Pinsk

Tento článek potřebuje důkladnou jazykovou korekturu. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Pravopisné rady, případně na diskusní stránce článku.

Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.

Pinsk Пінск
znak vlajka
poloha
souřadnice:	52°7′″ s. š., 26°5′41″ v. d.
stát:	Bělorusko
oblast:	Berascejskaja
rajón:	Pinský
rozloha a obyvatelstvo
rozloha:	43,3 km²
počet obyvatel:	131 200 (2009)
náboženské složení:	Pravoslaví, katolictví
správa
starosta:	Aleksandar Hordzič
vznik:	1097
oficiální web:	http://www.pinsk.by
telefonní předvolba:	+375 165
PSČ:	225700—225716, 225745
označení vozidel:	1

Pinsk (bělorusky Пінск; rusky Пинск; polsky Pińsk) je historické město v jižním Bělorusku, poprvé vzpomínané již roku 1097. V roce 2006 zde žilo 131 000 obyvatel.

Pinsk leží v Brestské oblasti na silnici a železnici Brest – Homel, v historickém regionu Polesí, nedaleko hranic s Ukrajinou. Pinsk je také přístavem na řece Pině, součásti Dněpersko-bužského kanálu, který nedaleko odtud ústí do řeky Prypjať. V okolí se rozkládají rozsáhlé Pinské močály a lesy, proto je v Pinsku zastoupen především dřevozpracující průmysl.

První zmínky (9.-11. století)

První osada na místě současného města Pinsk vznikla na přelomu 9.-10. st. na odbočce z hlavní obchodní cesty, která vedla ze Skandinávie do Řecka. Existuje předpoklad, že toto místo ještě v době př. n. l. navštívili Řekové, kteří o tom vyprávěli Hérodotovi, jež tuto oblast zaznamenal ve své čtvrté knize.

Tržní cesty byly dvě – na sever přes Polock, a na západ k hranici Polska přes řeku Prypjať, na jednom z jejíchž přítoků byla založena osada. Žádná z mnohých řek tohoto kraje není plnohodnotnou cestou bez překážek – některá místa museli cestovatelé překračovat pešky nebo zde museli přetahovat lodi od jedné řeky k druhé. První osada Pinsk byla založena na výšině uprostřed velké bažiny v oblasti dnešního Polesí, kde na prostoru 1000 km² nebylo žádné sídlo nebo místo, kde by se cestující obchodníci mohli zastavit.

První skutečné zmínky o městě Pinsk pocházejí z Něstorovy Pověsti dávných let z roku 1097 a toto datum je od roku 1921 považováno za městský svátek.

Město Pinsk obdrželo jméno v souladu s ruskou tradicí pojmenovávat města podle jména řeky anebo jejího přítoku na kterém se město nachází. Většina známých měst Kyjevské Rusi v té době měla takové názvy. Název města Pinsk je odvozen od názvu řeky Pina. Po staletí se ovšem traduje legenda, že název města Pinsk pochází od latinského slova pinus - sosna. Z těchto míst Římané dováželi dlouhé a rovné sosny pro stavbu lodí.

Hradiště mělo trinomickou strukturu a skládalo se z hradu neboli „dětince“, předhradí a posadu. Později tři hlavní linie městského opevnění rozdělily Pinsk v 15. století na čtyři části:

• Pinský hrad – část města nejvíce chráněná, kde se nacházela městská administrativa v čele se starostou.
• Předhradí neboli „parkán“ – nejrušnější místo (velký trh, usedlosti šlechty, duchovenstva a bohatých měšťanů.
• Tak zvané „město“ neboli gorod, sídlo řemeslníků. Řemeslná specializace předurčovala rozděleni města na čtvrti:
  • kožedělná, která se nacházela u řeky;
  • kovářská, která se nacházela ve východní části;
  • hrnčířská na západě.
• „Za městem“, kde byly zemědělské pozemky měšťanů.

Podle archeologických nálezů z let 1955-1957 lze usuzovat, že v druhé polovině 11. století se obyvatelstvo města zabývalo řemeslem, zemědělstvím, lovem a rybolovem, a také mělo obchodní spojení s Haličí, Kyjevem, a Krymem.

