The Plastic People of the Universe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Plastic People of the Universe. Tento článek pojednává o pražské rockové kapele. O singlu Franka Zappy pojednává článek Plastic People (Zappa).
The Plastic People of the Universe
Plastic People of the Universe (stará radnice v Brně, 13. června 2010)
Plastic People of the Universe (stará radnice v Brně, 13. června 2010)
Základní informace
Přezdívka PPU, Plastici
Původ Česká republika Praha, Československo
Žánry rock
Aktivní roky 1968–1988, 1997-dodnes
Vydavatel Boží Mlýn Productions, Globus Music, Guerilla Records
Web plasticpeople.eu
Členové
Vratislav Brabenec
Josef Janíček
Jiří Kabeš
Josef Karafiát
Eva Turnová
Jaroslav Kvasnička
Dřívější členové
(významní členové)
Milan Hlavsa
Michal Jernek
Jiří Števich
Pavel Zeman
Paul Wilson
Jan Jílek
Jiří Šula
Jaroslav Vožniak
Jan Brabec
Ladislav Leština
Petr Placák
Ivan Bierhanzl
Ludvík Kandl
Milan Schelinger
Jan Macháček

The Plastic People of the Universe (PPU) je pražská rocková kapela, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí undergroundu v letech 19681988 a inspirovala vznik mnoha dalších undergroundových kapel.[1] Tato avantgardní skupina se v 70. a 80. letech ocitala nedobrovolně v opozici proti komunistickému režimu v Československu a vzhledem ke svému nekonformnímu vystupování často zažívala perzekuce a také věznění.

Působení[editovat | editovat zdroj]

Formování kapely (1968–1970)[editovat | editovat zdroj]

Skupinu založil v září 1968 mladý baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa, dalšími členy byli Michal Jernek (zpěv, klarinet), Jiří „Přemysl“ Števich (kytara) a Josef Brabec (bicí); o několik měsíců později byl Brabec nahrazen Pavlem Zemanem a ke skupině se přidal kytarista a klávesista Josef Janíček. Skupina si dala jméno podle písně Franka Zappy Plastic People.[2] Tvorba kapely v tomto období byla ovlivněná například Frankem Zappou, Captainem Beefheartem, či skupinou Velvet Underground. Texty jejich písní byly zpočátku vlastní básně (často v angličtině[3]) či básně známých autorů (například Jiřího Koláře či Williama Blakea). Hudbu většiny písní skládal Hlavsa. Vystoupení kapely bylo často zvýrazněno vizuálními prostředky (kostýmy, kulisy, hořící ohně na pódiu a podobně).[4] Manažerem a uměleckým vedoucím skupiny se stal český kunsthistorik a kritik Ivan „Magor“ Jirous[3][5] a zastával tak podobnou úlohu, jako měl Andy Warhol v případě Velvet Underground.

Období normalizace a problémy s režimem (1970–1988)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1968 došlo k uvolnění totalitního sevření moci (Pražské jaro). V srpnu ale sovětská armáda a další vojska Varšavské smlouvy obsadily Československo, aby nastolily opět tvrdou linii komunismu – začal proces tzv. normalizace.

Stali jsme se nepřáteli státního aparátu proto, že jsme je začali ignorovat. Anebo... začali..., nikdy jsme je nerespektovali.

Josef Janíček, rozhovor v roce 2009[6]

Normalizace se nevyhnula ani kultuře - jiná než režimem podporovaná hudba byla likvidována a hudební skupiny stály před dilematem zda se přizpůsobit, či riskovat problémy se státní moci.[4] Plastic People se odmítli podřídit požadavkům na úpravu repertoáru, počeštění názvu a zkrácení vlasů, a proto se dostávali do stále větších konfiktů s představiteli moci.

