Heim ins Reich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Heim ins Reich (česky „Zpátky do Říše“) byla zahraniční politika realizována Adolfem Hitlerem od roku 1938. Byla jedním z faktorů, které vedly k 2. světové válce. Cílem jeho iniciativy bylo přesvědčit všechny etnické Němce, kteří nežili v nacistickém Německu, ale v cizích zemích jako je Rakousko a západní oblasti Polska, že by se měli snažit bojovat o to, aby tyto regiony přivedli „domů“ do Velkoněmecké koncepce. Ta zahrnovala území odstoupené po Versaillské smlouvě a stejně tak další oblasti zahrnující důležitou německou populaci, například Sudety. Tato politika nebyla ničím originální; byla rasově motivovaným pokračováním německé územní expanze prováděné Bismarckem, jen trošku jinak „nastrojena“.[1]

Politika byla spravována Hlavním sociálním úřadem pro etnické Němce (VOMI - Hauptamt Volksdeutsche Mittelstelle). Tento státní úřad Národně socialistické německé dělnické strany se zabýval všemi záležitostmi etnických Němců. Od roku 1941 byl VOMI pod kontrolou SS.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Expozice "Planung und Aufbau im Osten" s čísly německých kolonistů v okupovaném Polsku mezi roky 1939–1941.

Před anšlusem bombardoval Rakousko vlivný mnichovský vysílač tím, co všechno už Hitler pro Německo udělal a co by mohl udělat pro jeho rodnou zemi Rakousko.[2]

Připojení Rakouska bylo prezentováno jako „vniknutí německé země jako zástupce pangermanismu kvůli navázání bratrství s německým obyvatelstvem a tamními vojáky“.[3] Stejně tak poslední kapitola z knihy Evžena Hadamovského World History on the March oslavuje Hitlerovo německé ultimátum z Litvy jako „poslední fázi v pokroku dějin".[4] K tomu probíhaly začáteční pokusy etnických čistek neněmeckého obyvatelstva z Německa a oblastí, které se měly stát součástí "Velkoněmecké koncepce". Případně se také Hitler pokoušel germanizovat ty, kteří byli považováni za dostatečně etnicky nebo rasově blízcí Němcům, například obyvatelé Lucemburska. Tyto pokusy byly velmi nepopulární. 97% obyvatel Lucemburska zvolilo v referendu, že se nechtějí stát součástí Německa.

Propaganda byla také směřována na Němce, kteří nežili v nacistickém Německu, aby se vrátili jako regiony nebo jako jednotlivci. Hitler doufal v plné vytvoření „německé diaspory“.[5]

Jedním z pokusů, jak přilákat etnické Němce zpátky do Německa,[6] bylo posílání lidových Heimatbriefe nebo „dopisů z rodné země“ německým imigrantům do Spojených Států.[7] Jejich reakce však byla celkem negativní.[8] Goebbels také doufal, že tak němečtí Američané udrží Ameriku během války neutrální, ale ve skutečnosti tím vyvolal velkou nevraživost vůči nacistickým propagandistům.[9]

Noviny v okupované Ukrajině vydávaly články o dřívější německé vládě nad Ukrajinou, například o Kateřině II. Veliké a Gótech.[10]

Heim ins Reich se v nacistické terminologii a propagandě týkala i dřívějších území Svaté říše římské. Joseph Goebbels ve svém deníku popsal, že Belgie a Holandsko byly Heim ins Reich (zpátky v říši) už v roce 1940. K dalším oblastem, které byly okupované a zabrané Německem během 40. let, patřilo Lucembursko, Alsasko-Lotrinsko, Slovinsko, Čechy, Morava a části Polska. Strategie pro německou expanzi byla naplánovaná v Generalplanu Ost. Expanze pokračovala dále na východ do Polska, baltských států a Sovětského svazu, a tak se Německo rozšiřovalo od Severního moře až po pohoří Ural.