Období vrcholného středověku (12.-15. století)

V polovině 12. století je město Pinsk velkým tržním městem Turovského knížectví, které se po rozpadu Kyjevské Rusi stalo předmětem neustálých válek mezi knížaty o kyjevské dědictví. Později po ukončení válek je Pinsk hlavním městem samostatného knížectví. Od počátku 14. století je Pinsk součástí Velkoknížectví litevského. První křesťanská budova se objevuje ve 13. století - byzantský klášter Lešče. Vedle kláštera byly velké kopce, ze kterých bylo možné sledovat případné útočníky.

Základ vnitřního uspořádání města tvořily ulice. Ty byly pojmenovány po knížatech a známých měšťanech, podle národnostní příslušnosti měšťanů a podle názvů jiných měst. Zároveň existuje mnoho bezejmenných ulic, které ukazovaly jenom nějaký směr: „ulička k vodě“, „ulička k Pině“, „ulička k poli“ atd. Takových ulic bylo kolem 40. Ulici byly vyloženy dřevem, protože velká část města se nacházela na bažinatém terénu.

Architekturu 16. století představují rozmanité stavby, které hrály důležité role v městském životě a podávají svědectví o životě města v pozdním středověku. Podle soupisu z poloviny 16. století mělo město Pinsk 16 pravoslavných kostelů, jeden katolický klášter Bratrů Františkánů a jednu synagogu. Hlavní křesťanská budova 16. století byla Dmitrijevská katedrála, která byla jediná kamenná církevní budova ve městě a nacházela se na území hradu. Ostatní budovy pravoslavných kostelů byly dřevěné a postaveny v byzantském stylu s pomoci místních architektů a řemeslníků, kteří získávali své znalosti většinou od pravoslavných mnichů. Katolický kostel založil v roce 1396 velkokníže litevský Zygmunt Kiejstutowicz, označovaný později jako tyran.

První synagoga byla založena v roce 1506 za souhlasem Pinského starosty na základě získaných privilegií, která udělovala Židům stejná práva, jako mají ostatní poddaní Velkoknížectví litevského, s jedinou výjimkou, že Židé se nesměli usídlovat na venkově.

Ulice spojovaly kolem 700 měšťanských domů, různých vrstev a různého postavení. Byly to zpravidla dřevěné budovy, postavené z kulatého dřeva a pokryté fošnami, slámou a rákosem. Většina budov měla kamenné základy. Šlechtické dvory se nacházely blíž k městskému hradu a byly označeny rodovým erbem.

Do poloviny 16. století vládl v Pinsku kníže. Od 1521 velkokníže litevské a král polský Zikmund I. Starý daroval město Pinsk své manželce, polské královně Bona Sforza z milánské vévodské rodiny Sforzů. Od 1539 je město správním centrem regionu, a od roku 1566 je okresem v Berestejském vojvodství. Starostovi města Pinsk náležela plná vláda s výjimkou práva dávat privilegia obyvatelstvu. Volil svého zástupce, který měl administrativní funkci a vedl městský soud. Město mělo dva písaře - městského a okresního - a dva příslušníky agendy, kterými většinou byli pravoslavní kněží.

V roce 1581 město Pinsk získalo magdeburské právo. Podle něj byla ekonomická činnost, majetkové právo, společenský a politický život města a městský sociální systém řízeny městským zákonodárstvím, což podporovalo roli měst jako center průmyslu a peněžního hospodářství. Město získalo svůj erb. Obyvatele města volili rychtáře, který byl předsedou v městském shromáždění a vykonával policejní funkce. Pinský rychtář získával svůj plat z části vybraných pokut, měl slušnou část půdy ve městě a měl právo mít řeznický krám na trhu. Městskou domobranu tvořili šlechtici.

Pozdní středověk a kulturním propojování s Evropou (16.-18. století)

Na konci 16. století a v první polovině 17. století žilo v Pinsku podle městského soupisu 523 měšťanů; z toho 177 osob ovládalo nějaké řemeslo:

• 48 lidí opracovávali železo - 6 z nich měli práce se zlatem, 20 kovářů, 4 výrobci děl, 2 kuželníka, 2 topiče, 14 různé profesi.
• 31 lidí pracovali koželužství.
• 5 lidí pracovali v hrnčířství.
• 23 lidí pracovali v dřevařském průmyslu.
• 7 lidí pracovali v krejčířství.
• 24 lidí vyráběli potraviny.
• 30 lidí byli kupci.
• 3 lékaře a 1 lékárník.
• 5 muzikantů a kejklíř.

