Konspirační teorie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Konspirační teorie (spiklenecká teorie, teorie spiknutí) je původně neutrální označení pro jakékoli tvrzení o kriminálním nebo politickém spiknutí. Termín ale časem nabyl pejorativního významu a je používán téměř výlučně pro odkazování na okrajové teorie, které vysvětlují historické nebo současné události jako výsledek tajného spiknutí skupiny mocných činitelů. Zastánci konspiračních teorií obvykle tvrdí, že touto skupinou jsou vlády, tajné služby, mocné korporace nebo mezinárodní organizace, tajné spolky, představitelé určitých národů či náboženství nebo i mimozemské civilizace.

Samo použití pojmu „konspirační teorie“ je do jisté míry problematické, protože tento termín používají především skeptici a odpůrci teorií spiknutí a přikládají mu hanlivý smysl. Označí-li mluvčí nějaké tvrzení jako „konspirační teorii“, pak tím obvykle dává najevo, že je považuje za smyšlené a nepodložené. Termín bývá tedy používán jako automatické zamítnutí tvrzení, které je považováno za směšné, nesprávné, paranoidní, neopodstatněné, bizarní či iracionální.[1]

K přitažlivosti konspiračních teorií přispívá touha po nalezení jednoduché příčiny komplikovaných a těžko vysvětlitelných událostí.[2]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Daniel Pipes definuje konspirativismus jako „mentalitu, tendenci hledat klíč k dění v působení skrytých sil, víru ve spiknutí jako hybnou sílu historie“.[3]

Konspirativistický názor předpokládá svět, který se řídí plánem. To se projevuje ve třech podstatných principech obsažených v téměř každé konspirační teorii:[4]

  • Nic se neděje náhodně. Příčinou významných událostí nemůže být náhoda.
  • Zdání klame. Spiklenci důmyslně zakrývají svou identitu nebo činnost.
  • Všechno souvisí se vším. Skryté souvislosti lze odhalit propojením zdánlivě nesouvisejících informací.

Teorii spiknutí nelze falzifikovat, čímž ji lze odlišit od racionální kritiky. Teorie spiknutí je uzavřený systém idejí; zastánci konspiračních teorií odmítají protichůdné důkazy s tím, že jsou nedůvěryhodné, protože je mohli podvrhnout samotní spiklenci.[5]

Petr Zídek poznamenává, že „[s]piklenecké teorie je velmi obtížné racionálně vyvracet, protože pracují s neverifikovatelnými fakty, volně směšují pravdu a fikci, pomíjejí vše, co jim protiřečí, a ze správných předpokladů odvozují falešné důsledky.“[2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

První známou publikovanou konspirační teorií jsou Paměti ukazující dějiny jakobínství (Mémoires pour servir à l'histoire du Jacobinisme), jejichž první svazek vydal v roce 1798 jezuita Augustin Barruel. Francouzskou revoluci považoval za spiknutí zednářů, bavorských iluminátů a osvícenských filozofů. Všeobecně známý pamflet Protokoly sionských mudrců z roku 1903 pak popisuje židovské spiknutí, jehož cílem má být ovládnutí světa.

Konspirační teorie se před masovým rozšířením internetu a kabelové televize šířily hlavně tištěnou formou v okrajových malonákladových publikacích. Podle politologa Michaela Barkuna konspirační teorie, jež byly kdysi omezené na okrajové publikum, pronikají zhruba od 90. let 20. století do mainstreamu a populární kultury. (Příkladem mohou být televizní seriál Akta X nebo thrillery Dana Browna.) Zejména Internet má na šíření konspiračních teorií velký vliv: nejen značně usnadňuje sdílení textů, ale také přispívá k tomu, že dosud oddělené konspirace se propojují do „superkonspirací“.[6] Barkun definuje superkonspirace jako složené konstrukce, ve kterých je hierarchicky propojeno více konspirací. Na vrcholu konspirativní hierarchie je vzdálená, ale všemocná síla ovládající (silou či klamem) méně mocné aktéry.[6] Příkladem takové superkonspirace je Nový světový řád.

Míra důvěry v konspirační teorii[editovat | editovat zdroj]

Míru důvěry jednotlivce ve výrok lze zidealizovaně vyjádřit pomocí subjektivní Bayesovské pravděpodobnosti jako

P'(V) = \frac {P(I|V)P(V)}{P(I|V)P(V)+P(I|\neg V)(1-P(V))}

kde:

  • P(V) je pravděpodobnost výroku V před získáním informace I,
  • P'(V) je pravděpodobnost výroku V po získání uinformace I,
  • P(I|V) je pravděpodobnost získání informace I, je-li V pravda,
  • P(IV) je pravděpodobnost získání informace I, je-li V nepravda.

Pokud P(I|V) > P(IV) je P'(V) > P(V) a informaci I je možné považovat za důkaz pravdivosti (evidence) výroku V.[7] Konspirační teorie vznikají při nerespektování pravidel zacházení s evidencí, např. použití absence příznaku jako důkaz toho, že jev nastane.[7] Za mnohými konspiračními teoriemi může také stát chyba, kdy není dodrženo, že čím složitější výrok, tím je nepravděpodobnější.[7] Svou roli hraje také apofenie a tendence domnívat se, že vše, co se děje, sleduje nějaký cíl.

Kritéria, podle kterých lze posuzovat věrodnost dané teorie mohou být:[8]

  • velikost spiknutí,
  • kvalita spiklenců,
  • vymezení spiklenců,
  • motivace spiklenců,
  • zřejmost a konkrétnost cíle,
  • důležitost cíle a předvídatelnost jeho dosažení,
  • citlivost na prozrazení,
  • předchozí angažmá spiklenců.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BIRCHALL, Clare. Knowledge Goes Pop: From Conspiracy Theory to Gossip. Oxford : Berg, 2006. ISBN 1-84520-143-4.  
  2. a b Zídek 2009
  3. Pipes 2003
  4. Barkun 2003, s. 3
  5. Barkun 2003, s. 7
  6. a b Barkun 2003, s. 6
  7. a b c BÍLA, Hynek. Příčiny a mechanismy konspiračního myšlení. Kvantová koroptev [online]. pátek 22. července 2011, 19:24. Téma Chyby v racionálním uvažování. Dostupné online.  
  8. BÍLA, Hynek. Konspirace a WikiLeaks. Kvantová koroptev [online]. neděle 9. ledna 2011, 20:08. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]