Ivo Andrić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivo Andrić
Socha Ivo Andriće v Bělehradě

Ivo Andrić, cyrilicí Иво Андрић (9. října 1892 Dolac, Bosna a Hercegovina13. března 1975 Bělehrad, Srbsko) byl jugoslávský prozaik, básník, esejista a diplomat, původem z katolické rodiny z Bosny a Hercegoviny. Většinu svých děl psal v srbštině v ekavském nářečí. V roce 1961 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Dětství a rané mládí prožil v bosenských městech Travniku, Višegradu[1] a Sarajevu, kde také v roce 1912 odmaturoval. Tam i napsal své první básně. Aktivně se zapojil do činnosti nacionalistického protirakouského hnutí Mladá Bosna.[2] Mezi lety 191214 navštěvoval univerzity v Záhřebu, Vídni, Krakově. Do literatury vstoupil v roce 1914, kdy mu bylo vydáno několik básní časopisecky a ve sborníku Hrvatska mlada lirika (Chorvatská mladá lyrika). Během svého pobytu v Záhřebu se setkal i s A. G. Matošem.[2]

Ve válečných letech 191418 byl několikrát vězněn rakouskými úřady. Obviňován byl totiž z jugoslávského nacionalismu.[2] Krátce po osvobození v roce 1918 vydal svou prvotinu, sbírku básní Ex ponto. Po ní následovali Nemiri (Neklid, 1920). V tomto roce začal také svou úspěšnou diplomatickou kariéru jako velvyslanec ve Vatikánu; až do roku 1941 pracoval v jugoslávských diplomatických službách.[1] V roce 1923 se stal vicekonzulem v rakouském Štýrském Hradci, kde mu bylo umožněno dokončit svá vysokoškolská studia.[1] Diplomovou práci předložil na téma Rozvoj duchovního života v Bosně a Hercegovině pod tureckou nadvládou. V roce 1926 byl přijat do Srbské akademie umění a věd (SANU). Publikoval několik kratších prozaických děl; povídky Mara milosnica (Mara milostnice 1926), Čudo u Olovu (Div v Olovu, 1926), Most na Žepi (Most přes Žepu, 1928), Olujaci (Vichřice, 1928), Anikina vremena (Za časů Aniky, 1930), Smrt u Sinanovoj tekiji (Smrt v Sinanově tekiji, 1932) a další.

Mezitím byl v roce 1928 jmenován vicekonzulem ve španělském Madridu. O čtyři roky později se vrátil do Bělehradu, kde obsadil místo poradce na Ministerstvu zahraničních věcí Království Jugoslávie. V roce 1939 se stal konzulem v Berlíně, kde setrval až do roku 1941. Odmítl nabídku na emigraci do Švýcarska a vrátil se do Němci okupovaného Bělehradu. Tam setrval v dobrovolné izolaci až do konce války. Většinu volného času věnoval psaní dnes už světoznámých děl; Travnička hronika (Travnická kronika, 1941/42) a Na Drini ćuprija (Most na Drině, 1944). V roce 1945 mu vychází román Gospođica (Slečna).

V poválečné Jugoslávii[editovat | editovat zdroj]

Krátce po válce se stal předsedou Svazu spisovatelů Jugoslávie.[2] Zastával čestné politické funkce v Bosně a v jugoslávském ústředí v Bělehradě. Vydal celou řadu povídek; Priča o vezirovom slonu (Povídka o vezírově slonovi, 1947), Prokleta avlija (Prokletý dvůr, 1954) a další. V roce 1961 získal za celoživotní dílo Nobelovu cenu za literaturu. Finanční odměnu spojenou s tímto oceněním věnoval Knižnímu fondu Bosny a Hercegoviny a na dobročinné účely. Jeho díla se začala okamžitě překládat do všech světových jazyků.

Do své smrti v roce 1975 vystupoval jako čestný občan Jugoslávie, který reprezentoval svou zemi v zahraničí. Posmrtně mu vyšla meditativní sbírka básní Znakovi pored puta (Znamení u cesty, 1976) a nedokončený román Omerpaša Latas (Omerpaša Latas) (1976).[3]

V roce 1991 se jeho portrét objevil na jugoslávské bankovce v hodnotě 5 000 dinárů. V roce 1998 pak měl být jeho portrét na bankovce Republiky Srbské v Bosně v hodnotě 1 konvertibilní marky, ale kvůli chybě v přepisu jména nebyla bankovka nikdy dána do oběhu. V roce 2002 se pak objevil na bosenské dvousetmarkové bankovce.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. Kapitola Ivo Andrić, s. 1109. (srbochorvatština) 
  2. a b c d JELČIĆ, Dubravko. Povijest hrvatske književnosti. Záhřeb : Naklada P.I.P Pavičić, 2004. S. 241. (chorvatština) 
  3. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. Kapitola Ivo Andrić, s. 1110. (srbochorvatština) 

Kategorie Ivo Andrić ve Wikimedia Commons

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]