Věra Chytilová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Věra Chytilová na 42. MFF KV

Prof. Mgr. Věra Chytilová (2. února 1929, Ostrava - 12. března 2014[1], Praha) byla významná česká filmová režisérka, pedagožka FAMU. Kritika jí řadí mezi osobnosti tzv. české nové vlny, která se prosadila v rámci silných mužských osobností v 60. letech 20. století. Typickým znakem filmů této generace filmařů byly dlouhé improvizované dialogy neherců, absurdní humor, zdánlivě nearanžované scény, zobrazení milostného poblouznění a přirozené lidskosti bez přikrašlování. Roku 2000 získala cenu Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.

Příbuzenstvo
1.manžel Karel Ludwig
2.manžel Jaroslav Kučera
dcera Tereza Kučerová
syn Štěpána Kučera

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Otec František Chytil byl nájemcem nádražních restaurací, bojoval v první světové válce, byl raněn a upadl do ruského zajetí. Díky svému bratrovi se stal legionářem. Matka Štěpánka vedla s manželem několik restaurací. Své dětství strávila Věra Chytilová společně s o šest let starším bratrem Juliánem na Moravě. Jejím prvním mužem byl fotograf Karel Ludwig, druhým pak kameraman Jaroslav Kučera, s kterým má dceru Terezu Kučerovou, výtvarnici, animátorku a herečku a syna Štěpána Kučeru, kameramana.

Veřejné působení[editovat | editovat zdroj]

Roku 1996 bez úspěchu kandidovala do senátu na Zlínsku jako nestraník na kandidátce ČSSD. V roce 2006 neúspěšně kandidovala do Senátu ve volebním obvodu Praha 2 za Stranu Rovnost Šancí.

Věra Chytilová se aktivně zapojila do diskusí proti umístění radaru.[2] V roce 2007 připojila svůj podpis k dalším padesáti českým osobnostem, ve kterém žádaly prezidenta republiky a předsedy obou komor parlamentu o vypsání referenda k této problematice.

Režisérka a vyučující na FAMU[editovat | editovat zdroj]

Od přelomu 40. a 50. let minulého století žije v Praze. Studovala dva roky architekturu v Brně, po odchodu z fakulty pracovala jako kreslička, laborantka, manekýnka. Před kamerou se objevila v malé roličce ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Prošla několika profesemi filmového odvětví; za kamerou začínala na Barrandově jako klapka, odtud se vypracovala až na pomocnou režisérku. V letech 1957 až 1962 vystudovala FAMU v ročníku Otakara Vávry obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími kolegy byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Spolu s nimi je řazena k osobnostem evropského formátu. V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie. Kvůli televizní inscenaci Kamarádi (1971) nemohla šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Režisér Jiří Menzel oceňuje, že si vždy dokázala zachovat morální postoje, např. odmítla podepsat Antichartu. Po roce 1989 začala učit na FAMU, od roku 2003 je profesorkou, v roce 2005 se stala vedoucí katedry režie, v současnosti (2013) na katedře působí jako pedagog.

Absolvovala hraným středometrážním snímkem o životě manekýnky Strop. Debutovala dokumentem Pytel blech. Tyto snímky byly inspirované cinema-verité. Až do poloviny 70. letech 20. století byly ústředními postavami jejích filmů ženy. Pomocí nich se snažila zachytit obecná témata, nerozlišovala, co se má týkat mužů a co žen. Právě v tom byla a je průkopnická. Spolupracovala s významnými osobnostmi uměleckého života (výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová a další, např. Vlachová, Fischerová).

Charakteristika tvorby[editovat | editovat zdroj]

Od počátku své režijní činnosti provokovala vyostřenými etickými dilematy a bouráním formálních klišé. Je typická výrazným autorským rukopisem (experimentuje, je novátorská), témata jejích filmů jsou zásadní (existenciální), provokující (emancipace žen) a vyvolávající otázky a úvahy (mužská agrese a machismus ve filmu Pasti, pasti, pastičky).

Její tvorba nenabízí pozitivní obrazy ženství (a mužství), je svázaná genderovými stereotypy a mýty, zobrazuje status quo. V některých snímcích jsou sice hrdinky nekonvenční (Sedmikrásky – film vyvolal interpelaci v Národním shromáždění), v jiných (Pasti, pasti, pastičky a Hezké chvilky bez záruky) však ženy kalkulují nebo jsou zoufalé, nejsou tedy hybatelkami, ale spíše oběťmi (do jisté míry aktivními). Faunovo velmi pozdní odpoledne lze vnímat jako karikování mužů. Tématu nevázaného sexu a jeho následků je věnováno Kopytem sem, kopytem tam, jemně moralizující a odrážející realitu doby. Sama Chytilová hodnotí Pasti, pasti, pastičky jako film o mužské agresi, o systému tutlajícím zločiny, o korupci. „O co tedy jde? Především o mužský machismus, násilnictví, sklony k nadřazenosti a naproti tomu o postavení žen. Dále mimo jiné i o prznění krajiny obrovskými reklamami, o ničení životního prostředí, …“[3] Hra o jablko (první film po zákazu činnosti) pojednává o mužském egoismu, odkaz na biblické téma evokuje souboj pohlaví. Chytilová se nevěnuje jen tématům vztahovým, ale také kritickému zobrazení společnosti (Panelstory).

