Krymské referendum (2014)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Krymské referendum v roce 2014 bylo referendum vyhlášené krymským parlamentem, v němž obyvatelé ukrajinské Autonomní republiky Krym a města se zvláštním statutem Sevastopol 16. března 2014 hlasovali pro přičlenění Krymu k Ruské federaci. Pro přičlenění hlasovalo více než 96 procent zúčastněných voličů při volební účasti 83 procent. Vyhlášení referenda, ke kterému došlo v průběhu krymské krize na poloostrov obsazeném ruskými a proruskými ozbrojenci, bylo v rozporu s ukrajinskou ústavou a bylo označeno ukrajinskou vládou za nelegitimní. Jeho výsledky neuznaly ani Spojené státy a Evropská unie, naopak Rusko označilo jeho průběh a výsledky za vyjádření skutečné vůle obyvatel Krymu. Proti Krymskému referendu se také nepostavila Čína,Indie, Brazílie a Jižní Afrika.[1]

Důsledkem hlasování byly další kroky vedoucí k připojení Krymu k Rusku a na druhou stranu vyhlášení evropských a amerických sankcí vůči Rusku a relevantním krymským činovníkům.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Dlouhodobé pozadí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Krymu.
Etnické rozdělení obyvatelstva Krymu od 18. do 21. století: Krymští Tataři zeleně, Rusové červeně, Ukrajinci žlutě
Tavričská gubernie

V rámci celé Ukrajiny představovali etničtí Rusové na počátku roku 2014 významnou menšinu zhruba sedmnácti procent obyvatel, v rámci Krymu ovšem měli dokonce většinu, zhruba 58 procent.[2] Samotných etnických Ukrajinců tu bylo přitom jen zhruba 24 %, zejména proto, že dalších 12 % obyvatel tvořili Krymští Tataři, nejdéle zde dosud žijící etnikum.

Složení obyvatelstva bylo důsledkem dějin. V roce 1774 se Krymský chanát, dříve vazal Osmanské říše, dostal mírovou smlouvou z Küčük-Kainardži uzavřenou v důsledku rusko turecké války v letech 1768–1774 nově pod nadvládu Ruského impéria. V roce 1783 pak carevna Kateřina Veliká Krym přímo anektovala a v následné rusko-turecké válce v letech 1787–1792 tento územní zisk potvrdila. Rusové pak na Krymu postupně přibývali. Na konci druhé světové války pak vláda Sovětského svazu obvinila Krymské Tatary z kolaborace s nacistickým Německem a nechala je všechny vystěhovat na Sibiř – začít vracet zpět se mohli až koncem osmdesátých let dvacátého století.

Ze správního hlediska byl v Ruském impériu Krym nejprve součástí tavričské oblasti (od roku 1783) a pak od roku 1802 až do říjnové revoluce v roce 1917 součástí navazující tavričské gubernie. Ta kromě poloostrova Krym zahrnovala i území na sever až k Dněpru.

S rozpadem Ruského impéria začalo na Krymu bouřlivé období. Od prosince 1917 do ledna 1918 zde krátkodobě fungovala Krymská lidová republika vytvořená Krymskými Tatary, pak do konce dubna Tauridská sovětská socialistická republika, následovaná Krymskou krajovou vládou od června 1918 do dubna 1919, kdy Rudá armáda obsadila Simferopol a ustavila Krymskou sovětskou socialistickou republiku, která zanikla po dobytí bělogvardějci v červnu 1919.

Po opětovném dobytí Rudou armádou v roce 1921 byla 18. října 1921 ustavena Krymská autonomní sovětská socialistická republika, která trvala až do roku 1945, kdy byla nahrazena Krymskou oblastí. Ta byla původně součástí Ruské SFSR, ale 19. února 1954 vyhlásilo předsednictvo Nejvyššího sovětu, že se Krymská oblast stává součástí Ukrajinské SSR, mj. proto, že zemědělský Krym je závislý na dodávkách vody a elektřiny z Ukrajiny.[3]

V roce 1991 na základě referenda z 20. ledna Nejvyšší Sovět k 12. únoru rozhodl o tom, že se vrací Krymu status autonomní republiky. S rozpadem Sovětského svazu se pak Krym stal součástí samostatné Ukrajiny.

Bezprostřední příčiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Krymská krize.