Ve městě fungovalo několik tržišť, včetně říčního, které vydrželo až do roku 1939. Pinsk byl v pozdním středověku městem tranzitního trhu.

Na počátku 17. století se Pinsk stává důležitým místem pro všechna náboženství, která se v něm vyskytují: pravoslaví, katolictví, židovství a později i pro části pravoslavné církve spojené s katolictvím. V období nepokojů spojených s kozáckým povstáním, které v polovině 17. století postihly celé území Velkoknížectví litevského, byl Pinsk zpočátku obsazen kozáckým vojskem a potom dobyt kancléřem Velkoknížectví litevského.

V tomto období podle jednoho církevního záznamu bylo obyvatelstvo města Pinsk velmi bohaté a mělo hodně privilegií. Byly zde dva katolické kláštery (dominikánský a františkánský), 5 uniatských a 12 pravoslavných církvi. V této době bylo ve městě kolem 6000 domů, každá rodina měla přibližně 5 lidí.

Na předměstí byl na konci 17. století postaven velký hrad. Postavil jej velice známý šlechtický rod Wiśniowieccy. Hrad byl postaven ve francouzským stylu obranných hradů. Městské obyvatelstvo v průběhu jakýchkoliv útoků získávalo útočiště v hradu.

V druhé polovině 17. století po porážce povstání kozáků a úplném zničení Pinska požárem, začala velká přestavba města za podpory bohaté šlechty Velkoknížectví litevského. Uspořádaní prostoru města získalo nový charakter také tím, jak se na území zvyšoval vliv římskokatolické církve – důsledkem bylo větší využívání kamenné architektury. To ovlivnilo dokonce i sociální život ve městě. Vzniklo nové centrum jak duchovního, tak i světského života.

Ve městě byla otevřená lékárna, několik nemocnic, velká tiskárna, bohatá knihovna. Filosoficko-teologická škola poskytovala čtyřleté vzdělaní. Významní profesoři a učitelé přicházeli do města z celé Evropy. Ve škole studovalo kolem 700 studentů, kteří přijížděly na studium z celé „Republiky obou národů“.

Centrum se stalo posvátným místem každého člověka a periferie profánním. Ale tento stav trval pouze krátce. V novém centru vznikla nová tržiště a náměstí. Centrum se stalo místem skutečného vzájemného pronikání venkovské a městské kultury.

Od konce 17. století do města přišla nová vlna stavění kostelů a klášterů, což bylo spojeno s obnovením síly žebravých řadů a podporou katolické církve. Proměnil se fyzický prostor a společenský život. Kancléř Velkoknížectví dovolil měšťanům postavit radnici, která měla hodiny. Kontrola času stvrzená vyzváněním zvonů velkého počtu kostelních zvonic a městskými hodinami byla jedním z nástrojů organizace městského života.

Tovaryšstvo Ježíšovo neboli jezuitský řád

Katedrála Jména Blahoslavené Panny Marie

Tovaryšstvo Ježíšovo zbudovalo ve městě svůj klášter, který se skládá z obrovského kostelu Nejvyšší Pany Marie a Kolegium. Klášter jezuitského řadu byl zaveden na území v důsledku zastavit šíření reformace a získat na katolickou stranu pravoslavných věřících poté, co byla podepsána církevní unie v roce 1596. Idea jezuitský kolegium a vznikla v Paříže v Tovaryšství Ježíšové v čele s Sv. Ignác z Loyoly, a byla šířena tudy, kam toho chtěl Papež. Ve městě Pinsk, jak i jiných městech Evropy kde byl založen kolegium řadu Jezuitů, neboli filosofická-teologická škola, která splňovala 15 cílí pro celou společnost:

Prospěšné pro Tovaryšství Ježíšové.
1. jezuita nejlepším způsobem studuje, když školit dalšího.
2. nutnost discipliny, sebeovládání a horlivosti.
3. zdokonalování návyků v kázaní apod.
4. Jezuité nikoho nesmí nutit do řadu.

