Koncentrační tábor Sachsenhausen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vstupní brána do tábora, zvaná Věž "A"

Koncentrační tábor Sachsenhausen byl nacistický koncentrační tábor, který se nacházel v severním Německu přibližně 25 kilometrů od centra Berlína.

Předválečná historie[editovat | editovat zdroj]

Tábor se nacházel na území obce Sachsenhausen, vzdálené přibližně 25 kilometrů od centra Berlína, poblíž města Oranienburg (dnes je součástí). S výstavbou započali vězni během léta 1936. Dle slov velitele SS Heinricha Himmlera se mělo jednat o zcela moderní, jedinečný tábor, který mělo být možné v případě potřeby neustále rozšiřovat. Tábor pro vězně měl formu velikého trojúhelníku, jenž měl být kontrolován z jednoho bodu, centrálně umístěné vstupní Věže "A", čímž měla být symbolizována absolutní moc SS. Původně se počítalo s kapacitou cirka 10 000 vězňů. Již před válkou bylo ale jasné, že určená kapacita nestačí a proto se přistoupilo k výstavbě dalších domů, čímž byla ale striktně geometrická forma tábora narušena. Vězňové pocházeli zprvu z řad odpůrců režimu (komunisté, sociální demokraté, křesťanští sociálové apod.), běžných zločinců a od roku 1937 i jiných nacistickému režimu nepohodlných skupin (tzv. asociálové, homosexuálové apod.). Po Křišťálové noci v listopadu 1938 bylo v Sachsenhausenu uvězněno okolo 6 000 Židů, z nichž bylo velké množství posléze propuštěno, a to pod podmínkou trvalého opuštění Německa. Vzhledem k blízkosti k hlavnímu městu Říše a ojedinělé koncepci tábora zaujal Sachsenhausen ve struktuře německých koncentračních táborů klíčovou pozici. Roku 1938 sem proto byla z Berlína přeložena Inspekce koncentračních táborů, tzn. správní centrála veškerých koncentračních táborů v Německu, později i na okupovaných územích. Nedílnou součástí tábora byl i speciální tábor SS, jehož mužstvo zde bylo podrobováno výcviku, po němž byli příslušníci SS přidělováni k výkonu služby do ostatních koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Vězni v roce 1938

2. světová válka[editovat | editovat zdroj]

S vypuknutím 2. světové války počet vězňů v táboře prudce narůstal. Tím se měnilo i národnostní složení tábora, díky čemuž se Němci dostali do výrazné menšiny, až ke konci války tvořili pouze 10% vězněných. V prosinci 1939 se početní stav v táboře pohyboval okolo 12 000, v dubnu 1943 okolo 23 000 a v únoru 1945 dokonce okolo 70 000, včetně osazenstva přidružených táborů. Mezi lety 1939-1942 panovaly v táboře katastrofální podmínky. Příděly jídla byly naprosto nedostatečné, péče většiny lékařů SS byla v podstatě omezena na asistování při mučení a popravách a na rozhodování o životě a smrti nemocných vězňů, pokud je za nemocné vůbec považovali, a vězni samotní byli každodenně vystaveni neomezené zlovůli ze strany SS. Hlavním "úkolem" vězňů byla zničující práce pro podniky SS, stavební a později i zbrojní průmysl. Velice obávaným pracovištěm byla tzv. Klinkerwerk, největší továrna na cihly a další stavební materiál v Evropě, postavená vězni za velmi primitivních podmínek v těsné blízkosti tábora. Stavební materiál měl být původně použit pro výstavbu Hitlerova hlavního města Říše - Germánii. V průběhu války však stavební práce v Berlíně ztrácely na síle a po roce 1942 začala Klinkerwerk sloužit potřebám zbrojního průmyslu. Vězni v Sachsenhausenu byli také často používáni jako předměty četných pokusů pro potřeby medicíny, Wehrmachtu a průmyslu. Životu nebezpečné bylo tzv. Schuhprüfkommando, jež mělo jediný úkol - testovat boty z náhražky kůže pro Wehrmacht a SS. V táboře byla proto vybudována v půlkruhu speciální trasa s různorodým povrchem (kámen, asfalt, písek apod.), která je dodnes zachována a na které museli vězni denně uběhnout v různé obuvi s pískem na zádech až na 40 kilometrů.

Vězni během nástupu v únoru 1941

Po roce 1942 došlo v táboře k určitému zlepšení poměrů. Válka se pro nacistické Německo nevyvíjela příznivě a zbrojní průmysl potřeboval stále více nuceně nasazených, jež by byli schopni efektivně pracovat. O něco se tudíž zlepšila strava i lékařská péče (v Krankenrevieru, táborové nemocnici, byli nasazeni dokonce lékaři z řad vězňů) a příslušníci SS omezili své agresivní výpady, končící často smrtí. Od podzimu 1942 nebyli v táboře takřka žádní Židé. Ti byli odtransportováni na smrt do Osvětimi a v Sachsenhausenu zůstalo jen Fälscherkommando (padělatelské komando), jež padělalo pro Říši dolar a zejména libru, kterou se podařilo Němcům dostat v Británii dokonce do oběhu (velmi povedené falešné libry tvořily na konci války zhruba 40% z celkové měny v oběhu) a Uhrmacherkommando, jež pro SS opravovalo hodinky po zavražděných Židech.

