French Open

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
French Open
RolandGarrosCentral.jpg
Oficiální web
Rok založení 1891
Místo konání Paříž (16. obvod)
Francie Francie
Areál Stade Roland-Garros
Povrch červená antuka / venku
Soutěže  mužů 128 D / 128 kvalif. D / 64 Č
Soutěže žen 128 D / 96 kvalif. D / 64 Č
Smíšená soutěž 64 hráčů (32 párů)
Vítěz dvouhry ESP Rafael Nadal
Vítězka dvouhry RUS Maria Šarapovová
Poslední ročník French Open 2014
Rozpočet turnaje 25 018 900
Období květen a červen
Grand Slam
Australian OpenFrench Open
  WimbledonUS Open
Serena Williamsová vypadla na 111. ročníku poprvé v kariéře hned v úvodním kole grandslamové dvouhry. Následující rok 2013 získala druhý titul.

French Open, známý pod názvem Roland Garros (oficiálně francouzsky Les Internationaux de France de Roland Garros nebo Tournoi de Roland-Garros, také Mezinárodní mistrovství Francie v tenise), je druhý ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný na přelomu května a června. Pojmenování získal po francouzském válečném letci Rolandu Garrosovi, který roku 1913 jako první přeletěl Středozemní moře. Úvodní ročník se konal v roce 1891 pod názvem Championnat de France. Až do počátku otevřené éry tenisu v roce 1968 se v angličtině jmenoval French Championships. V sezóně 1968 byl turnaj poprvé otevřen profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu.

Od roku 1928 je dějištěm události osmihektarový tenisový areál Stade Roland-Garros ležící na území 16. městského obvodu Paříže v sousedství Boulogneského lesíka.[1] Představuje jediný ze čtyř nejvýznamnějších turnajů velké čtyřky hraný na otevřených antukových dvorcích. Největším z dvaceti čtyř kurtů je stadión Court Philippe Chatrier s kapacitou dosahující téměř 15 tisíc diváků, jenž získal název po francouzském sportovním funkcionáři Philippu Chatrierovi. Druhý velký dvorec pro deset tisíc osob nese jméno Court Suzanne Lenglen po ženské tenisové legendě Suzanne Lenglenové

Grandslam je nejsledovanější francouzskou událostí ve světě.[2][3] Pro pomalý antukový povrch, sedm kol a absenci tiebreaku v rozhodující sadě utkání, které muži hrají na tři vítězné sety, je French Open považován za fyzicky nejnáročnější tenisový turnaj světa.[4][5]

Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Na počest čtyř francouzských tenistů první poloviny 20. století označovaných jako „čtyři mušketýři“ získává vítěz mužské dvouhry Pohár mušketýrů. Vítězka ženské dvouhry je oceněna Pohárem Suzanne Lenglenové. Od sezóny 2006 finanční odměny ženské dvouhry a čtyřhry vyrovnaly dotaci mužské poloviny.

Název[editovat | editovat zdroj]

Oficiální název grandslamu ve francouzštině zní „Les internationaux de France de Roland-Garros“, ve zkrácené podobě pak „Tournoi de Roland-Garros“. Běžnými názvy jsou anglický „French Open“ a případně také jednoduchá mezinárodně používaná forma „Roland Garros“. Ve francouzštině je spojovník do jmen vkládán po úmrtí osoby, a proto korektní forma zápisu jména letce je „Roland-Garros“.[6] Malá encyklopedie tenisu uvádí český název grandslamu ve formě „Mezinárodní mistrovství Francie“.[7]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Championships éra[editovat | editovat zdroj]

1891–1924: Uzavřený šampionát[editovat | editovat zdroj]

Nadal vítězí ve finále dvouhry 2007 opět nad Federerem

Na první ročník grandslamu, který se uskutečnil v roce 1891, měli přístup pouze hráči registrovaní ve francouzských tenisových oddílech. Mezi ně patřil také Brit H. Briggs, jenž si odnesl debutovou výhru. Počátečnímu období dominoval Francouz Max Decugis s rekordními osmi amatérskými tituly. Název turnaje zněl Championnat de France. V angličtině se používal překlad „French Championships“. Premiérový ročník ženské části proběhl v roce 1897 a vítězkou se v prvních tří letech stala Francouzka Adine Massonová, která celkově získal pět titulů.

Uzavření soutěží výlučně pro tenisty francouzských klubů trvalo do roku 1924. V této počáteční fázi se dějištěm konání staly postupně čtyři lokality:

Současně s tímto turnajem se v období 1912–1914 a v letech 1920, 1921 a 1923, konala na antukových dvorcích Stade Français v Saint-Cloud druhá tenisová soutěž World Hard Court Championships (WHCC; česky Mistrovství světa na tvrdých dvorcích). Roku 1922 proběhla její soutěž v Bruselu. Někdy je právě tento turnaj považován za skutečného předchůdce druhého grandslamu sezóny, protože byl od počátku otevřen i zahraničním tenistům. Dvakrát tuto událost vyhrála novozélandská světová jednička Tony Wilding (1913, 1914), a později také první hráč světa Američan Bill Tilden (1921). V roce 1924 již WHCC neproběhl v důsledku konání pařížských letních olympijských her.

