Nacistické experimentování na lidech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Nacistické experimenty na lidech byly série lékařských pokusů na mnoha vězních, a to především Židech (včetně židovských dětí) z celé Evropy, ale v některých případech i na Romech, sovětských válečných zajatcích a handicapovaných ne-židovských Němcích. Tyto pokusy byly prováděny nacistickým Německem v koncentračních táborech převážně na počátku 40. let během 2. světové války a holokaustu. Vězni byli k těmto experimentům donuceni. Obvykle byly důsledkem lékařského mučení smrt, zohyzdění nebo trvalé následky. V Osvětimi a jiných táborech byli vybraní vězni pod vedením Dr. Eduarda Wirthse vystaveni různě nebezpečným pokusům, které byly určeny na pomoc německým vojákům v bojových situacích, na vývoj nových zbraní, pomoc při zotavení vojenského personálu a na podporu rasové ideologie opírající se o nacistické Německo.[1] Dr. Aribert Heim prováděl podobné pokusy v Mauthausenu. Carl Vaernet je známý prováděním pokusů na vězních homosexuálech ve snaze vyléčit homosexualitu. Odpor ke spáchaným zločinům vedl ke vzniku Norimberského zákoníku lékařské etiky.

Pokusy[editovat | editovat zdroj]

Podle obžalob u Norimberských soudů[2][3] se jednalo o tyto druhy experimentů:

Pokusy na dvojčatech[editovat | editovat zdroj]

Děti určené k lékařským pokusům krátce po osvobození tábora Auschwitz

Pokusy na dětech dvojčatech byly prováděny proto, aby poukázaly na určité podobnosti a odlišnosti v genetice dvojčat. Hlavní představitel experimentů byl Josef Mengele, který od roku 1943–1944 provedl pokusy téměř na 1 500 párech vězněných dvojčat v Osvětimi. Asi 200 osob tyto studie přežilo.[4] Na Mnichovské univerzitě studoval filosofii a lékařství se zaměřením na antropologii a paleontologii. Mengele uvedl: „Tento jednoduchý politický koncept (nacismus) se nakonec stal rozhodujícím faktorem v mém životě“.[5] Mengelův nově získaný obdiv k „jednoduchému politickému konceptu“ ho vedl ke kombinování studia medicíny a politiky. Získal doktorát za práci s názvem Rassenmorphologische Untersuchung des vorderen Unterkieferabschnitts bei vier rassischen Gruppen („Rasový morfologický výzkum přední sekce spodní čelisti u čtyř rasových skupin“), která ukázala, že lidská rasa může být identifikována podle tvaru čelisti.[6] Nacisty Mengelova studie velice zaujala, a tak byl 30. května 1943 převezen do německého koncentračního tábora v Osvětimi, který se nacházel v okupovaném Polsku. Mengele nebyl jediným doktorem v Osvětimi a ani nebyl nejvyšším lékařem. Osvětim měl na starosti lékař kapitán SS Dr. Eduard Wirths.[7] Mengele v táboře prováděl genetické pokusy na dvojčatech. Dvojčata byla uspořádána podle věku a pohlaví a během experimentů byla držena v kasárnách. Dvojčatům byly například do očí vpichovány injekce pro změnu barvy, a dokonce byla sešívána, aby vznikla siamská dvojčata.[8][9]

Pokusy transplantací kostí, svalů a nervů[editovat | editovat zdroj]

Od září 1942 do prosince 1943 byly prováděny pokusy v koncentračním táboře Ravensbrück v zájmu německých ozbrojených sil. Šlo o studie kostí, svalů, regeneraci nervů a kostní transplantace z jedné osoby na druhou. Části kostí, svalů a nervů byly odstraňovány bez použití anestetik. V důsledku těchto operací trpěly oběti intenzivními bolestmi, zmrzačením a trvalou invaliditou.

Pokusy poranění hlavy[editovat | editovat zdroj]

V polovině roku 1942 v Baranavičy v Polsku byly pokusy prováděny v malé budově za soukromým domem důstojníka SS Dr. Wichtmannem. „Jedenáctiletý nebo dvanáctiletý kluk tam byl připoután k židli tak, že se nemohl hýbat. Nad ním bylo mechanizované kladivo, které po intervalu několika sekund dopadalo na jeho hlavu.“ Chlapec byl dohnán k šílenství.[10]

Pokusy zmrazení[editovat | editovat zdroj]

V roce 1941 provádělo Luftwaffe pokusy se záměrem objevit prostředky na prevenci a léčbu podchlazení. Jedna studie nutila subjekty, aby vydržely v nádrži ledové vody až pět hodin.