Když v důsledku Euromajdanu rezignovala v Kyjevě 28. ledna 2014 druhá vláda Mykoly Azarova a posléze z Kyjeva utekl i ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, takže se moci ujala vláda Arsenije Jaceňuka a pravomoci prezidenta začal vykonávat Oleksandr Turčynov, došlo tím z hlediska mezinárodní směřování ústřední vlády k posunu od proruské orientace k orientaci na Evropskou unii.

To se projevilo například i tím, že parlament 23. února odhlasoval zrušení kontroverzního jazykového zákona z roku 2012, který zaváděl vedle ukrajinštiny jako druhou úřední řeč také menšinové jazyky ve správních celcích, kde jsou mateřskou řečí alespoň desetiny obyvatelstva[4] – což se týkalo v případě ruštiny bezmála poloviny Ukrajiny[5] a v případě Krymu by se dotklo většiny obyvatel. Turčynov sice později začátkem března prohlásil, že v roli zastupujícího prezidenta tento zákon nepodepíše[6], ale už koncem února se na Krymu konaly demonstrace, kde účastníci volali po připojení Krymu k Rusku.[7]

Pro samotné Rusko je přitom Krym významný nejen svým vysoký podílem ruského obyvatelstva, ale zejména tím, že Sevastopol je na základě smluv s Ukrajinou domovským přístavem ruské černomořské flotily a Rusko nechce přijít o právo ho využívat. Zároveň je pro Rusy Krym důležitý i v emoční rovině jako místo, kde se utvářela velmocenská pozice Ruska a ruská státnost jako taková.[8]

Z hlediska přírodních zdrojů jsou významná podmořská ložiska plynu, z kterých Ukrajina plánovala za pomoci zahraničních společností (např. Exxon Mobil) těžit a snížit tak svou značnou závislost na dovozu plynu z Ruska.[9] Podle ruského státního webu Hlas Ruska krymská vláda už 13. března oznámila, že pozvala k těžbě ruské těžební společnosti.[10]

Referendum[editovat | editovat zdroj]

Hlasovací lístek v ruštině, ukrajinštině a krymské tatarštině

Vyhlášení referenda[editovat | editovat zdroj]

Krymský parlament původně ohlásil ve čtvrtek 27. února, že se 25. května, tedy současně s celoukrajinskými prezidentskými volbami, bude konat referendum o posílení autonomie. Pro hlasovalo 61 ze 64 poslanců pod dohledem skupiny neoznačených ozbrojenců, která měla budovu parlamentu ve své moci.[11] Později, prvního března, oznámila krymská vláda, že referendum bude už 30. března, což nový předseda vlády Sergej Aksjonov zdůvodnil jeho naléhavostí.[12] Ve čtvrtek 6. března pak krymský parlament (na Krymu již plně obsazeném ruskou armádou či proruskými ozbrojenci) odhlasoval okamžité připojení Krymu k Ruské federaci a posunutí referenda, které má připojení už jen potvrdit, na 16. března.[13]

Možnosti[editovat | editovat zdroj]

Hlasovací lístky byly distribuovány v ruštině, ukrajinštině a krymské tatarštině. Obyvatelé Krymu během referenda vybírali mezi dvěma možnostmi:

1) „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“

2) „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“[14]

Podle některých komentátorů zpochybňujících legitimitu referenda dávalo znění druhé otázky krymskému parlamentu možnost rozhodnout o odtržení Krymu od Ukrajiny.[15][16] Prvotní verze ústavy z 5.května 1992 totiž obsahovala vyhlášení nezávislého Krymu. Následující den, 6.května 1992, však krymský parlament přidal k ústavě položku, že Krym „je součástí Ukrajiny“.[17] O této verzi mělo následně v srpnu 1992 proběhnout referendum. Protože slova "Krym jako součást Ukrajiny" byla zároveň explicitně uvedena v textu otázky referenda z roku 2014, jakékoliv nejednoznačnosti ve sporu o verzi ústavy z roku 1992 tím byla vyloučena a námitky protiruských komentátorů byly neoprávněné.