1925–1945: Otevření světu a čtyři mušketýři[editovat | editovat zdroj]

V roce 1925 byl Championnat de France poprvé otevřen i zahraničním amatérským tenistům. V letech 1925 a 1927 se uskutečnil na antukových dvorcích Stade Français v Saint-Cloud, kde se předtím odehrávalo Mistrovství světa na tvrdých dvorcích. Roku 1926 turnaj hostil Racing Club de France v Boulogneském lesíku, tedy místo, na níž se v předchozích letech konal uzavřený francouzský šampionát.

Po francouzském vítězství „čtyř mušketýrů“ – René Lacosta, Jeana Borotry, Henri Cocheta a Jacquese Brugnona, nad družstvem Spojených států v Davis Cupu 1927 konaném ve Filadelfii, se Francouzi rozhodli rychle vybudovat nový sportovní areál, na kterém by obhajovali ve vyzývacím finále salátovou mísu. Tak vznikl záměr vzniku Tenisového areálu Rolanda Garrose, který byl otevřen již v roce 1928 ve čtvrti Autiel na jihu Paříže. Od tohoto data se v něm každoročně koná grandslam French Open, do roku 1968 hraný pod názvem French Championships.[8] Pojmenování tenisový areál získal po francouzském letci Rolandu Garrosovi, který 23. září 1913 jako první přeletěl Středozemní moře a poté se účastnil v roli bojového pilota první světové války.

Antukový povrch na dvorcích je relativně pomalý, což vede k možnosti rozvinutí obranného stylu hry. Vítězové jsou obvykle vnímání jako nejlepší tenisté na antuce pro dané období.[9] Turnaj se neuskutečnil v obdobích první (1915–1919) a druhé světové války (1940–1945). Ve vichystickém režimu byl v letech 1941–1945 hrán turnaj Tournoi de France, tenisové mistrovství uzavřené jen pro francouzské tenisty, jehož dvojnásobným šampiónem se stal Bernard Destremau a třikrát na něm triumfoval Yvon Petra. Francouzská tenisová federace jej však nezahrnuje do historie grandslamu.[10]

Iveta Benešová podává na French Open 2009

Ve dvacátých letech ovládli mužské soutěže čtyři mušketýři, přesto se žádnému z nich nepovedlo titul obhájit. Francouzskou dominanci přerušil v roce 1933 Australan Jack Crawford. Do roku 2013 pak grandslam vyhráli pouze dva další domácí hráči, a to v roce 1946 Marcel Bernard, který v pětisetové finálové bitvě porazil československého tenistu Jaroslava Drobného, a podruhé roku 1983 Yannick Noah po výhře nad Švédem Matsem Wilanderem.

Ve třicátých letech byli hlavními postavami grandslamu Crawford, Němec Gottfried von Cramm a Brit Fred Perry. Roku 1938 zvítězil v boji o titul nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem první Američan Don Budge, jenž danou sezónu také získal premiérový čistý grandslam v historii tenisu.

Mezi ženami se ve dvacátých letech prosadila Francouzka Suzanne Lenglenová se šesti tituly, následována čtyřmi výhrami Američanky Helen Willsové Moodyové a v letech 1935–1937 třemi trofejemi Němky Hilde Krahwinkel Sperlingové.

1946–1967: Dominance Australanů a Američanek[editovat | editovat zdroj]

První dva ročníky pařížského grandslamu konané po druhé světové válce, v letech 1946 a  1947, se hrály až po londýnském Wimbledonu, jako třetí událost ze čtyř.

Trojnásobný vítěz dvouhry Gustavo Kuerten

V roce 1947 získal titul Maďar Jozsef Asboth a v 50. letech se mezi hlavní osobnosti zařadil československý tenista, jenž později získal egyptskou národnost Jaroslav Drobný. Po finálových nezdarech z let 1946, 1948 a 1950, vyhrál následující dva ročníky 1951 a 1952. V roce 1953 pak v semifinále nestačil na nastupujícího australského tenistu Kena Rosewalla, který se stal v osmnácti letech a sedmi měsících věku, do té chvíle nejmladším vítězem French Championships.

