Klement II.

Klement II.
Jeho Svatost; Klement II.
	149. papež
Církev	římskokatolická
Zvolení	24. prosince 1046
Uveden do úřadu	25. prosince 1046 (konsekrace)
Pontifikát skončil	9. října 1047
Předchůdce	Řehoř VI.
Nástupce	Benedikt IX.
Osobní údaje
Rodné jméno	Suidger von Morsleben
Datum narození	1005
Místo narození	Hornburg, Dolní Sasko, Svatá říše římská
Datum úmrtí	9. října 1047
Místo úmrtí	Pesaro Papežský stát, Svatá říše římská
Místo pohřbení	katedrála v Bamberku
	Seznam papežů nosících jméno Klement; multimediální obsah na Commons; citáty na Wikicitátech
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klement II., rodným jménem Suitger, hrabě z Morslebenu a Hornburgu (1005 Hornburg – 9. října 1047 Pesaro) se narodil se v Hornburgu, v Dolním Sasku v Německu. Byl synem hraběte Konrada z Morslebenu a Hornburgu a jeho manželky Amulrad. V roce 1040 se stal v Bambergu biskupem. Papežem byl od 25. prosince 1046 až do své smrti.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1046 doprovázel Suitger německého krále Jindřicha III., do Itálie, když na žádost římských frakcí laiků i duchovních měl ukončit dlouho trvající chaos týkající papežské legitimity. Jindřich po příchodu do Itálie svolal církevní synodu do Sutri. Synoda pod dohledem Jindřicha odvolala kandidaturu Benedikta IX., Silvestra III. a přiměla k rezignaci stávajícího papeže Řehoře VI., který byl obviněn ze svatokupectví. Jindřich navrhl vlastního kandidáta, jenž přijal jméno Klement II. a 25. prosince 1016 byl vysvěcen. První papežský akt Klementa II. byla korunovace Jindřicha III. císařem Svaté říše římské včetně korunovace jeho manželky, což bylo součástí Jindřichova plánu. I když Klement II. zastával svůj úřad pouze krátce, přijal přísnější pravidla týkající se svatokupectví (simony).

Synoda v Sutri[editovat | editovat zdroj]

Na podzim roku 1046 si nárok na papežský stolec dělali tři kandidáti. Jeden z kandidátů byl biskupem v Bazilice Sv. Petra (Basilica di San Pietro in Vaticano), další v Lateránu, (Basilica di San Giovanni in Laterano), a třetí v Bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore) v Římě. Dva z nich, Benedikt IX. A Silvestr III. reprezentovali soupeřící frakce šlechty. Třetím byl Řehoř VI., jenž si titul papeže koupil od odstupujícího Benedikta IX. v dobré víře, že tím ukončí chaos a boje v Římě, a byl také současným papežem. Katolická encyklopedie tvrdí, že toto opatření, které mohlo zničit důvěru v církev bylo simonické, tedy bylo to svatokupectví. Někteří o vině Řehoře VI. pochybovali, ale způsob získání jeho papežského úřadu nesl všechny aspekty svatokupectví. Bylo to rozhodně považováno za vadu Řehořova charakteru. Každá frakce měla v Římě řadu přívrženců a ovládala část města.

Klement II. papežem[editovat | editovat zdroj]

Když koncil v Sutri potvrdil Suitgera jako jediného legitimního papeže Klementa II. , odcestoval Jindřich s novým papežem do Říma, kde jej i s manželkou korunoval císařem Svaté říše římské. Nový papež si ponechal i své biskupství v Bambergu. Částečně kvůli potřebné finanční podpoře, a také pro případ, že by se Římané rozhodli vyhnat ho, aby se měl kam vrátit. Jeho rozhodnutí byla později kritizována reformní stranou v rámci papežské kurie. Jednak spojení krále s Klementovou volbou papežem a také to, že si Klement II. ponechal úřad biskupa v bamberské diecézi. Řídil tak současně Řím i Bamberk.

Na své cestě, kdy doprovázel císaře jižní Itálií vyhlásil Klement II. interdickt nad městem Benevento, protože odmítlo císaři otevřít své brány. Pokračoval s Jindřichem do Německa, cestou kanonizoval Sv. Wiboradu, (také Guiborat, Weibrath nebo Viborata, zemřela roku 926).^{[P1 1]}

Toxikologické zkoušky v roce 1959 prokázaly v Klementových ostatcích přítomnost značného množství prudce jedovatého olověného cukru (trihydrát octanu olovnatého). Je tedy možné, že byl otráven, ovšem vzhledem k tomu, že soudobí léčitelé látku často používali při léčbě (zejména u pohlavních chorob a průjmů), mohl se papež stát jednou z řady jejich nechtěných obětí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

↑ V roce 925 Viborata předpovídala maďarskou invazi do jejího regionu. Její varování umožnilo kněžím u Sv. Gala a Sv. Magnuse skrýt knihy a víno a uniknout do jeskyní v nedalekých kopcích. Nejcennější rukopisy byly přeneseny do kláštera na ostrově Reichenau. Opat kláštera Engilbert, vyzvala Wiboradu, aby unikla do bezpečí, ale odmítla opustit svou celu. Nájezdníci klášter vypálili a Viborádu zavraždili. Za záchranu církevních cenností a životů mnichů byla svatořečena.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Pope Clement II na anglické Wikipedii a Wiborada na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement II. na Wikimedia Commons

Papež
Předchůdce: Řehoř VI.	1046–1047 Klement II.	Nástupce: Benedikt IX.

[1] V roce 925 Viborata předpovídala maďarskou invazi do jejího regionu. Její varování umožnilo kněžím u Sv. Gala a Sv. Magnuse skrýt knihy a víno a uniknout do jeskyní v nedalekých kopcích. Nejcennější rukopisy byly přeneseny do kláštera na ostrově Reichenau. Opat kláštera Engilbert, vyzvala Wiboradu, aby unikla do bezpečí, ale odmítla opustit svou celu. Nájezdníci klášter vypálili a Viborádu zavraždili. Za záchranu církevních cenností a životů mnichů byla svatořečena.

[P1 1]

Papežové

Seznam papežů

1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.

5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.

9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.

13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.

17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František

Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.