Bohumil Hrabal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
JUDr. Bohumil Hrabal
Bohumil Hrabal 1988 foto Hana Hamplová
Bohumil Hrabal 1988
foto Hana Hamplová
Narození 28. března 1914
Brno
Úmrtí 3. února 1997
Praha (83 let)
Národnost česká
Alma mater Univerzita Karlova
Období 19521994
Příbuzní strýc
Bohuslav Kilian
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian,[1] (28. března 1914 Brno3. února 1997 Praha) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Stal se nejpřekládanějším českým autorem 20. století.[1] Stálý host a důležitý člen hospody U Zlatého Tygra a jeho tzv. Hrabalovy Sorbonny (Bohumil Hrabal, Ivo Tretera), čestný prezident hospodské přístolní společnosti zvané Zlatá Praha.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Brně-Židenicích (Balbínova ul. 47, pamětní deska) svobodné matce Marii Kilianové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blechovi, který se ovšem k otcovství nehlásil,[2] proto byl pokřtěn Bohumil František.[2] Do tří let žil u prarodičů v Brně. Matka pracovala jako pomocná účetní v městském pivovaru v Polné, kde se seznámila se svým budoucím manželem, hlavním účetním Františkem Hrabalem (předobraz literární postavy Francina),[2] za kterého se provdala v děkanském chrámu v Polné dne 7. února 1916. 26. prosince[1] téhož roku dal František Hrabal písemný souhlas s tím, aby syn jeho ženy, Bohumil, mohl užívat jeho jméno. 25. září se narodil Hrabalův nevlastní bratr, Břetislav Josef. Oba rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce.[1] V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka.

Po maturitě na reálce, kterou s obtížemi dokončil, neboť několikrát propadl,[1] studoval Hrabal na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, navštěvoval však rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filosofie. Vinou uzavření vysokých škol v období okupace mohl svá studia dokončit až v roce 1946 (získal titul JUDr.). Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo i v jeho literární tvorbě. Vystřídal i profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu pracoval v libeňských sběrných surovinách jako balič starého papíru. Později pracoval jako kulisák. Nemalou část svého života (1950–1973) prožil v pražské Libni – na adrese Na hrázi 326/24. Dům byl zbourán, malířka Svatošová v těchto místech (u východu ze stanice metra Palmovka) ovšem vyzdobila stěnu na hrabalovské téma. Roku 1956 si vzal Elišku Plevovou na zámečku v Praze–Libni. V roce 1965 si manželé Hrabalovi koupili v Kersku u Nymburka chatu če. 0274. Roku 1973 se stěhují do Kobylis, jezdí do Kerska na víkendy, po smrti své ženy denně.

Spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963. V roce 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin.[1] Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. V roce 1973 se přestěhoval ze staré Libně do družstevního bytu v panelovém domě v Kobylisích na sídlišti Sokolniky (Koštálkova, též Jodasova, 1105). Roku 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat. Řada jeho děl vycházela v nakladatelství Pražská imaginace, vydávajícím Hrabala samizdatem od roku 1985. Totéž nakladatelství vydalo pod editorským dohledem Václava Kadlece v letech 1991–1997 Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

Hrabal se znal s Jiřím Kolářem, obdivoval svérázného a předčasně zesnulého malíře, grafika a průmyslového výtvarníka Vladimíra Boudníka a přátelil se s filosofem Egonem Bondym. Hrabalovy knihy byly mnohokráte úspěšně zfilmovány a obdržel také spoustu nakladatelských cen. Spolu s Ludvíkem Vaculíkem, Karlem Peckou, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci je Hrabal – především pro svou Příliš hlučnou samotu – považován za v dílčí míře pokračovatele Franze Kafky.[3]

Bohumil Hrabal 1985
foto Hana Hamplová

Často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra (Husova ul.), kde se v roce 1994 setkal s Václavem Havlem a americkým prezidentem Billem Clintonem.

Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce, ve které se léčil. Byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku. Ve stejném hrobě byli pohřbeni také jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál.[1]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Za své dílo byl několikrát oceněn, za román Příliš hlučná samota získal italskou literární cenu Premio Elba – Raffaello Brignetti, maďarskou cenu I. Bethlena, za knihu Obsluhoval jsem anglického krále Národní cenu České republiky, francouzské vyznamenání Officier de l'ordre des arts et des lettres (Rytíř umění a písemnictví), za anglické vydání Příliš hlučné samoty obdržel cenu Georgie Theinera a cenu Jaroslava Seiferta za trilogii Svatby v domě, Vita nuova, Proluky ad.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

V jeho díle je jasný prvek autobiografičnosti, protože hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách nechal zaznít i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je také velmi populární i v zahraničí, bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