Ženskou část v poválečné etapě ovládly Američanky, když si v letech 1946–1960 připsaly vítězství Margaret Osborneová duPontová, Patricia Canningová Toddová, Doris Hartová, Shirley Fryová Irvinová, Maureen Connollyová Brinkerová a konečně v roce 1960 tuto zámořskou šňůru zakončila Darlene Hardová. V roce 1958 se Maďarka Zsuzsa Körmöczyová stala vůbec nejstarší šampiónkou pařížské události, když vyhrála ve věku třiceti tří let a devíti měsíců.

Od roku 1956 následovalo třináctileté období dominance australských hráčů, které po titulech Roye Emersona, Rosewalla a Freda Stolla v roce 1969 titulem završil Rod Laver, který v dané sezóně získal druhý čistý grandslam v mužském tenisu. Nesnadné soupeře Australanů v této éře představovali Ital Nicola Pietrangeli a Španěl Manuel Santana, oba se dvěma vítězstvími.

V šedesátých letech si mezi ženami po dvou titulech připsaly Australanka Margaret Courtová a Britka Ann Haydonová-Jonesová.

Open éra[editovat | editovat zdroj]

V sezóně 1968 došlo k otevření turnaje pro profesionály a od tohoto roku název grandslamu zní French Open.

Protože otevření Australian Open proběhlo až v roce 1969, stal se French Open 1968 historicky prvním grandslamem, na němž mohli startovat profesionální hráči. Tento ročník vyhrál Australan Ken Rosewall, jenž v boji o titul zdolal krajana Roda Lavera. Ve finále ženské dvouhry triumfovala americká tenistka Nancy Richeyová, na jejíž raketě ve finále skončila Haydonová-Jonesová. V roce 1969 pak potřetí triumfovala Margaret Courtová, která v dané sezóně zkompletovala jako první tenistka otevřené éry čistý grandslam ve dvouhře. Celkově pařížskou dvouhru vyhrála pětkrát (z toho 3x v otevřené éře).

70. a 80. léta: Nástup Borga a opět Američanek[editovat | editovat zdroj]

Šestinásobná šampiónka dvouhry Steffi Grafová

Od počátku sedmdesátých let, po ukončení australské nadvlády, se začali prosazovat evropští tenisté. Dva tituly v řadě si připsal československý hráč Jan Kodeš, následován Španělem Andrésem Gimenem, který se v roce 1972 stal ve věku třiceti čtyř let a deseti měsíců, vůbec nejstarším vítězem French Open v historii. Od roku 1974 nastala dominantní etapa Švéda Björna Borga, jehož šest trofejí nasbíraných do roku 1981 dokázali přerušit pouze Ital Adriano Panatta (1976), jenž ho porazil v prvním kole a Argentinec Guillermo Vilas (1977). Osmnáctiletý Börg se vítězstvím v roce 1974 stal nejmladším šampiónem turnaje, když překonal věkový rekord Rosewalla.

Tiebreak byl zaveden v roce 1973, ale nehraje se v rozhodující sadě zápasu.[11]

Od sezóny 1972, kdy titul získala Billie Jean Kingová, nastoupila druhá perioda dominance amerických tenistek, která skončila až rokem 1986. Během této etapy vytvořila rekord v počtu sedmi titulů Chris Evertová, dvě výhry zaznamenala také Martina Navrátilová, která již v Paříži startovala s americkým občanstvím. Od roku 1987 se prosazovaly Evropanky, nejvíce pak Němka Steffi Grafová s šesti vítězstvími, která v roce 1988 navíc dosáhla na čistý grandslam.

Tři tituly v osmdesátých letech přidali Švéd Mats Wilander a Čech Ivan Lendl. V roce 1989 se stal vůbec nejmladším mužským vítězem dvouhry na jakémkoli Grand Slamu Američan Michael Chang, když ve věku sedmnácti let a tří měsíců dokázal nejdříve ve čtvrtém kole porazit světovou jedničku Lendla v pětisetové bitvě, v níž už prohrával 0–2 na sety. Ve finále opět v pěti dějstvích zdolal Švéda Stefana Edberga. Překonal tak věkový rekord Matse Wilandra, který Roland Garros 1982 vyhrál v sedmnácti letech a devíti měsících.

Od 90. let: Úspěch Evropanů – Nadal a Heninová[editovat | editovat zdroj]

V devadesátých letech získali dva tituly za sebou Američan Jim Courier a Španěl Sergi Bruguera. Následovaly tři vítězství světové jedničky Gustavo Kuertena, prvního brazilského vítěze turnaje.

Finále mužské dvouhry 2006:
Rafael NadalRoger Federer 1–6, 6–1, 6–4, 7–64

Od začátku nového milénia začala španělská éra, kdy po výhrách Alberta Costy a Juana Carlose Ferrera, přišlo do roku 2012 sedm titulů Rafaela Nadala, jehož dominanci od sezóny 2004 přerušil pouze v roce 2009 Švýcar Roger Federer, který tím doplnil sbírku titulů ze všech čtyř grandslamů. V roce 2012 pak Nadal sedmou výhrou překonal Borgův rekord a současně vyrovnal nejvyšší počet vítězných grandslamů ve dvouhře z jediného turnaje, když se zařadil po bok sedmi wimbledonských výher Američana Peta Samprase (později se k nim přidal i Roger Federer, který v to samém roce posedmé vyhrál Wimbledon).