Sestava Plastic People se v této době několikrát měnila. Stabilní jádro tvořili Milan Hlavsa (baskytara), Vratislav Brabenec (saxofon), Josef Janíček (klávesy, kytara) a Jiří Kabeš (housle); za bicími se vystřídali postupně Pavel Zeman, Jiří Šula, Jaroslav Vožniak a Jan Brabec. Několik let vystupoval s kapelou kanadský spisovatel Paul Wilson. Na počátku 70. let kapela hrála převážně přejaté skladby zahraničních interpretů,[3] později začaly přibývat vlastní skladby. Autorem hudby byl Hlavsa, texty byly nejčastěji básně nonkonformního filozofa a básníka Egona Bondyho. Na pozdějších konceptuálnějších dílech se jako textař autorsky zapsal saxofonista skupiny Vratislav Brabenec. Skupině nebylo umožněno nahrát žádné album, a tak byli fanoušci odkázáni na záznamy z koncertů, mnohokrát kopírované a často velmi nekvalitní. Tyto záznamy byly o desítky let později vydány v remasterované podobě pod názvy Muž bez uší, Vožralej jak slíva, Do lesíčka na čekanou, Trouble every day a Ach to státu hanobení.

Největší urážka je, pokud si člověk někoho nevšímá. Dokud se s někým hádáš, máš k němu výhrady, tak jsi stále s ním v nějakém dialogu. My jsme se chovali tak, jako že ti bolševici vůbec neexistují. To je, samozřejmě, nasralo.

Vratislav Brabenec, rozhovor v roce 2009[6]

Roku 1973 nebyl Plastikům přiznán profesionální statut, čímž prakticky ztratili možnost legálně veřejně vystupovat. Proto od roku 1974 už hráli jen na koncertech pro pozvané – často pod záminkou svatby některého z fanoušků. Na koncert do Rudolfova u Českých Budějovic přijely 30. března 1974 stovky příznivců kapely, ale koncert byl Veřejnou bezpečností násilně rozehnán a kapela vůbec nevystoupila. Následovalo mnoho soudních i mimosoudních postihů fanoušků. Kapela tentokrát ještě postižena nebyla.[1] 1. září 1974 kapela vystoupila na tzv. Prvním festivalu druhé kultury. Dále vystoupili například DG 307 a Svatopluk Karásek. Na přelomu let 1974 a 1975 nahráli Plastic People na hradě Houska své první „studiové“ album Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, obsahující převážně Hlavsou zhudebněné texty Egona Bondyho. Album nemohlo v Československu oficiálně vyjít a šířilo se samizdatově mezi fanoušky; oficiálního vydání se dočkalo až v roce 2001.

V roce 1976 komunistická policie zatkla členy skupiny a spolu s dalšími představiteli kulturního undergroundu je postavila před soud za údajné výtržnictví. Většina členů kapely byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, ale saxofonista Brabenec byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, a manažer kapely Jirous odešel od soudu dokonce s osmnáctiměsíčním trestem. Bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson byl vyhoštěn. Mezi dalšími odsouzenými muzikanty byli například Pavel Zajíček a František „Čuňas“ Stárek.[7] Z protestů proti uvěznění muzikantů posléze na začátku roku 1977 vzešla iniciativa Charty 77, která sjednotila opozici proti komunistickému režimu. Významným představitelem Charty 77 byl Václav Havel, který se skupinou později spolupracoval na pořádání jejich utajených koncertů v jeho usedlosti v Hrádečku a dokonce skupině vybíral texty jiných autorů ke zhudebnění. Ty se objevily na albech Hovězí porážka a Půlnoční myš. [8]

Vratislav Brabenec (vlevo) a Jiří Kabeš (2010)

Po propuštění z vězení pokračovali Plastici v hudební tvorbě. V reakci na svoji perzekuci nahráli rozsáhlé kompozice 100 bodů (1977) a Dopis Magorovi (1978). První jmenovaná skladba byla zhudebněným textem českého novináře Františka Vaněčka, ve kterém shrnul, čeho všeho se vládnoucí komunistická moc v Československu bojí. Dopis Magorovi byl pozdravem pro uměleckého vedoucího a manažera kapely Jirouse, který byl komunistickým režimem opakovaně zatýkán a vězněn. Kromě členů Plastic People připojila svůj pozdrav i řada dalších představitelů kulturního undergroundu (např. Pavel Zajíček, Eugen Brikcius a také Václav Havel). Tyto skladby později vyšly ve sbírce nahrávek nazvané Kolejnice duní.

