Zpochybňování holokaustu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zpochybňování holokaustu (též se vžilo označení popírání holokaustu) je akt popírání genocidy Židů během 2. světové války, tzv. holokaustu. V mnoha státech světa je tento akt trestným činem.

Samo zpochybňování (či popírání) holokaustu nemusí nutně znamenat, že všichni popírači tvrdí, že se holokaust nestal.[zdroj?] Spektrum názorů je v tomto případě velmi široké a zahrnuje jak tvrzení o neexistenci a neuskutečnitelnosti holokaustu (Ernst Zündel), tak i tvrzení, která holokaust zlehčují (David Irving, Jean-Marie Le Pen) nebo přiznávají perzekuci Židů, ale odmítají, že by nacistický režim plánoval jejich cílené vyhlazení, případně se snaží vedoucí postavy nacistického režimu zbavit za holokaust odpovědnosti.

Podoby popírání holokaustu[editovat | editovat zdroj]

Popírání holokaustu může být jedním z proudů historického revizionismu (viz níže), ale může mít též podobou politických vyjádření, typickým příkladem jsou politické proklamace Mahmúda Ahmadínedžáda. Mezi nejznámější[zdroj?] popírače holokaustu patří Ernst Zündel (vydavatel knihy Zemřelo skutečně šest milionů?), Fred A. Leuchter (autor tzv. Leuchterovy zprávy, jejímž cílem bylo popřít existenci plynových komor v táborech a používání plynu Cyklon B), David Irving (autor řady knih s tematikou druhé světové války) a Robert Faurisson.

Historický revizionismus[editovat | editovat zdroj]

Zpochybňování holokaustu je součástí širšího směru, tzv. historického revizionismu. Zpochybňování holokaustu v souladu s vědeckými metodami je jedním z nových proudů tohoto původně v podstatě seriózního historického proudu, který tak značně zdiskreditovalo. Někteří revizionisté nezpochybňují holokaust jako celek, ale jeho plánovanost či rozsah. Podle americké historičky Deborah Lipstadtové seriózní historikové tento směr odmítají a vyčítají mu pseudovědecké metody práce a neseriózní práci s prameny a citacemi s účelem falšovat historii.[1]

Rozdělení zpochybňovačů holokaustu[editovat | editovat zdroj]

Lidé zpochybňující holokaust netvoří homogenní skupinu, ačkoliv většina z nich vykazuje společné znaky a názorové tendence (např. snaha o revizi výsledků druhé světové války, odpor ke státu Izrael, který je za architekta osvětimské lži označován apod.).

Podle politické orientace[editovat | editovat zdroj]

Z politologického hlediska patří „popírači“ Paul Rassinier, Roger Garaudy, Pierre Guillaume, Serge Thion ke komunistické, socialistické či umírněné levici, např. Ernst Zündel a Horst Mahler k neonacistům, Andrew Allen, Robert Faurisson, David Cole, Bradley Smith a třeba Richard Widmann k liberálům, David Irving a Mark Weber k radikální pravici a Germar Rudolf, Carlo Mattogno či Werner Rademacher ke konzervativcům.

Podle náboženského vyznání[editovat | editovat zdroj]

Z náboženského hlediska jsou mezi popírače řazeni křesťané různých vyznání (např. Germar Rudolf, Michael A. Hoffman, Robert Countess, Richard Williamson), šíitští i sunnitští muslimové (např. Ibrahim Alloush, Mahmúd Ahmadínedžád a Ahmed Rami), židé (např. Josef G. Burg, Roger-Guy Dommergue, David Cole, Stephen Hayward) i ateisté (např. Bradley Smith a Robert Faurisson). Z hlediska složení podle národnosti, státní příslušnosti, profese či vzdělání jde o též vysoce heterogenní skupinu, z hlediska pohlaví (genderu) převládají muži.