Čistý grandslam v sezóně 1997 unikl Švýcarce Martině Hingisové, když vyhrála tři zbylé grandslamy, ale ve finále French Open 1997 odešla poražena od Chorvatky Ivy Majoliové a nikdy singlový titul na turnaji nezískala. V devadesátých letech dosáhla hattricku – tří výher v řadě Jugoslávka Monika Selešová. Při prvním z nich v roce 1990, kdy jí bylo šestnáct let a šest měsíců, se stala nejmladší vítězkou celé historie French Open.

V sezóně 2002 vyhrála dvouhru Mary Pierceová, první Francouzka od titulu Françoise Durrové z roku 1967. Do konce první dekády nového tisíciletí se nejvýraznější postavou ženské části Roland Garros stala belgická světová jednička Justine Heninová, která triumfovala celkem čtyřikrát, z toho třikrát v řadě. French Open 2011 pak vyhrála Číňanka Li Na a stala se historicky prvním tenistou z asijské země, jenž dokázal vyhrát dvouhru na jakémkoli grandslamu. Maria Šarapovová si připsala v roce 2012 první titul a jako desátá žena historie tenisu zkompletovala kariérní Grand Slam. Druhou trofej přidala o dva roky později po vítězství nad Simonou Halepovou.

Finálovou výhrou 6–3, 6–2, 6–3 nad Ferrerem se v roce 2013 stal Rafael Nadal prvním mužem historie, kterému se podařilo jediný grtandslam vyhrát osmkrát. Serena Williamsová na stejném ročníku triumfovala podruhé, když titul získala po 11 letech, což představovalo nejdelší prodlevu mezi dvěma grandslamovými vítězstvími v open éře. V následujícím ročníku 2014 vylepšil Španěl svůj rekordní zápis, když získal devátou trofej poté, co ve finále zdolal Djokoviće. Od prvního startu v roce 2005 prohrál během dalších deseti ročníků jediný zápas v osmifinále 2009 se Švédem Söderlingem a ze 66 zbylých klání vyšel vítězně.[12] V ženském deblu 2014 dosáhla na premiérovou trofej z pařížského grandslamu asijská dvojice, kterou tvořily čínská světová jednička Šuaj Pchengová a tchajwanská druhá hráčka žebříčku Su-wej Sieová.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 vydala Francouzská tenisová federace (FFT) prohlášení, ve kterém uvedla, že zázemí French Open je nedostatečné a zaostává za dalšími třemi Grand Slamy. Proto došlo k pověření francouzského architekta Marca Mimrama, mimo jiné autora pěšího mostu „Passerelle des Deux Rives“ přes Rýn ve Štrasburku[13], aby navrhl významné rozšíření a celkovou inovaci areálu Stade Roland-Garros, včetně zlepšení osvětlení a možnosti uzavření dvorce Philippa Chartiera zatahovací střechou.

Sběračka míčků, 2012

V blízké rekreační oblasti Georges Hébert, ležící východně od Roland Garros v Porte d'Auteuil, měl podle plánů vyrůst čtvrtý velký stadión se zatahovací střechou a kapacitou 14 600 diváků. Spolu s ním by pak měly vzniknout další dva menší dvorce pro 1 500 a 750 návštěvníků.[14]

Během roku 2010 se zvedl nesouhlas s navrhovaným rozšířením, a to také ze strany pařížské městské rady. V reakci na to FFT odhalil alternativní plán, který předpokládal přemístit konání druhého grandslamu do nové lokality s 55 tenisovými dvorci. K uvažovaným lokalitám patřily Marne-la-Vallée u Euro Disney, severní pařížské předměstí Gonesse a opuštěná vojenská základna poblíž Versailles.[15] Rozloha Roland Garros je méně než poloviční v porovnání se všemi zbylými areály turnajů velké čtyřky, proto FFT pracoval pouze se dvěma scénáři: rozšíření stávajícího zázemí nebo změna dějiště konání.[16]

V únoru 2011 bylo učiněno rozhodnutí, které uvádělo, že French Open bude pokračovat ve stávajícím areálu u Porte d'Auteuil a do roku 2016 projde významnou obnovou. Dvorec č. 1 (Court n°1) bude zbourán a nově postaveny dva antukové kurty. Centrální dvorec Philippa Chatriera získá zatahovací střechu a rozloha celého areálu se zvýší o 60 %.