Výsledky referenda[editovat | editovat zdroj]

Šéf krymské volební komise Michail Malyšev ohlásil, že 96,8 procent hlasujících (1 233 002 lidí) se vyslovilo pro připojení k Rusku, 2,5 procent (31 997 lidí) pro zachování autonomního statutu v rámci Ukrajiny s právem pozdějšího připojení k Rusku. 0,7 procent hlasů bylo neplatných, volební účast byla 83,1 procent obyvatel Krymu s volebním právem. V Sevastopolu se hlasovalo odděleně o připojení přímo k Ruské federaci, které podle údajů krymské volební komise podpořilo 95,6 procent voličů, účast byla 89,5 procent. Referendum přitom bojkotovali Ukrajinci i Krymští Tataři.[18] Ukrajinský ruskojazyčný deník Ukrajinskaja Pravda tvrdí, že kdyby souhlasily počty hlasujících, oficiálně oznámené Michailem Malyševem, muselo by podle statistických údajů sevastopolských úřadů v referendu hlasovat 123 % všech obyvatel Sevastopolu.[19] Tento postřeh učinil bloger teh-nomad, který později upřesnil, že šlo pouze o chybu v číslech agentury Interfax.[20]

Pozorovatelé[editovat | editovat zdroj]

Podle ruským státem vlastněné televize Russia-24 se referenda zúčastnili zahraniční pozorovatelé z 21 států včetně Charalampose Angourakise (řecký europoslanec, člen Komunistické strany Řecka)[21], Johana Bäckmana (finský, proruský komentátor)[22], Mateusze Piskorského (polský propagátor panslavismu,[23] člen agrarní populistické strany Sebeobrana), Nenada Popoviće (místopředseda Národního shromáždění Srbska, viceprezident konzervativní Demokratické strany Srbska) a Tatjany Ždanokovové (poslankyně Evropského parlamentu za skupinu Zelení – Evropská svobodná aliance). Ostatními pozorovateli byli Luc Michel (Belgičan, člen nacionalistického hnutí PCN), Alexandr Simov (Bulhar), Srđa Trifković (Srbo-Američan, dopisovatel pro americký konzervativní magazín Chronicles a bývalý poradce srbského prezidenta Vojislava Koštunici) a Béla Kovács (maďarský europoslanec, člen pravicové strany Jobbik)[24]. Dle Hlasu Ruska označil referendum za legitimní Béla Kovács, podporu sklidilo i od Johana Bäckmana, Nenada Popoviće a Charalampose Angourakise.[25]

Referenda se zúčastnili také tři čeští pozorovatelé, poslanci Milan Šarapatka a Stanislav Berkovec a exposlanec a starosta Vysokého Mýta Miloslav Soušek. Zprávu o jejich návštěvě ve volební místnosti ve městě Sudaku vydala agentura Krymskij vektor, Soušek do její kamery prohlásil, že hlasovat „lidé chodí v klidu, jsou rádi a všechno je dobré“.[26] Také jejich cestu hradil belgický aktivista Luc Michel, což prý ale nikdo z nich předem nevěděl.[27] Šarapatka prohlásil, že referendum bylo „formálně regulérní“ a že „nebyl žádný evidentní nátlak na hlasující“,[28] rovněž Soušek a Berkovec tvrdili, že referendum proběhlo podle běžných standardů.[27] Všichni tři se po návratu setkali s kritikou, proti Souškovi vystoupili někteří členové zastupitelstva Vysokého Mýta včetně poslance Jiřího Junka, podle nich město nemá být s legitimizací referenda spojováno.

Následný vývoj[editovat | editovat zdroj]

Krymský parlament vyhlásil nezávislost Krymského státu na území celého Krymu včetně Sevastopolu, který má zvláštní statut. Podle této deklarace přestaly v tento moment platit na Krymu ukrajinské zákony a přestala se uplatňovat rozhodnutí Nejvyšší rady Ukrajiny a dalších státních orgánů Ukrajiny, která byla přijatá po 21. únoru 2014. Své zástupce se žádostí o připojení k Ruské federaci vyslal Krym i město Sevastopol, které chce vyjednat výsledný statut v rámci federace.[18]

