Alois Rašín

JUDr. Alois Rašín
1. ministr financí Československa
Ve funkci: 14. listopadu 1918 – 7. července 1919
Prezident	Tomáš Garrigue Masaryk
Předseda vlády	Karel Kramář
Předchůdce	nikdo (vznik republiky)
Nástupce	Cyril Horáček
7. ministr financí Československa
Ve funkci: 7. října 1922 – 5. ledna 1923
Prezident	Tomáš Garrigue Masaryk
Předseda vlády	Antonín Švehla
Předchůdce	Augustin Novák
Nástupce	Bohdan Bečka
Narození	18. října 1867 Nechanice, Rakouské císařství
Úmrtí	18. února 1923 Praha, Československá republika
Národnost	Čech
Politický subjekt	Československá národní demokracie
Děti	Ladislav Rašín
Vzdělání	Univerzita Karlova
Zaměstnání	politik, právník, novinář, ekonom
Profese	právník

Příbuzenstvo

švagr	Jan Janský
syn	Ladislav Rašín

Pamětní reliéf na domě, ve kterém žil a před kterým byl postřelen

Na témže domě se nacházející pamětní deska Aloise Rašína a jeho syna Ladislava, slavnostně odhalená 17. října 2003

Alois Rašín na 20korunové bankovce

JUDr. Alois Rašín (18. října 1867 Nechanice – 18. února 1923 Praha) byl český a československý politik a ekonom, jeden z odsouzených v procesu s Omladinou, účastník 1. odboje, první československý ministr financí a funkcionář Československé národní demokracie.

Život

Před založením Československa

Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, obci nedaleko Hradce Králové, jako deváté dítě Františka a Františky Rašínových. Otec pracoval jako pekař a rolník. Jako nejnadanějsší ze svých sourozenců studoval na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové. Maturitu složil v roce 1886 a po ní začal studovat v Praze na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, odkud však ze zdravotních důvodů přestoupil na Právnickou fakultu UK. Zde byl také mj. členem tradičníku Spolku československých právníků Všehrd. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1891. V tomto roce také napsal brožurku České státní právo, kterou úřady zabavovaly a za niž byl Alois Rašín vyšetřován. Už v době svých vysokoškolských studií se začal politicky angažovat. Tato angažovanost mu posléze vynesla ztrátu titulu a dva roky žaláře, ke kterým byl 14. února 1894 odsouzen v procesu s takzvanou Omladinou. Vězněn byl ve věznici Plzeň – Bory a v listopadu 1895 byl Rašín amnestován a dostal zpět i titul doktora práv. Během svých studií sympatizoval především s mladočechy.

S mladočechy se posléze rozešel a podílel se na založení Radikálně státoprávní strany a přeměně Radikálních listů v deník. Roku 1900 se však z aktivní politiky stáhl, založil advokátní kancelář (zastupoval kupříkladu Živnobanku) a politické dění komentoval příležitostně na stránkách deníku Slovo. V roce 1907 vstupuje díky změnám vedení do strany mladočeské, kde se věnuje psaní do Národních listů. V roce 1911 úspěšně kandidoval za Klatovy do Říšské rady, kde působil ve finančním a rozpočtovém výboru.

Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do odboje jako člen organizace Maffie. Roku 1915 byl zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916, spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Podle svědků vynesení rozsudku trest přijal nejstatečněji, dokonce se po vynesení rozsudku smál. Před popravou jej zachránil nástup císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Trest si odpykával ve velmi tvrdých podmínkách ve věznici v rakouském Möllersdorfu, kde sdílel celu společně s Karlem Kramářem. Trest byl mu nejprve zmírněn na 10 let a červenci 1917 byl Alois Rašín spolu s dalšími odsouzenými v rámci snah o dialog s opozičními silami, ačkoliv císaře o milost nepožádal, amnestován. Již během procesu se stal v očích české veřejnosti národním hrdinou. Po návratu z vězení se Rašín okamžitě aktivně zapojuje do politického života. 22. září 1917 byl opět promován doktorem práv, protože rozsudkem z července 1916 již podruhé titul (JUDr.) ztratil. Podílí se na vzniku České státoprávní demokracie a stává se členem předsednictva Národního výboru.

Po vzniku Československa

28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavrem Šrobárem vyhlašuje samostatný stát (viz Národní výbor československý). Právě Rašín je autorem textu prvního zákona.

Původně se s Rašínem v Kramářově vládě počítalo na postu ministra vnitra, ale on raději přijal funkci ministra financí. V této funkci setrval až do 7. července 1919. Díky svému působení získal Rašín pověst budovatele státu a stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. Byl taktéž tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal v době od 26. února do 9. března 1919 uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo a část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky.

Ministrem financí se stává znovu v první Švehlově vládě. Na tomto místě nahrazuje svého stranického kolegu, politického soka a odborného oponenta Karla Engliše. Nadále podporuje politiku rozpočtové úspory a politiku deflace. Dostává se do sporu s některými legionáři, ve kterém použije i svého známého rčení, že za práci pro vlast se neplatí.