"Heim ins Reich" v okupovaném Polsku v letech 1939–1944[editovat | editovat zdroj]

Arthur Greiser vítá miliontého Volksdeutschera přesídleného z východní Evropy do okupovaného Polska – březen 1944
Projev Arthura Greisera k přesídleným Volksdeutsche v Lodži v březnu 1944

Stejné motto (Heim ins Reich) bylo použito u rozdílné, ale z části příbuzné politiky: přesuny nacistické a sovětské populace (Volksdeutsche) z některých východo-evropských zemí, které tam existovaly po stovky let. Nacistická vláda určila, které z těchto komunit nebyly „použitelné“, a u těch vhodných odstartovala propagandu mezi místním obyvatelstvem, potom připravila akci a zorganizovala transport obyvatelstva. Používání děsivých taktik v Sovětském svazu vedlo k odchodu desítek tisíc obyvatel,[11] kterými byli Němci z Bukoviny, Besarábie, Dobrudži a Jugoslávie. Například po tom, co Sověti převzali kontrolu nad severní Bukovinou, opustilo ji v listopadu 1940 45 000 etnických Němců.[12]

Heim ins Reich přesídlení do podrobeného Polska 1939–1944[13]
Území původu Rok Počet přesídlených
Volksdeutsche
Jižní Tyrolsko 1939–1940 83 000
Lotyšsko a Estonsko 1939–1941 69 000
Litva 1941 54 000
Volyň, Halič, Nerewdeutschland 1939–1940 128 000
Generální gouvernement 1940 33 000
Severní Bukovina a Besarábie 1940 137 000
Rumunsko (Jižní Bukovina a Severní Dobrudža) 1940 77 000
Jugoslávie 1941–1942 36 000
SSSR (Hranice před r.1939) 1939–1944 250 000
Souhrn 1939–1944 867 000

Na území Velkopolska bylo nacistickým cílem dokončit "germanizaci" a politické, kulturní, sociální a ekonomické připojení oblasti k německé Říši. Ve snaze o uskutečnění cíle přejmenovala byrokracie ulice a města, zkonfiskovala desítky tisíc polských podniků, za které majitelům nezaplatila. Oblast zahrnovala 350 000 „etnických Němců“ a 1,7 milionu Poláků považovaných za germanizované, mezi ně patřilo až 200 000 dětí, které byly odebrány rodičům; k tomu ještě 400 000 Němců osadníků ze „staré Říše“.[14] Byli ubytováni na opuštěných farmách místních vyhoštěných Poláků.[15] Militantní členové strany byli posláni, aby je naučili, jak se stát „pravými Němci“.[16] Hitlerjugend a Svaz německých dívek vyslal mladé lidi na „východní službu“, kteří zde napomáhali germanizaci.[17] Během války byli terčem útoků polských partyzánů (Armia Krajowa). Po tom, co nacistické Německo ve válce prohrálo, byli vyhnáni na zbylé území Německa.

Eberhardt uvádí odhady pro příliv etnických Němců poskytnuté Szonakem a Łuczakem. Odhady sahají od 404 612 (Szobak) do 631 500 (Łuczak).[18] Anna Bramwell tvrdí, že se 591 000 etnických Němců přestěhovalo do obsazených oblastí[19] a detailně popisuje území původu kolonistů takto: 93 000 pocházelo z Besarábie,[19] 21 000 z Dobrudži,[19] 98 000 z Bukoviny,[19] 68 000 z Volyně,[19] 58 000 z Galicie,[19] 130 000 z baltských států,[19] 38 000 z východního Polska,[19] 72 000 ze Sudet[19] a 13 000 ze Slovinska.[19] Během „Heim ins Reich“ byli Němci umístěni v domovech vyhoštěných Poláků.

