Věc nikoho

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Věc nikoho či věc ničí (res nullius) je historický právní status a termín pro věc, která nemá vlastníka a není předmětem vlastnictví. Pokud taková věc je způsobilá mít vlastníka, může se jím stát ten, kdo si věc přisvojí (přisvojení se nazývá též okupace) například poté, co ji nalezne, nebo je-li prvním zájemcem o její vlastnění. Věcí nikoho se v některých právních systémech může věc stát opuštěním (derelikcí).

Věci nikoho v českém právu[editovat | editovat zdroj]

Rakouský Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 v ustanovení § 354 mezi vlastnickými právy jmenoval i právo věc opustit, tedy bez výhrady se vzdát vlastnictví. Opuštěná movitá věc se stala věcí ničí, u nemovitostí byla právní úprava složitější a její výklad a praxe nejednotné v otázce, zda je k účinku opuštění nutný výmaz vlastnického práva extabulační listinou.[1][2]

Občanský zákoník z roku 1950 (účinný od 1. ledna 1951 do 31. března 1964) v ustanovení § 132 odst. l upravoval opuštění věci jako jeden ze způsobů pozbytí vlastnictví. Vylučoval však opuštění u věcí, které nebylo možno zcizit. Opuštěné věci nepatrné hodnoty mohl nabýt každý, ostatní propadly i bez dalšího soudního nebo správního rozhodnutí státu.[1]

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. s účinností od 1. dubna 1964 zrušil výjimku pro věci nepatrné hodnoty, takže všechny věci opuštěné připadaly podle později zrušeného § 453 odst. 2 státu a žádná věc se již opuštěním nemohla stát věcí ničí.[1] Novela č. 509/1991 Sb. § 453 vypustila,[1] čímž i termín opuštěná věc z občanského zákoníku zmizel; nepřímá úprava je v § 135, o nálezech, a v § 123, o obsahu vlastnického práva, kde lze opuštění zahrnout pod právo s věcí nakládat.[1][3] Dnešní české právo tak, na rozdíl od práva římského, explicitně nezavádí pojem věci ničí ani opuštění věci – každý pozemekvlastníka, fakticky opuštěná věc propadá obci, pokud není vlastník zjištěn ani se o ni nepřihlásí. § 135 občanského zákoníku zmiňuje ztracenou věc a věc skrytou, jejíž vlastník není znám. Podle některých právních názorů opuštění věci je zahrnuto v právu s věcí nakládat a je právně přípustné i přesto, že není výslovně upraveno, a ani v případě nemovitosti pro takový jednostranný úkon na rozdíl od převodu nemovitosti není vyžadována písemná forma,[1][4] může k ní tedy dojít i mlčky provedeným právním úkonem.[1][5] U movité věci lze za opuštění považovat takové odložení nebo odhození věci, u kterého je zřejmé, že nejde o pouhé uložení věci, kterou vlastník nemíní po kratší nebo delší dobu užívat.[1][5] Právo na opuštění věci však může kolidovat se zákonem o odpadech a s povinnostmi, kterými tento zákon vlastníky zavazuje, protože prostým opuštěním věci a jejím přenecháním státu by se dosavadní vlastník zprostil povinnosti věc řádným způsobem zlikvidovat a náklady na ekologickou likvidaci by tak přenesl na stát; absenci právní úpravy opuštění věci je proto možno považovat za mezeru v českém právním řádu.[1] U fakticky opuštěné, odhozené či zanedbané věci je obtížné právně posoudit, kdy jde skutečně o konkludentní právní úkon vlastníka; socialistický stát zpravidla považoval za opuštěné nemovitosti osob, které ilegálně emigrovaly, ale v některých případech, kdy vlastník nemovitost pronajal či svěřil někomu do opatrování, soudy rozhodly, že opuštěna nebyla.[1]