Ruský prezident Putin bezprostředně potom uvedl, že se 18. března obrátí na parlament, aby přijal další subjekt do Ruské federace. Státní duma oznámila, že připojení projedná urychleně. Dále Putin vznesl další požadavky na ukrajinský statut. Navrhl vznik podpůrné skupiny pro řešení ukrajinské krize ve složení „přijatelném pro všechny ukrajinské politické síly“, která zajistí mezinárodní uznání Krymu jako nezávislého státu a bude pracovat na tom, aby Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci, která zakotví ukrajinskou neutralitu, tedy i to, že se Ukrajina nestane členem vojenské aliance NATO. Dále se zasadí o odevzdání nelegálních zbraní a o federalizaci Ukrajiny podle nově vytvořené ústavy, která zakotví ruštinu jako druhý oficiální jazyk, a o vypsání parlamentních a komunálních voleb. Podle navržené rezoluce by bylo státní zřízení, svrchovanost, územní celistvost a neutrální vojensko-politický status Ukrajiny garantovány Ruskem, Evropskou unií a Spojenými státy, Rusko bude mít na Krymu své základny.[18]

Krym je propojen energeticky, vodohospodářsky i plynovou sítí s Ukrajinou, zatím tedy není jasné, jak bude fungovat.[18]

Ukrajinský parlament vyhlásil po referendu mobilizaci 40 tisíc záložníků a situaci prohlásil jako válečnou. Předseda parlamentu Oleksandr Turčynov prohlásil, že referendum bylo fraškou a že ho „nikdy neuzná ani Ukrajina ani civilizovaný svět“. Ministerský předseda Arsenij Jaceňuk o referendu řekl, že šlo o „cirkusové představení, které podpořilo 21 tisíc ruských vojáků pokoušejících se svými zbraněmi referendu poskytnout legalitu“.[18]

Reakce[editovat | editovat zdroj]

Výsledky hlasování Valného shromáždění OSN o územní celistvost Ukrajiny.
     Pro      Proti      Zdržení hlasování      Nepřítomný

Reakce zúčastněných stran[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinský parlament považuje referendum za nelegitimní na základě nálezu ústavního soudu, které ho shledalo protiústavním. Ukrajinský parlament následně po předchozích varováních 15. března schválil 278 hlasy ze 450 dočasné zrušení krymského parlamentu, což na práci krymského parlamentu na Rusy obsazeném Krymu nemělo vliv, neboť ten naopak neuznával legitimitu ukrajinského parlamentu.[29]

Představitel krymských Tatarů Mustafa Džemilev vyzval k bojkotu referenda, jehož výsledky nehodlají Tataři uznat, a požádal o zásah Severoatlantickou alianci.[30]

Mezinárodní reakce[editovat | editovat zdroj]

V Radě bezpečnosti Organizace spojených národů navrhly 15. března Spojené státy americké rezoluci odsuzující referendum na Krymu. Třináct států hlasovalo pro přijetí, Čínská lidová republika se zdržela a Ruská federace byla jako jediná proti, ovšem s právem veta a tak rezoluce nebyla přijata.[29] Podle ruského ministerstva zahraničí nebyl návrh zdůvodněn, pomíjel vnitropolitickou krizi na Ukrajině a vycházel ze soukromých zájmů Spojených států amerických.[31]

Dne 27. března 2014 Valné shromáždění OSN schválilo nezávaznou rezoluci k potvrzení Ukrajinské územní celistvosti a označující ruskou anexi Krymu za nelegální. Hlasování skončilo s výsledky 100 pro, 11 proti (Arménie, Bělorusko, Bolívie, Kuba, Nikaragua, Severní Korea, Rusko, Súdán, Sýrie, Venezuela a Zimbabwe), 58 členů se zdrželo hlasování a 24 chybělo.[32]

Státy, které uznaly výsledky Krymského referenda[editovat | editovat zdroj]

Státy, které uznaly výsledky Krymského referenda

Výsledky referenda zatím uznalo patnáct členských států OSN a další tři státy nečlenské (Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach).

