Dobré mravy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dobré mravy jsou významově neurčitý pojem, který občas používá právo, ale který jím není definován. Jejich prostřednictvím je do aplikace práva zapojována morálka a o významu dobrých mravů v každém konkrétním případě rozhoduje soudce. Pochází už z římského práva (boni mores), v obchodním právu se užívá obdobného pojmu zásady poctivého obchodního styku.[1]

Vzhledem k tomu, že se projevují až při konkrétní aplikaci práva, lze pokusy o definici najít především v judikatuře. V ní se např. často cituje definice Krajského soudu v Brně z roku 1993: „Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji.“[2] Podobně se o nich vyslovil i Ústavní soud: „... „dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“[3]

Právo a společnost[editovat | editovat zdroj]

Vztah práva a mravnosti neboli morálky (a také příkazů náboženských) prodělal složitý historický vývoj.

Právo v dnešním slova smyslu vzniká spolu se vznikem státu tím, že se státní moc rozhodne určitá jednání trestat (reprobovat) a jiná mocensky chránit (aprobovat) a naopak postihovat sankcí každého, kdo by se pokusil do takového jednání neoprávněně zasahovat nebo jeho výkonu bránit.

Pro takto chápané právo platí známé dictum, že právo je minimem morálky; to však vzájemný vztah práva a morálky v dnešním slova smyslu nepostihuje.

Zákonný příkaz, že červené světlo na semaforu znamená „Stůj!“ nebo že nově přidělované rodné číslo musí mít deset míst, není ani morální, ani amorální, ale mimomorální (angličtina používá pro popis této situace tripartici moral, amoral a immoralmorální, nemorální a bez morálky, mimo ni), přesto je to právo a stát jeho dodržování mocensky vynucuje (což souvisí i s problémem teprve vznikajícího právního systému, společnosti, která teprve přejímá zásadu dělení moci).

Osvícenství a 19. století[editovat | editovat zdroj]

Rozrůstání a positivizace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních kodexů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat.

Právo bylo to, co stálo v zákoně (právo psané, ius scriptum); morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž státní orgány při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se fikce, že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů.

Totalita[editovat | editovat zdroj]

Hypertrofii a nadvládu psaného práva nad mravností dovršily totalitní režimy 20. století. Ty se navenek tvářily jako právní stát, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti to byly diktatury, prosazující však vůli diktátora - minimálně ve své porevoluční fázi - pseudoprávními prostředky.

Tím došlo ve jménu objektivizace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápán jako stroj na aplikaci právní normy, jehož rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a jenž nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy.

Dnešní stav[editovat | editovat zdroj]

Právní řád dnešní České republiky je v tomto směru výrazně ovlivněn jak dědictvím rakouského práva, tak komunistickým údobím.

Občanský zákoník[editovat | editovat zdroj]

Současná právní úprava[4] hovoří o morálce na několika místech:

  • jednak stanoví, že právní jednání, které odporuje dobrým mravům (contra bonos mores), je absolutně neplatné,[5]
  • dále obsahuje obecný zákaz takového výkonu práv, který by byl s dobrými mravy v rozporu (tomuto výkonu práva neposkytnou soudy ochranu),[6] je stanovena zvláštní odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy[7] a porušení boni mores je rovněž důvodem pro zrušení darovací smlouvy[8] nebo vydědění potomka[9].

Ustanovení o neplatnosti právního jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, je lákavé pro strany, jejichž právní zástupci v něm často vidí jedinou možnost, jak zvrátit pro klienta nepříznivou dikci právního předpisu, soudy je však aplikují poměrně zřídka a v těchto případech dochází často ke změně rozhodnutí odvolacími nebo dovolacími soudy (popř. soudem Ústavním), neboť chápání toho, co je a co není v rozporu s dobrými mravy, je svou povahou subjektivní.

Pozitivní a přirozené právo[editovat | editovat zdroj]

Na příkladu uplatňování dobrých mravů lze dobře ilustrovat spor mezi školou pozitivního práva (juspositivismu) a práva přirozeného (jusnaturalismu).

Jusnaturalisté stoupencům positivní školy vytýkají, že ve snaze o objektivizaci a zmechanizování rozhodovací činnosti soudce vytvářejí právo jako systém strnulých paradigmat, jemuž nelze podřadit všechny situace, které život přináší, zatímco juspositivisté tvrdí, že tzv. přirozené právo je pouhou fikcí a jeho povýšení na roveň právu psanému by vedlo k volunataristickému rozhodování soudů, v němž by se v nepřípustné míře promítaly mimoprávní faktory (například osobní, často i emotivně zaujatý pohled soudce na strany řízení nebo na judikovanou věc).

Extenzivní výklad a jeho rizika[editovat | editovat zdroj]

Korektiv dobrých mravů, jak je obsažen v občanském zákoníku, se omezuje na soukromé právo; subjektivní práva veřejná (jako např. právo na zabezpečení ve stáří, právo na bezplatné základní vzdělání, na informace apod.) jsou garantována zákonem a není možno odepřít jim ochranu s odůvodněním, že jejich výkon odporuje dobrým mravům. Opačný (extenzivní) výklad by byl porušením ústavního principu rovnosti mezi občany a vedl by k libovůli v rozhodování soudů, které by např. nemusely přiznat úspěšné straně v občanskoprávním sporu náhradu nákladů řízení jen s odkazem na její dobré majetkové poměry, nebo by neuložily státu povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím katastrálního úřadu a odůvodnily to tím, že šlo jen o malou část rozsáhlého pozemkového majetku poškozeného a není proto v souladu s dobrými mravy, aby požadoval náhradu utrpěné škody. Obdobně by bylo možno odebrat pensi movitému důchodci nebo nepřiznat bohaté rodině nárok na přídavky na děti. Taková rozhodnutí však nejsou v praxi českých soudů běžná, obvyklé je naopak, že soudy rozhodují formalisticky a k ochraně dobrých mravů nepřihlédnou ani tam, kde by byl takový postup na místě.

Příklad[editovat | editovat zdroj]

Výjimkou je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dne 9. srpna 2005 odmítl přiznat uprchlému trestně stíhanému podnikateli Radovanu Krejčířovi finanční náhradu za nezákonnou vazbu v předchozím procesu a judikoval, že je pro něj dostatečným zadostiučiněním už to, že Ústavní soud vyslovil porušení zákona.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
  2. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 1993, sp. zn. 15 Co 137/93
  3. Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97
  4. Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964, Občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 5. 3. 1964, částka 19. ISSN 0322-8037 (dále jen ObčZ) Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  5. § 39 ObčZ
  6. § 3, odst. 1 ObčZ
  7. § 424 ObčZ
  8. § 630 ObčZ
  9. § 469a, odst. 1, pís. a) ObčZ

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]