Tabulka smrti zpracovaná Dr. Sigmundem Rascherem[11]
Číslo pokusu Teplota vody Teplota těla po vytáhnutí z vody Teplota mrtvého těla Čas strávený ve vodě Čas smrti
5 5.2 °C 27.7 °C 27.7 °C 66' 66'
13 29.2° 29.2° 80' 87'
14 27.8° 27.5° 95'
16 28.7° 26° 60' 74'
23 4.5° 27.8° 25.7° 57' 65'
25 4.5° 27.8° 26.6° 51' 65'
4.2° 26.7° 25.9° 53' 53'

Další studie umístila nahé vězně na několik hodin ven na vzduch o teplotě −6 °C. Kromě zkoumání fyzických jevů experimentátoři také vyhodnocovali různé metody znovu zahřátí přeživších.[12]

Pokusy zmrazení/podchlazení byly prováděny pro nacistické vrchní velitelství k nasimulování podmínek, při kterých armády trpěly na Východní frontě. Německá armáda byla špatně připravena na tak chladné počasí. Mnoho experimentů bylo prováděno na zajatých ruských vojácích. Nacisty totiž zajímalo, jestli jim jejich genetika umožňuje větší odolnost proti mrazu. Hlavním dějištěm byly koncentrační tábory Dachau a Osvětim. Dr. Sigmund Rascher, lékař SS se sídlem v Dachau, podal zprávu přímo Heinrichu Himmlerovi a zveřejnil výsledky mrazivých experimentů v roce 1942 na lékařské konferenci "Medical Problems Arising from Sea and Winter" („Zdravotní problémy vzniklé z moře a zimy“).[13] V důsledku těchto experimentů údajně zemřelo přibližně 100 lidí.[14]

Pokusy s malárií[editovat | editovat zdroj]

Od února 1942 do dubna 1945 byly prováděny experimenty v koncentračním táboře Dachau k prověření očkování na léčbu malárie. Zdraví vězni byli infikováni komáry nebo injekcemi s výtažky mukózních žláz samiček komárů. Po nakažení byly na vězních testovány různé léky a zkoumána jejich účinnost. Na tyto pokusy bylo použito více než 1 000 lidí a více než polovina jich na následky zemřela.

Pokusy s hořčičným plynem (Yperitem)[editovat | editovat zdroj]

Od září 1939 do dubna 1945 bylo prováděno mnoho experimentů v koncentračních táborech v Sachsenhausenu, Natzweileru a dalších, aby se přišlo na nejúčinnější léčbu ran způsobených yperitem. Testované subjekty byly záměrně vystaveny hořčičnému plynu a dalším látkám (např. Lewisitu) a utrpěly tak vážné popáleniny. Rány obětí pak byly testovány, aby se přišlo na to, jak nejefektivněji popáleniny od hořčičného plynu zacelit.[15]

Pokusy se sulfonamidy[editovat | editovat zdroj]

Od července 1942 do září 1943 byly prováděny experimenty se sulfonamidy (syntetickými antimikrobiálními látkami) v Ravensbrücku, aby se zjistila jejich účinnost.[16] Poranění byla infikována bakteriemi, jako jsou Streptokok, Clostridium perfringens a Clostridium tetani.[17] Oběh krve byl přerušen svázáním krevních cév na obou koncích rány, aby byl vytvořen stav podobný tomu na bojišti. Infekce byla léčena sulfonamidy a dalšími látkami, aby se prozkoumala jejich účinnost.

