Wimbledon (tenis)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wimbledon
Centre Court roof.jpg
Oficiální web
Rok založení 1877
Místo konání Londýn
Velká Británie Velká Británie
Areál All England Lawn Tennis and Croquet Club
Povrch tráva / venku
(centrální dvorec má zatahovací střechu)
Soutěže  mužů 128 D (128 Q) / 64 Č (16 Q)
Soutěže žen 128 D (96 Q) / 64 Č (16 Q)
Smíšená soutěž 96 hráčů (48 párů)
Vítěz dvouhry SRB Novak Djoković
Vítězka dvouhry Česko Petra Kvitová
Poslední ročník Wimbledon 2014
Rozpočet turnaje 25 000 000 £
Období červen a červenec
Grand Slam
Australian OpenFrench Open
  WimbledonUS Open
Centrální dvorec neměl v roce 2007 horní kryt díky instalaci zatahovací střechy

The Championships, Wimbledon[p 1], nebo pouze Wimbledon, je nejstarší a nejslavnější tenisový turnaj na světě.[1] Představuje třetí ze čtyř událostí nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hranou na přelomu června a července v jihozápadní londýnské části Wimbledon.

Úvodní ročník se na travnatých dvorcích All England Clubu uskutečnil v roce 1877. Od sezóny 1995 je tráva stříhána na výšku 8 milimetrů a pro svou odolnost je od roku 2001 používán 100 % víceletý jílek vytrvalý.[2][3] Největším z celkového počtu 49 kurtů, z nichž 19 je určeno pro grandslam, se nazývá jednoduše centrální dvorec. Ten má od sezóny 2009 zatahovací střechu pro případ deště v typicky proměnlivém jihoanglickém počasí. V roce 2007 byl zaveden systém „jestřábího oka“ pro kontrolu dopadu míčů.

Důležitou roli ve Wimbledonu hraje tradice a historie. Šatny jsou původní dřevěné. Areál, včetně dvorců, neobsahuje žádné reklamní plochy a tenisté musí hrát v předepsaném oblečení, které je bílé. Typické je podávání jahod se šlehačkou a šampaňského. V neděli předělující první a druhý týden se tradičně nehraje. Patronát nad grandslamem drží britská královská rodina v čele s patronkou klubu anglickou královnou Alžbětou II. a jeho prezidentem, kterým je od roku 1969 její bratranec vévoda z Kentu, jmenovitě Jeho královská výsost Princ Edward.[4] Ten spolu s chotí předává ceny vítězům.

Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Od roku 1887 získává vítěz mužské dvouhry pozlacený stříbrný pohár, který nahradil původní trofej „Field Cup“ (1877–1883), respektive později tři roky udělovaný „Challenge Cup“ (1884–1886). Ženská šampiónka přebírá od roku 1886 stříbrnou „mísu Venus Rosewater“ zdobenou mytologickými výjevy.

Championships éra[editovat | editovat zdroj]

1877–1921: Systém kvalifikačního turnaje a vyzývacího finále[editovat | editovat zdroj]

Počátky mužského turnaje[editovat | editovat zdroj]

Socha Freda Perryho,do roku 2013 posledního britského vítěze v mužské dvouhře, který vyhrál v letech 1934–1936

Dějiště nejstaršího turnaje světa představuje soukromý oddíl All England Lawn Tennis and Croquet Club založený v roce 1868 pod názvem „The All England Croquet Club“, jenž původně sídlil ve wimbledonské ulici Worple Road.[5] V něm se nejdříve soutěžilo pouze v kroketu.

Roku 1874 major W. C. Wingfield požádal o patentování nové sportovní hry tenisu pod názvem sféristika – „sphairistike“, jež navazovala na trigon. Od roku 1876 se tato hra stala součástí kroketového klubu, který se na začátku následujícího jara přejmenoval na „The All England Croquet and Lawn Tennis Club“. S nápadem uspořádat první tenisový turnaj přišel anglický editor sportovních listů J. H. Walsh a vítězi klání věnoval putovní pohár „Field Cup“, nazvaný podle novin Field a koupený za 25 guineí. Na dvorce byl kvůli tenisu položen nový travnatý povrch. Trofej v roce 1884 nahradil na další tři sezóny „Challenge Cup“. Tehdejší výška sítě, umístění sloupků, či vzdálenost základní čáry byly mírně odlišné od současnosti.