Právní aspekt[editovat | editovat zdroj]

V mnoha státech světa (včetně České republiky) je hlásání osvětimské lži hodnoceno jako trestný čin. Trestnost vyjádření názoru na historii je předmětem různých sporů a zastánci svobody slova proti takovéto politické perzekuci často protestují a to bez ohledu na osobní sympatie či antipatie ke stíhaným. Jedním z nejvýznamnějších obhájců svobody projevu „popíračů“ je profesor MIT a politický aktivista Noam Chomsky, když napsal, že myšlenky vědců nelze cenzurovat, ačkoliv jsou sebeodpudivější.

Ačkoliv mnohé země nepovažují popírání holokaustu za trestný čin, popírání se stalo předmětem významných civilních případů. Např. David Irving v roce 2000 prohrál ve Velké Británii spor s americkou historičkou Deborah Lipstadtovou, která o něm prohlásila, že je lhář. Irving po Lipstadtové požadoval omluvu. Tým Lipstadtové, jehož členy byl např. profesor historie Richard J. Evans z univerzity v Cambridge nicméně aktivní obhajobou prokázal, že Irvingova tvrzení jsou lživá, či případně jsou značně selektivním zpracováním historické látky.

Významným civilním procesem byl také spor Mela Mermelsteina s americkou organizací Institute of Historical Review (IHR), která slíbila odměnu 50 000 dolarů osobě, která prokáže, že v Osvětimi docházelo k plynování obětí. Mel Mermelstein, jehož sestra a matka byly v Osvětimi zavražděny v plynové komoře, a jehož otec a bratr zahynuli v jiném táboře, zaslal IHR notářsky ověřené dokumenty potvrzující používání plynových komor k vraždění obětí. Komise IHR, složená z významných "popíračů" té doby jeho důkaz zamítla a Mermelstein se obrátil na soud se žalobou na plnění smlouvy (slíbených 50 000 dolarů). Soud rozhodl v Mermelsteinův prospěch a uvedl, že skutečnost, že Židé byli vražděni v plynových komorách, je tzv. notorieta, tj. skutečnost, která nevyžaduje dokazování.

Některé argumenty a metody popíračů[editovat | editovat zdroj]

Plynové komory nesloužily k vraždění, ale k jiným účelům (např. odvšivení): tuto teorii rozvinul Fred A. Leuchter (viz níže) ve své zprávě. Leuchterova zpráva ovšem ve skutečnosti potvrzuje, že k vraždění vězňů v plynových komorách v Osvětimi docházelo přesně podle obecně přijímaného názoru; Leuchter např. tvrdí, že v místnostech údajně používaných k vraždění vězňů byl obsah kyanidu v omítce výrazně nižší než v místnostech na odvšivení šatů. To je ovšem skutečnost známá od konce 2. světové války, neboť resistence vší vůči Cyklonu B byla cca 40–70 krát vyšší než u lidí a podle dochovaných manuálů obsluhy působil Cyklon B v odvšivovacích zařízeních obvykle víc než 12 hodin denně, zatímco popravy vězňů byly o poznání rychlejší a plyn byl následně rozháněn ventilací.

Deformování závěrů historiků: Leuchter také uvedl, že kapacita Osvětimi nemohla stačit na vyvraždění 6 milionů Židů. Přitom současné závěry jsou takové, že v Osvětimi bylo zavražděno okolo 1 milionu evropských Židů – např. většina ze 3 000 000 polských Židů byla zavražděna ještě dřív, než byla vyhlazovací zařízení v Osvětimi plně dokončena. Obdobnou desinterpretaci závěrů používají „popírači“, aby vyvolali ve svých čtenářích pocit nelogičnosti či absurdity obecně přijímaných názorů.