Pokusy s mořskou vodou[editovat | editovat zdroj]

Od července do září 1944 byly prováděny experimenty v koncentračním táboře Dachau. Zkoumali tam různé metody, jak přeměnit mořskou vodu na pitnou. Například 90 Romů trpělo nedostatkem potravy a dostávalo k pití jen mořskou vodu od Dr. Hanse Eppingera.[13] Byli tak dehydrovaní, že olizovali čerstvě setřené podlahy, aby se dostali k pitné vodě.[18]

Pokusy se sterilizací[editovat | editovat zdroj]

Zákon o prevenci geneticky vadných potomků byl schválen 14. července 1933. Zlegalizoval nedobrovolnou sterilizaci osob s onemocněním, které bylo dědičné: schizofrenie, alkoholová závislost, šílenství, slepota, hluchota a fyzické deformace.[19] Do dvou let bylo sterilizováno 1 % obyvatel mezi 17–24 lety. Do 4 let bylo sterilizováno 300 000 pacientů.[20] Od března 1941 do ledna 1945 byly prováděny pokusy se sterilizací v Osvětimi, Ravensbrücku i na dalších místech Dr. Carlem Claubergem.[15] Cílem experimentů bylo vyvinout takovou metodu sterilizace, která by mohla být použita ke sterilizaci miliónů lidí a zabrala by minimum času a úsilí. Pokusy byly prováděny pomocí rentgenového záření, chirurgie a různých léků. Byly sterilizovány miliony obětí. Kromě těchto pokusů sterilizovala nacistická vláda 400 000 lidí v rámci svého programu nucené sterilizace.[21] Nitroděložní injekce, o kterých se spekulovalo, že obsahují jód a dusičnan stříbrný, byly úspěšné, avšak měly nežádoucí účinky, jako bylo krvácení z pochvy, silné bolesti břicha a rakovina děložního čípku.[22] Oblíbenou volbou sterilizace se tedy stala radiační léčba. V důsledku určitého množství ozáření nebyl člověk schopný vyprodukovat vajíčka nebo spermie. Záření bylo prováděno prostřednictvím podvodu. Vězni byli přivedeni do místnosti, kde vyplnili formuláře, což trvalo asi 2–3 minuty. Během té doby byla podávána „radiační léčba“, a tak byli vězni zcela neplodní, aniž by o tom věděli. Mnoho jich utrpělo těžké popáleniny.[23]

Pokusy s jedy[editovat | editovat zdroj]

Od prosince 1943 do října 1944 byly prováděny pokusy s jedy v koncentračním táboře Buchenwald, aby se prozkoumala působnost různých jedů. Tyto jedy byly tajně podávány pokusným lidem v potravě. Oběti zemřely v důsledku otravy, nebo byly okamžitě zabity a podrobeny pitvě. V září 1944 byly stříleny jedovatými náboji, trpěli a často zemřeli.[15]

Pokusy se zápalnými bombami[editovat | editovat zdroj]

Asi od listopadu 1943 do ledna 1944 byly prováděny pokusy v koncentračním táboře Buchenwald, aby se otestoval vliv různých farmaceutických přípravků na popáleniny fosforem. Tyto popáleniny byly způsobeny vězňům fosforem ze zápalných bomb.[15]

Výškové pokusy[editovat | editovat zdroj]

Počátkem roku 1942 byli použiti vězni v koncentračním táboře Dachau Sigmundem Rascherem k experimentům, které měly pomoc německým pilotům, kteří se museli katapultovat ve vysokých nadmořských výškách. Nízkotlaká komora obsahující tyto vězně byla použita k simulaci podmínek v nadmořských výškách až 20 000 m. Říkalo se, že Rascher prováděl vivisekce na mozcích obětí, které přežily počáteční experiment.[24] 80 z 200 lidí zemřelo přímo a ostatní byli popraveni.[13]

Pokusy s podpůrnými drogami[editovat | editovat zdroj]

Koncem války byly testovány směsi různých drog, které měly způsobit vojákům nadměrnou výkonnost, nepotřebu spánku a dlouhodobé soustředění. Tyto směsi byly testovány na vězních z koncentračních táborů. Po slibu propuštění byli vybráni dobrovolníci, kterým byla konkrétní směs podána. Následně dostali těžký batoh a na improvizované zátěžové dráze měli chodit stále dokola.

Jednotlivé směsi byly označeny římskými číslicemi I - X. Nejlépe fungovala směs číslo IX, jak si zapsal Theodor Morell, osobní lékař Adolfa Hitlera. Byla to směs pervitinu, kokainu a silných tlumičů bolesti.

Většina vězňů zvládla pochodovat alespoň 24 hodin. Nicméně dle Morellových zápisků jeden mladý zdravý vězeň zvládnul pochodovat až 48 hodin.