Sběrači míčků[editovat | editovat zdroj]

Na French Open 2010 působilo 250 sběračů míčků (francouzsky ramasseurs de balles). Jedná se o mladé francouzské chlapce a dívky, hrající tenis, mezi dvanáctým až šestnáctým rokem života, kteří jsou oblečeni do stejnokrojů. Jejich výběr probíhá na základě podané žádosti, kterých v roce 2010 přišlo okolo 2 500.[17]

Vybraní adepti podstupují před grandslamem vícetýdenní přípravu.


Poháry pro vítěze a finanční odměny[editovat | editovat zdroj]

Poháry pro vítěze[editovat | editovat zdroj]

Jména vítězů soutěží dvouher jsou vyryta na poháry. Všechny jsou vyrobeny z čistého stříbra:

Všichni vítězové obdrží nepatrně menší stříbrné repliky pohárů vyrobené firmou Maison Mellerio, sídlící na pařížské ulici Rue de la Paix.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Finanční odměny[editovat | editovat zdroj]

Celkový rozpočet French Open 2014 byl proti předešlému ročníku navýšen o téměř tři miliony eur a dosáhl výše 25 018 900 eur (+ 13,50 %). Vítězové dvouher si připsali 1 650 000 eur, což představovalo meziroční nárůst o sto padesát tisíc eur. Do roku 2016 měli organizátoři v plánu rozpočet zvýšit na celkovou částku 32 milionů eur.

Mužská a ženská dvouhra[18]
Odměny vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole Q3 Q2 Q1
hráče v kole 1 650 000 € 825 000 € 412 500 € 220 000 € 125 000 € 72 000 € 42 000 € 24 000 € 11 000 € 5 500 € 2 750 €
celkem v kole 1 650 000 € 825 000 € 825 000 € 880 000 € 1 000 000 € 1 152 000 € 1 344 000 € 1 536 000 €
nárůst k 2013 10,00 % 10,00 % 10,00 % 15,79 % 25,00 % 20,00 % 20,00 % 14,29 %
Mužská a ženská čtyřhra[18]
páru v kole 400 000 € 200 000 € 100 000 € 55 000 € 31 000 € 17 000 € 8 500 €
celkem v kole 400 000 € 200 000 € 200 000 € 220 000 € 248 000 € 272 000 € 272 000 €
nárůst k 2013 11,11 % 11,11 % 11,11 % 10,00 % 10,71 % 13,33 % 6,25 %
Smíšená čtyřhra[18]
páru v kole 110 000 € 55 500 € 27 750 € 14 000 € 7 500 € 3 750 €
celkem v kole 110 000 € 55 500 € 55 500 € 56 000 € 60 000 € 60 000 €
nárůst k 2013 4,76 % 4,72 % 4,72 % 7,69 % 7,14 % 7,14 %
Dvouhra vozíčkářů[18]
hráče v kole 22 000 € 11 000 € 6 000 € 3 500 €
celkem v kole 22 000 € 11 500 € 12 500 € 14 000 €
nárůst k 2013 22,22 % 22,22 % 20,00 % 16,67 %
Čtyřhra vozíčkářů[18]
páru v kole 7 000 € 3 500 € 2 100 €
celkem v kole 7 000 € 3 500 € 4 200 €
nárůst k 2013 16,67 % 16,67 % 16,67 %
Celková dotace = 25 018 900 € (+ 13,50 %)

Body do žebříčku ATP a WTA[editovat | editovat zdroj]

Hodnota bodů konkrétního tenisty do žebříčku ATP nebo WTA vycházela z dosažené fáze turnaje, Stav pro rok 2014:

Dospělí[editovat | editovat zdroj]

Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole Q Q3 Q2 Q1
dvouhra mužů 2000 1200 720 360 180 90 45 10 25 16 8 0
čtyřhra mužů 0
dvouhra žen 1300 780 430 240 130 70 10 40 30 20 2
čtyřhra žen 10

Junioři[editovat | editovat zdroj]

Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole Q Q3
dvouhra juniorů 375 270 180 120 75 30 25 20
dvouhra juniorek
čtyřhra juniorů 270 180 120 75 45
čtyřhra juniorek

Vozíčkáři[editovat | editovat zdroj]

Čárový rozhodčí
Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté
dvouhra 800 500 375 100
čtyřhra 800 500 100
dvouhra kvadruplegiků 800 500 100
čtyřhra kvadruplegiků 800 100

Vítězové 2014[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku French Open 2014.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Finále soutěží[editovat | editovat zdroj]

