Vrchní soud v Praze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vrchní soud v Praze
Budova Vrchního soudu v Praze
Budova Vrchního soudu v Praze
Sídlo Praha
Počet soudců 96
Předseda soudu JUDr. Jaroslav Bureš
Místopředseda soudu JUDr. Stanislav Bernard
JUDr. Milan Bořek
JUDr. Vladimír Stibořík
JUDr. Vladimír Vočka, Ph.D.
Adresa nám. Hrdinů 1300
140 00 Praha 4
Webové stránky
Mapka soudního obvodu
VS Praha.PNG

Vrchní soud v Praze je vrchní soud se sídlem v hlavním městě Praze s působností zejména pro českou část České republiky, pro zejména moravskou a celou slezskou je zřízen Vrchní soud v Olomouci. Vznikl v souvislosti s rozpadem československé federace roku 1993 transformací z tehdejšího republikového Nejvyššího soudu České republiky.

Soud sídlí spolu s Vrchním státním zastupitelstvím v Praze v novoklasicistní budově od architekta Bedřicha Bendelmayera na náměstí Hrdinů na Pankráci. Předsedou soudu je JUDr. Jaroslav Bureš, místopředsedy JUDr. Stanislav Bernard (úsek obchodního soudnictví), JUDr. Milan Bořek (úsek insolvenčního a civilního soudnictví), JUDr. Vladimír Stibořík a JUDr. Vladimír Vočka, Ph.D. (úsek trestního soudnictví).

Soudní obvod[editovat | editovat zdroj]

Do obvodu Vrchního soudu v Praze patří obvody těchto krajských soudů:

Historie[editovat | editovat zdroj]

Památník Milady Horákové před budovou soudu na náměstí Hrdinů

Vrchní zemský soud v Praze s působností pro celé území království Českého (tedy s působností vůči tehdejším krajským soudům v Praze, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Táboře, Českých Budějovicích, Písku, Plzni, Chebu, Mostě, Litoměřicích, České Lípě, Liberci, Jičíně, Hradci Králové a Chrudimi; na Moravě a ve Slezsku působil Vrchní zemský soud v Brně) byl zřízen již roku 1850 jako nástupce po zrušeném všeobecném apelačním soudu.[1] Vrchní soud rozhodoval v pětičlenných senátech pouze o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.[2] Kromě této rozhodovací činnosti měl také disciplinární pravomoc nad soudci, advokáty a notáři ve své působnosti a realizoval jejich profesní zkoušky.[3] Přetrval i po vzniku Československé republiky, nejdříve s označením vrchní soud,[4] poté zemský soud,[5] sídlil tehdy na Malostranském náměstí 27 a zrušen byl až v rámci „zlidovění soudnictví“ roku 1949.[6]

V důsledku federalizace Československa v roce 1969 vznikl vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze i Nejvyšší soud České socialistické republiky také se sídlem v Praze.[7] A zatímco federální nejvyšší soud se víceméně omezil pouze na otázky týkající se celého státu, republikový v tříčlenných senátech rozhodoval jak o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně, tak o mimořádných opravných prostředcích. Kromě toho mohl zaujímat i sjednocující stanoviska k výkladu zákonů, a to buď na úrovni kolegia (trestní a občanskoprávní, později také obchodní a správní), nebo i celého pléna soudu.[8][9] Zákon o soudech a soudcích z roku 1991 nicméně přesunul sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky do Brna,[10] kde byl tento československý nejvyšší soud začátkem roku 1993 transformován na Nejvyšší soud České republiky[11] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky byl novelizačním zákonem s účinností od 1. ledna 1993 transformován ve Vrchní soud v Praze.[12] Existence vrchních soudů obecně je kompromisem, který řešil konkurenci dvou nejvyšších soudů v předvečer zániku federace, federálního a republikového. Nakonec se situace neřešila rušením instituce, ale právě vznikem vrchních soudů – navíc se dosavadní předseda federálního nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze.[13]

Až do roku 1996, kdy byl zřízen Vrchní soud v Olomouci,[14] vykonával pražský vrchní soud i jeho agendu, měl tedy v tomto období celostátní působnost.[12] V této době, kdy jeho postavení stále odpovídalo dřívějšímu republikovému nejvyššímu soudu, se také stále vnitřně členil na trestní, občanskoprávní, obchodní a správní kolegium,[15] mohl zaujímat stanoviska k výkladu zákonů a v obecném soudnictví řešil i mimořádné opravné prostředky – dovolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů odvolacích[16]stížnosti pro porušení zákona.[17] Svou judikaturu publikoval v Bulletinu Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud České republiky rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvolání. Poté však tato agenda sjednocování judikatury přešla zcela na Nejvyšší soud. Po roce 2003 přišel i o rozhodování ve správním soudnictví, které bylo vyčleněno ke krajským soudům a k nově zřízenému Nejvyššímu správnímu soudu. Dále tak už rozhoduje, podobně jako původní vrchní zemský soud, jen o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně (závažné trestné činy, insolvenční řízení, spory ve věcech obchodních korporací, duševního vlastnictví, nekalé soutěže apod.).

Předsedové soudu[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nařízení ministra práv č. 138/1850 ř. z. Dostupné online.
  2. § 4 a 8 zákona č. 111/1895 ř. z., jurisdikční norma. Dostupné online.
  3. § 13, 41, 42 a 74 zákona č. 217/1896 ř. z., o organisaci soudní. Dostupné online.
  4. § 1 odst. 1 zákona č. 201/1928 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online.
  5. § 1 písm. c) dekretu presidenta republiky č. 90/1945 Sb., o úpravě některých organisačních a služebních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online.
  6. § 141 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Dostupné online.
  7. § 1 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění po 1. lednu 1970
  8. § 1 odst. 1, § 21a–21e a § 25–31 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění po 1. lednu 1970
  9. § 1 odst. 2 a 3, § 15–19 a § 26–32 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  10. § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  11. Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a čl. 1 ústavního zákona č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
  12. a b Čl. I odst. 5 a čl. II odst. 1 a 2 zákona č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  13. NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století. Praha : Leges, 2010. (Extra) ISBN 978-80-87212-58-5. S. 96.  
  14. Zákon č. 241/1995 Sb., o zahájení činnosti Vrchního soudu v Olomouci
  15. § 17 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění do 31. prosince 1995
  16. § 10a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 1995
  17. § 266a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění do 31. srpna 1995
  18. Prezident jmenoval předsedu Vrchního soudu v Praze [online]. Praha: Kancelář prezidenta republiky, 2013-01-02, [cit. 2014-08-22]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]