Vězni se po konci testu zpravidla zhroutili a spaly dlouhé hodiny. Ale po probuzení neměli žádná poškození a dokonce několika z nich se látka IX tak zalíbila, že se dobrovolně hlásili k druhému pokusu.

Podrobné záznamy kdy a kde došlo k použití látky IX na frontě nejsou dochované. Nicméně existují výpovědi sovětských vojáků, že v závěru války se setkávali s pološílenými nacistickými vojáky, kteří necítili zranění. Například v bitvě u Slivice již po podepsání kapitulace sovětští vojáci hlásili, že měli problém Němce zabít. Že fungovala jen přesná rána do hlavy. Dokonce vyprávěli, že někteří vojáci i s mnohačetnými zraněními se nevzdávali a stále se snažili bojovat v jakési extázi.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Spousta lidí zemřela následkem nacistických experimentů, zatímco mnoho jiných bylo po pokusech zavražděno kvůli pitvě.[25] Ti, co přežili, byli často znetvořeni, trpěli trvalou invaliditou, slabými těly a orgány a byli psychicky rozrušeni.[13][26] 19. srpna 1947 byli lékaři chycení spojeneckými silami postaveni před soud v procesu USA vs. Karl Brandt et al., který je známý jako Proces lékařů. U soudu se několik lékařů bránilo, že neexistuje žádné mezinárodní právo týkající se zdravotního experimentování.

Otázka informovaného souhlasu byla dříve v německé medicíně v roce 1900 sporná, kdy Dr. Albert Neisser infikoval pacienty (hlavně prostitutky) syfilidou bez jejich vědomí. Přes Neisserovu podporu z většiny akademické obce bylo veřejné mínění řízené psychiatrem Albertem Mollem proti Neisserovi. Zatímco měl být Neisser pokutován královským disciplinárním soudem, Moll vyvinul „právně založenou pozitivistickou teorii vztahu pacient-doktor“, která však nebyla německým právním řádem přijata.[27] Nakonec ministr pro náboženské, vzdělávací a lékařské záležitosti vydal směrnici, že lékařské zákroky jiné než pro diagnózu, léčení a imunizaci byly vyloučeny, a to za okolností pokud byl člověk nezletilý nebo neměl pravomoc z jiných důvodů, nebo pokud člověk nedal svůj jednoznačný souhlas po jasném vysvětlení možných negativních následků po zásahu. Nebylo to však právně závazné.[27]

Dr. Leo Alexander a Dr. Andrew Conway Ivy vypracovali desetibodové memorandum s názvem Permissible Medical Experiment („Přípustný lékařský experiment“), které se stalo známé jako Norimberský zákoník.[28] Sbírka zákonů požaduje taková kriteria jako dobrovolný souhlas pacientů, zamezení zbytečné bolesti a utrpení, přesvědčení, že zákrok neskončí smrtí nebo postižením.[29] Zákoník nebyl citovaný proti žádnému obviněnému a nikdy se nedostal do německých ani amerických lékařských pravidel.

Moderní etické otázky[editovat | editovat zdroj]

Využití poznatků z nacistického výzkumu, například o účinnosti fosgenového plynu, se ukázalo být jako sporné a představuje etické dilema pro moderní lékaře, kteří nesouhlasí s metodami, díky nimž byla tato data získána.[18] Podobná diskuze vznikla s použitím výsledků z testování biologických zbraní Jednotkou 731 Japonské císařské armády.[30] Nicméně výsledky z Jednotky 731 USA utajovalo až do té doby, než doktorům byla udělena milost.[31]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nazi human experimentation na anglické Wikipedii.