Vítězové a finalisté French Open 2014
Soutěž Vítězové Finalisté Výsledek
mužská dvouhra ESP Rafael Nadal SRB Novak Djoković 3–6, 7–5, 6–2, 6–4
ženská dvouhra RUS Maria Šarapovová ROU Simona Halepová 6–4, 6–7(5–7), 6–4
mužská čtyřhra FRA Julien Benneteau
FRA Édouard Roger-Vasselin
ESP Marcel Granollers
ESP Marc López
6–3, 7–6(7–1)
ženská čtyřhra TPE Su-wej Sieová
CHN Šuaj Pchengová
ITA Sara Erraniová
ITA Roberta Vinciová
6–4, 6–1
smíšená čtyřhra Německo Anna-Lena Grönefeldová
Nizozemsko Jean-Julien Rojer
Německo Julia Görgesová
SRB Nenad Zimonjić
4–6, 6–2, [10–7]


Panoráma – Court Suzanne Lenglen během zápasu 3. kola na French Open 2010
PanorámaCourt Suzanne Lenglen během zápasu 3. kola na French Open 2010

Přehled rekordů[editovat | editovat zdroj]

Přehled rekordů podle titulů na French Open
Rekord Éra Tenista Počet Roky
Muži od roku 1891
Nejvíce titulů ve dvouhře do 1925 FRA Max Decugis[p 1] 8 1903, 1904, 1907, 1908, 1909, 1912, 1913, 1914
1925–67 FRA Henri Cochet 4 1926, 1928, 1930, 1932
titul na WHCC: 1922
od 1968 ESP Rafael Nadal 9 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě do 1925 FRA Paul Aymé[p 1] 4 1897, 1898, 1899, 1900
1925–68 USA Frank Parker
Česko Jaroslav Drobný
USA Tony Trabert
ITA Nicola Pietrangeli
2 1948, 1949
1951, 1952
1954, 1955
1959, 1960
od 1968 ESP Rafael Nadal 5 2010, 2011, 2012, 2013, 2014
Nejvíce titulů ve čtyřhře do 1925 FRA Max Decugis[p 1] 14 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913, 1914, 1920
1925–67 AUS Roy Emerson 6 1960, 1962, 1961, 1963, 1964, 1965
od 1968 Belarus Max Mirnyj
Kanada Daniel Nestor
4 2005, 2006, 2011, 2012
2007, 2010, 2011, 2012
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě do 1925 FRA Max Decugis[p 1] 13 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913, 1914
1925–67 AUS Roy Emerson 6 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965
od 1968   Kanada Daniel Nestor 3 2010, 2011, 2012
Nejvíce titulů v mixu mezi muži do 1925 FRA Max Decugis[p 1] 7 1904, 1905, 1906, 1908, 1909, 1914, 1920
od 1968 FRA Jean-Claude Barclay 3 1968, 1971, 1973
Nejvíce titulů celkově mezi muži
(dvouhra, čtyřhra, mix)
do 1925 FRA Max Decugis 29 1902–1920 (8 dvouhra, 14 čtyřhra, 7 mix)
1925-1967 AUS Roy Emerson 8 1960–1967 (2 dvouhra, 6 čtyřhra)
od 1968 ESP Rafael Nadal 9 2005–2014 (9 dvouhra)
Ženy od roku 1897
Nejvíce titulů ve dvouhře do 1967 FRA Suzanne Lenglenová 6 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926
tituly na WHCC: 1914, 1921, 1922, 1923
od 1968 USA Chris Evertová 7 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě do 1967 FRA Jeanne Mattheyová
FRA Suzanne Lenglenová
4 1909, 1910, 1911, 1912
1920, 1921, 1922, 1923
od 1968 YUG/SCG Monika Selešová
Belgie Justine Heninová
3 1990, 1991, 1992
2005, 2006, 2007
Nejvíce titulů ve čtyřhře do 1967 FRA Simone Mathieuová 6 1933, 1934, 1936, 1937, 1938, 1939
od 1968 TCH/USA Martina Navrátilová 7 1975, 1982, 1984, 1985, 1987, 1988, 1986
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě do 1967 FRA Simone Mathieuová
USA Doris Hartová
USA Shirley Fryová
4 1936, 1937, 1938, 1939
1950, 1951, 1952, 1953
1950, 1951, 1952, 1953
od 1968 USA Martina Navrátilová
Puerto Rico Gigi Fernándezová
5 1984, 1985, 1987, 1988, 1986
1991, 1992, 1993, 1994, 1995
Nejvíce titulů v mixu mezi ženami do 1967 FRA Suzanne Lenglenová 7 1914, 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926
od 1968 FRA Françoise Durrová
SLO Katarina Srebotniková
3 1968, 1971, 1973
1999, 2006, 2010
Nejvíce titulů celkově mezi ženami
(dvouhra, čtyřhra, mix)
do 1967 FRA Suzanne Lenglenová 15 1919–1926 (6 dvouhra, 2 čtyřhra, 7 mix)
od 1968 TCH/USA Martina Navrátilová 11 1974–88 (2 dvouhra, 7 čtyřhra, 2 mix)
Další rekordy na French Open
Rekord Soutěž Tenista Popis rekordu
Nejmladší vítězové muži USA Michael Chang 17 let a 3 měsíce
ženy YUG Monika Selešová 16 let a 6 měsíců
Nejstarší vítězové
(open éra)
muži ESP Andrés Gimeno 34 let a 10 měsíců
ženy USA Serena Williamsová 31 let a 8 měsíců
Nenasazení vítězové muži FRA Marcel Bernard
SWE Mats Wilander
BRA Gustavo Kuerten
ARG Gastón Gaudio
1946
1982
1997
2004
ženy GBR M. Scrivenová 1933
Nejdelší zápas muži FRA Fabrice Santoro
FRA Arnaud Clément
6.34 hod (1. kolo, 2004)
6:4, 6:3, 6:7, 3:6, 16:14
ženy FRA V. Buissonová
Nizozemsko N. van Lottumová
4.07 hod (1. kolo, 1995)
6:7, 7:5, 6:2
Nejvíce proher ve finále muži SUI Roger Federer 2006, 2007, 2008, 2011
ženy FRA S. Mathieuová 1929, 1932, 1933, 1935, 1936, 1937