  • V roce 1956 vyšly (jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů) Hovory lidí a několik dalších povídek.
  • Ztracená ulička, 1948
  • Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, vyšlo ve Spolku českých bibliofilů
  • Skřivánek na niti, 1959 (připraveno k vydání, které se neuskutečnilo)
  • Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
  • Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; Pábiteli nazýval osobité vypravěče zvláštním způsobem milující život, kteří se navenek zdají obhroublí; v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
  • Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmováno (film Ostře sledované vlaky (1966) oceněn Oscarem v roce 1968)
  • Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné nekonečné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
  • Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 — 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, ale okamžitě putovalo „do trezoru“[4]
  • Kopretina, 1965
  • Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
  • Bohumil Hrabal uvádí…, 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
  • Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
  • Morytáty a legendy, 1968
  • Domácí úkoly, 1970
Bohumil Hrabal v roce 1994
  • Poupata, 1970 básně a povídky, náklad byl zničen ve skladech.
  • Něžný barbar, 1973, zfilmováno
  • trilogie Městečko u vody (vzpomínková próza):
    • Postřižiny, 1976 – vzpomínková próza
    • Krasosmutnění, 1979
    • Harlekýnovy milióny, 1981
  • Bambini di Praga, 1978 - zfilmováno pod názvem Andělské oči (režie Dušan Klein)[5]
  • Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
  • Každý den zázrak, 1979
  • Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
  • Obsluhoval jsem anglického krále, (1971), 1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989, zfilmováno 2006
  • Příliš hlučná samota, 1980
  • Kluby poezie, 1981
  • Něžný barbar, (1981), v Čechách až 1991
  • Domácí úkoly z pilnosti, 1982
  • Listování ve stínech grafických listů, 1983
  • Domácí úkoly z poetiky, 1984
  • Vita nuova, 1986, vyprávění o Hrabalovi samém, jeho ženě a jeho přátelích z období života v Praze - očima jeho ženy, psáno ich-formou v ženském rodě
  • Život bez smokingu, 1986
  • Proluky, (1987) v Čechách až v r. 1991
  • Svatby v domě, (1987) v Čechách až 1991 – autobiografická próza
  • Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 - výbor z povídek, editor Jaromír Pelc
  • Kličky na kapesníku, 1989
  • Můj svět, Československy spisovatel 1988
  • Tři novely, 1989 obsahuje i Obsluhoval jsem anglického krále.
  • Dopisy Dubence (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filosofickými úvahami a politickými komentáři
Pomník Bohumila Hrabala v Brně-Židenicích
  • Barvotisky, 1990
  • Krásná Poldi, 1990
  • Listopadový uragán, 1990
  • Schizofrenické evangelium, 1990
  • Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
  • Ponorné říčky, 1991
  • Růžový kavalír, 1991
  • Aurora na mělčině, 1992
  • Večerníčky pro Cassia, 1993
  • Texty, 1994 – úvahy

Překlady do švédštiny[editovat | editovat zdroj]

Místa pojmenovaná po Hrabalovi[editovat | editovat zdroj]

Bylo po něm pojmenováno veřejné prostranství v Praze 8 na Palmovcenáměstí Bohumila Hrabala a také nedaleká Základní škola Bohumila Hrabala. V Brně byla na Hrabalovu v roce 2004 přejmenována ulice v Brně-Židenicích nedaleko Balbínovy ulice, kde stále stojí Hrabalův rodný dům.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná : Linda, 2002. ISBN 80-38-8985-0. Kapitola Hrabal Bohumil, s. 53-54.  
  2. a b c MUDROVÁ, Ivana. Kam značky nevedou III. a další podivuhodné cesty. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-891-4. Kapitola Pivovar útlého dětství Bohumila Hrabala, s. 155-158.  
  3. KAUTMAN, F.: Franz Kafka v dílech nové české prózy. Praha, 1992. Studie, on-line dostupná na stránkách spisovatele Jana Kameníčka.
  4. http://www.csfd.cz/film/6669-skrivanci-na-niti/
  5. http://www.csfd.cz/film/5243-andelske-oci/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaromír Pelc: Skupina 42. In: Kmen, č. 42, Praha 1989, 19. října, s. 1-5.
  • Jaromír Pelc: Muž na libeňském dvorku (Pokus o portrét). In: Kmen, č. 12, Praha 1989, 23. března, s. 1.
  • KOMÁREK, Michal. Nesnesitelní pábitelé. Reflex, 2007, č. 5, s. 34–40.
  • ROTHOVÁ, Susanna. Hlučná samota a hořká štěstí Bohumila Hrabala. K poetickému světu autorových próz. Z něm. přel. Michael Špirit. Pražská imaginace svazek 213. Pha 1993 ISBN 80-7110-094-3
  • Tretera, Ivo: Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec, Paseka, Praha a Litomyšl 2011

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]