Arthur Balfour

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Arthur Balfour
Arthur Balfour

Ve funkci:
11. červenec 1902 – 5. prosinec 1905
Panovník Eduard VII.
Předchůdce Robert Cecil
Nástupce Henry Campbell-Bannerman

Narození 25. červenec 1848

Whittingehame, East Lothian

Úmrtí 19. březen 1930
Woking, Surrey
Politický subjekt Konzervativní strana
Vzdělání Trinity College, Cambridge
Ocenění Člen Královské společnosti
Commons Arthur Balfour, 1st Earl of Balfour

Arthur Balfour, 1. hrabě z Balfouru, (25. červenec 184819. březen 1930) byl britský státník, člen Konzervativní strany a premiér. Jako ministr zahraničí byl autorem Balfourovy deklarace, která podporovala zřízení vymezeného území pro Židy v Palestině (nyní Izrael).

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako nejstarší syn skotského poslance Jamese Maitlanda Balfoura a jeho ženy Blanche. Studoval na škole v Hoddesdonu, Eton College a Trinity College v Cambridgi. Roku 1875 zemřela na tyfus May Lytteltonová, jeho sestřenice se kterou se chtěl oženit, a poté už zůstal až do smrti svobodným mládencem.

Roku 1874 byl zvolen poslancem do Dolní sněmovny za obvod Hertford. Na jaře roku 1878 se stal soukromým tajemníkem svého strýce Roberta Cecila, který v té době zastával funkci ministra zahraničí. V této pozici se zúčastnil Berlínského kongresu, kde získal své první zkušenosti v mezinárodní politice.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Cecil ho jmenoval roku 1885 prezidentem rady pro místní samosprávu a následující rok správcem Skotska s právem účastnit se jednání vlády. Na počátku roku 1887 rezignoval pro nemoc správce Irska Michael Hick-Beach a strýc ho dosadil na jeho místo. V parlamentu odrážel snahy Irské parlamentní strany o projednání otázky samosprávy Irska, spojil se s liberálními unionisty a podporoval jejich aktivity v Irsku.

Po smrti W. H. Smitha roku 1891 se po něm stal lordem strážcem pokladu. Po pádu vlády roku 1892 zastával tři roky funkci vůdce opozice a poté co se konzervativci vrátili k moci roku 1895 stal se předsedou dolní komory parlamentu. V době Cecilovy nemoci a v čase jeho nepřítomnosti v zemi ho zastupoval ve funkci ministra zahraničí.

Premiér[editovat | editovat zdroj]

Po Cecilově rezignaci v červenci 1902 se stal jeho nástupcem na pozici premiéra. Pozoruhodným úspěchem jeho vlády bylo zřízení stálé komise pro obranu impéria.

V zahraniční oblasti spolu se svým ministrem zahraničí dosáhl výrazného zlepšení vztahů s Francií, které vyvrcholilo roku 1904 Srdečnou dohodou. V tomto období došlo ke krizi ve vztazích mezi Japonskem a Ruskem. Británie se dostala, jako spojenec Japonska, na hranici války s Ruskem.

V domácí politice převládal zápas o reformu daní. Stávající systém daní chránil Britské impérium proti narůstající ekonomické síle Německa a Spojených států amerických a umožňoval financovat zvýšené náklady v sociální oblasti. Aby uklidnil situaci, navrhl uplatnit odvetné clo vůči zemím, které uplatňovaly clo vůči Británii. Tento návrh ale neuspokojila ani zastánce volného obchodu ani stoupence reformy daní. S jeho souhlasem rezignoval Chamberlain i další tři ministři, zastánci volného obchodu, z vlády. To ale oslabilo její pozici a tak v prosinci 1905 rezignoval na funkci premiéra i Balfour.

Další politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

I po drtivé porážce ve volbách roku 1906 zůstal vůdcem Konzervativní strany, ale jeho možnosti oponovat velké přesile liberálů v parlamentu byly omezené. Začal proto uplatňovat kontroverzní politiku blokace a úprav zákonů navržených liberály ve Sněmovně lordů, která byla v rukou konzervativců. Vůdce liberálů David Lloyd George nakonec navrhl státní rozpočet, který vedl k ústavní krizi a následně k zákonu upravujícímu právo horní komory parlamentu zasahovat do zákonů pouze na zadržení jejich přijetí na maximálně dva roky. Poté co se konzervativcům nepodařilo vyhrát volby roku 1910 rozdělili se konzervativní členové horní komory při hlasování o tomto zákoně tak, aby se vyhnuli jmenování nových liberálních členů Sněmovny lordů, kteří by tento zákon podpořili. Balfour, vyčerpaný politickými spory rezignoval na vůdce Konzervativní strany, i když zůstal vlivným politikem.

Poté co v prosinci 1915 padla Asquithova vláda, byl pověřen sestavením nové LLoyd George a Balfour v ní zastával funkci ministra zahraničí. Jeho nejznámějším počinem v této pozici byla Balfourova deklarace, dopis, který roku 1917 napsal lordu Rothschildovi a ve kterém přislíbil Židům přidělení území pro vytvoření jejich státu v Palestině, v té době součásti Osmanské říše.

Po Versailleské konferenci roku 1919 rezignoval na funkci ministra zahraničí, ale zůstal členem vlády. V letech 192123 reprezentoval Británii na Washingtonské konferenci.

Navzdory mnoha případům nachlazení se těšil až do roku 1928 dobrému zdraví a byl pravidelným hráčem tenisu. Na konci roku byl postižen nepřetržitými problémy oběhového systému, které nakonec v březnu roku 1930 ukončily jeho život. Balfourovy ostatky byly na jeho přání uloženy na rodinném sídle Whittingehame.

Připomínka[editovat | editovat zdroj]

V Izraeli je osobnost Arthura Balfoura připomínána například názvem vesnice Balfourija nebo lesem Ja'ar Balfour. V mnoha izraelských městech jsou po něm také pojmenovány ulice například Rechov Balfour v Jeruzalému nebo Tel Avivu.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arthur Balfour na anglické Wikipedii.