V postavení částečně obdobném věci ničí jsou v českém právu volně žijící živočichové, volně rostoucí rostliny a některé další přírodní zdroje, z nichž některé si lze v zákonných mezích přisvojit lovem, rybolovem, sběrem (například klestí a lesní plody) atd. Podle rozsudku z roku 2006 se v roce 2003 podle tehdejšího rybářského zákona z roku 1963 považovaly ryby v tekoucích vodách za věc ničí i tehdy, když byly vysazeny rybářskou organizací, která má v revíru rybářské právo, a jejím vlastnictvím se mohly stát až vylovením, zatímco ryby v uzavřených vodách mohou mít vlastníka již ve vodě (dnes podle zákona o rybníkářství č. 99/2004 Sb.). Úhyn ryb v tekoucích vodách tak může být odškodněn jako ušlý zisk nebo zbytečně vynaložené náklady, nikoliv jako škoda na majetku. tento názor po dovolání rybářského svazu potvrdil i Nejvyšší soud České republiky.[6]

Specifický právní spor o práva k zanedbaným nemovitostem se týká squattingu, kdy zanedbání vlastnických závazků ze strany vlastníka, popřípadě nezájem nemovitost řádně užívat, bývají squattery vykládány jako faktické opuštění věci. Vila Milada navíc byla v té době vymazána z restříku nemovitostí a neměla popisné ani evidenční číslo, což bylo možné vykládat tak, že jde o věc bez vlastníka přičemž v českém právu v té době neplatila (a dosud neplatí) vyvratitelná právní domněnka, že vlastník pozemku je i vlastníkem stavby, a teprve po vyhrocení sporu se squattery se stát o vlastnictví přihlásil a byl jako vlastník zapsán, což teprve umožnilo razantní silový zásah.[7]

Ve specifickém právním postavení je v českém právním řádu lidské tělo (jak živého, tak zemřelého člověka) a části těla, o kterých zákony nepíší jako o předmětu vlastnictví, ale upravují práva a povinnosti k nim speciálním způsobem, podle nějž má člověk ke svému tělu a jeho částem právní vztah, který se jen v některých rysech podobá právu vlastnickému. Explicitně není stanoveno právo vlastní tělo užívat, které je nevysloveně považováno za přirozené, právo o svém těle rozhodovat je některými zákony značně omezeno a některé zákony stanoví i závazky v péči o zdraví a jeho ochranu. Tělo zemřelého nebývá přímo zmiňováno jako předmět dědictví, nakládání s ním upravuje speciální zákon o pohřebnictví.

Pro věci, které nejsou způsobilé být vlastnictvím nebo jejichž vlastnictví je nepřevoditelné, římské právo používalo termín res extra commercium.

Území nikoho[editovat | editovat zdroj]

Území Země je v moderní době již rozděleno mezi státy, takže ve smyslu moderního práva zde již není možné obsadit území, které dosud nepatřilo nikomu. Mezinárodní vody (moře a oceány) jsou chráněny mezinárodním právem, které nepřipouští, aby k nim někdo nabyl vlastnictví. Rovněž kosmický prostor a tělesa jsou podle mezinárodního práva považovány za „res nullius“ či „res communis“.[8][9]

Ve většině států jsou vlastnická práva k půdě tradičně podle feudálního vzoru interpretována jako postoupení státního práva k půdě soukromým osobám, avšak moderní pojetí právního státu i právní subjektivity fyzických osob se může s tímto pojetím a některými mezinárodními smlouvami, zejména staršími, dostávat do kolize.

Americká firma The Lunar Embassy[10] se sídlem v Nevadě si však podle Homestead Act z roku 1862, původně určeného pro osídlování západní Ameriky a později pro Aljašku, u katastrálního úřadu v San Franciscu zaregistrovala vlastnictví celého povrchu Měsíce, 22. listopadu 1980 vyhlásila Den Měsíční nezávislosti a od 80. let 20. století prodává pozemky na Měsíci a pak i na dalších kosmických tělesech a poskytuje licenci k tomuto prodeji i dalším tzv. lunárním ambasádám v dalších zemích.[9] Vyhlásila Lunární ústavu, která vychází z principu dvojího občanství, a roku 1999 vyhlásil Lunární republiku. Lunární ambasáda vysvětluje svá vlastnická práva tím, že Pakt o Měsíci a jiných nebeských tělesech (Kosmická smlouva) z roku 1967 zavazuje pouze signatářské státy (státy OSN), že si nebudou na kosmických tělesech činit nároky na vlastnictví půdy, ale tato dohoda nezavazuje a neomezuje soukromé fyzické a právnické osoby. Pakt o Měsíci, navržený OSN v roce 1984, který měl vyloučit využití mimozemských zdrojů jakýmkoliv subjektem, však při hlasování podpořilo jen 6 zemí ze 185, takže většina zemí jej nepodepsala. Dennis Hope v roce 1980 jako první požádal příslušné úřady státu Kalifornie o registraci vlastnického práva a bylo mu vyhověno a vydány příslušné listiny. Tuto skutečnost oznámil vládám USA, Číny a SSSR, i OSN, na radu právníků ještě tři roky počkal a poté začal s prodejem pozemků,[11] které si koupily i osobnosti jako Ronald Reagan a Jimmy Carter.[12]

Souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Přisvojení (okupaci) se podobá též institut vydržení (usucapio). Oprávněný držitel věci se stává podle § 134 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. vlastníkem movité věci, má-li ji v nepřetržité držbě tři roky, a nemovité věci, má-li ji v nepřetržité držbě deset let, pokud jde o věci, které mohou být předmětem vlastnictví a zákon nevylučuje držitele takového druhu věci jako vlastníka (tedy nejde například o věc, kterou může vlastnit jen stát). Institut vydržení se však týká věcí, které mají vlastníka, avšak odlišného od držitele, nikoliv věci ničí, u níž vydržecí lhůta neběží a která se vlastníkem okupanta stává ihned.[13]

Pojmu věci ničí je částečně obdobné i právo obecného užívání, které zaručuje každému možnost běžnými způsoby užívat krajinu, les, pozemní komunikace, povrchové vody atd., a to v některých případech i tehdy, mají-li veřejného nebo soukromého vlastníka, a činí z nich tak omezením vlastnických práv do určité míry společnou věc, kterou si však není možné přisvojit. V některých právních a společenských systémech některé druhy statků (například krajinné prvky) nemohou mít vlastníka, avšak není možno si je přisvojit – jsou tedy zároveň věcí ničí i věcí společnou (res omnium communis).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j Bohuslav Petr: Lze dle českého práva opustit věc?, juristic.cz, nedatováno, první reakce 3. 5. 2004
  2. J. Krčmář: Právo občanské, II., Práva věcná, III. vydání, Praha, 1946, str. 95
  3. K. Mruzek: Opuštění věci a jeho právní následky, Správní právo 5/1995
  4. viz J. Bičovský, J. Fiala, M. Holub: Občanský zákoník, 7. vydání, Linde Praha, 2000, str. 162
  5. a b O. Jedlička, M. Škárová, J. Švestka, A. Vodička: Občanský zákoník, 2. vydání, 1994, C. H. Beck, Praha, str. 153
  6. Vladimír Majer: Když neulovené ryby v řece byly „věcí ničí“…, Českobudějovický deník, 12. 3. 2009
  7. Tomáš Pecina: K vyklizení squatu Milada, Παραγραφος, blog o právu, 30. 6. 2009
  8. Dopis prezidentu Trumanovi od Roberta Oppenheimera a Alberta Einsteina, koncept z června 1947, Exopolitika.cz, 08. 12. 2009
  9. a b Pozemek na Měsíci si už koupilo třináct tisíc Čechů, Novinky.cz, 15. 12. 2008
  10. Lunar Embassy Web
  11. O jaké právo se opírá prodej pozemků na Měsíci?, Lunární ambasáda Česko-Slovensko
  12. Anna Bonemína Hájková: Prodám pozemek Zn. Na Měsíci, Malá encyklopedie kosmonautiky, vydává Aleš Holub, rubrik Kosmické právo, 3. 6. 2005
  13. Petr Bělovský: Nejčastější chyby, nejproblematičtější otázky – Omyl: Věc ničí (res nullius) nabýváme vydržením, Intervalla delucida – stránka věnovaná římskému právu a antice, červen 2002, duben 2003, katedra právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Bohuslav Petr: Lze dle českého práva opustit věc?, juristic.cz, nedatováno, první reakce 3. 5. 2004
  • Jaroslav Knotek: "Zlaté rybičky" aneb jde platit náhradu škody za res nullius?. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno, Masarykova univerzita. Právnická fakulta. ISSN 1210-9126, 2006, vol. XIV, no. III, s. 293 - 296. K novelizaci zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, provedené zákonem č. 130/2006 Sb.