Olga Havlová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O političce Věcí veřejných pojednává článek Olga Havlová (politička).
Olga Havlová
Olga Havlová
Olga Havlová
Ve funkci:
29. prosince 1989 – 20. července 1992
Předchůdce Viera Husáková (do roku 1977)

Ve funkci:
2. února 1993 – 27. ledna 1996
Nástupce Dagmar Havlová

Narození 11. července 1933
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 27. ledna 1996 (ve věku 62 let)
Praha ČeskoČesko Česko
Národnost česká
Choť Václav Havel
Commons Kategorie Olga Havlová

Olga Havlová, rozená Šplíchalová (11. července 1933 Praha27. ledna 1996 Praha), byla první manželka českého prezidenta Václava Havla, první dáma České republiky a zakladatelka Výboru dobré vůle

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Olga Havlová se narodila v Praze na Žižkově v dělnické rodině a prožila dětství pro toto drsné prostředí typické. Když jí bylo šest let, rodiče se rozešli. Ve velké rodině, do které patřila i rodina Olžiny starší sestry Jaroslavy (matky samoživitelky pěti dětí), bylo zapotřebí každé ruky. Proto bylo samozřejmostí, že Olga své sestře od dětství s péčí o malé neteře a synovce pomáhala. Jako dítě ale také navštěvovala Milíčův dům, jehož zakladatelem byl Přemysl Pitter. Olga Šplíchalová tu trávila mnoho času v knihovně a zde také získala celoživotní silný vztah k literatuře. Ačkoliv byl život rodiny velice skromný, navštěvovala matka s dětmi často filmová a divadelní představení. Po absolvování měšťanské školy se Olga Havlová vyučila v Baťově továrně, kde rovněž později pracovala. Při práci na stroji přišla o čtyři prsty na levé ruce. Kolem svých dvaceti let byla nadšenou divadelnicí a navštěvovala herecké kurzy profesorky Lydie Wegenerové. S jejími ostatními žáky vystupovala v ochotnickém divadle v dnes již neexistujícím Divadle Na slupi. Během padesátých let vystřídala řadu různých zaměstnání. Pracovala také jako účetní, skladnice, prodavačka.

S Václavem Havlem se seznámila v první polovině padesátých let minulého století, v roce 1964 se za něho provdala. V šedesátých letech se její manžel prosadil jako autor, uznávaný doma i v Evropě, a během druhé poloviny šedesátých let se jako spisovatel a přispěvatel do kulturních časopisů podílel na demokratizačním procesu, především v oblasti kultury. Zasazoval se o svobodu slova, nezávislost kultury, o návrat plnohodnotných občanských práv. V letech 1961–1967 pracovala Olga Havlová jako uvaděčka v Divadle Na zábradlí, v němž do roku 1968 Václav Havel působil. Václav Havel se netajil tím, že přes rozdílnost povah a rodinného prostředí a přes všechny obvyklé životní problémy a krize pro něj Olga mnoho znamenala. Oceňoval, jak rychle se tato zdánlivě obyčejná žižkovská mladá žena zorientovala v pražském intelektuálním prostředí přelomu 50. a 60. let 20. století, že byla pozornou první čtenářkou a kritičkou jeho esejistických i dramatických děl, velmi platnou oporou a spolupracovnicí v těžkých letech Charty 77 a spolehlivou celoživotní přítelkyní.

V roce 1967 Havlovi zakoupili venkovskou usedlost v Podkrkonoší na samotě zvané Hrádeček. V letech, kdy Václav Havel v Praze postupně ztrácel nejen jakoukoliv možnost pracovat, ale i některé kontakty a přátele, přesídlili manželé na svou chalupu a prakticky zde žili až do listopadu 1989. Olga Havlová, vášnivá houbařka a milovnice přírody, si – stejně jako její muž – Hrádeček zamilovala. Velmi ráda zahradničila a podnikala se svými psy dlouhé výpravy do lesa. Chvíle klidu a odloučení, které Václav Havel využíval k tvorbě, střídali s bohatým společenským životem, jehož byli většinou pohostinnými organizátory.

Působení v českém disentu[editovat | editovat zdroj]

Olga s Václavem Havlem

Po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968 až do převratu v roce 1989 bylo Václavu Havlovi znemožněno publikovat, divadla nesměla uvádět jeho hry, byl postupně vytlačen ze všech veřejných kulturních aktivit a stal se jedním z nejvýznamnějších disidentů. Jako bojovník proti znovu se utužující totalitě byl Havel pronásledován Státní bezpečností, často zadržován, vyslýchán a nakonec i vězněn. Olga Havlová byla vždy svému muži významnou oporou, podporovala ho ve všech disidentských aktivitách a sama se zapojila do této činnosti. Po odsouzení Václava Havla ke čtyř a půlletému vězení převzala Olga Havlová spolu se svým švagrem Ivanem Havlem odpovědnost i povinnosti v samizdatové Edici Expedice, kterou do té doby řídil její muž. V souvislosti se stíháním za převoz zakázaných tiskovin byla za to v případu „Karavan“ obviněna z podvracení republiky. Její trestní stíhání bylo zrušeno až po pádu totalitního režimu.

