Oriana Fallaci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oriana Fallaci
Oriana Fallaci
Oriana Fallaci
Narození 29. června 1929
Florencie, Itálie
Úmrtí 15. září 2006
Florencie
Povolání novinářka, spisovatelka
Stát Itálie
Ocenění Italský Řád za zásluhy o kulturu a umění
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq3613808

„Bylo by iluzorní se domnívat, že je dobrý islám a zlý islám, a nepochopit, že islám je pouze jediný... a to naprosto proti jakémukoli rozumu“

Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oriana Fallaci (29. června 1929 Florencie, Itálie15. září 2006 Florencie) byla italská novinářka, spisovatelka a provokatérka v pravém slova smyslu: vždy měla velmi osobitý názor, se kterým se netajila, například byla velmi nesmlouvavá ohledně přístupu k islámu. Jakýkoli dialog s islámskými zeměmi považovala za nemožný a tím pádem i zbytečný: usuzovala tak z vlastních zkušeností. Jedno z jejích prohlášení vzbudilo vlnu nesouhlasu (viz infobox) a musela kvůli němu k soudu. Byla ateistkou v převážně katolické Itálii a kritizovala Vatikán.

Život[editovat | editovat zdroj]

Slavná novinářka pocházela z Florencie (Toskánsko), zde se narodila i zemřela. Ve Florencii také vystudovala univerzitu a stala se redaktorkou. Po čase se ale odhodlala změnit svou každodenní rutinu - práce v redakci ji začala být málo náročná a stala se - jako první žena v Itálii - válečnou korespondentkou.

Od té doby (asi 1967) nechyběla snad na žádné válečné frontě. Při cestách za prací viděla kus světa: dostala se například do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše, Íránu...

Byla velmi úspěšnou novinářkou, vynikala především v jednom z nejčtenějších novinářských žánrů: psala především rozhovory.

Rozhovory a novinářská činnost[editovat | editovat zdroj]

Ze všech typů novinářského rozhovoru si vybrala ten nejprovokativnější: s respondentem vždy jednala jako rovná s rovným. Nikoho se nebála. Jako jediná žena-novinářka se dostala k šíitskému vůdci Íránu ajatolláhu Chomejnímu. Zde se však musela přizpůsobit tamním zvyklostem - na audienci si musela vzít čádor. Ani v něm však nezapřela svou osobnost a kladla velmi ostré otázky.

Mezi jinými napsala rozhovor i s Dalajlámou, Henrym Kissingerem, Zulfikárem Alí Bhuttem, Muammarem al-Kaddáfím, Federicem Fellinim, Sammym Davisem ml., Jásirem Arafatem, Haile Selassiem a Lechem Walesou.

Přispívala například do novin Corriere della Sera (jeden z nejvýznamnějších italských deníků, publikovaný v Miláně), kde uveřejňovala své reakce na velké teroristické útoky.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Co se týká její spisovatelské kariéry, český čtenář si ještě asi bude muset počkat. Naprostá většina jejích knih zatím nebyla přeložena. Její první román se jmenoval Penelopa ve válce a vyšel v roce 1962.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]