Prospěšné pro studentů.
5. Získají nejlepší vzděláni.
6. Chudé, kteří nejsou schopní platit za studium získávají šance bezplatného vzdělaní.
7. Studenti získávají pomoc ve správách duchovní přírody cestou studia Katechismu a kázáni.
8. Cestou neustálého vzdělaní a získání návyků studenti můžou uvědomit čistotu svého svědomí a jsou dobročinní.
9. Studenti mohou získat spousta zásluh a dosáhnout užitku od vzděláváni, když tohle dokážou uvádět ve vztah se sloužením Bohu.

Prospěšné pro krajinu.
10. Rodiči získají uvolnění od snášení finančních potíží, spojených s vzděláním svých synů.
11. Budou mít klid ve svědomí z klidného vychovávání dětí.
12. Lidí žijící v okresu mohou získat pomoc od jezuitů, když budou poslouchat jejich kázaní a přistoupí ke svatostí.
13. Dobrý příklad dětí ovlivní rodičů aby žili jak to sluší dobrým křesťanům.
14. Tovaryšstvo Ježíšovo poskytne podporu a pomůže založit nemocnici, domy pro nových křesťan, kteří odmítli židovství a islám, apod.
15. Tě, kdo v přítomnosti jenom studenti, v budoucnosti mohou být opatem chrámu, veřejným úředníkem, budou tvořit spravedlnost v soudě a pomáhat cele společnosti.

Kláštery a synagogy ve městě a okolí

Žebravé řady, kteří závislé na vlastní práci a darech dobrodinců.
-Klášter Bratrů Františkánů. Podle Svatého Františka je evangelium jediným pravidlem nezbytným k řeholnímu životu; přednost dával výuce příkladem apoštolského života svých následovníků i sebe sama;
-Klášter Bratrů Bernardinů.
-Klášter sv. Dominika.
-Klášter bratrů Benediktinů . Řehole sv. Benedikta obsahuje v 73 článcích jednak teoretický a duchovní základ mnišství a jednak návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství. Heslo: „Modli se a pracuj“.
-Kostel sv. Karla Boromejského , řadu bratrů Komunistů.
-Klášter řádu bratrů blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel, zkráceně též Řádu karmelitánů.
-Klášter shromáždění Sester Mariawitki
-Velká Synagoga.

Pinsk v průběhu Severní Války v letech 1700-1721

V průběhu Severní války v letech 1700-1721 Švédská z Ruském, Velkoknížectví uzavřelo unie se Švédském a vojska švédského krále Karla 12 vstoupili na území knížectví. V roce 1706, 24 dubna, vojsko přibylo do města Pinsk a na okraje města rozbil tábor. Královský životopisec zobrazil činnost svého krále ve městě, městský prostor a lidí počátku 18. století:

„Švědský Král Karel 12 v roce 1706 vstoupil do zvonice kostela bratrů Jezuitů, která byla nejvyšším místem ve městě, a dvě hodiny měl konverzace v latině z rektorem jezuitské filosofické-teologické školy. Karl 12 napsal na stěně zvonice – „Non plus ultra“ („Na druhým boku nic není“ )“. Město Pinsk nachází se uprostřed velkých bažin a řek, které se v určité doby roku rozlévají jako moře. Tohle dává velkou možnost pro navigace. Obyvatelé s pomocí člunů dovážejí velké množství zboží po řekách do Kyjova, Varšavy a Vilna. Uprostřed bažin jsou kopce, které pomáhají obyčejným obyvatelům na malých člunech dělat daleké cestování. Městský lid jako lid ve Nizozemí dopluje kam potřebuje. Na břehu řeky je trh, který podle místních vypravení je od počátku města. Obyvatelstvo především „Řekové“ a Židé. Na rozdíl od většiny zaostalých měst, město Pinsk je hodně vyspělé. Město má školy, lékárnu, dvě nemocnice, manufaktury kožedělného průmyslu, které nejlepší v celém království Polském. Obyvatelé potkali nás překvapeně z toho důvodu, že dále jít vojsku už není možné. Pro všech město Pinsk bylo uklidňující a udržující pokoj uprostřed válek a státního nepokoje.