Pořadí Stát Datum uznání Reference
1. RuskoRusko Rusko 17. března 2014 [33]
2. VenezuelaVenezuela Venezuela 17. března 2014 [34]
3. Jižní OsetieJižní Osetie Jižní Osetie 17. března 2014 [35]
4. AbcházieAbcházie Abcházie 17. března 2014 [35]
5. KazachstánKazachstán Kazachstán 18. března 2014 [36][34]
6. ArménieArménie Arménie 19. března 2014 [37][34][35]
7. Náhorní KarabachNáhorní Karabach Náhorní Karabach 19. března 2014 [38]
8. KyrgyzstánKyrgyzstán Kyrgyzstán 20. března 2014 [39]
9. UgandaUganda Uganda 21. března 2014 [40][41]
10. AfghánistánAfghánistán Afghánistán 22. března 2014 [34][42]
11. Severní KoreaSeverní Korea Severní Korea 22. března 2014 [34]
12. SýrieSýrie Sýrie 22. března 2014 [34]
13. BěloruskoBělorusko Bělorusko 23. března 2014 [43][44]
14. KubaKuba Kuba 27. března 2014 [35]
15. BolívieBolívie Bolívie 27. března 2014 [35]
16. SúdánSúdán Súdán 27. března 2014 [35]
17. ZimbabweZimbabwe Zimbabwe 27. března 2014 [35]
18. NikaraguaNikaragua Nikaragua 27. března 2014 [35]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Why Did BRICS Back Russia on Crimea?
  2. MIKOLÁŠ, Robert. Ukrajina obviňuje Rusko z invaze, většina obyvatel Krymu však ruské vojáky vítá. Český rozhlas [online]. 2014-3-3 [cit. 2014-3-7]. Dostupné online.  
  3. BOUDA, Ondřej. Krym se dovolává členství v Ruské federaci, ekonomicky je ale závislý na Ukrajině. Český rozhlas [online]. 2014-3-7 [cit. 2014-3-7]. Dostupné online.  
  4. Kyjev přitvrzuje: Parlament zrušil jazykový zákon, hrozí protesty menšin. Eurozprávy [online]. 2014-2-3 [cit. 2014-3-7]. Dostupné online.  
  5. Kyjev zahájil hon na ruštinu, Kreml je zděšen. EuroZprávy [online]. 2014-2-26 [cit. 2014-3-7]. Dostupné online.  
  6. Ukrajinský prezident slíbil vetovat zrušení jazykového zákona. České noviny [online]. 2014-3-3 [cit. 2014-3-7]. Dostupné online.  
  7. JUST, Jiří. Krym vzývá Putina. Parlament vyvěsil ruskou vlajku. aktualne.cz [online]. 2014-2-26 [cit. 2014-3-7]. Dostupné online.  
  8. MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Putin dělá jenom to, co od něj očekává ruský národ, míní politolog. idnes.cz [online]. 2014-3-6 [cit. 2014-3-8]. Dostupné online.  
  9. Plány Ukrajiny na rozvoj těžby plynu v Černém moři asi zhatí Krym. Finanční noviny [online]. 2014-9-3 [cit. 2014-3-15]. Dostupné online.  
  10. Krymská vláda pozvala ruské těžební společnosti Číst všechno: http://czech.ruvr.ru/news/2014_03_13/Krymska-vlada-pozvala-ruske-tezebni-spolecnosti-5530/. Hlas Ruska [online]. 2014-3-13 [cit. 2014-3-15]. Dostupné online.  
  11. Krymský parlament ohlásil na květen referendum o posílení autonomie. novinky.cz [online]. 2014-3-27 [cit. 2014-3-7]. Dostupné online.  
  12. Rusko je "extrémně znepokojeno"! Kyjev vyhlásil pohotovost ukrajinské armády na Krymu. Chytré noviny [online]. 2014-3-1 [cit. 2014-3-8]. Dostupné online.  
  13. Rusko už vítá nového člena federace, schválí zákon o začlenění částí cizích států. novinky.cz [online]. 2014-3-6 [cit. 2014-3-8]. Dostupné online.  
  14. Krym: O referendum je velký zájem. ČT24 [online]. 2014-03-16 [cit. 2014-03-16]. Dostupné online.  
  15. Rusko nebo Rusko. V krymském referendu se s Ukrajinou nepočítá. Reflex [online]. 2014-3-13 [cit. 2014-3-16]. Dostupné online.  
  16. ŽIVĚ: Pro připojení Krymu k Rusku je přes 95 procent lidí. EU rozhodne o sankcích [online]. iHNED.cz, 2014-03-16, [cit. 2014-03-17]. Dostupné online.  