Olga Havlová byla adresátkou myšlenkově hlubokých, filozoficky a existencionálně laděných dopisů, které posílal Václav Havel v letech 1979–1983 z vězení. Některé z nich byly určeny nejen jí, ale i okruhu filozoficky uvažujících přátel, se kterými prostřednictvím dopisů promýšlel různé věci, a oni se ho snažili intelektuálně aktivovat. „Dopisy Olze“, výbor z těchto listů, tvoří jednu z nejvýznamnějších knih Václava Havla, poprvé vydanou v roce 1983 v Edici Expedice. Olga dále organizovala schůzky, distribuovala rukopisy, podílela se na činnosti Charty 77, kterou roku 1982 podepsala.

V nelehkých letech životní nejistoty, perzekuce a věznění manžela využívala Olga Havlová plně a s chutí možnosti uniknout od tíhy všedních dnů do recesistických podniků přátelského kroužku, který si říkal Hrobka. Václav Havel tuto společnost výstižně charakterizoval: „Počátkem osmdesátých let jsem byl – podobně jako více mých přátel – ve vězení, venku byly pro nás podmínky kruté, a tak jako určitý způsob sebeobrany vznikla ,Hrobka‘, veselé společenství manželek zavřených disidentů, těch, co zůstali na svobodě, a jejich přátel. Olga se brzy stala jednou z organizátorek pestré škály kulturních a společenských aktivit a vracela se tak mj. ke svým tvůrčím zájmům z let ochotnického divadla. Na životě společenství se podílela nejen jako pravidelná hostitelka kostýmovaných zahradních slavností, které v termínu svých narozenin pořádala na Hrádečku, ale především přinášela mnoho nápadů a inspirací.

V roce 1987 spoluzaložila samizdatový zpravodajský videomagazín Originální Videojournal, který obrazově dokumentoval činnost disentu a otevřeně informoval o tehdejší politické a kulturní situaci v Československu. Aktivně v něm působila, věnovala se především ekologickým tématům. Koncem roku 1985 iniciovala vznik časopisu O divadle a jako členka redakce pomáhala především s hospodářskými a výrobními záležitostmi.

Po listopadu 1989[editovat | editovat zdroj]

Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové[editovat | editovat zdroj]

Jako manželka prvního demokratického československého prezidenta po únoru 1948 se Olga Havlová intenzivně věnovala charitativním aktivitám. V etapě nově se rozvíjející demokracie patřila ve své zemi k jejich průkopnicím. Počátkem roku 1990 založila s přáteli z Charty 77 Výbor dobré vůle, který patřil k prvním projektům tohoto druhu v České republice. V roce 1992 založila Nadaci Olgy Havlové a členové Výboru dobré vůle se stali členy její správní rady, jíž Olga předsedala. Hlavním cílem Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (VDV) je pomáhat lidem se zdravotním postižením, lidem opuštěným a diskriminovaným v jejich začlenění do společnosti. Činnost nadace začala být brzy známá i v zahraničí. V některých zemích Evropy i v zámoří vznikly pobočky k podpoře hlavních cílů nadace.

Olga Havlová navštěvovala nově vznikající centra pro děti s kombinovanými vadami a zjišťovala, co by jim mohlo ulehčit život. Často ji bylo vidět mezi seniory a postiženými dětmi. Zajímala ji transformace nemocnic na nestátní neziskové organizace a nabádala ministry k podpoře občanských sdružení působících v sociální oblasti. Získala si respekt světových politiků i kulturních osobností. Poznala se s vynikajícími osobnostmi Evropy i jiných kontinentů, s manželkou spolkového prezidenta paní Christiane Herzogovou začaly organizovat pomoc pro děti trpící cystickou fibrózou.

Cena Olgy Havlové[editovat | editovat zdroj]

K pátému výročí založení Výboru dobré vůle se Olga rozhodla, že Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové bude každoročně udělovat Cenu Olgy Havlové osobnosti se zdravotním postižením, která se velmi zasloužila o zlepšení podmínek života lidí s postižením. Tato prestižní cena se uděluje každoročně v květnu. Olga Havlová se však zúčastnila pouze prvního ročníku jejího udělování – v lednu roku 1996 zemřela. Cena, kterou je soška Olbrama Zoubka „Povzbuzení“, se tak stala i vzpomínkou na osobnost, která se vždy zastávala práv ohrožených občanů. Důležitou součástí projektu Ceny Olgy Havlové je propagace občanských sdružení, poskytujících služby v oblasti sociální a zdravotně-sociální lidsky důstojným způsobem a s použitím nových forem sociálních služeb. Pro nadaci je ceremoniál udělování Ceny Olgy Havlové současně příležitostí, kdy lze poděkovat významným sponzorům a spolupracovníkům.