Nejvíce titulů v otevřené éře[editovat | editovat zdroj]

Tenista Stát Počet Rok
Mužská dvouhra
Španělsko Rafael Nadal Španělsko 9 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014
Švédsko Björn Borg Švédsko 6 1974, 1975, 1978, 1979, 1980, 1981
Švédsko Mats Wilander Švédsko 3 1982, 1985, 1988
Československo Ivan Lendl Československo 3 1984, 1986, 1987
Brazílie Gustavo Kuerten Brazílie 3 1997, 2000, 2001
Ženská dvouhra
USA Chris Evertová USA 7 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986
Německo Steffi Grafová Německo 6 1987, 1988, 1993, 1995, 1996, 1999
Belgie Justine Heninová Belgie 4 2003, 2005, 2006, 2007
Austrálie Margaret Courtová Austrálie 3 1969, 1970, 1973
Jugoslávie Monika Selešová Jugoslávie 3 1990, 1991, 1992
Španělsko Arantxa Sánchezová Vicariová Španělsko 3 1989, 1994, 1998

Československá a česká stopa[editovat | editovat zdroj]

Karel Nováček v 1. kole French Open 1994

Pět finále dvouhry si zahrál Jaroslav Drobný. V letech 1946, 1948 a 1950 odešel z boje o titul poražen, poté již jako egyptský občan získal dva tituly. Jan Kodeš se stal od roku 1925 pátým tenistou turnaje, který dosáhl na dvě výhry v řadě, když triumfoval v letech 1970 a 1971. Tři tituly v 80. letech přidal Ivan Lendl, jenž další dvě finále prohrál. Posledním českým singlovým finalistou je Petr Korda, který v roce 1992 podlehl Courierovi. Roku 1990 prohrál s Ivaniševićem také finále debla.

V letech 1957 a 1963 se do semifinále dvouhry probojovala Věra Pužejová-Suková, která roku 1957 zvítězila s Jiřím Javorským ve smíšené čtyřhře. V roce 1975 odešla z boje o titul poražena Martina Navrátilová. Následující sezónu neuspěla také Renáta Tomanová. Premiérový a zároveň jediný československý ženský titul získala roku 1981 Hana Mandlíková.

Finále mužské čtyřhry si třikrát zahrál Lukáš Dlouhý, z toho jednou v roce 2009 s Leandrem Paesem vyhrál. V letech 1996 a 1997 triumfoval Daniel Vacek spolu s Rusem Kafelnikovem a v roce 2001 odešli z boje o titul poraženi Petr Pála a Pavel Vízner. Roku 1986 si titul připsal také Tomáš Šmíd, když vytvořil pár s Australanem Johnem Fitzgeraldem. První deblovou výhru pro Československo z Roland Garros zajistil v roce 1948 Jaroslav Drobný, který hrál se Švédem Lennartem Bergelinem.

V ženské čtyřhře zvítězila v roce 1975 Martina Navrátilová, když nastoupila s Chris Evertovou. V roce 1977 získala titul Regina Maršíková spolu s Teeguardenovou. V sezóně 1990 pak triumfovaly Jana Novotná a Helena Suková. Novotná si výhru zopakovala další rok s Gigi Fernándezovou a také roku 1998 s Martinou Hingisovou. V sezóně 2011 zvedly vítězný pohár nad hlavu Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká.

Roku 1974 ovládla soutěž smíšené čtyřhry Martina Navrátilová, když nastoupila s Ivanem Molinou. V sezóně 1978 vyhráli mix Tomanová s Pavlem Složilem a roku 1980 pak v boji o titul Tomanová se Stanislavem Birnerem neuspěli. V sezóně 1991 vyhráli smíšenou čtyřhru také sourozenci Helena a Cyril Sukovi.