  17. Krymská ústava (6. května 1992) Article 9 (rusky)
  18. a b c d e redakce; ČTK. Krym vyhlásil samostatnost. Moskva chce neutralitu Ukrajiny. novinky.cz [online]. 2014-03-17 [cit. 2014-03-17]. Dostupné online.  
  19. За слияние с Россией проголосовало 123% севастопольцев. Украинская правда. 2014-03-17. Dostupné online [cit. 2014-03-19]. (rusky) 
  20. Krize na Ukrajině: Kyjev podepsal dohodu s EU, Rusko anektovalo Krym. iDNES.cz [online]. 2014-03-18 [cit. 2014-04-07]. Dostupné online.  
  21. Profil Charalampose Angourakise na stránkách Evropského parlamentu
  22. MÄKINEN, Esa. Venäjän äänekkäin suomalainen kiistää Mainilan laukaukset. Helsingin Sanomat: Kulttuuri [online]. 2010-12-06 6:30 [cit. 2014-03-19]. Dostupné online.  (finsky) 
  23. Gk. Jesienny zaciąg Leppera. Newsweek.pl [online]. 2002-10-06, rev. 2012-04-01 20:48 [cit. 2014-03-19]. Dostupné online.  (polsky) 
  24. Profil Bély Kovácse na stránkách Evropského parlamentu
  25. Evropští pozorovatelé podporují krymské referendum. Hlas Ruska [online]. 2014-03-16 17:32 [cit. 2014-03-18]. Dostupné online.  
  26. Nabljudateľ iz Čechii v Sudake: Ja dumal moja missija tut budět opasnoj, a u vas spokojno. Krymskij vektor [online]. 2014-03-16. Dostupné online.  (rusky) 
  27. a b Cestu Šarapatky na Krym platila organizace ultrapravicového aktivisty. Česká televize [online]. 2014-03-19. Dostupné online.  
  28. DORAZÍN, Martin; MAREK, Jaromír; SEDLÁČKOVÁ, Veronika. Na Krymu začaly změny. Má parlament s novým jménem a bude mít i nový čas. Český rozhlas [online]. 2014-03-17 18:13 [cit. 2014-03-19]. Dostupné online.  
  29. a b DORAZÍN, Lenka; KABRHELOVÁ; MAREK, Jaromír. Krymský parlament i referendum jsou podle Kyjeva nelegální. Rezoluci v OSN vetovali Rusové. Český rozhlas [online]. 2014-3-15 [cit. 2014-3-15]. Dostupné online.  
  30. Tataři žádají NATO o zásah, sankce prý nejsou dostatečný trest. Česká televize [online]. 2014-3-14 [cit. 2014-3-15]. Dostupné online.  
  31. MZV RF: návrh rezoluce BR OSN není ničím odůvodněn. Hlas Ruska [online]. 2014-3-15 [cit. 2014-3-15]. Dostupné online.  
  32. VS OSN schválilo rezoluci odsuzující ruskou anexi Krymu
  33. Президент РФ подписал указ о признании независимости Крыма. Russian.rt.com. 17 March 2014.
  34. a b c d e f Afghanistan respects Crimea's right to self-determination – Karzai. rt.com. 22 March 2014
  35. a b c d e f g h Sokhumi, Tskhinvali Recognize Crimea Vote [online]. civil.ge, 17 March 2014. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Kazakhstan supported Russia on the ‘Crimean question’. qha.com.ua. 19 March 2014
  37. Sarkisian Backs Crimean Referendum in Phone Call with Putin. asbarez.com. 19 March 2014
  38. Karabakh Foreign Ministry Issues Statement on Crimea. Asbarez.com. Retrieved on 23 March 2014.
  39. Kyrgyzstan Says Crimea Referendum 'Legitimate'. Radio Free Europe - Radio Liberty [online]. 2014-03-20. Dostupné online.  (anglicky) 
  40. Маргелов: лидеры африканских стран поддерживают позицию РФ по Крыму. ria.ru. 20 March 2014
  41. Африка признаёт референдум // Метро.- № 35 (47/2965). 21 March 2014. p. 4
  42. Karzai: Afghanistan Endorses Crimean Right to Decide Their Future. tolonews.com. 23 March 2014
  43. Belarusian president: Crimea is de-facto part of Russia. rt.com. 23 March 2014
  44. Lukashenko: Crimea is part of Russia now. itar-tass.com. 23 March 2014

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]