5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad. Pachatelem atentátu byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal, který si za tento čin odpykal 18 let vězení. Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný - kulka ho zasáhla do jedenáctého obratle, v němž uvízla. Poranění míchy způsobilo úplné ochrnutí dolních končetin a těžké poruchy střev a močového měchýře; po šesti týdnech utrpení došlo k infenci mozkomíšního moku, k bakteriální sněti a sepsi. 18. února ráno Rašín zemřel. Jednou z jeho posledních starostí bylo, zda atentát nesouvisí s jeho sporem s legionářskými představiteli, což by podle něj bylo tragickým nedorozuměním. V reakci na jeho smrt byl přijat zákon na ochranu republiky.

Alois Rašín byl po celý život orientován nacionalisticky, v mládí zastával radikální postoje, ale postupem života se stával konzervativcem. V době první republiky se stavěl kriticky ke skupině politiků okolo Hradu, ale k pravděpodobnému vyostření konfliktu s nimi vzhledem k Rašínově náhlé smrti nedošlo.

Manželství

12. září roku 1899 se oženil s Karlou Janskou, dívkou z pražské vlastenecké rodiny. Jedním z jejích bratří byl Jan Janský, pozdější objevitel krevních skupin. Manželka byla Rašínovi vždy velkou oporou. Ze šťastného manželství se narodily tři děti - synové Ladislav a Miroslav a dcera Ludmila.

Dílo

• České státní právo (1891)
• Můj finanční plán (1920)
• Finanční a hospodářská politika do konce roku 1921 (1922)
• Inflace a deflace (1922)
• Paměti (1929)
• Listy z vězení (1937)

Citáty

„

Ono je to těžké. Kde hrozí bída, tam hrozí socialismus. A kde hrozí socialismus, tam hrozí bída.

“

„	Můžeš a jsi zajisté přesvědčen, že vždycky jen to nejlepší jsem Ti přál a toužil, aby z tebe byl pravý český muž, který by v budoucnosti mohl zdatně pracovat ku povznesení svého národa a své vlasti. Víš dobře, že se na Vás dívám jako na budoucnost svoji, jako na pokračování svého života, na jeho prodloužení ve Vás. Ač musíme býti od sebe vzdáleni v době, kdy dorůstáš v muže a kdy by Ti snad potřebna a mila rada taťkova, očekávám přece, že máš tolik zdravého úsudku, abys neutrpěl škody ve svém vývoji.	“
— dopis synovi, Ladislavu Rašínovi, z vězení

Památky

Již za svého života a v následujícím desetiletí byl Rašín několikrát portrétován, většina výtvarných děl je uložena ve sbírkách Národního muzea v Praze:

• Olejomalba, autor Viktor Stretti, Praha 1924
• Busta, autor Vojtěch Šaff, Vídeň
• Busta, autor František Rous, ml.
• Busta, anonym
• Plaketa (též pamětní medaile), Josef Šejnost, 1924
• Dvacetikorunová bankovka československá, portrét Alfons Mucha, Praha 1926
• Československá oběžná mince nominální hodnoty 10Kčs s portrétem Aloise Rašína 1992, (autoři Jarmila Truhlíková-Spěváková, Josef Úprka).
• Pamětní medaile, s portrétem; autor Milan Knobloch
• Medaile Aloise Rašína (1999) je ocenění udělované Vysokou školou ekonomickou v Praze osobnostem, které se zasloužily o rozvoj Vysoké školy ekonomické nebo o rozvoj ekonomické vědy a vzdělanosti.

• Místní názvy:

Roku 1924 bylo po Rašínovi pojmenováno významné pražské nábřeží (Rašínovo nábřeží, od Jiráskova náměstí po Vyšehrad), spojené z Podskalské náplavky a mově zbudovaného nábřeží mezi Palackého a Jiráskovým mostem, roku 1941 muselo být přejmenováno na Heydrichovo, v letech 1945 - 1950 opět Rašínovo, v letech 1950 - 1990 se jmenovalo nábřeží Bedřicha Engelse.

Literatura

• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
• Lacina, V.: Alois Rašín, Praha 1992
• Šetřilová, J.: Alois Rašín: Dramatický život českého politika, Praha 1997
• Šlechta, O.: Alois Rašín in Národní Myšlenka: Osobnosti pravice podruhé, Praha 2006, ISBN 80-903582-2-5

Externí odkazy

• Alois Rašín, oběť atentátníka – článek na Zivotopisyonline.cz
• Příspěvky přednesené na konferenci „Alois Rašín – český politik, právník a nárohodspodář“
• Jaroslav Janovec: Pocta velikánovi (JUDr. Alois Rašín)
• Mgr. Vladimír Seidl (Zlatý fond českého ekonomického myšlení): Alois Rašín