Architekturní dějiny města Pinsk na konci 18. století polovině 20. století

V předvečer rozdělení Polsko-Litevského státu obojích národů, město Pinsk navštívil poslední král Stanislav August Poniatowski, jako král Stanislav II., polský trůn který se dostal z vůle carevny Kateřiny II. Na počest krále byl záložen palác, který musel byt součást uliční zástavby na konci 18. století. Tenhle palác podle záznamů budoval městský šlechtíc Butrimovič, jméno kterého do nynějška nosí. Na stavbě pracovalo hodně měšťan a venkovan. Palác postaven ve stylu pozdního baroka s přechodem k klasicismu, a také s improvizace architekta. Pro obyvatelů města tento palác byl symbolem krasy a čas od času tam konali městský plesy. V roce 1794 poté co město Pinsk bylo připojeno k Rusku, byla provedena městská inventarizace. Podle záznamů ve městě sídlilo 3716 lidí, 548 domů z kterých jenom 2 byly kamenné. Podle mapy konci 18. století město Pinsk nemá zas tak novověkého uspořádání - geometricko-vizuální organizace městského prostoru. Ve 20.-30. letech 19. století ve městě už bylo 12 kamenných doma. Nejvíce převládající druh staveb ve městě byly: židovské mini-obchody a zároveň hospody, obchody, restaurace, hotely. Později se objeví obchody které stanou předchůdci soudobých obchodů. Objevuji se nová městská architektura – mnohobytové domy, které většinou dřevěné a dvou-, třech- patrové. Kamenná architektura se rozviji jenom v centru města. Každá budova měla dekorativní ozdobeni podle chuti majitelé. V letech 1812, 1830 a 1863 obyvatelé města Pinsk bouřili proti Ruské nadvládě. V polovině 19. století ve městě fungovali dva podniká koželužství, měďárenský podnik, dva pivovarské podniky, jeden podnik po vyráběni cigaret (s dutinkou a tabáku, mlynářství, školy). Na konci 19. století město bylo jako železniční stanice, jako město, kam přišel průmysl. Občané z Rakouská-Uherská otevřeli první velký podnik výroby zápalek a opracování lesa. Za par let se proměnil vnitřní smysl městského životního prostoru. V průmyslovém městě jsou lidi neustále na cestě. Poté, co proběhlo zrušení nevolnictví v Rusku v roce 1861, do města se stěhují venkované. Mění se sociální diferenciace společnosti, co si projevuje v místech obydlení každé sociální třídy ve městě. Čas tradiční se proměňuje v čas mechanický. Víc a víc lidí se stehují z venkova do města, co způsobuje růst moderní častí města, která se nachází už ne v centru města, a rozptýlena ze všech stran. Urbanismus konci 19. století přebudoval město podle moderního stylu. Ulici jsou vyrovnané. Založené nové náměstí, gymnasií, banky, obchody, hotely, restaurace, nádraží, podniky, jako například podnik stavby lodí. Pro obyvatelstvo města jejich městský prostor patří každému dokonce i když je výrazná sociální diferenciace. Plán města na konci 19. století odráží uklidnění a upevnění městského prostoru. Městská architektura 19. a počátku 20. století je autentická a nemá žádné podoby kdekoliv ve světě, protože většinou architekty byly sami obyvatele města. K roku 1904 ve městě bylo 6830 domů. Podle sčítání v roce 1897 ve městě sídlilo 28368 lidí, ale v roce 1904 – 32960 lidí. Demograficky růst obyvatelstva nutil postavit ještě 3 nemocnici, 2 střední školy a 9 mateřských. Od roku 1890 do 1915 ve městě proběhlo 10 stávek.

Polské město Pinsk v letech 1921-1939. Dějiny architekturního prostoru.

