HIV

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox HIV

Virus HIV pod elektronovým mikroskopem.
Virus HIV pod elektronovým mikroskopem.

Stylizovaná podoba viru HIV.

Stylizovaná podoba viru HIV.
Vědecká klasifikace
Skupina: VI (ssRNA viry s reverzní transkriptázou)
Čeleď: retroviry (Retroviridae)
Podčeleď: Orthoretrovirinae
Rod: Lentivirus
Druh: HIV-1; HIV-2

HIV (z angl. Human Immunodeficiency Virus, virus lidské imunitní nedostatečnosti) je obalený RNA virus náležející mezi retroviry, což je skupina virů mající schopnost vytvořit podle své RNA molekulu DNA a tu vložit do genomu hostitelské buňky. Způsobuje nemoc AIDS z anglického výrazu pro „syndrom získané imunitní nedostatečnosti“.

Popis viru[editovat | editovat zdroj]

Částice HIV sestávají ze dvou molekul pozitivní jednořetězcové RNA (+ssRNA), enzymu reverzní transkriptázy (je zodpovědný za přepis RNA do DNA), enzymu integrázy (zodpovídá za začlenění nově vzniklé DNA do DNA buňky), kapsidy a membrány z dříve infikované buňky, obohacené o glykoproteiny gp120 a gp41, sloužící k identifikaci vhodné buňky a usnadnění průniku do ní.

Způsoby přenosu a prevence[editovat | editovat zdroj]

Virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem) a z matky na dítě. Běžný kontakt s nakaženou osobou nepředstavuje žádné riziko. Virus je obsažen v tělních tekutinách nakažené osoby. Kontaktem tělní tekutiny obsahující virus se sliznicí nebo otevřenou ranou může dojít k přenosu. Mezi nejrizikovější tělní tekutiny patří:

  1. Krev, včetně krve menstruační a některých krevních derivátů, představuje největší riziko.
  2. Sperma.
  3. Poševní sekret.

Virus se v nebezpečných koncentracích nachází i v mozkomíšní tekutině a mateřském mléku, může se vyskytovat v preejakulační tekutině. V nízkých koncentracích byl nalezen i ve slinách, slzách a moči - koncentrace je zde však natolik nízká, že nepředstavuje reálné riziko nákazy. Riziko však významně stoupá, pokud jsou tyto tekutiny smíšeny kvůli zranění s krví. V potu virus nalezen nebyl.

Přenos krví[editovat | editovat zdroj]

Krev je z hlediska přenosu nejnebezpečnější tekutinou. Rizikové jsou zejména použité injekční jehly, ať už sdílené mezi narkomany nebo opakovaně používané v zemích se zaostalým zdravotnictvím. Důsledné používání jednorázových jehel je z hlediska prevence nutností. Přenos krevní transfúzí je dnes díky testování krve vzácný, stále k němu však občas dochází. Riziko představují i orgánové transplantace. Velkému riziku je vystaven zdravotnický personál manipulující s krví.

Hmyzí kousnutí riziko přenosu nepředstavuje.

Sexuální přenos[editovat | editovat zdroj]

Sexuální přenos byl zaznamenán z ženy na muže, muže na ženu, muže na muže i ženy na ženu. K přenosu může docházet při análním, vaginálním i orálním styku, případně jakékoliv jiné praktice, během které dochází ke styku sliznic se sexuálními sekrety či krví. Anální styk je významně nebezpečnější než vaginální, orální styk je nebezpečný nejméně. Vaginální styk představuje vyšší riziko přenosu z muže na ženu než naopak (žena je vystavena většímu množství tekutin partnera než muž, sperma obsahuje vyšší koncentrace viru než vaginální sekret, žena je tekutinám vystavena déle a větší plochou sliznice).[zdroj?] I v případě análního styku je většímu riziku vystaven příjemce.

Pravděpodobnost přenosu HIV infekce při jednotlivém nechráněném sexuálním styku záleží na řadě faktorů, jako je druh styku, aktuální množství viru v nakaženém partnerovi, současná nákaza další pohlavní chorobou (zvyšuje riziko přenosu) atd. Pohlavní styk během menstruace je vzhledem k přítomnosti krve rizikovější. Zatímco při vaginálním styku je pravděpodobnost přenosu z muže na ženu jedna ku několika stům až tisícům[zdroj?], v případě análního styku může být až jedna ku několika málo desítkám.[zdroj?]

Líbání rizikové není za předpokladu, že ústa nejsou poraněná.