Zlehčování či zpochybňování německých dokumentů: „Popírači“ obvykle tvrdí, že obrovské množství dokumentů potvrzujících vraždění Židů bylo vyfabrikováno těsně po 2. světové válce. Zároveň na důkaz svých tvrzení ale „popírači“ argumentují tím, že se nedochoval výslovný rozkaz k vraždám. Na důkaz toho, že 3. říše neměla politiku vraždění Židů, pak např. uvádí rozkaz Heinricha Himmlera z roku 1944, kterým zastavil vraždění maďarských Židů v době, kdy Německo vyjednávalo se Západními spojenci o možnosti výměny 1 000 000 maďarských Židů za 10 000 nákladních aut pro použití na Východní frontě. „Popírači“ ignorují skutečnost, že rozkaz zastavující likvidaci znamená, že likvidace probíhala. Naopak důkazy, jejichž autenticitu není možné zpochybnit, „popírači“ zlehčují jako nadsázku autorů. Takovým příkladem je Hitlerova veřejná řeč z 30. ledna 1939, která je dokonce součástí nacistického propagandistického filmu Der Ewige Jude a ve které Hitler říká, že v případě, že nastane nový světový konflikt, dojde k „vyhlazení židovské rasy v Evropě“. V polovině roku 1942, tj. po Konferenci ve Wannsee, poté Hitler uvedl, v přímé narážce na svůj projev z roku 1939, že teď „splní své proroctví“. Za podobnou nadsázku považují „popírači“ názor Goebbelse otištěný v týdeníku Das Reich v říjnu 1943: „Žádný führerův prorocký výrok se nenaplňuje s tak strašlivou jistotou a neúprosnou silou jako ten, že další světová války povede k zániku židovské rasy“.

Údajných 6 000 000 mrtvých odůvodňuje vysoké reparace Izraeli: Toto je velmi rozšířená fáma, související s obecným anti-semitismem „popíračů“.[zdroj?] Ve skutečnosti byly reparace placené Německem stanoveny podle počtu osob, které holokaust na nacisty okupovaných územích přežily a odešly do nově založeného Izraele. Těch bylo cca 500 000 a vláda Izraele vyčíslila náklady na 3 000 dolarů na jednu osobu. Naprostá většina prostředků šla jednotlivým obětem, nikoliv vládě. V izraelském komuniké z března 1951 se výslovně uvádí, že pozůstalí Izraelci nemohou požadovat restituci zabaveného a zničeného majetku 6 000 000 zavražděných příbuzných, neboť soupis tohoto majetku není možné pořídit, proto budou reparace zahrnovat pouze náklady na usazení přeživších.

Někteří zpochybňovači[editovat | editovat zdroj]