V letech 1915-1919 město obsadili armády Německa a Rakouska-Uherska. Válečná hranice proběhla v několika kilometrech od města. Podle záznamů obyvatele města klidně vycházely z cizinci. Cizinci otevírali podniky, restaurace, herny a divadla. Existoval přímý železniční spoj s Berlínem přes Varšavu. Revoluce v Rusku neměla žádný vliv na město. Poté co se skončila válka, Pinsk odešel do Polska podle Říšské mírové smlouvy od roku 1921. Město v meziváleční období se stává předmětem zajmu různých národních vrstev, především bohatých lidí a inteligence. Městský prostor prochází nový stadium uspořádáni - nové stavby, nový dekor, novy smysl pro práce a odpočinek. Staré dřevěné domy většinou zmizely z centru města na okraj. Nové urbanistické myšlení i dokonce mnohotvárnost města v důsledku přítomnosti 4 národních skupin žijících ve městě zdokonaluje městsky prostor. Politické hnuti, vědecké společnosti, trhy, národní obchody, restaurace, divadla, plesy, doprava, školy – všechno jsou součást života polského města Pinsk s převládajícím židovským obyvatelstvem. První skutečná mapa města Pinsk, která ukazuji geograficky prostor města v přírodě objevuji se v roce 1923. Tato mapa ukazuje, že město bylo pod tlakem přírody, žilo podle jejíchž hodin a celý městský prostor bojoval s ní za své přežiti. Dřevěný kryt městských ulic úplně zmizel. Ulici byly kryty kamením a novou specifickou dlaždičkou. Nový budovy a nové smysly města zaznamenány na fotografii 30. let. Slavný městsky trhy, jarmarky jsou místem každodenního seskupení lidí, kde člověk trávil svůj čas nakupuje zboží a komunikuje z venkovskou kulturou, která po celá století byla spojena s městem. Městu přisouzena okresní soudní zprava, budují se vojenská jednotka říčního loďstva a první most přes řeku, které přímo spojoval novou silnice přes bažinu z venkovem, které dojížděli na svých člunech. Člověk je spojen se svým městem, kdy neustále zúčastni ve společenském životě města, společenských akciích, pohřbu, politických demonstrací apod. Město Pinsk ve 30. letech bylo městem několika kultur – ruské, židovské a polské. Ve městě byly velice známé lidí s kterými lidí se potkávali pří osobních příležitostech jako v průběhu divadelního představení, vojskové prohlídky, církevní liturgie. Venkovské obyvatelstvo, neboli obyvatelé Polesí pojmenovali si jako „tutajšy“ co znamenalo „zdejší“. Městské obyvatelstvo komunikovalo s touto kulturou v průběhu tržních hodin, a venkované nakupovali ve městě potřebný věci a odjížděli zpět do vesnic.

Vpád Sovětských okupantů 17. záři 1939

Proměna městské architektury, městského životu, městské kultury, klid a pokoj, harmonie s přírodou a apod., ve městě Pinsk zmizely s počátkem druhé světové války, přesně od 17. září 1939 poté co Sovětský Svaz zaútočil spolu s Hitlerem na Polsko. Po ukončení Druhé světové války z města zmizeli Poláci, které sovětská vláda povraždila nebo odeslala do sibiřských koncentračních táborů, a Židé, které většinou zabila Hitlerovská mašina smrti. Chybějící obyvatelstvo sovětská vláda přivezla z Východu a ve městě je nazývali „vostočniky“ neboli „lidé z východu“. Sovětský socialistický realismus zničil veškerou krásu města: bylo zničeno centrum města, hřbitov, uliční zástavba konce 19. století. Uprostřed města byly stavěny podniky, rozšířeny ulice a zničeny památníky kultury a umění, co se městské obyvatelstvo v průběhu staletí snažilo chránit. Ale i v průběhu sovětské nadvlády i dokonce nyní město Pinsk poskytuje novým přistěhovalcům a návštěvníkům krásu a možnost uvidět způsob života, jak žijí lidé teď a někdejší obyvatelé.

Současnost

V Pinsku sídlí římskokatolická diecéze a je zde zachováno množství barokních, převážně církevních památek; židovské a chasidské památky a synagógy byly v průběhu 20. století většinou zničeny a s holocaustem byla zdecimována místní židovská komunita, tvořící na počátku 20. století většinu obyvatel města.

V Pinsku se narodili polský novinář a publicista Ryszard Kapuściński (1932–2007), polský důstojník Sławomir Rawicz.

Odkazy

Externí odkazy

• (rusky) Oficiální stránky městské rady
• (anglicky) “Pinsk” - Encyclopedia of Jewish Communities in Poland, Volume V (Belarus)