Skupina se ale převážně věnovala ucelenějším dílům bez politického podtextu. Prvním z nich byla se staly v roce 1978 Pašijové hry velikonoční s texty na základě Starého a Nového zákona. O rok později přibyl projekt Jak bude po smrti - zhudebněné texty českého básníka a filosofa Ladislava Klímy, a v roce 1981 spatřilo světlo světa album Co znamená vésti koně, ke kterému napsal texty Vratislav Brabenec. Další projekt Souostroví GULAG (1982) podle knihy sovětského politického vězně Alexandra Solženicyna se nepodařilo dokončit a vznikly pouze tři instrumentální skladby. Skladby z tohoto období se velmi lišily od nahrávek kapely z konce 60. a první poloviny 70. let. Hudební publicista Jaroslav Riedel je charakterizuje takto: „Přes návrat k písňové formě Plastic People pokračovali v zadumaně artistní linii, svým chmurným patosem a využíváním postupů církevní hudby se dosti vzdálili původním razantně rockovým východiskům.“[7]

V jednom rozhovoru se nás ptali, jestli je to politický a tak. My jsme si stáli za tím, že to nikdy politický věci nebyly, v tom má Mejla pravdu. Nicméně politický to bylo v tom, že režim to tak bral, on nás cejtil jako svýho nepřítele, takže si to do určitý míry vytvářel sám. Jim vadil kdokoliv, kdo dělal něco sám, kdo se rozhodoval bez jejich souhlasu, kdo žil bez závislosti na nich. Pro ně bylo nebezpečný, když se někdo dokázal pohybovat svobodně.

— Tomáš Schilla, rozhovor v roce 1997[9]

Počátkem osmdesátých let byly vyvlastněny domy, ve kterých Plastic People vystupovali, a jeden dokonce někdo zapálil.[5] Navíc byl v roce 1982 Vratislav Brabenec donucen státní bezpečnosti v rámci tzv. akce Asanace emigrovat.[10] Od té doby už kapela nevystupovala vůbec a tvořila pouze „studiový“ materiál – vznikly nahrávky Hovězí porážka (1984), Půlnoční myš (1985) a hudba k Havlově hře Pokoušení, která ale nakonec nebyla použita. Skupinu v té době posílili klarinetista Petr Placák, violoncellista Tomáš Schilla, kytarista Milan Schelinger (bratr Jiřího Schelingera). Dále měla v kapela působit zpěvačka Marta Kubišová, ale toto angažmá překazila StB.[11] Místo ní se zpěvačkou PPU stala Michaela Pohanková.

Na jaře 1987 se podařilo domluvit dva legální koncerty Plastic People, ale obě dvě vystoupení byla pořadateli na nátlak StB zrušena.[11] To vedlo ke sporům mezi hudebníky a nakonec se skupina rozpadla. Část členů poté přešla do Hlavsovy nové kapely Půlnoc.[6] Půlnoc převzala některé skladby Plastiků.[9][12] Hrála od roku 1988, veřejně a bez větších problémů, dokonce jí bylo v roce 1989 dovoleno vyjet na turné v USA.[12] Hlavsa dále působil v několika dalších hudebních skupinách (Garáž, Echt!, Fiction).

