Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského
Sv. Karel Boromejský,titulární světec kongregace sester,na návštěvě u obětí infekční nákazy.Malba od Tanzia da Varallo
Sv. Karel Boromejský,
titulární světec kongregace sester,
na návštěvě u obětí infekční nákazy.
Malba od Tanzia da Varallo
Vznik 1837
Účel péče o nemocné, chudé
a lidi na okraji společnosti
Oficiální web Web Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského

Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského (latinsky zkratka: Sorores miser. S. Car. Bor.) je ženská katolická kongregace papežského práva[p 1] soustřeďující se na péči o nemocné, chudé a lidi na okraji společnosti. Působí v České republice a je jednou z kongregací navazující na tradici stejně zaměřeného společenství založenou francouzským právníkem Emmanuelem Chauvenelem a jeho otcem v 16. století. Založena byla v roce 1837 sestrami, které noviciát absolvovaly ve Francii.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Organizace a větvení[editovat | editovat zdroj]

Celosvětové údaje z 30. let 20. století uvádějí,[p 2] že Kongregace roku 1859 obdržela papežské potvrzení regulí. Měla pět samostatných větví, v jejichž čele je vždy generální mateřinec. Před II. vatikánským koncilem byl řádovým oděvem: černý přepásaný hábit se širokými rukávy, medailon na prsou, bílý vpředu otevřený límec, černý čepec s bílým podkladem.

  • Kongregace v Nancy roku 1652 byla první a původní u hospitalu sv. Karla Boromejského. Přijala regule salesiánek, které zpracoval premonstrátský opat Epiphanus Lovys a byly potvrzeny biskupem. Za francouzské revoluce byla kongregace boromejek na 14 let potlačena, roku 1804 nově konstituována a v roce 1859 papežsky potvrzena. Kolem roku 1930 měla asi 150 klášterů s 2000 sestrami.
  • Další byla kongregace v Trevíru z roku 1849, papežsky potvrzena roku 1872. Kolem roku 1930 měla asi 60 klášterů se 1400 sestrami v Holandsku, Lucembursku, Belgii.
  • Z Nancy byla založena roku 1837 i pražská kongregace][1] pro tamní ústav slepců a brzy se stala jednou z nejpočetnějších a nejvýznamnějších řeholí v Českých zemích. Boromejky sem byly přivolány synem zakladatele ústavu Pavlem Aloisem Klarem, rodákem z Úštěka a gymnazijním profesorem. Roku 1841 byla papežsky potvrzena a má tři provincie: severní a jižní v Čechách a rakouskou v Horních a Dolních Rakousích. Roku 1930 měla 112 domů a 1 254 sester. Mateřský dům sv. Karla Boromejského byl zřízen pod Petřínem v letech 1842-1853.
  • Kongregace v Třebnici (Dolní Slezsko) – založena roku 1848 v Nise, roku 1857 potvrzena, od roku 1871 mateřinec v Třebnici (sv. Hedvika). V roce 1930 měla 291 domů a 2 811 sester – 4 provincie: německá, polská (provinční dům – Polský Těšín), česká (provinční dům Albrechtice/Olbersdorf) – 40 domů, 366 sester a orientální (Jeruzalém, Káhira atd.) – 5 domů a 183 sester.
  • Kongregace v Maastrichtu byla založena 1837 a byla činná i v misiích, například na Jávě. Měla 55 domů a 750 sester.

Pražská kongregace po II. světové válce v Českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Za druhé světové války nebyla činnost kongregace příliš narušena. Ačkoliv šlo o národnostně smíšený řád (asi jedna čtvrtina z 1236 sester byla německé národnosti), nebylo na rozdíl od některých jiných Kongregací požadováno její rozdělení. Sestry se dál staraly o nemocné a trpící. V řadě případů skrývaly ve svých klášterech a nemocnicích pronásledované lidi a partyzány. Po pádu nacismu se výrazně podílely na péči o vězně z koncentračních táborů.

Německá národnost části sester se stala komunistům a církvi nepřátelským úředníkům záminkou pro perzekuci kongregace bezprostředně po ukončení války. Úřady řízené komunisty protizákonně zabraly řadu zařízení řádu. Vydány zpět byly většinou až po několikaměsíčních soudních sporech, v některých případech se komunisty ovládaná místní správa vzepřela i pravomocným soudním rozhodnutím. Kongregace též silně utrpěla tím, že prakticky všechny sestry německé národnosti byly odsunuty, kvůli čemuž musely být některé instituce spravované řádem zrušeny, protože nebyl dostatek sester na jejich provozování.

Po únoru 1948 perzekuce zesílila. Postupně byla zabírána různá zařízení a sestry, které pracovaly v nemocnicích nebo školách, dostávaly postupně výpovědi. Na počátku 50. let dosáhlo rušení zařízení řádu masového charakteru a sestry začaly být vyřazovány ze společnosti a bez jakýchkoliv zákonných podkladů je úřady sestěhovávaly do internačních klášterů. Stát si též vyžádal seznamy sester s uvedením jejich zařazení (představená, sestra se sliby a novicka). Jelikož představená kongregace podezřívala stát, že chce zakázat novickám skládat řeholní sliby a vstupovat do řad kongregace (případy ostatních řádů ukazují, že podezření bylo velmi odůvodněné), rozhodlo vedení kongregace na její popud, že všem novickám bude povoleno okamžité složení řádných slibů bez splnění obvyklých čekatelských podmínek (tento krok je považován za jeden ze zásadních důvodů jejího pozdějšího odsouzení a neobvykle vysokého trestu).

Kromě obvyklé internace a šikany týkající se celé kongregace bylo 22 sester uvězněno. Stát znemožňoval veřejné působení sester i přijímání novicek, což vedlo k úbytku členek kongregace (v roce 1948: 1053 sester, v roce 1957: 835 sester). V roce 1961 již nesměla žádná ze sester sloužit v nemocnici. Perzekuce kongregace pokračovala (kromě krátkého uvolnění v roce 1968) až do sametové revoluce v roce 1989, po které byly kongregaci navráceny některé objekty a sestry se mohly vrátit ke své obvyklé činnosti. Beuronskou kapli v Teplicích sestrám vyzdobili benediktini z Beuronu

Provozované domy a zařízení[editovat | editovat zdroj]

V někdejším Československu řádu patřilo 120 objektů, vč. kaple v Teplicích, dnes patřící tamnímu gymnáziu. Dnes jsou to tyto:

Sestry též vedou zázemí Nepomucena, české papežské koleje v Římě.

Generální představené Kongregace[editovat | editovat zdroj]

neúplný seznam

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Annuario Pontificio 2007, Città del Vaticano, Libreria Editrice Vaticana 2007, ISBN 978-88-209-7908-9, str. 1692.
  2. MACEK J., 950 let litoměřické kapituly, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-121-6, str. 218–221.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sestry Boromejky působí v naší zemi již 170 let

Použitá literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]