Riziko nákazy zvyšuje časté střídání partnerů. Možnost nakažení významně snižuje užívání kondomu, Waller a Davis ve své metaanalýze z roku 2003 ukázali, že podle dostupných údajů užívání kondomu snižuje ve srovnání s nepoužíváním kondomu dlouhodobé riziko sérokonverze o 80%; autoři dodávají, že použité prameny nehodnotily správnost použití kondomů.[1]. Ostatní formy antikoncepce (například hormonální) při styku ochranu před nákazou neposkytují. Po nechráněném styku s neznámým partnerem, avšak v dostatečném časovém odstupu nutném pro správnou diagnózu, je vhodné u lékaře podstoupit krevní testy na přítomnost protilátek. Nákaze tak již samozřejmě nelze zabránit, ale lze zabránit nákaze dalších partnerů a včasnou léčbou zlepšit prognózu nemoci.

Přenos z matky na dítě[editovat | editovat zdroj]

K přenosu viru HIV z matky na dítě může dojít jak během vlastního těhotenství, tak během porodu. K přenosu tak dochází v 15 – 30 % případů. Vhodnou antivirovou léčbou během těhotenství a porodem císařským řezem, lze toto riziko významně snížit (1 %). Další riziko přenosu představuje kojení, kterého by se HIV pozitivní matky, mají-li možnost, měly vyvarovat.

Statistika[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření nákazy HIV ve světě.

V ČR tvoří nakažené HIV z 67% lidé české národnosti a 33% cizinci (krátkodobý pobyt) a rezidenti (dlouhodobý pobyt).[2] Mezi nakaženými převažují muži (přes 80%). Stále převažuje homosexuální/bisexuální přenos (zhruba 70% případů). SZÚ evidoval k listopadu 2012 1875 nakažených virem HIV, z toho 364 onemocnění AIDS a z toho 186 zemřelých.[3]

Významným zdrojem přenosu nákazy je tzv. „sexuální turistika“.[4] Šíření viru po Evropě odpovídá trasám letního cestování.[5]

Chování viru v organismu[editovat | editovat zdroj]

Virus v organismu napadá primárně CD4+ buňky,[6] což je typ T-lymfocytů odpovídajících za řízení imunitní odpovědi. Inkorporuje se do jejich jádra a čas od času se namnoží, obvykle v případě, kdy je organismus nějak oslaben, a infikuje další buňky. Imunitní systém napadeného zpočátku reaguje na každou větší produkci částic tvorbou velkého množství protilátek, takže infekce zpočátku připomíná zákopovou válku, kdy virus občas udělá krůček vpřed a zase se chvíli nic neděje. A další krok. Jeho postup je pomalý, ale nezadržitelný.

Posléze dochází k tomu, že odpověď imunitního systému na podnět (infekci, zhoubné bujení) je vzhledem ke klesajícímu počtu CD4+ buněk stále váhavější – přichází opožděně (infekce má čas se pořádně rozvinout, nádorek rozrůst) a trvá zbytečně dlouho (je opožděně vypínána, což značně vyčerpává organismus). Posléze se potíže nakumulují, špatně fungující systém se nejdříve přetíží a nakonec zhroutí. V posledních fázích je tento proces podpořen extrémním vyčerpáním organismu, který musí vyvinout nezměrné úsilí na zvládnutí i té sebemenší infekce. U nemocného propuká AIDS a virus se začíná masivně šířit organismem. Nyní již napadá i další buňky – makrofágy, nervové buňky a další.

Odběr krve na test HIV

Testy HIV[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Testy HIV.

Testování přítomnosti HIV je laboratorní proces, během kterého je analyzována krev jedince na protilátky proti viru HIV. Je složen z odběru krve pomocí injekční stříkačky a následného laboratorního rozboru. V současnosti se testují i metody, které by dokázaly virus lokalizovat bez nutnosti odběru lidské krve.

Teorie o původu viru[editovat | editovat zdroj]

HIV je virus, který je blízký příbuzný viru SIV (z angl. Simian Immunodeficiency Virus, virus opičí imunitní nedostatečnosti) způsobující nemoc podobnou AIDS u opic. Předpokládá se, že se na člověka přenesl lovem ze šimpanzů a mangabeje bělokrkého.[7] Genetické výzkumy naznačují, že viry HIV jsou již zhruba 100 let staré.[8] V současnosti jsou evidovány dva viry HIV, jedná se o HIV-1 a HIV-2, které se od sebe značně liší. Při prozkoumání genetické informace HIV-1 se zjistilo, že tato je příliš rozdílná, než aby vznikla pouhou mutací viru HIV-2. V současnosti se předpokládá, že HIV-1 se u lidské populace v izolovaných skupinách vyskytuje již po dlouhou dobu a že se jedná nejspíše o následovníka viru SIV, který se nachází u šimpanze. Oproti tomu HIV-2 je virus, který je relativně příbuzný s virem africké opice. V zatím neznámé historii došlo k přenosu tohoto viru, který byl u opice velice dobře snášen, na člověka. Jelikož se u člověka jednalo o nový virus, neměl vůči němu aktivní protilátky a jeho imunitní systém si s ním nebyl schopen poradit.[8] V roce 2013 byl v Africe objeven nový kmen viru HIV s označením A3/02, který je spojením dvou nejběžnějších kmenů HIV. U nakažených se vyvíjí AIDS již do pěti let, tedy o polovinu rychleji než u dosavadních kmenů HIV.[9]