  1. Nazi Medical Experimentation [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Medical Experiment [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. The Doctors Trial: The Medical Case of the Subsequent Nuremberg Proceedings [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-02-14. (anglicky) 
  4. Josef Mengele and Experimentation on Human Twins at Auschwitz Archivováno 14. 4. 2015 na Wayback Machine., Children of the Flames; Dr. Josef Mengele and the Untold Story of the Twins of Auschwitz, Lucette Matalon Lagnado and Sheila Cohn Dekel, and Mengele: the Complete Story by Gerald Posner and John Ware.
  5. Lynott, Douglas B. Dr. Josef Mengele [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-11. (anglicky) 
  6. WYSCHOGROD, Edith. Crossover Queries: Dwelling with Negatives, Embodying Philosophy's Others. [s.l.]: Fordham University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0-8232-2607-7. (anglicky) 
  7. Josef Mengele [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. BLACK, Edwin. War Against the Weak: Eugenics and America's Campaign to Create a Master Race. United States: Thunder's Mouth Press, 2004. Dostupné online. ISBN 1-56858-258-7. (anglicky) 
  9. Berenbaum, Michael. The world must know: the history of the Holocaust as told in the United States Holocaust Memorial Museum. Boston: Little, Brown, 1993. ISBN 0-316-09134-0. S. 194–5. (anglicky) 
  10. Small, Martin; Vic Shayne. "Remember Us: My Journey from the Shtetl through the Holocaust", Page 135, 2009.
  11. The Dachau Concentration Camp, 1933 to 1945. [s.l.]: Comite International Dachau, 2000. ISBN 978-3-87490-751-4. S. 183. (anglicky) 
  12. Bogod, David. "The Nazi Hypothermia Experiments: Forbidden Data?", Anaesthesia, Volume 59 Issue 12 Page 1155, December 2004.
  13. a b c d Tyson, Peter. Holocaust on Trial: The Experiments [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Neurnberg Military Tribunal, Volume I • Page 200
  15. a b c d Introduction to NMT Case 1: U.S.A. v. Karl Brandt et al. [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-20. (anglicky) 
  16. Schaefer, Naomi. The Legacy of Nazi Medicine Archivováno 7. 9. 2008 na Wayback Machine., The New Atlantis, Number 5, Spring 2004, pp. 54–60.
  17. SPITZ, Vivien. Doctors from Hell: The Horrific Account of Nazi Experiments on Humans. [s.l.]: Sentient Publications, 2005. Dostupné online. ISBN 1-59181-032-9. (anglicky) 
  18. a b Cohen, Baruch C. The Ethics Of Using Medical Data From Nazi Experiments [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Gardella JE. The cost-effectiveness of killing: an overview of Nazi "euthanasia." Medical Sentinel 1999;4:132-5
  20. Dahl M. [Selection and destruction-treatment of "unworthy-to-live" children in the Third Reich and the role of child and adolescent psychiatry], Prax Kinderpsychol Kinderpsychiatr 2001;50:170-91.
  21. Piotrowski, Christa. Dark Chapter of American History: U.S. Court Battle Over Forced Sterilization [online]. 21 July 2000 [cit. 2008-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-15. (anglicky) 
  22. Meric, Vesna. Forced to take part in experiments. BBC News. 27 January 2005. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Medical Experiments at Auschwitz [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. COCKBURN, Alexander. Whiteout:The CIA, Drugs, and the Press. [s.l.]: Verso, 1998. Dostupné online. ISBN 1-85984-139-2. (anglicky) 
  25. Rosenberg, Jennifer. Mengele's Children – The Twins of Auschwitz [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. Sterilization Experiments [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. a b VOLLMAN, Jochen, Rolf Winau. Informed consent in human experimentation before the Nuremberg code [online]. [cit. 2008-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-03-04. (anglicky) 
  28. The Nuremberg Code [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-02-21. (anglicky) 
  29. Regulations and Ethical Guidelines: Reprinted from Trials of War Criminals before the Nuremberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Vol. 2, pp. 181–182 [online]. Washington, D.C.: U.S. Government Printing Office, 1949 [cit. 2008-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-29. (anglicky) 
  30. Unit 731: Japan's biological force. BBC News. 1 February 2002. Dostupné online [cit. 27 March 2008]. (anglicky) 
  31. REILLY, Kevin, Stephen Kaufman, Angela Bodino. Racism: A Global Reader. [s.l.]: M.E. Sharpe, 2003. Dostupné online. ISBN 0-7656-1059-0. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Baumslag, N. (2005). Murderous Medicine: Nazi Doctors, Human Experimentation, and Typhus. Praeger Publishers ISBN 0-275-98312-9
  • In The Shadow Of The Reich: Nazi Medicine. Dir. John Michalczyk. First Run Features, 1997. (video)
  • Rees, L. (2005). Auschwitz: A New History. Public Affairs. ISBN 1-58648-357-9
  • Weindling, P.J. (2005). Nazi Medicine and the Nuremberg Trials: From Medical War Crimes to Informed Consent. Palgrave Macmillan. ISBN 1-4039-3911-X

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]