Nápis na mříži vstupní brány

Sachsenhausen nespadal do kategorie vyhlazovacích táborů typu Osvětim apod. I přesto se zde ale uskutečnila řada hromadných vražd. Původně se střílelo v pro tento účel speciálně vyhloubeném příkopu. Aby se tento proces zefektivnil a aby příslušníci SS nepřišli do přímého kontaktu s obětí a zabránili případné panice, bylo vystavěno roku 1941 v tzv. průmyslovém dvoře (Industriehof) zvláštní zařízení (Genickschussanlage), ve kterém předstíral za lékaře převlečený příslušník SS vyšetření vězně, který se poté postavil k měřičské lati, u které byl zezadu střelen dírou z druhé místnosti do zátylku. K největší vraždě v táboře došlo na podzim roku 1941, kdy bylo tímto způsobem usmrceno během několika týdnů přibližně 10 000 sovětských zajatců. Roku 1942 byl pak v těsné blízkosti postaven vylepšený typ, nazvaný cynicky "Station Z", tentokrát i s pecemi a zvukově odizolovanými stěnami. Uvnitř nové budovy se od roku 1943 nacházela i menší plynová komora, sloužící k testování tzv. Cyklonu A, který byl na rozdíl od Cyklonu B tekutý a byl v místnosti na oběti rozprašován. Přesný počet obětí plynové komory zůstává zatím neznámý. Pravděpodobně šlo o několik stovek obětí.

Zbytky pecí ve "Stanici Z"

Osvobození a pochod smrti[editovat | editovat zdroj]

Poté, co dosáhla Rudá armáda řeku Odru, rozkázal velitel tábora na počátku února 1945 začít s přípravami evakuace tábora. V souvislosti s tím bylo usmrceno mnoho vězňů, již nebyli schopni připravovaného pochodu a již by mohli být potenciálně nebezpeční, mezi něž spadali např. britští a sovětští důstojníci. 21. dubna 1945 opustilo zhruba 25 000 vězňů tábor a vydalo se po skupinách spolu s dalšími 8 000 vězni z blízké letecké továrny Heinkel na tzv. pochod smrti směrem na severozápad. Cílem byl koncentrační tábor Neuengamme v Hamburku, který ale nebyl dosažen, jelikož byli vězni na přelomu dubna a května postupně osvobozeni americkou a sovětskou armádou. Sovětská a polská armáda osvobodily Sachsenhausen 22.-23. dubna a nalezly v něm okolo 3 000 vězňů neschopných pochodu, jež nestihli příslušníci SS zlikvidovat. Zhruba 300 z nich později zemřelo na následky dlouhodobého trýznění. Táborem v Sachsenhausenu a jeho vedlejšími tábory prošlo mezi lety 1936-1945 až na 200 000 lidí a zhruba 60 000 v nich nalezlo smrt. 20 000 obětí se podařilo identifikovat.

Známí vězni[editovat | editovat zdroj]

V táboře byla vězněna řada prominentních vězňů, např. bývalý rakouský ministerský předseda Kurt von Schuschnigg, zajatý Stalinův syn Jakov Džugašvili nebo Georg Elser, který se v listopadu 1939 neúspěšně pokusil za pomoci časované bomby zabít Adolfa Hitlera.

Mezi známé Čechy v řadách vězňů patřil např. malíř a spisovatel Josef Čapek, který zde strávil necelé tři roky, nebo pozdější komunistický prezident Antonín Zápotocký, jenž zde byl vězněn pět let.

Velitelé tábora 1936 - 1945[editovat | editovat zdroj]

Poválečná historie[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl tábor nadále využíván, tentokrát Sovětskou armádou. Vedle několika málo nacistických zločinců představovali většinu osazenstva tábora odpůrci Sovětského svazu a pozdějšího východoněmeckého režimu. Šlo např. o emigranty, kteří před válkou nebo za války opustili SSSR a bojovali na Hitlerově straně proti Stalinovi. V tomto případě se jednalo především o tzv. Vlasovce, Rusové, bojující v armádě generála Vlasova, která se pokusila v poslední chvíli zachránit svůj osud tím, že vystoupila za pražského povstání v květnu 1945 na straně Čechů proti Němcům. V táboře byli vězněni i příslušníci tzv. Werwolfu, nacistického záškodnického hnutí, které se pokoušelo provádět sabotáže a útoky proti spojeneckým vojákům. Častokrát stačilo jen pouhé nařčení a lidé bývali uvězněni na několik let bez soudu. Mezi vězni se nacházelo také mnoho německých sociálních demokratů, kteří se odmítali smířit s nuceným sloučením sociální demokracie a komunistické strany. Mnozí z nich byli vězněni již za nacistického režimu. Vězni nebyli v sovětském táboře pracovně nasazeni a nebyly na nich prováděny lékařské či jiné pokusy. Nedocházelo rovněž k mučení ani popravám. Vězni ale museli celou dobu trávit na barácích, a to bez možnosti hrát hry či provozovat jiné rozptylující činnosti. Sovětským táborem prošlo celkem na 60 000 lidí a zhruba 16 000 v něm nalezlo smrt, zejména kvůli velkému suchu v roce 1947, kdy byly v táboře radikálně zkráceny příděly potravy. Tábor byl uzavřen roku 1950, načež byli vězni transportováni do SSSR či do jiných vězeňských zařízení v NDR.

V 50. letech se stala nechráněná plocha tábora vítaným zdrojem dřeva na topení a stavebního materiálu pro místní obyvatelstvo. Většina baráků tak během několika let zcela zmizela. Památník byl v Sachsenhausenu zřízen teprve roku 1961. Za NDR se zde ale vzhledem k politické konstelaci neinformovalo o sovětském táboře. Tato historie zůstala pro návštěvníky zamlčena. Situace se změnila až po roce 1990, kdy se stal Sachsenhausen součástí Nadace "Braniborské památníky". Od té doby prochází památník postupně rozsáhlou rekonstrukcí.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Webové stránky památníku Sachsenhausen

Kategorie Sachsenhausen concentration camp ve Wikimedia Commons