K tomu bylo 400 000 německých úředníků, technického personálu a koncipientů posláno do těchto oblastí, aby je řídili.[20] Eberhardt odhaduje, že konečný příliv z Altreichu byl okolo 500 000 lidí.[21] Duiker a Spielvogel poznamenali, že se v předválečném Polsku do roku 1942 usadily až 2 miliony Němců.[22] Eberhardt uvádí, že konečný počet Němců v Polsku na konci války činil 2 miliony. 1,3 milionu obyvatel se přistěhovalo během války.[21]

Počet německých kolonistů, kteří byli přivedeni do stanovených oblastí
Oblast Počet německých kolonistů
Warthegau 536,951
Gdaňsk – Západní Prusko 50,204
Východní Horní Slezsko 36,870
Regierungsbezirk Zichenau 7,460
Piotr Eberhardt, Political Migrations in Poland, 1939–1948, Warsaw, 2006.[23]

Přírůstek obyvatelstva byl nejvíce viditelný ve městech: v Poznani se počet obyvatel zvýšil z 6 000 v roce 1939 na 93 589 v roce 1944, v Lodži z 60 000 na 140 721 a v Inowroclawi z 956 na 10 713.[24] Ve Warthegau, kde se většina Němců usadila, se zvýšilo procento německé populace z 6,6% v roce 1939 na 21,2% v roce 1943.[25]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Heim ins Reich na anglické Wikipedii.

  1. Shelley Baranowski. Nazi Empire, German Colonialism and Imperialism, from Bismarck to Hitler [PDF file: 12,84 MB]. Book Site, 2009, [cit. 2012-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Anthony Rhodes, Propaganda: The art of persuasion: World War II, p27 1976, Chelsea House Publishers, New York
  3. "Marching into Austria"
  4. "Hadamovsky on the Memel District (1939)"
  5. Lynn H. Nicholas, Cruel World: The Children of Europe in the Nazi Web p. 194. ISBN 0-679-77663-X
  6. Nicholas, p. 195.
  7. Nicholas, p. 197.
  8. Nicholas, p. 199.
  9. Rhodes, p. 147.
  10. Karel C. Berkhoff, Harvest of Despair: Life and Death in Ukraine Under Nazi Rule p. 192. ISBN 0-674-01313-1
  11. Nicholas, p. 207-9.
  12. Leonid Ryaboshapko. Pravove stanovishche nationalinyh mensyn v Ukraini (1917–2000) - P. 259 (in Ukrainian)
  13. Enzyklopadie Migration in Europa. Vom 17. Jahrhundert bis zur Gegenwart. München: K.J.Bade, 2007, ss. 1082–1083.
  14. Pierre Aycoberry, The Social History of the Third Reich, 1933–1945, p 228, ISBN 1-56584-549-8
  15. Nicholas, p. 213-4.
  16. Aycoberry, p. 255.
  17. Nicholas, p. 215.
  18. Piotr Eberhardt, Political Migrations in Poland, 1939–1948, Warsaw 2006, p.24
  19. a b c d e f g h i j Anna Bramwell citing the ILO study, Refugees in the age of total war, Routledge, 1988, p.123, ISBN 0-04-445194-6
  20. Wysiedlenia, wypędzenia i ucieczki 1939–1959: atlas ziem Polski: Polacy, Żydzi, Niemcy, Ukraińcy. Warszawa Demart 2008
  21. a b Eberhardt, p. 22.
  22. William J. Duiker, Jackson J. Spielvogel, World History, 1997: By 1942, two million ethnic Germans had been settled in Poland. page 794
  23. Eberhardt, p. 25.
  24. Eberhardt, p.26. Eberhardt refers to Polska Zachodnia..., 1961, p. 294.
  25. Eberhardt, p. 26.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • R.L. Koehl RKFDV: German Resettlement and Population Policy 1939–1945 (Cambridge MA, 1957).
  • Anthony Komjathy and Rebecca Stockwell German Minorities and the Third Reich: Ethnic Germans of East Central Europe between the Wars (New York and London, 1980).
  • Valdis O. Lumans Himmler's Auxiliaries: The Volksdeutsche Mittelstelle and the German National Minorities of Europe, 1933–1945 (Chapel Hill NC and London, 1993).

Související články[editovat | editovat zdroj]