Sjednocení (1997-2001)[editovat | editovat zdroj]

Po sametové revoluci v roce 1989 kapela nevystupovala a členové se věnovali jiným projektům. Výjimkou byl jeden koncert v původní sestavě (Hlavsa, Janíček, Števich, Jernek, Zeman) v roce 1992, který je zachycen na albu Bez ohňů je underground. V roce 1997 vydal Hlavsa ve spolupráci s Janem Vozárym (bývalým členem skupiny Oceán) album Magická noc, které obsahovalo starší písně Plastic People v moderním elektronickém aranžmá. V témže roce zemřel jeden ze zakladatelů skupiny Michal Jernek.[2]

V klasické sestavě (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec, navíc s kytaristou Garáže Josefem Karafiátem, se kterým už dříve spolupracoval Brabenec na svých sólových projektech) se Plastici sešli až v roce 1997 na přání Václav Havla u příležitosti dvacátého výročí Charty 77.[6] Na tento koncert navázalo několik koncertních turné v České republice i v zahraničí. Koncertování však nakonec přerušilo vážné onemocnění frontmana Milana Hlavsy. Na začátku roku 2001 Hlavsa ve věku 49 let nemoci podlehl.

Eva Turnová (2010)

Současnost (2001-)[editovat | editovat zdroj]

Po Hlavsově smrti vystoupili zbývající muzikanti na žádost Hlavsovy vdovy na oslavě Hlavsových nedožitých padesátých narozenin. Po koncertě se kapela rozhodla nahrát album jeho dosud nevydaných skladeb (vyšlo jako Líně s tebou spím/Lazy love) a nakonec padlo rozhodnutí pokračovat v hraní.[6] U baskytary nahradila Hlavsu Eva Turnová, za bicí zasedl bubeník Hudby Praha Ludvík Kandl (v roce 2009 jej nahradil Jaroslav Kvasnička) a v letech 2001-2009 byl členem kapely kontrabasista Ivan Bierhanzl, který s kapelou krátce vystupoval už v 70. letech. O zpěv se členové kapely dělí.

Tato sestava nahrála v roce 2001 první řádné studiové album Plastiků Líně s tebou spím, věnované památce Milana Hlavsy. Většina písní na něm jsou Hlavsou zhudebněné básně J. H. Krchovského. Dále ve spolupráci s orchestrem Agon Orchestra znovu nahráli dvě konceptuální alba z 70. let Pašijové hry velikonoční, (2004 (původně 1978)) a Obešel já polí pět (2003, vydáno 2010; původně 1979 jako Jak bude po smrti). V letech 1997–2006 postupně vyšly remasterované staré nahrávky skupiny z dob, kdy nemohla svobodně natáčet. V roce 2009 vydala kapela nové studiové album Maska za maskou. Hlavním autorem hudby zde byl Josef Karafiát.

V roce 2003 zrušil Nejvyšší soud rozsudek z roku 1976.[13] V roce 2011 zemřel bývalý manažer skupiny Ivan Martin Jirous.

V současné době kapela každoročně odehraje několik desítek koncertů v České republice i v zahraničí. Od roku 2007 vystupuje v Národním divadle (od roku 2010 přesunuto na Novou scénu Národního divadla) v Praze před a po představení hry Rock'n'roll od Toma Stopparda. Hra pojednává mimo jiné o osudech disentu a kulturního undergroundu v totalitním Československu a kapela Plastic People je v ní několikrát zmiňována.

Členové kapely[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1968, kdy kapela vznikla, se v ní vystřídalo téměř 40 hudebníků. Většina z nich strávila v kapele pouze krátkou dobu.

Klasická sestava

Původní sestava

  • Milan "Mejla" Hlavsa – baskytara, zpěv (1968–1988, 1997–2001)
  • Michal Jernek – saxofon, klarinet, zpěv (1968–1970)
  • Jiří Števich – kytara, zpěv (1968–1970, 1972)
  • Josef Brabec – bicí (1968–1969)

Současná sestava (2009)

