Základní vojenská služba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Základní vojenská služba (prezenční služba, neformálně „vojna“) je povinná služba v armádě, která se liší (např. délkou) jak podle jednotlivých států, tak v rámci států podle typu této služby.

Historie vojenské služby v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Základní mezníky[1]:

  • 1649
    Vznikla stálá armáda jako součást rakouské armády. Do armády byli vojáci verbováni. Služba byla doživotní.
  • 1781
    Josef II. zavedl vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy. Osvobozena byla šlechta, duchovní a inteligence. Služba byla doživotní. Verbování nahradily odvody.
  • 1802
    Za Františka I. byla zrušena doživotní služba. U pěchoty se zkrátila na deset let, u jezdectva na 12 let a u dělostřelectva na 14 let.
  • 1845
    Vojenská služba zkrácena na 8 let. Odvody byly pravidelnější.
  • 1868
    Branný zákon zavedl všeobecnou brannou povinnost. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.
  • 1912
    Služba byla zkrácena na dva roky (u speciálních druhů zbraní na tři, u námořnictva čtyři). Ponechány byly sedmileté zálohy a dvouletá služba v zeměbraně. Odvody byly dvakrát ročně.
  • 1920
    Délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky.
  • 1945
    Branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce.
  • 1990
    Délka základní vojenské služby byla stanovena na 18 měsíců a byla uzákoněna možnost civilní služby.
  • 1993
    Novela branného zákona zkrátila délku základní vojenské služby na 12 měsíců.
  • 15. května 2003
    Ministr obrany Jaroslav Tvrdík předložil vládě záměr zrušit základní vojenskou službu k 31. prosinci 2004.
  • 1. ledna 2005
    Česká armáda je plně profesionální. Branná povinnost bude vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.

V Československu a v České republice[editovat | editovat zdroj]

Základní vojenská služba (zkráceně ZVS) existovala od dob první republiky do roku 2004, kdy byla povinná vojenská služba v Česku definitivně zrušena a nahrazena profesionální armádou.[2] Nastoupit k výkonu ZVS byl povinen každý zdravotně způsobilý muž, občan ČSR (později ČSSR, ČSFR a ČR) po dosažení plnoletosti, před rokem 1954 v Československé armádě, v letech 1954–1990 v Československé lidové armádě, po rozdělení Československa roku 1993 v Armádě České republiky.

Odměna[editovat | editovat zdroj]

Plat vojáků („žold“) ZVS byl , odstupňovaný podle hodnosti, ale vždy jen symbolický, jen několik procent běžné mzdy. Za stravu a ubytování vojáci neplatili.

Nástup[editovat | editovat zdroj]

Počátek základní vojenské služby začínal vždy úředním odvodem, tedy ověřením zdravotní způsobilosti služby, po odvodu získával mladý muž status brance, resp. odvedence. Označení branec zavedl zákon z roku 1889 a to pro "mladé muže brané k zápisu do odvodního seznamu" [3]. Pro brance, kteří nastupovali do náročných vojenských oborů, byl určen předvojenský výcvik v civilní organizaci SVAZARM (Svaz pro spolupráci s armádou). Vojenští řidiči absolvovali levně autoškolu pro řidiče z povolání na nákladní auta už před vojnou, radisté se naučili telegrafní abecedu a zacházení s radiostanicí atd.

Základní dobou nástupu byl věk 18 let resp. nejbližší půlroční termín (jarní a podzimní). Učňům, studentům střední či vysoké školy byl umožněn odklad nástupu ZVS po skončení studia.