Rychlý nástup a rozšíření nemoci v populaci je pravděpodobně dán dostatečně nesterilními očkovacími a antibiotickými kampaněmi vrcholících v Africe kolem roku 1960 (první dochované případy HIV pochází z roku 1959).[10] To otevřelo prostor k turistice do Afriky a spolu s emigrací z Afriky to vedlo k rozšíření HIV do zbytku světa. S nárůstem počtu černošských heterosexuálů se v Británii (což platí i o jiných Evropských zemích) bude zvyšovat pravděpodobnost heterosexuálního přenosu HIV.[11][12]

Konspirační teorie[editovat | editovat zdroj]

Jelikož onemocnění HIV se objevilo poměrně rychle a znenadání, objevila se celá řada spekulací, která se snažila rychlý nástup této nemoci vysvětlit lidskou činností respektive jako výsledek armádních pokusů a stal se i nástrojem souboje hlavních mocností 20. století. Například Pavel Alexandrovič Jefremov se od roku 1978 v moskevském ústředí KGB podílel na vymýšlení různých dezinformací - například vytvořil fámu, že virus HIV byl uměle vytvořen v americké vojenské laboratoři.[13] O teoriích umělého původu HIV mluví mimo jiné nositelka Nobelovy ceny míru Wangari Maathai.[14]

V současnosti jsou konspirační teorie o umělém původu viru většinou vědecké obce odmítány, jelikož v době prvních zdokumentovaných případech výskytu HIV nebyla technologická vyspělost lidstva na takové úrovni, aby umožňovala složitou genovou manipulaci s virem a výrobu nového viru.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Weller S, Davis, K., http://www.iglesia.cl/iglesiachile/especiales/weller.doc (Cochrane Review). In: The Cochrane Library, Issue 4, 2003. Chichester, UK: John Wiley & Sons, Ltd.
  2. http://www.szu.cz/uploads/documents/CeM/HIV_AIDS/rocni_zpravy/2012/trendy_HIVAIDS_CR.pdf - Dlouhodobé trendy ve vývoji epidemiologické situace HIV/AIDS v ČR
  3. ČTK, V ČR letos do konce listopadu přibylo 200 pacientů s virem HIV, 22.12.2012
  4. http://aktualne.centrum.cz/zpravy/kuriozity/clanek.phtml?id=637808 - Letní turistika pomáhá šíření viru HIV, tvrdí vědci
  5. http://hivworkshop.com/2009%20news/May/may09-4-1.htm - Europe 's HIV followed holiday routes
  6. MUDR. SMETANA, Jan. Epidemiologie HIV/AIDS. aktuální situace v ČR a ve světě [online]. [cit. 2008-07-02]. Dostupné online.  
  7. Reeves JD, Doms RW. Human Immunodeficiency Virus Type 2. J Gen Virol. 2002, roč. 83, čís. 6, s. 1253-1265. PMID 12029140. (anglicky) 
  8. a b c Původ HIV [online]. AIDS pomoc, [cit. 2008-11-06]. Dostupné online.  
  9. Novinky, ČTK, Objevil se nový, agresivnější kmen HIV, 29. listopadu 2013
  10. http://rstb.royalsocietypublishing.org/content/356/1410/911.abstract - Serial human passage of simian immunodeficiency virus by unsterile injections and the emergence of epidemic human immunodeficiency virus in Africa
  11. Independent, Úvodník, 4. ledna 2006
  12. BROWNE, Anthony. Úprk rozumu : politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : Dokořán, 2009. 157 s (PNK ; sv. 3) ISBN 978-80-7363-240-3. str. 136
  13. Womack, H. (2000): Špioni KGB. Utajené životy agentů sovětské tajné služby. Jota, Brno, 408 s.
  14. Nobel peace laureate claims HIV deliberately created

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu HIV ve Wikimedia Commons

Star of life2.svg
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.