl přijít i na posudek, který od píseckých agentů mělo o mně k dispozici písecké doplňovací velitelství, pod které jsem spadal. Bylo v něm, kromě dalších nesmyslů, zajímavé moje zhodnocení: „...je buržoazního chování, patří mezi píseckou zlatou mládež, dny tráví na plovárně a po večerech tancuje v hotelu Bílá růže...“

Zídek si nepoložil otázku, proč, když jsem nebyl z důvodu špatného posudku poslán do školy pro záložní důstojníky, jsem najednou byl převelen k službě pro sovětského poradce? V tomto případě hrál roli rok 1953, byla ještě válka v Koreji a podle šílené Stalinovy politiky se „socialistický tábor„ připravoval na „konečnou válku“ s kapitalismem. I československá armáda měla být k tomu připravena k 1. lednu 1954. Byla reorganizována a přezbrojena. A z toho důvodu také v půli roku 1953 přišli do naší armády sovětští poradci, snad do každé posádky. A právě v říjnu 1953 jich dorazil houf i do vojenské kontrarozvědky. Vznikla naléhavá potřeba tlumočníků. Zřejmě nejjednodušší bylo je nalézt v aktivní vojenské službě a prostě převelet. Přes tyto poradce mělo mít sovětské velení v případě chystaného konfliktu kontrolu nad československými ozbrojenými silami. Já jsem měl ve svých papírech sdělení, že jsem vystudoval historii a ruštinu na filozofické fakultě.

V té době zase angličtináři v základní vojenské službě byli umisťováni na hlásky podél západní hranice, kde denně odposlouchávali a zaznamenávali radiové konverzace v amerických jednotkách z druhé strany hranice. Ti zase sloužili pro vojenskou zpravodajskou službu.

Při odchodu do civilu 1.listopadu 1954 jsem znovu odmítl přejít do služby ve VKR a opustil jsem kasárna bez jakéhokoli závazku.

Asi jsem udělal chybu, že jsem nereagoval hned, když Zídkův článek vyšel. Jenomže ta lež žije, na internetu, ve Wikipedii a dokonce se pěkně podtržená objevila v listopadu 2010 na blogu stanice Bruxelles 2, „Webnews francophone consacré a la Politique étrangere de l´EU“. Říká se tam, že jsem v 50. letech sloužil v kontrašpionážní službě státní bezpečnosti!

Dnes už bych nad celou tou záležitostí rukou nemávnul. V téhle „dysfunkční společnosti“ bych radil podobné věci už nekompromisně žalovat. Mám to ještě udělat? Vieweghův spor s bulvárem je dobrou inspirací.

Jaroslav Šedivý