Délka ZVS[editovat | editovat zdroj]

  • Neodvedení muži byli zbaveni branné povinnosti ("dostali modrou knížku", tj. průkaz modré barvy o zbavení vojenské povinnosti.) Vojenská knížka vojáka základní služby byla šedá. Vojenská knížka vojáka z povolání se nazýval Služební průkaz a byl červený. Lidé z "modrou knížkou " nemuseli na vojnu a mohli tak místo vojny vést běžný civilní život.
  • Pokud byl voják potrestán trestem celodenního kasárenského vězení a nebyl mu tento trest později zahlazen, vojenská služba u útvaru se mu prodloužila o počet dní, které strávil ve vězení.
  • Základní vojenská služba trvala před rokem 1989 standardně 24 měsíců.
  • Po roce 1989 byla standardní délka základní vojenské služby postupně zkracována: první zkrácení o dva měsíce nařídil ve funkci nejvyššího velitele armády prezident Václav Havel v první polovině ledna 1990 (odchod byl k 31. lednu 1990), ještě v témže roce byla základní vojenská služba zkrácena novelou branného zákona na 18 a v roce 1993 na 12 měsíců. Posledních 878 branců nastoupilo základní vojenskou službu 30. března 2004.[4]
  • U úspěšných studentů vysokých škol a vojenské katedry (VKVŠ), které byly součástí všech vysokých škol s výjimkou teologických a které připravovaly studenty k výkonu základních důstojnických funkcí, (absolventů VŠ, lidově absíků nebo špagátů), byla ZVS zkrácena na 12 měsíců. Před nástupem anebo krátce po nástupu na vojnu byli povýšeni na poddůstojníky, zpravidla svobodníky a při jejím ukončení byli nejúspěšnější absolventi VKVŠ obvykle povýšeni na důstojníky – do hodnosti podporučíka. Tím „přeskočili“ praporčické hodnosti. A stali se tak důstojníky. V rámci zkracování ZVS byla zkracována a zrušena i vojna absolventů VŠ.
  • Branci mohli ze sociálních důvodů (např. živitelé rodin, pečující alespoň o dvě děti) požádat o vykonání náhradní vojenské služby, která byla pouze pětiměsíční (později tříměsíční).
  • Pokud bez vlastního zavinění (zejména pro nemoc a podobně) nenastoupili k ZVS před dosažením určeného věku (25 let, později prodlouženo na 28 a 30 let), byli k náhradní službě určení ze zákona.
  • Náhradní vojenskou službu rovněž mohli vykonat vybraní zaměstnanci: železnice nebo vojenské podniky (např. Vojenské stavby), uhelné či uranové hornictví nebo hutě měla povoleno provádět v armádě nábor zaměstnanců před nástupem na ZVS. Kdo se zavázal, že jako např. horník nebo řemeslník odpracuje 18 měsíců, byl z vojenské služby propuštěn o 6 měsíců dříve, tj. po 18 měsících, později dokonce již po 5 měsících (lidově pětimetři).
  • Po roce 1989 branci, kteří z důvodů svědomí či náboženského přesvědčení nechtěli nastoupit ZVS, mohli vykonávat náhradní tzv. civilní službu („civilku“), zpravidla jako pomocná síla v nemocnicích, domovech důchodců nebo v sociálních službách u obecních úřadů, která však byla o polovinu delší než v té době platná základní vojenská služba.

Jiné státy[editovat | editovat zdroj]

V někdejším Sovětském svazu základní vojenská služba činila 36 měsíců u zvláštních druhů vojsk, zejména u námořnictva a raketových vojsk, u běžnějších 24 měsíců. Během historie se pravidla ovšem pravidla také měnila.

Státy bez ozbrojených složek[editovat | editovat zdroj]

Bez povinné vojenské služby[editovat | editovat zdroj]

Povinná pouze za určitých podmínek[editovat | editovat zdroj]

Povinná i dobrovolná vojenská služba[editovat | editovat zdroj]

Výběrově povinná[editovat | editovat zdroj]

Možnost civilní, nevojenské nebo nebojující[editovat | editovat zdroj]

Vojenská služba kratší než 1 rok[editovat | editovat zdroj]

Vojenská služba kratší než 18 měsíců[editovat | editovat zdroj]

Vojenská služba delší než 18 měsíců bez možností civilní[editovat | editovat zdroj]

Státy plánující zrušit povinnou vojenskou službu v blízké budoucnosti[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ministerstvo obrany a Armáda České republiky, 23. 1. 2012, dostupné na: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3895
  2. Vláda: od roku 2005 jen profesionální armáda
  3. Původ označení "branec" i-noviny.cz
  4. Historie základní vojenské služby v českých zemích na webu Ministerstva obrany
  5. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/is.html