Pavel Miljukov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pavel Mijukov

Pavel Nikolajevič Miljukov (rusky Павел Николаевич Милюков, 15. leden 1859, Moskva, Ruské impérium31. březen 1943, Aix-les-Bains, Francie) byl významný historik, ruský politik, zakladatel a vůdce Konstitučně demokratické strany (tzv. Kadetů).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Kariéra před revolucí[editovat | editovat zdroj]

Pavel Miljukov se narodil do rodiny architekta. Studoval na Lomonosovově univerzitě, kde ho ovlivnily názory Konstantina Kavelina a Borise Čičerina.

Stal se historikem, v letech 1896 - 1903 vydával svazek knih "Hlavní rysy z ruské kultury". Pro svůj politický projev byl roku 1901 uvrhnut do vězení, kde strávil šest měsíců.

Během trestu musel opustit svou pozici na univerzitě, proto Miljukov cestoval po světě, nejčastěji zavítal do Spojených států. Tehdy se stal přítelem T.G. Masaryka.

Když roku 1905 vypukla revoluce, připojil se Miljukov ke Konstitučním demokratům, které reprezentoval v první Dumě, v níž volal pro politickou svobodu, reformy a pasivní rezistenci k vládní linii. V afektu po něm měl monarchistický a antisemitský politik Vladimir Puriškevič údajně hodit sklenici vody.

S vypuknutím první světové války propagoval Miljukov vlasteneckou politiku národní obrany. Války se účastnil jeho mladší syn (který zemřel v bitvě). Miljukov byl považován za horlivého stoupence dobytí Istanbulu. Jeho oponenti mu začali přezvídat "Miljukov z Dardanel". V roce 1916 začal kritizovat vládu pro její neschopnost.

Miljukov s knížetem Kropotkinem (vpravo) roku 1917

Únorová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Během únorové revoluce doufal Miljukov v přetvoření Ruska v konstituční monarchii, ale události se vyvíjely příliš rychle. V prozatímní vládě, vedené jeho kolegou Georgijem Lvovem, se Miljukov stal ministrem zahraničí. Zavrhoval myšlenky na mír a za každou cenu pevně lpěl na pokračování války. Pozval do Ruska T. G. Masaryka, který tehdy přednášel na Univerzitě v Londýně, zejména proto, aby zjednal nápravu v Odbočce Československé národní rady na Rusi a podpořil nábor českých zajatců do ruských legií.

Dne 18. dubna 1917 slíbil Miljukov pokračování války "až do úplného vítězství". Následovaly masivní demonstrace pracovníků a vojáků, kteří byli bojem vyčerpaní. Demonstranti požadovali Miljukovovu rezignaci. Generál Lavr Kornilov chtěl nepokoje potlačit, Georgij Lvov však jakékoli násilí odmítl. Dne 2. května nakonec Miljukov s ministrem války Gučkovem rezignoval.

Exil[editovat | editovat zdroj]

Po bolševické revoluci odešel Miljukov z Petrohradu a podporoval bělogvardějce. Po občanské válce emigroval do Francie, kde zůstal aktivní v politice a stal se editorem ruských novin Poslední zprávy.

Během pobytu v cizině byl Miljukov terčem několika pokusů o vraždu. Při jednom pokusu zemřel jeho přítel Vladimir Dmitrijevič Nabokov, otec slavného romanopisce.

Miljukov dožil v Aix-les-Bains ve Francii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pavel Milyukov na ruské Wikipedii.