Jak o ní řekl režisér Jan Schmidt, „pokud šlo o to prosadit se a nebát, byla Věra Chytilová mistr“.[4] V období komunismu neváhala riskovat pronásledování, jen aby mohla svobodně tvořit. Vždy dokázala prosadit sebe a své názory. Je vnímána jako silná osobnost, známá svojí tvrdohlavou houževnatostí, jako průkopnice ženské filmové režie. Svou osobností i prací provokuje, odkrývá kontroverzní společenská témata, bourá zavedené stereotypy. Zejména její rané filmy jsou vnímány jako symbolický obraz tehdejší doby viděné ženskýma očima. Chytilová proto bývá často spojována s feminismem. Když měla v 70. letech 20. století poskytnout rozhovor pro německý feministický magazín, prohlásila, že se necítí být na mužích závislá, protože si vždy bude dělat, co sama chce.

Věra Chytilová se aktivně zapojila do organizace KIWI (Kino Women International) - Mezinárodní organizace filmařek, filmových umělkyň, teoretiček a publicistek z celého světa. Nelly Pavlásková a Věra Chytilová zajistily vznik organizace v tehdejším Československu. Postupně se přidala například Milena Dvorská, Helena Třeštíková, Ester Krumbachová, Eva Švankmajerová. Pavlásková vzpomíná na festival konaný 6. listopadu 1989: „…Všichni byli spokojení, jenom někteří chlapi měli řeči, že se jako ženy oddělujeme…“[5] V 90. letech 20. století se organizace rozpadla.

Vedle klasické filmové tvorby se Chytilová věnovala i dokumentaristice. Poukazovala na nerovné postavení žen v ČR, jejich malé zastoupení v politice, na domácím násilí a vleklé soudní spory o děti. Dokument problémy konstatuje, jejich řešením se nezabývá.

Dokumenty v rámci cyklu České milování zobrazují letité téma Chytilové, obzvláště problém žen týraných muži. Dokument O lásce žárlivé je kritikou lidské nepoučitelnosti, ukazuje stereotypy ve způsobech chování. Chytilová si všímá situace, kdy týraná žena nemá zastání (odsoudí ji mužský soud). Ukazuje i týraného muže, ovšem zdůrazňuje, že ženy jsou týrány mnohem častěji. V politickém i uměleckém kontextu v období po listopadu 1989 představuje umělecky, esteticky i společensky „podvratný“ tón. Zdůrazňuje nutnost vlastních myšlenek diváka k pochopení předkládaných obrazů, čímž se blíží k pozici prezentované Laurou Mulvey. Prezentuje ženy jako osobnosti mimo ideologii a moc.

Život Chytilové je protkán touhou po seberealizaci, kterou by jí žádný vztah nemohl poskytnout, jak sama říká.[6] Příčinu pocitu nenaplnění vlastního života u žen vidí v nedostatečném ocenění jejich domácí role. Sama se rodinného života nevzdala a s pomocí najaté pracovní síly v domácnosti se snažila propojit s ním kariéru. Chytilová vnímala život jako rozhodování, kdy je občas nutné obětovat některé sny pro jiné. To se snažila znázornit ve snímku O něčem jiném, který je označován za jedno z klíčových děl České nové vlny. V celé její tvorbě se prolíná hraný film s dokumentem.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Za svá díla obdržela řadu ocenění:

  • Bronzová medaile MFF Benátky (1962): Pytel blech
  • Cena FICC v Oberhausenu (1963): Strop
  • Velká cena MFF Mannheim (1963): O něčem jiném
  • Velká cena Bergamo MFF (1966): Sedmikrásky
  • Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu: Hra o jablko
  • Francouzské vyznamenání Řád umění a literatury (1992)
  • Medaile za zásluhy 1998
  • Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu 2000
  • Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii (Karlovy Vary 2000)

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Režie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Novinky. Zemřela Věra Chytilová. Novinky.cz [online]. 2014-03-12 [cit. 2014-03-12].  
  2. http://www.ct24.cz/vysilani/2007/07/16/207452801360716-11:31-pred-polednem/
  3. Chytilová, V., Pilát T. 2010 Věra Chytilová zblízka. Nakladatelství XYZ, s.r.o. Praha. s.430
  4. Lukešová, I., Lukeš, J. 2009. Vzdor a soucit Věry Chytilové. Dominik Centrum s.r.o. Plzeň. s. 25
  5. Chytilová, V., Pilát T. 2010 Věra Chytilová zblízka. Nakladatelství XYZ, s.r.o. Praha.
  6. Lukešová, I., Lukeš, J. 2009. Vzdor a soucit Věry Chytilové. Dominik Centrum s.r.o. Plzeň. s. 31

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kolektiv: Věra Chytilová mezi námi. Sborník k životnímu jubileu (Camera obscura, Příbram, Nostalghia.cz, Česká Lípa, 3. vydání, 2006). ISBN 80-903678-1-X http://www.cameraobscura.wz.cz/chytilova/.
  • Chytilová, V., Pilát T. 2010 Věra Chytilová zblízka. Nakladatelství XYZ, s.r.o. Praha.
  • Lukešová, I., Lukeš, J. 2009. Vzdor a soucit Věry Chytilové. Dominik Centrum s.r.o. Plzeň.
  • Pavel Melounek: Čeští filmaři, něžní barbaři. (Nakladatelství Bohemia, Praha, 1996). ISBN 80-85803-22-4
  • Josef Škvorecký: Všichni ti bystří mladí muži a ženy. (Horizont, Praha, 1.vydání, 1991). ISBN 80-7012-055-X
  • Marta Marková: Femina, Portréty českých žen (Nakladatelství Barrister & Principal, Brno, 1998). ISBN 80-85947-27-7
  • Zlatá šedesátá - Československý filmový zázrak http://www.zlatasedesata.cz/profil/vera-chytilova/
  • Cinepur, Iva Baslarová: Menstruační bolest v podbřišku české kinematografie (auth/el/1423/jaro2010/GEN133/um/Listicky-Baslarova.doc)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]