Andrej Andrejevič Gromyko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Andrej Andrejevič Gromyko
Andrej Andrejevič Gromyko (1967)
Andrej Andrejevič Gromyko (1967)
Ve funkci:
2. července 1985 – 1. října 1988
Předchůdce Konstantin Ustinovič Černěnko
Nástupce Michail Sergejevič Gorbačov

Ve funkci:
14. února 1957 – 2. července 1985
Předchůdce Dmitrij Trofimovič Šepilov
Nástupce Jakov Alexandrovič Malik

Ve funkci:
1946 – 1948
Nástupce Jakov Alexandrovič Malik

Narození 18. července 1909
Ruské impérium Staryje Gromyki, Mohylevská gubernie, Ruské impérium
Úmrtí 2. července 1989 (ve věku 79 let)
SSSR Moskva, Sovětský svaz

Andrej Andrejevič Gromyko (rusky Андрей Aндрeeвич Громыко; 18. července 19092. července 1989) byl sovětský politik a diplomat. Narodil se v ruské rolnické rodině na území dnešního Běloruska (oblast města Gomel). Od roku 1939 působil v diplomatických službách SSSR, v letech 19571985 jako Ministr zahraničních věcí a předseda prezídia Nejvyššího sovětu (19851988).

Stalin - Molotov a Gromyko[editovat | editovat zdroj]

V roce 1932 ukončil Andrej Andrejevič Gromyko Ekonomický institut v Minsku (doktor ekonomických věd). V letech 19361939 působil jako pedagog a vědec (Institut ekonomie Akademie věd SSSR). Stalinské čistky otevřely Gromykovi cestu ke kariéře v diplomacii.

Na jaře roku 1939 Stalin pověřil L. P. Beriju a jeho NKVD provést očistu narkomindělu (NKID – lidový komisariát zahraničních věcí) jako přípravu na přehodnocení dosavadního zahraničního kursu SSSR. Většina diplomatů zmizela a samotný lidový komisař Maxim Litvinov byl zbaven úřadu a ponechán v domácím vězení. Novým šéfem sovětské diplomacie se stal tehdejší premiér SSSR Vjačeslav Michajlovič Molotov. Jeho pravou rukou se stal dosavadní pracovník NKVD Děkanozov. Společně začali vytvářet nový diplomatický sbor a jedním z povolaných se stal i vzdělaný A. A. Gromyko, který převzal vedení Oddělení amerických států NKID a stal se poradcem velvyslanectví SSSR v USA.

V letech 1943–1946 pobýval ve Washingtonu jako sovětský velvyslanec v USA. Účastnil se řady jednání na nejvyšší úrovni a spolupodílel se na zřizování OSN, ve kterém se stal prvním představitelem SSSR (19461948). Vedle toho se stal i náměstkem ministra zahraničí SSSR (1946–1949). Po odvolání Molotova z úřadu a jmenování A. J. Vyšinského se stal Gromyko prvním náměstkem ministra (1949–1952). V letech 19521953 pobýval v Londýně jako sovětský velvyslanec.

Chruščov a Gromyko[editovat | editovat zdroj]

Gromyko při jednání s prezidentem USA, Johnem F. Kennedym v roce 1962

Změny v Kremlu znamenaly pro Gromyka opět návrat do funkce prvního náměstka ministra (1953–1957), v jehož křesle se vystřídali V. M. Molotov (do r. 1956) a D. T. Šepilov (1956–1957).

Po Stalinově smrti převzal řízení zahraniční politiky do svých rukou Vjačeslav Michajlovič Molotov, který měl na rozdíl od ostatních členů předsednictva strany zkušenosti a ve světě značné renomé. V mocenském střetu však postupně musel ustoupit Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi, který si jako šéf strany přivlastnil hlavní slovo ve formulování zahraniční politiky. Právě z jeho iniciativy byl Molotov odvolán a na jeho místo přišel nejprve stranický ideolog D. T. Šepilov a pak zkušený diplomat Andrej Andrejevič Gromyko. Jeho vliv na formování zahraniční politické linie byl prozatím minimální. Hlavní slovo měl Chruščov, který jednal s Gromykem velmi povýšeně. Změna nastala teprve po nástupu nového stranického vedení v říjnu 1964.