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Záznamy z koncertů
Název Rok vzniku Vydání v ČR Poznámka
Muž bez uší 1969 - 1972 Globus Music, 2002
Do lesíčka na čekanou 1973 Guerilla Records, 2006 dvojalbum
Vožralej jak slíva 1973 - 1975 Globus International, 1997
Ach to státu hanobení 1976 - 1977 Globus Music, 2000
Trouble Every Day 1971 - 1977 Globus Music, 2002 přejaté skladby
Bez ohňů je underground 1992 Globus International, 1993
The Plastic People of the Universe 1997 Aion/Globus International, 1997
Pašijové hry 2004 Knihy Hana s.r.o., 2004 společně s Agon Orchestra
Obešel já polí pět 2003 Guerilla Records, 2010 společně s Agon Orchestra
Non Stop Opera Guerilla Records, 2011[14]
Studiová alba
Název Rok vzniku Vydání v zahraničí[1] Vydání v ČR Poznámka
Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned 1975 Boží Mlýn & SCOPA Invisible Production (Francie), 1978 Globus Music, 2001
Pašijové hry velikonoční 1978 Boží Mlýn Productions (Kanada), 1980 Globus International, 1998
Jak bude po smrti 1979 Globus International, 1992
Co znamená vésti koně 1981 Boží Mlýn Productions, 1983 Globus Music, 2002
Kolejnice duní 1977 - 1982 Globus Music, 2000
Hovězí porážka 1984 Globus International, 1992
Půlnoční myš 1986 Freedonia (Velká Británie), 1987 Globus Music, 2001
Líně s tebou spím / Lazy Love 2001 Globus Music, 2001 podtitul In Memoriam Mejla Hlavsa
Maska za maskou 2009 Guerilla Records, 2009
Účast na kompilacích
Název Vydání v ČR
10 let Globusu aneb underground v kostce Globus Music, 2000 dvojalbum
Milan Hlavsa - Než je dnes člověku 50 – poslední dekáda Globus Music, 2001 dvojalbum

[1] Jen u nahrávek, které byly vydány v zahraničí dříve, než v České republice

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b RIEDEL, Jaroslav. PPU v datech - 1971 - 1975 [online]. [cit. 2010-04-01]. Dostupné online.  
  2. a b RIEDEL, Jaroslav. "Nechal jsem toho, kapela byla v ruinách, ale Mejla se nechtěl vzdávat." [online]. [cit. 2009-11-15]. Dostupné online.  
  3. a b c RIEDEL, Jaroslav. PPU v datech - 1968 - 1970 [online]. [cit. 2010-04-01]. Dostupné online.  
  4. a b JIROUS, Ivan Martin. Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In ŠULC, Jan. Pravdivý příběh Plastic People. Praha : Torst, 2008. ISBN 978-80-7215-355-8.
  5. a b JIROUS, Ivan Martin. Pravdivý příběh Plastic People. Praha : Torst, 2008. ISBN 978-80-7215-355-8.  
  6. a b c d e FRANK, Michal. Plastic People sa správali, akože tí boľševici neexistujú. Korzár.sk [online]. 3. 12. 2009 [cit. 2009-12-07]. Dostupné online.  (slovensky) 
  7. a b RIEDEL, Jaroslav. PPU v datech - 1976 - 1980 [online]. [cit. 2010-04-01]. Dostupné online.  
  8. Amnesty International v Československu před rokem 1989: Ivan Martin JIROUS (výstava) [online]. Amnesty International, 2006, [cit. 2008-08-29]. S. 20. Dostupné online.  
  9. a b DRÁPAL, Vladimír. Tomáš Shilla [online]. [cit. 2012-06-22]. Dostupné online.  
  10. RIEDEL, Jaroslav. PPU v datech - 1981 - 1985 [online]. [cit. 2010-04-01]. Dostupné online.  
  11. a b HLAVSA, Milan; PELC, Jan. Bez ohňů je underground. Praha : Maťa, 2001. ISBN 80-7287-020-3.  
  12. a b RIEDEL, Jaroslav. PPU v datech - 1986 - 1990 [online]. [cit. 2012-06-12]. Dostupné online.  
  13. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 4 Tz 91/2002, dostupné online.
  14. http://www.guerilla.cz/?s=cd&id=97

Další zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • The Plastic People of the Universe. Texty. 2. vyd. Praha : Maťa, 2001. ISBN 80-7287-029-7.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu