French Open
| French Open | ||
|---|---|---|
| Oficiální web | ||
| Rok založení | 1891 | |
| Místo konání | Paříž (16. obvod) |
|
| Areál | Stade Roland Garros | |
| Povrch | červená antuka / venku | |
| Soutěže mužů | 128 D / 128 kvalif. D / 64 Č | |
| Soutěže žen | 128 D / 96 kvalif. D / 64 Č | |
| Vítěz dvouhry | ||
| Vítězka dvouhry | ||
| Poslední ročník | French Open 2012 | |
| Rozpočet turnaje | 18 718 000 € | |
| Období | květen a červen | |
| Grand Slam | ||
| Australian Open • French Open Wimbledon • US Open |
||
French Open, známý pod názvem Roland Garros (oficiálně francouzsky Les Internationaux de France de Roland Garros nebo Tournoi de Roland-Garros, také Mezinárodní mistrovství Francie v tenise), je druhý ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný na přelomu května a června. Pojmenování získal po francouzském válečném letci Rolandu Garrosovi, který roku 1913 jako první přeletěl Středozemní moře. Úvodní ročník se konal v roce 1891 pod názvem Championnat de France. Až do počátku otevřené éry tenisu v roce 1968 se v angličtině jmenoval French Championships. V sezóně 1968 byl turnaj poprvé otevřen profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu.
Od roku 1928 je dějištěm události osmihektarový tenisový areál Stade Roland Garros ležící na území 16. městského obvodu Paříže v sousedství Boulogneského lesíka.[1] Představuje jediný ze čtyř nejvýznamnějších turnajů velké čtyřky hraný na otevřených antukových dvorcích. Největším z dvaceti kurtů je stadión Court Philippe Chatrier s kapacitou převyšující 15 tisíc diváků, jenž získal název po francouzském sportovním funkcionáři Philippu Chatrierovi. Druhý velký dvorec pro deset tisíc osob nese jméno Court Suzanne Lenglen po ženské tenisové legendě Suzanne Lenglenové
Grandslam je nejsledovanější francouzskou událostí ve světě.[2][3] Pro pomalý antukový povrch, sedm kol a absenci tiebreaku v rozhodující sadě utkání, které muži hrají na tři vítězné sety, je French Open považován za fyzicky nejnáročnější tenisový turnaj světa.[4][5]
Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Na počest čtyř francouzských tenistů první poloviny 20. století označovaných jako „čtyři mušketýři“ získává vítěz mužské dvouhry Pohár mušketýrů. Vítězka ženské dvouhry je oceněna Pohárem Suzanne Lenglenové. Od sezóny 2006 finanční odměny ženské dvouhry a čtyřhry vyrovnaly dotaci mužské poloviny.
Obsah |
Název [editovat]
Oficiální název grandslamu ve francouzštině zní „Les internationaux de France de Roland-Garros“, ve zkrácené podobě pak „Tournoi de Roland-Garros“. Běžnými názvy jsou anglický „French Open“ a případně také jednoduchá mezinárodně používaná forma „Roland Garros“. Ve francouzštině je spojovník do jmen vkládán po úmrtí osoby, a proto korektní forma zápisu jména letce je „Roland-Garros“.[6] Malá encyklopedie tenisu uvádí český název grandslamu ve formě „Mezinárodní mistrovství Francie“.[7]
Historie [editovat]
Championships éra [editovat]
1891–1924: Uzavřený šampionát [editovat]
Na první ročník grandslamu, který se uskutečnil v roce 1891, měli přístup pouze hráči registrovaní ve francouzských tenisových oddílech. Mezi ně patřil také Brit H. Briggs, jenž si odnesl debutovou výhru. Počátečnímu období dominoval Francouz Max Decugis s rekordními osmi amatérskými tituly. Název turnaje zněl Championnat de France. V angličtině se používal překlad „French Championships“. Premiérový ročník ženské části proběhl v roce 1897 a vítězkou se v prvních tří letech stala Francouzka Adine Massonová, která celkově získal pět titulů.
Uzavření soutěží výlučně pro tenisty francouzských klubů trvalo do roku 1924. V této počáteční fázi se dějištěm konání staly postupně čtyři lokality:
- Île de Puteaux v Puteaux – hrálo se na pískovém povrchu se štěrkovým podkladem
- Racing Club de France v pařížském Bois de Boulogne – hrálo se na antuce
- Société Athlétique de la Villa Primrose v Bordeaux – ročník 1909, hrálo se na antuce
- Tennis Club de Paris, v pařížské čtvrti Auteuil – hrálo se na antuce
Současně s tímto turnajem se v období 1912–1914 a v letech 1920, 1921 a 1923, konala na antukových dvorcích Stade Français v Saint-Cloud druhá tenisová soutěž World Hard Court Championships (WHCC; česky Mistrovství světa na tvrdých dvorcích). Roku 1922 proběhla její soutěž v Bruselu. Někdy je právě tento turnaj považován za skutečného předchůdce druhého grandslamu sezóny, protože byl od počátku otevřen i zahraničním tenistům. Dvakrát tuto událost vyhrála novozélandská světová jednička Tony Wilding (1913, 1914), a později také první hráč světa Američan Bill Tilden (1921). V roce 1924 již WHCC neproběhl v důsledku konání pařížských letních olympijských her.
1925–1945: Otevření světu a čtyři mušketýři [editovat]
V roce 1925 byl Championnat de France poprvé otevřen i zahraničním amatérským tenistům. V letech 1925 a 1927 se uskutečnil na antukových dvorcích Stade Français v Saint-Cloud, kde se předtím odehrávalo Mistrovství světa na tvrdých dvorcích. Roku 1926 turnaj hostil Racing Club de France v Boulogneském lesíku, tedy místo, na níž se v předchozích letech konal uzavřený francouzský šampionát.
Po francouzském vítězství „čtyř mušketýrů“ – René Lacosta, Jeana Borotry, Henri Cocheta a Jacquese Brugnona, nad družstvem Spojených států v Davis Cupu 1927 konaném ve Filadelfii, se Francouzi rozhodli rychle vybudovat nový sportovní areál, na kterém by obhajovali ve vyzývacím finále salátovou mísu. Tak vznikl záměr vzniku Tenisového areálu Rolanda Garrose, který byl otevřen již v roce 1928 ve čtvrti Autiel na jihu Paříže. Od tohoto data se v něm každoročně koná grandslam French Open, do roku 1968 hraný pod názvem French Championships.[8] Pojmenování tenisový areál získal po francouzském letci Rolandu Garrosovi, který 23. září 1913 jako první přeletěl Středozemní moře a poté se účastnil v roli bojového pilota první světové války.
Antukový povrch na dvorcích je relativně pomalý, což vede k možnosti rozvinutí obranného stylu hry. Vítězové jsou obvykle vnímání jako nejlepší tenisté na antuce pro dané období.[9] Turnaj se neuskutečnil v obdobích první (1915–1919) a druhé světové války (1940–1945). Ve vichystickém režimu byl v letech 1941–1945 hrán turnaj Tournoi de France, tenisové mistrovství uzavřené jen pro francouzské tenisty, jehož dvojnásobným šampiónem se stal Bernard Destremau a třikrát na něm triumfoval Yvon Petra. Francouzská tenisová federace jej však nezahrnuje do historie grandslamu.[10]
Ve dvacátých letech ovládli mužské soutěže čtyři mušketýři, přesto se žádnému z nich nepovedlo titul obhájit. Francouzskou dominanci přerušil v roce 1933 Australan Jack Crawford. Do roku 2013 pak grandslam vyhráli pouze dva další domácí hráči, a to v roce 1946 Marcel Bernard, který v pětisetové finálové bitvě porazil československého tenistu Jaroslava Drobného, a podruhé roku 1983 Yannick Noah po výhře nad Švédem Matsem Wilanderem.
Ve třicátých letech byli hlavními postavami grandslamu Crawford, Němec Gottfried von Cramm a Brit Fred Perry. Roku 1938 zvítězil v boji o titul nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem první Američan Don Budge, jenž danou sezónu také získal premiérový čistý grandslam v historii tenisu.
Mezi ženami se ve dvacátých letech prosadila Francouzka Suzanne Lenglenová se šesti tituly, následována čtyřmi výhrami Američanky Helen Willsové Moodyové a v letech 1935–1937 třemi trofejemi Němky Hilde Krahwinkel Sperlingové.
1946–1967: Dominance Australanů a Američanek [editovat]
První dva ročníky pařížského grandslamu konané po druhé světové válce, v letech 1946 a 1947, se hrály až po londýnském Wimbledonu, jako třetí událost ze čtyř.
V roce 1947 získal titul Maďar Jozsef Asboth a v 50. letech se mezi hlavní osobnosti zařadil československý tenista, jenž později získal egyptskou národnost Jaroslav Drobný. Po finálových nezdarech z let 1946, 1948 a 1950, vyhrál následující dva ročníky 1951 a 1952. V roce 1953 pak v semifinále nestačil na nastupujícího australského tenistu Kena Rosewalla, který se stal v osmnácti letech a sedmi měsících věku, do té chvíle nejmladším vítězem French Championships.
Ženskou část v poválečné etapě ovládly Američanky, když si v letech 1946–1960 připsaly vítězství Margaret Osborneová duPontová, Patricia Canningová Toddová, Doris Hartová, Shirley Fryová Irvinová, Maureen Connollyová Brinkerová a konečně v roce 1960 tuto zámořskou šňůru zakončila Darlene Hardová. V roce 1958 se Maďarka Zsuzsa Körmöczyová stala vůbec nejstarší šampiónkou pařížské události, když vyhrála ve věku třiceti tří let a devíti měsíců.
Od roku 1956 následovalo třináctileté období dominance australských hráčů, které po titulech Roye Emersona, Rosewalla a Freda Stolla v roce 1969 titulem završil Rod Laver, který v dané sezóně získal druhý čistý grandslam v mužském tenisu. Nesnadné soupeře Australanů v této éře představovali Ital Nicola Pietrangeli a Španěl Manuel Santana, oba se dvěma vítězstvími.
V šedesátých letech si mezi ženami po dvou titulech připsaly Australanka Margaret Courtová a Britka Ann Haydonová-Jonesová.
Open éra [editovat]
V sezóně 1968 došlo k otevření turnaje pro profesionály a od tohoto roku název grandslamu zní French Open.
Protože otevření Australian Open proběhlo až v roce 1969, stal se French Open 1968 historicky prvním grandslamem, na němž mohli startovat profesionální hráči. Tento ročník vyhrál Australan Ken Rosewall, jenž v boji o titul zdolal krajana Roda Lavera. Ve finále ženské dvouhry triumfovala americká tenistka Nancy Richeyová, na jejíž raketě ve finále skončila Haydonová-Jonesová. V roce 1969 pak potřetí triumfovala Margaret Courtová, která v dané sezóně zkompletovala jako první tenistka otevřené éry čistý grandslam ve dvouhře. Celkově pařížskou dvouhru vyhrála pětkrát (z toho 3x v otevřené éře).
70. a 80. léta: Nástup Borga a opět Američanek [editovat]
Od počátku sedmdesátých let, po ukončení australské nadvlády, se začali prosazovat evropští tenisté. Dva tituly v řadě si připsal československý hráč Jan Kodeš, následován Španělem Andrésem Gimenem, který se v roce 1972 stal ve věku třiceti čtyř let a deseti měsíců, vůbec nejstarším vítězem French Open v historii. Od roku 1974 nastala dominantní etapa Švéda Björna Borga, jehož šest trofejí nasbíraných do roku 1981 dokázali přerušit pouze Ital Adriano Panatta (1976), jenž ho porazil v prvním kole a Argentinec Guillermo Vilas (1977). Osmnáctiletý Börg se vítězstvím v roce 1974 stal nejmladším šampiónem turnaje, když překonal věkový rekord Rosewalla.
Tiebreak byl zaveden v roce 1973, ale nehraje se v rozhodující sadě zápasu.[11]
Od sezóny 1972, kdy titul získala Billie Jean Kingová, nastoupila druhá perioda dominance amerických tenistek, která skončila až rokem 1986. Během této etapy vytvořila rekord v počtu sedmi titulů Chris Evertová, dvě výhry zaznamenala také Martina Navrátilová, která již v Paříži startovala s americkým občanstvím. Od roku 1987 se prosazovaly Evropanky, nejvíce pak Němka Steffi Grafová s šesti vítězstvími, která v roce 1988 navíc dosáhla na čistý grandslam.
Tři tituly v osmdesátých letech přidali Švéd Mats Wilander a Čech Ivan Lendl. V roce 1989 se stal vůbec nejmladším mužským vítězem dvouhry na jakémkoli Grand Slamu Američan Michael Chang, když ve věku sedmnácti let a tří měsíců dokázal nejdříve ve čtvrtém kole porazit světovou jedničku Lendla v pětisetové bitvě, v níž už prohrával 0–2 na sety. Ve finále opět v pěti dějstvích zdolal Švéda Stefana Edberga. Překonal tak věkový rekord Matse Wilandra, který Roland Garros 1982 vyhrál v sedmnácti letech a devíti měsících.
Od 90. let: Úspěch Evropanů – Nadal a Heninová [editovat]
V devadesátých letech získali dva tituly za sebou Američan Jim Courier a Španěl Sergi Bruguera. Následovaly tři vítězství světové jedničky Gustavo Kuertena, prvního brazilského vítěze turnaje.
Od začátku nového milénia začala španělská éra, kdy po výhrách Alberta Costy a Juana Carlose Ferrera, přišlo do roku 2012 sedm titulů Rafaela Nadala, jehož dominanci od sezóny 2004 přerušil pouze v roce 2009 Švýcar Roger Federer, který tím doplnil sbírku titulů ze všech čtyř grandslamů. V roce 2012 pak Nadal sedmou výhrou překonal Borgův rekord a současně vyrovnal nejvyšší počet vítězných grandslamů ve dvouhře z jediného turnaje, když se zařadil po bok sedmi wimbledonských výher Američana Peta Samprase (později se k nim přidal i Roger Federer, který v to samém roce posedmé vyhrál Wimbledon).
Čistý grandslam v sezóně 1997 unikl Švýcarce Martině Hingisové, když vyhrála tři zbylé grandslamy, ale ve finále French Open 1997 odešla poražena od Chorvatky Ivy Majoliové a nikdy singlový titul na turnaji nezískala. V devadesátých letech dosáhla hattricku – tří výher v řadě Jugoslávka Monika Selešová. Při prvním z nich v roce 1990, kdy jí bylo šestnáct let a šest měsíců, se stala nejmladší vítězkou celé historie French Open.
V sezóně 2002 vyhrála dvouhru Mary Pierceová, první Francouzka od titulu Françoise Durrové z roku 1967. Do konce první dekády nového tisíciletí se nejvýraznější postavou ženské části Roland Garros stala belgická světová jednička Justine Heninová, která triumfovala celkem čtyřikrát, z toho třikrát v řadě. French Open 2011 pak vyhrála Číňanka Li Na a stala se historicky prvním tenistou z asijské země, jenž dokázal vyhrát dvouhru na jakémkoli grandslamu. Maria Šarapovová si připsala v roce 2012 první titul a jako desátá žena historie tenisu zkompletovala kariérní Grand Slam.
Rozšíření [editovat]
V roce 2009 vydala Francouzská tenisová federace (FFT) prohlášení, ve kterém uvedla, že zázemí French Open je nedostatečné a zaostává za dalšími třemi Grand Slamy. Proto došlo k pověření francouzského architekta Marca Mimrama, mimo jiné autora pěšího mostu „Passerelle des Deux Rives“ přes Rýn ve Štrasburku[12], aby navrhl významné rozšíření a celkovou inovaci areálu Stade Roland Garros, včetně zlepšení osvětlení a možnosti uzavření dvorce Philippa Chartiera zatahovací střechou.
V blízké rekreační oblasti Georges Hébert, ležící východně od Roland Garros v Porte d'Auteuil, měl podle plánů vyrůst čtvrtý velký stadión se zatahovací střechou a kapacitou 14 600 diváků. Spolu s ním by pak měly vzniknout další dva menší dvorce pro 1 500 a 750 návštěvníků.[13]
Během roku 2010 se zvedl nesouhlas s navrhovaným rozšířením, a to také ze strany pařížské městské rady. V reakci na to FFT odhalil alternativní plán, který předpokládal přemístit konání druhého grandslamu do nové lokality s 55 tenisovými dvorci. K uvažovaným lokalitám patřily Marne-la-Vallée u Euro Disney, severní pařížské předměstí Gonesse a opuštěná vojenská základna poblíž Versailles.[14] Rozloha Roland Garros je méně než poloviční v porovnání se všemi zbylými areály turnajů velké čtyřky, proto FFT pracoval pouze se dvěma scénáři: rozšíření stávajícího zázemí nebo změna dějiště konání.[15]
V únoru 2011 bylo učiněno rozhodnutí, které uvádělo, že French Open bude pokračovat ve stávajícím areálu u Porte d'Auteuil a do roku 2016 projde významnou obnovou. Dvorec č. 1 (Court n°1) bude zbourán a nově postaveny dva antukové kurty. Centrální dvorec Philippa Chatriera získá zatahovací střechu a rozloha celého areálu se zvýší o 60 %.
Sběrači míčků [editovat]
Na French Open 2010 působilo 250 sběračů míčků (francouzsky ramasseurs de balles). Jedná se o mladé francouzské chlapce a dívky, hrající tenis, mezi dvanáctým až šestnáctým rokem života, kteří jsou oblečeni do stejnokrojů. Jejich výběr probíhá na základě podané žádosti, kterých v roce 2010 přišlo okolo 2 500.[16]
Vybraní adepti podstupují před grandslamem vícetýdenní přípravu.
Poháry pro vítěze a finanční odměny [editovat]
Poháry pro vítěze [editovat]
Jména vítězů soutěží dvouher jsou vyryta na poháry. Všechny jsou vyrobeny z čistého stříbra:
- vítězce ženské dvouhry náleží pohár „Coupe Suzanne Lenglen“, pojmenovaný po šestinásobné šampiónce Suzanne Lenglenové,
- vítězi mužské dvouhry náleží pohár „Coupe des Mousquetaires“ (pohár mušketýrů), pojmenovaný v roce 1927 po čtyřech mušketýrech francouzského tenisu,
- vítězům mužské čtyřhry náleží „Coupe Jacques Brugnon“, pojmenovaný po Jacquesi Brugnonovi,
- vítězkám ženské čtyřhry náleží pohár „Coupe Simone Mathieu“, pojmenovaný po dvojnásobné šampiónce Simone Mathieuové,
- vítězům smíšené čtyřhry náleží pohár „Coupe Marcel Bernard“, pojmenovaný po šampiónu Marcelu Bernardovi
Všichni vítězové obdrží nepatrně menší stříbrné repliky pohárů vyrobené firmou Maison Mellerio, sídlící na pařížské ulici Rue de la Paix.
Galerie [editovat]
Finanční odměny [editovat]
Celková dotace 111. ročníku turnaje v roce 2012 činila 18 718 000 eur. Vítězové mužské a ženské dvouhry obdrželi 1 250 000 eur. Částky v soutěžích čtyřher jsou uváděny na celý pár.[17]
| Soutěž / Fáze | Vítěz | Finále | SF | ČF | 16 v kole | 32 v kole | 64 v kole | 128 v kole | Q3 | Q2 | Q1 |
| Dvouhra | €1 250 000 | €625 000 | €310 000 | €155 000 | €80 000 | €47 000 | €28 000 | €18 000 | €9 000 | €4 500 | €2 500 |
| Čtyřhra | €340 000 | €170 000 | €85 000 | €43 000 | €23 000 | €12 000 | €8 000 | – | – | – | – |
| Mix | €100 000 | €50 000 | €25 000 | €13 000 | €7 000 | €3 500 | – | – | – | – | – |
| Dvouhra vozíčkářů | €15 000 | €7 500 | €4 000 | €2 500 | – | – | – | – | – | – | – |
| Čtyřhra vozíčkářů | €5 000 | €2 500 | €1 500 | – | – | – | – | – | – | – | – |
Body do žebříčku ATP a WTA [editovat]
Hodnota bodů konkrétního tenisty do žebříčku ATP nebo WTA vychází z dosažené fáze turnaje, Stav pro rok 2012:
| ↓ Fáze / Soutěž → | Mužská dvouhra | Mužská čtyřhra | Ženská dvouhra | Ženská čtyřhra |
|---|---|---|---|---|
| Vítěz | 2000 | |||
| Finále | 1200 | 1400 | ||
| Semifinále | 720 | 900 | ||
| Čtvrtfinále | 360 | 500 | ||
| 16 hráčů v kole | 180 | 280 | ||
| 32 hráčů v kole | 90 | 160 | ||
| 64 hráčů v kole | 45 | 0 | 100 | 5 |
| 128 hráčů v kole | 10 | – | 5 | – |
| Kvalifikanti | 25 | 60 | ||
| 3. kolo kvalifikace | 16 | 50 | ||
| 2. kolo kvalifikace | 8 | 40 | ||
| 1. kolo kvalifikace | 0 | 2 | ||
Vítězové 2012 [editovat]
Galerie [editovat]
-
Rafael Nadal
mužská dvouhra -
Maria Šarapovová
ženská dvouhra -
Daniel Nestor
mužská čtyřhra -
Nenad Zimonjić
mužská čtyřhra -
Sara Erraniová
ženská čtyřhra -
Roberta Vinciová
ženská čtyřhra -
Sania Mirzaová
smíšená čtyřhra -
Mahesh Bhupathi
smíšená čtyřhra
Finále soutěží [editovat]
| Soutěž | Vítězové | Finalisté | Výsledek |
|---|---|---|---|
| mužská dvouhra | 6–4, 6–3, 2–6, 7–5 | ||
| ženská dvouhra | 6–3, 6-2 | ||
| mužská čtyřhra | 6-4, 6–4 | ||
| ženská čtyřhra | 4–6, 6–4, 6–2 | ||
| smíšená čtyřhra | 7–63, 6–1 |
Přehled rekordů [editovat]
| Rekord | Éra | Tenista | Počet | Roky |
|---|---|---|---|---|
| Muži od roku 1891 | ||||
| Nejvíce titulů ve dvouhře | do 1925 | 8 | 1903, 1904, 1907, 1908, 1909, 1912, 1913, 1914 | |
| 1925–67 | 4 | 1926, 1928, 1930, 1932 titul na WHCC: 1922 |
||
| od 1968 | 7 | 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012 | ||
| Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě | do 1925 | 4 | 1897, 1898, 1899, 1900 | |
| 1925–68 | 2 | 1948, 1949 1951, 1952 1954, 1955 1959, 1960 |
||
| od 1968 | 4 | 1978, 1979, 1980, 1981 2005, 2006, 2007, 2008 |
||
| Nejvíce titulů ve čtyřhře | do 1925 | 14 | 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913, 1914, 1920 | |
| 1925–67 | 6 | 1960, 1962, 1961, 1963, 1964, 1965 | ||
| od 1968 | 4 | 2005, 2006, 2011, 2012 2007, 2010, 2011, 2012 |
||
| Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě | do 1925 | 13 | 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913, 1914 | |
| 1925–67 | 6 | 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965 | ||
| od 1968 | 3 | 2010, 2011, 2012 | ||
| Nejvíce titulů v mixu mezi muži | do 1925 | 7 | 1904, 1905, 1906, 1908, 1909, 1914, 1920 | |
| od 1968 | 3 | 1968, 1971, 1973 | ||
| Nejvíce titulů celkově mezi muži (dvouhra, čtyřhra, mix) |
do 1925 | 29 | 1902–1920 (8 dvouhra, 14 čtyřhra, 7 mix) | |
| 1925-1967 | 8 | 1960–1967 (2 dvouhra, 6 čtyřhra) | ||
| od 1968 | 7 | 2005–2012 (7 dvouhra) | ||
| Ženy od roku 1897 | ||||
| Nejvíce titulů ve dvouhře | do 1967 | 6 | 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926 tituly na WHCC: 1914, 1921, 1922, 1923 |
|
| od 1968 | 7 | 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986 | ||
| Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě | do 1967 | 4 | 1909, 1910, 1911, 1912 1920, 1921, 1922, 1923 |
|
| od 1968 | 3 | 1990, 1991, 1992 2005, 2006, 2007 |
||
| Nejvíce titulů ve čtyřhře | do 1967 | 6 | 1933, 1934, 1936, 1937, 1938, 1939 | |
| od 1968 | 7 | 1975, 1982, 1984, 1985, 1987, 1988, 1986 | ||
| Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě | do 1967 | 4 | 1936, 1937, 1938, 1939 1950, 1951, 1952, 1953 1950, 1951, 1952, 1953 |
|
| od 1968 | 5 | 1984, 1985, 1987, 1988, 1986 1991, 1992, 1993, 1994, 1995 |
||
| Nejvíce titulů v mixu mezi ženami | do 1967 | 7 | 1914, 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926 | |
| od 1968 | 3 | 1968, 1971, 1973 1999, 2006, 2010 |
||
| Nejvíce titulů celkově mezi ženami (dvouhra, čtyřhra, mix) |
do 1967 | 15 | 1919–1926 (6 dvouhra, 2 čtyřhra, 7 mix) | |
| od 1968 | 11 | 1974–88 (2 dvouhra, 7 čtyřhra, 2 mix) | ||
| Rekord | Soutěž | Tenista | Popis rekordu | |
|---|---|---|---|---|
| Nejmladší vítězové | muži | 17 let a 3 měsíce | ||
| ženy | 16 let a 6 měsíců | |||
| Nejstarší vítězové | muži | 34 let a 10 měsíců | ||
| ženy | 31 let a 6 měsíců | |||
| Nenasazení vítězové | muži | 1946 1982 1997 2004 |
||
| ženy | 1933 | |||
| Nejdelší zápas | muži | 6.34 hod (1. kolo, 2004) 6:4, 6:3, 6:7, 3:6, 16:14 |
||
| ženy | 4.07 hod (1. kolo, 1995) 6:7, 7:5, 6:2 |
|||
| Nejvíce proher ve finále | muži | 2006, 2007, 2008, 2011 | ||
| ženy | 1929, 1932, 1933, 1935, 1936, 1937 | |||
Nejvíce titulů v otevřené éře [editovat]
| Tenista | Stát | Počet | Rok |
|---|---|---|---|
| Mužskád dvouhra | |||
| Španělsko | 7 | 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012 | |
| Švédsko | 6 | 1974, 1975, 1978, 1979, 1980, 1981 | |
| Švédsko | 3 | 1982, 1985, 1988 | |
| Československo | 3 | 1984, 1986, 1987 | |
| Brazílie | 3 | 1997, 2000, 2001 | |
| Ženská dvouhra | |||
| USA | 7 | 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986 | |
| Německo | 6 | 1987, 1988, 1993, 1995, 1996, 1999 | |
| Belgie | 4 | 2003, 2005, 2006, 2007 | |
| Austrálie | 3 | 1969, 1970, 1973 | |
| Jugoslávie | 3 | 1990, 1991, 1992 | |
| Španělsko | 3 | 1989, 1994, 1998 | |
Československá a česká stopa [editovat]
Pět finále dvouhry si zahrál Jaroslav Drobný. V letech 1946, 1948 a 1950 odešel z boje o titul poražen, poté již jako egyptský občan získal dva tituly. Jan Kodeš se stal od roku 1925 pátým tenistou turnaje, který dosáhl na dvě výhry v řadě, když triumfoval v letech 1970 a 1971. Tři tituly v 80. letech přidal Ivan Lendl, jenž další dvě finále prohrál. Posledním českým singlovým finalistou je Petr Korda, který v roce 1992 podlehl Courierovi. Roku 1990 prohrál s Ivaniševićem také finále debla.
V letech 1957 a 1963 se do semifinále dvouhry probojovala Věra Pužejová-Suková, která roku 1957 zvítězila s Jiřím Javorským ve smíšené čtyřhře. V roce 1975 odešla z boje o titul poražena Martina Navrátilová. Následující sezónu neuspěla také Renáta Tomanová. Premiérový a zároveň jediný československý ženský titul získala roku 1981 Hana Mandlíková.
Finále mužské čtyřhry si třikrát zahrál Lukáš Dlouhý, z toho jednou v roce 2009 s Leandrem Paesem vyhrál. V letech 1996 a 1997 triumfoval Daniel Vacek spolu s Rusem Kafelnikovem a v roce 2001 odešli z boje o titul poraženi Petr Pála a Pavel Vízner. Roku 1986 si titul připsal také Tomáš Šmíd, když vytvořil pár s Australanem Johnem Fitzgeraldem. První deblovou výhru pro Československo z Roland Garros zajistil v roce 1948 Jaroslav Drobný, který hrál se Švédem Lennartem Bergelinem.
V ženské čtyřhře zvítězila v roce 1975 Martina Navrátilová, když nastoupila s Chris Evertovou. V roce 1977 získala titul Regina Maršíková spolu s Teeguardenovou. V sezóně 1990 pak triumfovaly Jana Novotná a Helena Suková. Novotná si výhru zopakovala další rok s Gigi Fernándezovou a také roku 1998 s Martinou Hingisovou. V sezóně 2011 zvedly vítězný pohár nad hlavu Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká.