Poslední roky a smrt[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 udělila norská nadace Stiftelsen Arets Budeie Olze Havlové prestižní cenu Žena roku 1991. V roce 1995 byla oceněna medailí Přemysla Pittra a stala se Ženou roku 1995 České republiky. Olga Havlová se v posledních letech svého života neúnavně věnovala vytváření podmínek pro vznik občanské společnosti. V roce 1995 byla Olga Havlová podle průzkumu veřejného mínění pokládána za nejvýznamnější ženu republiky a byla autoritou i v cizině. I její zásluhou přestali být postižení „neslušným tématem“.

Hrob Olgy Havlové na Vinohradském hřbitově

Zemřela po těžké nemoci 27. ledna 1996. Smrt Olgy Havlové zasáhla celý národ. Lidé stáli nekonečnou frontu, aby jí mohli vzdát čest, položit květiny v kapli jižního křídla Pražského hradu k jejím ostatkům a podepsat se do kondolenčních archů. Pohřbena je v rodinné hrobce Havlových na pražském Vinohradském hřbitově.

V roce 1997 jí byl in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Od roku 1996 se souhlasem tehdejšího prezidenta republiky nese gymnázium v Ostravě-Porubě čestný název Gymnázium Olgy Havlové. V roce 2014 byla po Olze Havlové slavnostně pojmenována Obchodní akademie, odborná škola a praktická škola v Janských Lázních, kterou v roce 1994 otevírala.

Olga Havlová po sobě nezanechala žádné spisy, nenapsala knihu vzpomínek. O jejím životě se můžeme dočíst z knih autorů Pavla Kosatíka, Heleny Markové, ve vzpomínkovém sborníku Síla věcnosti a v dalších textech. V roce 1993 o ní byl natočen dokument v rámci cyklu GEN – Galerie elity národa, v roce 2006 – k desátému výročí úmrtí – dokument Paní Olga z cyklu Příběhy slavných. V roce 2014 režisér Miroslav Janek natočil dokument OLGA, který byl oceněn na 22. ročníku filmových cen Český lev v kategorii nejlepší dokumentární film. V roce 2010 byla Olze Havlové v místě působiště Výboru dobré vůle v Praze 1 na Senovážném náměstí 2 odhalena pamětní deska, od roku 2012 nese jméno Olgy Havlové nová ulice v Praze 3 na Žižkově-Vackově.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

"Náš záměr je jednoduchý – pomoc postiženým tak, aby si mohli pomoci sami. Nerozdáváme milosrdenství, ale pomoc, která lidi – často v přeneseném slova smyslu – postaví na nohy. Zatím pomáháme tam, kde je nejvíce potřeba.“ Olga Havlová, rozhovor pro noviny 1990.

„Neuznávám, když se říká, tamti jsou normální, tito jsou nenormální. Chovám se podle toho, co si myslím. Člověk má dělat to, nač má sílu. Co umí dělat dobře.“ Olga Havlová v rozhovoru s Evou Kantůrkovou, 1979.

„Člověk nesmí zabřednout do žádné sebelítosti, spíše by neměl zapomínat, že existují lidé, kteří jsou na tom hůř. Jestliže se řádové sestry starají o těžce mentálně a fyzicky postižené děti, mám za to, že nesou těžší úděl než člověk u výslechu. Pečovat o takto postižené děti znamená vynaložit více síly, obětavosti i pokory.“ Olga Havlová v rozhovoru pro Lidové noviny 1993/298, Tichost paní Olgy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ZÍDEK, Petr. Po boku : třiatřicet manželek našich premiérů (1918–2012). Praha : Universum, 2012. 416 s. ISBN 978-80-242-3694-0.  
  • ČERNÁ, M., ŠATAVOVÁ I., GRANJA M. 20 let Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Praha, VDV 2010.
  • FREIMANOVÁ Anna (editorka). Síla věcnosti Olgy Havlové. Praha, Knihovna Václava Havla 2013.
  • GRANJA M. Olga Havlová a její odkaz občanské společnosti. Středočeský vlastivědný sborník 30/2012. Roztoky u Prahy, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy 2012.
  • HAVEL I., PUTNA M. C., DUKA D. Dopisy od Olgy. Praha, Knihovna Václava Havla 2011.
  • Za Olgou Havlovou – ženou dobré vůle. Hospodářské noviny, Praha 29. ledna 1996.
  • CHRAMOSTOVÁ, V. Vlasta Chramostová. Brno – Olomouc, Doplněk – Burian a Tichák 2011.
  • KOSATÍK Pavel Člověk má dělat to, nač má sílu. Život Olgy Havlové. Praha, Mladá fronta 2008.
  • KOSATÍK Pavel Manželky prezidentů. Deset žen z hradu. Praha, Mladá fronta 2009
  • MARKOVÁ, M. Olga Havlová a ty druhé. Ženy ve vnitřní emigraci. Brno, Barrister&Principal 1996.
  • Olga Havlová, nenápadná první dáma republiky. Mladá fronta DNES, Praha 29. ledna 1996.
  • KANTURKOVÁ Eva Sešly jsme se v této knize. Köln. Index, 1980
  • HAVEL Václav Dopisy Olze, Brno, Atlantis 1992

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]