Antonio Canova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonio Canova, autoportrét z roku 1792

Antonio Canova (1. listopadu 1757 Possagno, Veneto13. října 1822 Benátky) byl italský sochař, hlavní představitel italského klasicismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na úpatí Alp nedalko Trevisa v benátském kraji. Když mu byly tři roky, zemřel mu otec (kamenosochař komorních plastik), matka se znovu vdala a Antonio zůstal na vychování u prarodičů, několik let bydleli v Possagnu. Pod vedením dědečka, kamenosochaře Pasiniho Canova odmala kreslil, v devíti letech vytesal z carrarského mramoru první dvě díla (dodnes dochované skříňky). Od té doby jej dědeček již stále zaměstnával sochařskou prací. Rovněž jej seznamoval se sbírkami sochařství v Benátkách a v Římě. Po jeho smrti Canova přešel do ateliéru svého strýce.

Canova rovněž maloval. Byl velmi zbožný a celý život zasvětil pouze umělecké tvorbě, nikdy se neoženil a neměl děti. Je pohřben v rodném Possagnu; jeho srdce je uloženo v kenotafu v jeho oblíbené bazilice Santa Maria gloriosa dei Frari v Benátkách.

Práce[editovat | editovat zdroj]

Prvními příznivci Canovovy sochařské tvorby byla rodina senátora Faliera v Benátkách, s jehož synem Giuseppem se Canova spřátelil. Tito mecenáši financovali Canovovi vyučení u kamenosochaře Giuseppe Torrettiho v rezidenci Pagnano, kam odešel jako třináctiletý. Po absolutoriu se Canova roku 1775 osamostatnil, díky mnichům si v Benátkách zřídil ateliér v opuštěné cele kláštera, kde pracoval s neuvěřitelnou pílí čtyři roky a současně navštěvoval benátskou Akademii a oblíbil si kurs anatomie.

Pro Faliera vytvořil první monumentální díla, jako např. Orfeus a Eurydika z roku 1776 (dnes v Museo Correr). Také další práce objednávali benátští patricijové. Vyznamenán několika cenami Akademie roku 1779 Canova získal studijní stipendium ve výši 300 dukátů a 28. prosince 1780 odejel do Říma, kde byl hostem benátského vyslance Zulianiho. Tam studoval římské antické sochařství a vytvořil díla s převážně antickými a mytologickými náměty, jako Psyché a kupido, Daidalos a Ikaros, Minotaurus, či Théseus zabíjející kentaura (od 1804). Po obsazení Říma francouzskou armádou v roce 1798, se vrátil do Benátska. Od roku 1802 byl vrchním kustodem uměleckých sbírek Papežského církevního státu a roku 1815 z titulu své funkce spiritus agens organizoval návrat uloupených uměleckých pokladů zpět. Jeho zákazníky a patrony se v tomto mezidobí stali příslušníci rodiny Bonaparte, Později byl Canovovým významným klientem a ochráncem papež Kliment XIV., pro něhož vytvořil figurální náhrobek, a VI. vévoda z Bedfordu.

Nahota je v dílech Canovy, umělce výrazně ovlivněného řeckou plastikou, naprosto běžná. Když však jeho modelem byla Pauline Bonaparte, nejmladší sestra Napoleona Bonaparte, tehdy již císaře Napoleona I., zcela neoděná, vyvolala tato událost společenský skandál.

Díla[editovat | editovat zdroj]

Napoleonova socha v Miláně
Antonio-Canova---equestrian-statue-of-Ferdinand-I-of-the-Two-Sicilies-(1751-–1825),-Piazza-Plebiscito,-Naples-

Portréty a pomníky:

  • Sedící George Washington, carrarský mramor, Museum Severní Karolíny.
  • Busta Napoleona Bonaparte
  • Náhrobek s figurou -papež Klement XIII., carrarský mramor, Svatopetrská bazilika, Řím
  • Náhrobek s figurou - papež Klement XIV., carrarský mramor, Řím.
  • Jezdecká socha krále Karla Bourbonského, Piazza del Plebiscito, Neapol
  • Jezdecká socha krále Ferdinanda I, Piazza del Plebiscito, Neapol

Modely:

  • Gipsanoteca, Possagno

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]