Roku 1974 ovládla soutěž smíšené čtyřhry Martina Navrátilová, když nastoupila s Ivanem Molinou. V sezóně 1978 vyhráli mix Tomanová s Pavlem Složilem a roku 1980 pak v boji o titul Tomanová se Stanislavem Birnerem neuspěli. V sezóně 1991 vyhráli smíšenou čtyřhru také sourozenci Helena a Cyril Sukovi.
Přehled finále [editovat]
| Rok | Vítěz | Finalista | Výsledek |
|---|---|---|---|
| Dvouhra mužů | |||
| 1938 | 6–3 6–2 6–4 | ||
| 1946 | 3–6 2–6 6–1 6–4 6–3 | ||
| 1948 | 6–4 7–5 5–7 8–6 | ||
| 1950 | 6–1 6–2 3–6 5–7 7–5 | ||
| 1970 | 6–2 6–4 6–0 | ||
| 1971 | 8–6 6–2 2–6 7–5 | ||
| 1981 | 6–1 4–6 6–2 3–6 6–1 | ||
| 1984 | 3–6 2–6 6–4 7–5 7–5 | ||
| 1985 | 3–6 6–4 6–2 6–2 | ||
| 1986 | 6–3 6–2 6–4 | ||
| 1987 | 7–5 6–2 3–6 7–63 | ||
| 1992 | 7–5 6–2 6–1 | ||
| Dvouhra žen | |||
| 1975 | 2–6, 6–2, 6–1 | ||
| 1976 | 6–2, 0–6, 6–2 | ||
| 1981 | 6–2, 6–4 | ||
| Čtyřhra mužů | |||
| 2009 | 3–6, 6–3, 6–2 | ||
| Čtyřhra žen | |||
| 2011 | 6–4, 6–3 | ||
Odkazy [editovat]
Poznámky [editovat]
- ↑ a b c d e Turnaj hraný v letech 1891–1924 umožňoval start pouze hráčům z francouzských tenisových klubů.
Reference [editovat]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku French Open na anglické Wikipedii.
- ↑ Francouzský tenisový svaz, Roland Garros
- ↑ Day 15 – Press conference with tournament's management [online]. rolandgarros.com, 2007-06-10, [cit. 2007-08-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Roland Garros: a venue open all year long. Television Coverage [online]. ftt.fr, [cit. 2007-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CLAREY, Christopher. In a year of change at Roland Garros, the winners may stay the same [online]. International Herald Tribune, 2006-05-26, [cit. 2007-08-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ French Open – Countdown: Borg's view on RG [online]. 2008-05-22, [cit. 2008-05-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ http://www.thetennisspace.com/off-court/diary-at-roland-garros/
- ↑ Lichner, I. et al. (1985), s. 183
- ↑ Roland Garros: a venue open all year long. Past Winners and Draws [online]. ftt.fr, [cit. 2007-08-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Lichner et al. (1985), s. 184
- ↑ Event Guide / History / Past Winners 1891 - 2008 [online]. IBM, Fédération Française de tennis, [cit. 2009-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Event Guide / History / Record Breakers [online]. IBM, Fédération Française de tennis, [cit. 2009-07-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mimram Footbridge. Culture Routes Retrieved 2010-08-18.
- ↑ The Roland Garros Stadium of the Future. Roland Garros official Web site Retrieved 2010-08-17.
- ↑ Martin, John (May 22, 2010). French Officials Consider Relocation Options for the Open. New York Times Retrieved 2010-08-18.
- ↑ Walker, Randy (June 1, 2010). FRENCH OPEN MAY HAVE TO LEAVE PARIS AND “WATCH TRADITION GROW." World Tennis Magazine Retrieved 2010-08-17.
- ↑ Branch, John."Ball Kids Wake Up The French Open", The New York Times, 2010-06-01. Ověřeno k 2011-04-20.
- ↑ Prize Money, oficiální stránka French Open 2012, přístup: 15.5.2012
Literatura [editovat]
- Lichner, I. et al.: Malá encyklopedie tenisu. Olympia, Praha 1985
Externí odkazy [editovat]
- (anglicky) (francouzsky) (čínsky) French Open – oficiální stránky
- Historie French Open na IDNES.cz
- Roland Garros, nekončící příběh na protenis.cz