Gromyko a Brežněv[editovat | editovat zdroj]

Pád Chruščova a nástup nové garnitury do čela KSSS přinesl i změny v postavení ministra zahraničí. Brežněv ani Kosygin neměli dostatek zkušeností z oblasti mezinárodních vztahů a tak Gromyko měl více možností zasahovat do formulování zahraniční politiky, byť nadále si zachovalo hlavní slovo politbyro ÚV KSSS. Vztahy mezi ním a generálním tajemníkem byly v přátelské rovině už od konce padesátých let, když Brežněv zastával funkci hlavy státu a musel podnikat řadu oficiálních návštěv.

Růst Gromykovy úlohy uvnitř sovětského vedení mu přinesl i členství v politbyru (1967 kandidát, 1973–1988 plnoprávný člen).

Boje o moc v Kremlu a Gromyko[editovat | editovat zdroj]

Fotografie z roku 1978

Druhá polovina 70. let přinesla pozvolný úpadek Brežněvovy osobnosti. Jeho vliv na politiku klesal. Mocenské vakuum vyplnili jeho nejbližší důvěrníci. Hlavní slovo na formulování bezpečnostních a zahraničně politických otázek měl triumvirát složený z J. V. Andropova (KGB), D. F. Ustinova (vojensko-průmyslový komplex, ministerstvo obrany, generální štáb) a A. A. Gromyka (ministerstvo zahraničí), který rozhodl bez angažovanosti stranického aparátu o invazi do Afghánistánu v roce 1979.

Právě podpora Ustinova i Gromyka přivedla Andropova do křesla generálního tajemníka. Ten se Gromykovi odměnil statutárním povýšením na post prvního náměstka předsedy rady ministrů při zachování funkce ministra zahraničních věcí SSSR.

Po smrti Andropova (únor 1984) pětasedmdesátiletý Gromyko podržel vládnoucí gerontokracii při volbě K. U. Černěnka generálním tajemníkem. O rok později však již stál jednoznačně na straně progresivní skupiny kolem Michaila S. Gorbačova.

Nástup nové stranické garnitury se promítl i do postavení Gromyka. Odešel z funkce ministra zahraničí a stal se oficiální hlavou státu – předsedou prezidia Nejvyššího světu SSSR, kterou vykonával až do roku 1988, kdy byl penzionován. Novým ministrem zahraničí se stal Eduard Ševardnadze (1985–1990).

Charakter a postoje[editovat | editovat zdroj]

Andrej Andrejevič Gromyko vtiskl sovětské zahraniční politice charakteristickou stopu. Pro své protivníky byl vždy neúprosným a nezdolným soupeřem s kamennou tváří. Pro nadřízené představoval spolehlivého vykonavatele pokynů, se kterým byl spokojený jak Stalin a Molotov tak i Chruščov či Brežněv. Tvrdě zastával sovětské postoje i v okamžicích, kdy byly neudržitelné, tak jako dříve jeho šéf V. M. Molotov.

Jeho ideologický dogmatismus s diplomatickou tvrdost výrazně ovlivnily skutečnou podobu politiky détente, na které se spolupodílel. V zásadě skutečně zůstával straníkem mírových jednání a spolupráce s USA avšak za okolností, které budou pro SSSR maximálně výhodné.

Jeho kariéra diplomata a politika je v dějinách SSSR naprosto ojedinělá. Přestože zůstal neochvějným komunistou až do konce svého života, tak jeho kariéra završená vstupem do nejvyššího stranického vedení je neobvyklá. Pozornost zaslouží i dlouhověkost ve funkci ministra zahraničí (28 let), v jejímž držení se stal jednoznačně rekordmanem 20. století.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mlečin, L., MID, Ministry inostrannych děl, Romantiki i ciniki, Moskva 2001.
  • Gromyko, A. A., Pamjatnoje. I.-II. tom., Moskva 1988.
  • www.mej.ru

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]