  • Mahmúd Ahmadínežád (*1956) – bývalýíránský prezident taktéž holokaust opakovaně zpochybnil.[2] V jednom z interview vyjádřil nesouhlas s definitivním uzavíráním otázky holokaustu a naopak projevil zájem její autenticitu dále zkoumat.
  • James Wenneker von Brunn (1920–2010) – americký popírač holokaustu, na internetu vytvořil antisemitské stránky Svatá západní říše (angl. Holy Western Empire), kde se prezentuje jako ochránce bílé rasy. Ve středu 10. června 2009 zastřelil u vchodu do Muzea holokaustu ve Washingtonu, D. C., člena jeho ostrahy.[3]
  • Joseph Burg – německý revizionista židovského původu, zpochybňoval autenticitu Marie Annelies Frankové i existence plynových komor v táboře Auschwitz-Birkenau; autor několika knih s touto tématikou.
  • Arthur Butz (*1933) – americký univerzitní profesor, autor knihy The Hoax of the 20th Century (Podvod 20. století), velmi podrobně se věnující zločinům proti Židům během II. světové války. V knize tvrdí, že se holokaust nestal a jde pouze o fiktivní záminku pro vytvoření Izraele.
  • David Cole – mladý revizionista židovského původu;[zdroj?] v 90. letech natočil videodokument přímo z tábora Auschwitz-Birkenau, ve kterém zpochybnil, že tamní plynová komora skutečně sloužila k masovému vyvražďování Židů – tvrdil, že v době fungování tábora byla obyčejnou umývárnou a krátce po válce byla přestavěna.[zdroj?] Argumentoval výsledky Fred A. Leuchtera a tehdejší spotřebu Cyklonu B připisoval účelům dezinfekce.[zdroj?]
  • Thies Christophersen (1918–1997) – německý revizionista, autor knihy Die Auschwitz-Lüge (Osvětimská lež, 1973). V letech 1943–4 byl armádní důstojník v tomto táboře a podle jeho slov „nezaznamenal nejmenší důkaz hromadného plynování“. V 80. letech byl rok vězněn, poté emigroval a žil ve Švýcarsku, Belgii a Dánsku.
  • David Duke (*1950) – americký a bývalý šéf louisianské organizace Ku-klux-klanu, autor knihy Moje probuzení.[4]
  • François Duprat (1941–1978) – představitel francouzské krajní pravice a spoluzakladatel Národní Fronty, autor knihy Tajemství plynové komory a překladatel francouzské verze knihy Did Six Million Really Die? (Zemřelo skutečně šest milionů?) Ernesta Zündela. V roce 1978 byl zabit výbuchem nálože umístěné do jeho auta.
  • Robert Faurisson (*1929) – francouzský profesor literatury při univerzitě v Lyonu. V roce 1991 spolu se Siegfriedem Verbekem publikoval brožuru The 'Diary' of Anne Frank – A Critical Evaluation, ve které tvrdil, že deník Annelies Marie Frankové je podvrh. Faurisson mimo jiné tvrdí, že německá armáda dostala výslovný rozkaz neúčastnit se žádných „excesů“ proti civilistům. Přitom je odhadováno, že zvláštní jednotky Einsatzgruppen na východní frontě postřílely okolo 1,3 milionu Židů a neznámý počet obětí jiných etnik (zejména Poláků, Rusů a Bělorusů).[zdroj?]
  • Gerd Honsik (*1941) – rakouský spisovatel a popírač holokaustu, vydavatel časopisu Halt, autor pronacistických publikací a knihy Freispruch für Hitler? (čes. Osvobozující rozsudek pro Hitlera?).[5]
  • David Irving (*1938) – mediálně asi nejznámější[zdroj?] zpochybňovač holokaustu; britský historik; vystupoval taktéž proti existenci plynových komor. Po studiu sovětských archivů však svůj názor přehodnotil a v současnosti pouze zpochybňuje počet mrtvých a rozsah viny některých nacistických představitelů.
  • Fred A. Leuchter (*1943) – povoláním podnikatel v oboru popravčích zařízení; ve svém posudku tvrdí, že udávané počty popravených pomocí Cyklonu B jsou příliš vysoké a technicky nezvládnutelné. Správnost závěrů zprávy uznávají pouze další „popírači“, systematickou kritiku provedl např. chemik Jean-Claude Pressac[6] (který sám dříve patřil k táboru zpochybňovačů). Kritikové zprávě také vyčítají, že byla vypracována na objednávku jiného revizionisty Ernsta Zündela (zaplatil za ni 35 000 amerických dolarů) a že její autor (jak shledal i kanadský soud)[zdroj?] neměl vzdělání, znalosti ani zkušenosti potřebné k vypracování takovéhoto posudku.
  • Germar Rudolf (*1964) – (toho času v SRN, kam byl vydán z USA) pak předkládá výsledky svých analýz, podle kterých vzorky odebrané z údajných popravčích prostor neobsahují kyanid. Z toho odvozuje, že vyhlazování Židů Cyklonem B zde nikdy neproběhlo.[zdroj?] Jeho práce byla odmítnuta (uváděný kladný posudek prof. H. G. von Schneringa se týká pouze provedení chemických analýz v laboratoři, nikoliv už okolností odběru vzorků a následných obecně odmítaných výsledků, což je uáděno jako jediný argument pro zpochybnění Rudolovi analýzy).
  • Rudolf Seidl – pseudonym[7] autora brožury Osvětim. Fakta versus fikce. Nové a utajované poznatky o holokaustu.[8]
  • Wilhelm Stäglich (1916–2006) – za války člen Luftwaffe, později pracoval v Hamburku jako finanční soudce. V roce 1979 napsal knihu Osvětimský mýtus – legenda nebo skutečnost, ve které popíral existenci plynových komor a dokumenty vztažené k holokaustu označil za zfalšované. V letech 1982 až 1983 byla kniha postupně zakázána a souběžně s tím byl Stäglichovi odebrán i jeho doktorát a penze.
  • Fredrick Töben (*1944) – australský středoškolský učitel, autor publikací z oblastí politických věd a historie. Zabýval se tím, co sám nazýval „židovskou propagandou“. Od roku 1999 byl uvězněn na 9 měsíců v německém Mannheimu, v roce 2006 se o něj zajímal Australský federální soud a v říjnu 2008 byl zadržen na londýnském letišti Heathrow s vyhlídkou být vydán zpět do Německa.[9]
  • Richard Williamson (*1940) – biskup Kněžského bratrstva sv. Pia X.. Byl obviněn z popírání holokaustu. Odmítal existenci plynových komor a prohlásil, že ne šest milionů, ale mezi dvěma a třemi sty tisíci Židů zahynulo v nacistických koncentračních táborech. Z Kněžského bratrstva sv. Pia X. byl v roce 2012 vyloučen.
  • Ernst Zündel (*1939) – vedle Irvinga jeden z mediálně nejznámějších[zdroj?] německých revizionistů, vydavatel knihy Did Six Million Really Die?. V roce 2005 s ním proběhl mediálně známý soudní proces, který jej odsoudil na pět let vězení. Předtím udržoval aktivně kontakty s ostatními revizionisty.

Zpochybňování holokaustu a svoboda slova[editovat | editovat zdroj]

Zpochybňování holokaustu je v mnoha zemích světa trestným činem. To vyvolává i negativní reakce. Z řad zastánců svobody slova se mnohdy ozývají hlasy, že by státy neměly kriminalizovat některé názory na historii a zavádět tak dogma výkladu historie o kterém se nesmí diskutovat.

Mezi kritiky kriminalizace zpochybňování holokaustu patří kupříkladu:

Tyto zákony jsou kritizovány také krajní pravicí, podle které se jedná o zbytečné omezení svobody projevu, kvůli kterému je holokaust médii prezentován jednostranně, což zabraňuje revizi případných chyb historického bádání.[10]

Hlavními argumenty odpůrců trestnosti zpochybňování holokaustu jsou ty, že historie by měla být objevována na základě svobodného bádání, jehož výsledky by měly být posuzovány na základě vědeckých argumentů, nikoliv právních zákazů; a tvrzení, že perzekuce lidí za vyjádření jejich politického či vědeckého názoru je výrazným pošlapáním svobody slova a její oběti jsou tak politickými vězni. Je však nutno odlišovat popírače holokaustu (kteří jsou většinou historiků odsuzováni[zdroj?]) a osoby, jež jen prosazují absolutní svobodu slova, a proto nechtějí tabuizovat a zákonem omezovat diskusi o žádné části lidských dějin.

V následujících státech jsou zavedeny zákony proti popírání holocaustu,[11][12] které podle Ondřeje Cinkajzla liberálové a krajní pravice považují za omezení svobody projevu:[13]

V některých z těchto zemí, jako například Rakousku a Německu, berou tyto zákony velmi důsledně a perzekuují projevy popírání holokaustu anebo vztahující se k propagaci nacismu. V řadě jiných krajin, jako například Velké Británii, Irsku a Skandinávskych krajinách, se považuje za větší hodnotu svoboda projevu, která je hájena i na úkor jiných práv.[12][15]

Zpochybňování holokaustu a cenzura[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 2008 uvedl časopis GOOD ve své edici Internet censorship (Cenzura na internetu), že Německo a Francie (paušálně) blokují stránky zpochybňující holokaust.[16]

Výuka o holokaustu ve školách[editovat | editovat zdroj]