Přehled finále[editovat | editovat zdroj]

Rok Vítěz Finalista Výsledek
Dvouhra mužů
1938 USA Don Budge Československo Roderich Menzel 6–3 6–2 6–4
1946 Francie Marcel Bernard Československo Jaroslav Drobný 3–6 2–6 6–1 6–4 6–3
1948 USA Frank Parker Československo Jaroslav Drobný 6–4 7–5 5–7 8–6
1950 USA Budge Patty Československo Jaroslav Drobný 6–1 6–2 3–6 5–7 7–5
1970 Československo Jan Kodeš Jugoslávie Zeljko Franulovic 6–2 6–4 6–0
1971 Československo Jan Kodeš Rumunsko Ilie Năstase 8–6 6–2 2–6 7–5
1981 Švédsko Björn Borg Československo Ivan Lendl 6–1 4–6 6–2 3–6 6–1
1984 Československo Ivan Lendl USA John McEnroe 3–6 2–6 6–4 7–5 7–5
1985 Švédsko Mats Wilander Československo Ivan Lendl 3–6 6–4 6–2 6–2
1986 Československo Ivan Lendl Švédsko Mikael Pernfors 6–3 6–2 6–4
1987 Československo Ivan Lendl Švédsko Mats Wilander 7–5 6–2 3–6 7–63
1992 USA Jim Courier Československo Petr Korda 7–5 6–2 6–1
Dvouhra žen
1975 USA Chris Evertová Československo Martina Navrátilová 2–6, 6–2, 6–1
1976 Austrálie Sue Barkerová Československo Renáta Tomanová 6–2, 0–6, 6–2
1981 Československo Hana Mandlíková Německo Sylvia Haniková 6–2, 6–4
Čtyřhra mužů
2009 Česko Lukáš Dlouhý
Indie Leander Paes
JAR Wesley Moodie
Belgie Dick Norman
3–6, 6–3, 6–2
Čtyřhra žen
2011 Česká republika Lucie Hradecká

Česká republika Andrea Hlaváčková

Rusko Jelena Vesninová

Indie Sania Mirzaová

6–4, 6–3
Smíšená čtyřhra
2013 Česká republika Lucie Hradecká

Česká republika František Čermák

Francie Kristina Mladenovicová

Kanada Daniel Nestor

1–6, 6–4, 10–6

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Turnaj hraný v letech 1891–1924 umožňoval start pouze hráčům z francouzských tenisových klubů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French Open na anglické Wikipedii.

  1. Francouzský tenisový svaz, Roland Garros
  2. Day 15 – Press conference with tournament's management [online]. rolandgarros.com, 2007-06-10, [cit. 2007-08-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Roland Garros: a venue open all year long. Television Coverage [online]. ftt.fr, [cit. 2007-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. CLAREY, Christopher. In a year of change at Roland Garros, the winners may stay the same [online]. International Herald Tribune, 2006-05-26, [cit. 2007-08-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. French Open – Countdown: Borg's view on RG [online]. 2008-05-22, [cit. 2008-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. http://www.thetennisspace.com/off-court/diary-at-roland-garros/
  7. Lichner, I. et al. (1985), s. 183
  8. Roland Garros: a venue open all year long. Past Winners and Draws [online]. ftt.fr, [cit. 2007-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Lichner et al. (1985), s. 184
  10. Event Guide / History / Past Winners 1891 - 2008 [online]. IBM, Fédération Française de tennis, [cit. 2009-07-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Event Guide / History / Record Breakers [online]. IBM, Fédération Française de tennis, [cit. 2009-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Neporazitelný Nadal přemohl Djokoviče a dobyl devátý triumf. ČT Sport [online]. 2014-06-08 [cit. 2014-06-08]. Dostupné online.  
  13. Mimram Footbridge. Culture Routes Retrieved 2010-08-18.
  14. The Roland Garros Stadium of the Future. Roland Garros official Web site Retrieved 2010-08-17.
  15. Martin, John (May 22, 2010). French Officials Consider Relocation Options for the Open. New York Times Retrieved 2010-08-18.
  16. Walker, Randy (June 1, 2010). FRENCH OPEN MAY HAVE TO LEAVE PARIS AND “WATCH TRADITION GROW." World Tennis Magazine Retrieved 2010-08-17.
  17. Branch, John."Ball Kids Wake Up The French Open", The New York Times, 2010-06-01. Ověřeno k 2011-04-20. 
  18. a b c d e Roland Garros 2014: Total Prize Money [online]. Roland Garros / Fédération Française de tennis, [cit. 2014-05-25]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Kategorie French Open ve Wikimedia Commons

  • Lichner, I. et al.: Malá encyklopedie tenisu. Olympia, Praha 1985

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]