Žáci v pásmu Gazy se nebudou učit o holokaustu, protože veřejnost si protesty vynutila vyjmout toto téma z osnov. Zařadit je chce Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), která spravuje víc než třetinu škol v Gaze. Pásmu Gazy vládne radikální Hamas, který popírá holokaust. Vůdci hnutí obvinili UNRWA z pokusu o spiknutí proti Palestincům, má-li se ve školách začít učit o vyvraždění šesti milionů Židů nacisty. Židovští aktivisté naopak na UNRWA útočí za to, že se o genocidě neučí v předmětu o lidských právech.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Deborah Lipstadtová: Popírání holokaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. Praha – Litomyšl 2001, ISBN 80-7185-402-6.
  2. http://www.bbc.co.uk/czech/worldnews/story/2006/01/060127_holocaust_1850.shtml
  3. http://zpravy.idnes.cz/ve-washingtonskem-muzeu-holokaustu-strilel-88lety-neonacista-p67-/zahranicni.aspx?c=A090611_120740_zahranicni_stf
  4. http://www.denik.cz/z_domova/duke_sobota20090425.html
  5. http://www.ct24.cz/svet/53070-proces-s-popiracem-holocaustu-nekonci-honsik-se-odvolal/
  6. Jean-Claude Pressac: Auschwitz: Technique and operation of the gas chambers., Beate Klarsfeld Foundation, New York 1989, různé překlady, online na adrese www.holocaust-history.org
  7. Lháře o nacismu honí policie. Aktuálně.cz [online]. 2005-12-19 [cit. 2011-07-18]. Dostupné online.  
  8. http://aplikace.msmt.cz/PDF/HZ3366705Osvetimfaktaversusfikce_POSUDEKHISTORIKU.pdf
  9. http://www.theaustralian.news.com.au/story/0,25197,24684208–2702,00.html
  10. http://holocaust.cz/cz2/history/antisemitism/present/holocaust_denying/forbidden_discussion
  11. CRAM, Ian. Contested words: legal restrictions on freedom of speech in liberal democracies [online]. Ashgate Publishing, Ltd., 2006, [cit. 2011-07-14]. S. 125. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b J. Bazyler, Holocaust Denial Laws and Other Legislation Criminalizing Promotion of Nazism, International Institute for Holocaust Studies, Yad Vashem
  13. Znemožňování diskuze o holocaustu - holocaust.cz
  14. Zákon č. 405/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. 29. 11. 2000. PDF online. ISSN 1211-1244 Čl. 1, bod 6. Dostupné na Portálu veřejné správy ČR. Od r. 2009 upraveno v novém trestním zákoníku: Zákon č. 40/2009 Sb. ze dne 8. ledna 2009, Trestní zákoník. In: Sbírka zákonů. 9. 2. 2009, částka 11. ISSN 1211-1244 (dále jen TrZ) § 405. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  15. CRAM Ian, str. 1,2
  16. http://www.good.is/post/internet-censorship/
  17. Izrael zakázal arabské slovo „nakba“, Hamás nechce „holokaust“, URL: http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/177901-izrael-zakazal-arabske-slovo-nakba-hamas-nechce-holocaust.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • EVANS, Richard J.. Lying about Hitler: Holocaust, and the David Irving Trial. [s.l.] : Basic Books, 2002. ISBN 0-465-02153-0. (anglicky) 
  • EVANS, Richard J.. Lži o Hitlerovi. [s.l.] : Slovart, 2011. ISBN 0-465-02153-0. (česky) 
  • LIPSTADT, Deborah. Popírání holokaustu, sílící útok na pravdu a paměť.. Praha, Litomyšl : Paseka, 2001. 349 s. ISBN 80-7185-402-6. (česky) 
  • VAN PELT, Robert Jan. The Case for Auschwitz: Evidence from the Irving Trial. [s.l.] : [s.n.]. ISBN 0-253-34016-0. (anglicky) 
  • PRESSAC, Jean Claude. Technique and operation of the gas chambers. New York : The Beate Klarsfeld Foundation, 1989. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]