Premiérový ročník Wimbledonu, prvního tenisové turnaje v historii, se uskutečnil v rozmezí 9. až 19. července 1877 pouze v soutěži dvouhry mužů. Zúčastnilo se jej dvacet dva hráčů, kteří zaplatili startovné jednu guineu. Šampiónem se stal dvacetisedmiletý Spencer William Gore, absolvent střední školy v Harrow. Během pěti dnů se odehrálo dvacet jedna zápasů. Mistrovství bylo přes víkend přerušeno pro konání každoročního kriketového střetnutí. Plánované finále na pondělí 16. července bylo odloženo pro déšť o čtyři dny. Ve finále za čtyřicet osm minut Gore zdolal Williama Marshalla 6–1, 6–2 a 6–4.[6] Odnesl si výhru dvanácti guinejí a stříbrný pohár darovaný sportovním časopisem The Field. Finále přihlíželo asi dvě stě diváků, kteří zaplatili vstupné jeden šilink.[1]

Vyzývací finále 1910:T. WIldingB. Wright

Od druhého ročníku až do roku 1921 byl provozován systém kvalifikačního turnaje – tzv. All Comers' Singles, do nějž nastoupili všichni tenisté, vyjma obhájce titulu. Ten pak sehrál s vítězem kvalifikace tzv. vyzývací finále, tedy v celém turnaji odehrál jediný zápas. V roce 1878 Spencer Gore v boji o putovní pohár podlehl Franku Hadowovi, který vnesl do tenisu novou techniku lobu proti hráči stojícímu při voleji na síti. Pro první dva šampióny představoval wimbledonský titul jediné vítězství.[1]

Pokud již obhájce nebyl aktivní či do finále turnaje nenastoupil, pak titul automaticky připadl bez boje vyzyvateli. Tato situace nastala v roce 1879, kdy vítěz kvalifikace John Hartley porazil v posledním kole Ira St. Legera Goolda. Obhájce titulu Frank Hadow se turnaje neúčastnil a vyzývací finále se neodehrálo.

Éra bratrů Renshawových a Dohertyových[editovat | editovat zdroj]

Dva ročníky 1879 a 1880 ovládl anglický kněz John Hartley praktikující celodvorcovou hru od základní čáry. Rok 1881 se zapsal do wimbledonské historie nejkratším mužským finálem vůbec, když za 37 minut Hartley nestačil na dvacetiletého vyzyvatele Williama Renshawa po setech 0–6, 1–6 a 1–6. Nový vítěz uplatňoval silový a technicky náročný styl a zahájil sérii šesti titulů v řadě – nejdelší v historii Wimbledonu, ukončenou roku 1887 Herbertem Lawfordem. Po výhře svého dvojčete Ernesta Renshawa v roce 1888, si následující sezónu připsal rekordní sedmý titul. Tento výkon vyrovnali až v otevřené éře tenisu dva profesionálové: Američan Pete Sampras a Švýcar Roger Federer. Oba bratři podpořili oblibu tenisu ve společnosti a stali se hybateli v přeměně jeho vnímání ze společenské zábavy ve skutečný závodní sport.[1] Daná éra bývá označována také jako Renshaw Rush.

Od roku 1882 se klub zaměřoval výhradně na tenisové aktivity a tak bylo z jeho názvu vypuštěno slovo „croquet“. Především sentimentální důvody vedly členy oddílu v roce 1899 k vrácení slova, a od tohoto data celý název zní All England Lawn Tennis and Croquet Club.

V roce 1884 došlo k premiérovému startu v soutěžích dvouhry žen a čtyřhry mužů. Ženská a smíšená čtyřhra se pak koná od roku 1913. Systém kvalifikačního turnaje s vyzývacím finále, který se vztahoval na mužskou a ženskou dvouhru a mužskou čtyřhru, skončil v roce 1921 a od následující sezóny je praktikováno klasické vyřazovací schéma.

Suzanne Lenglenová – šestinásobná vítězka dvouhry

Od poloviny 90. let 19, století začali dominovat wimbledonští rodáci Reginald a Lawrence Dohertyovi, kteří definitivně posunuli vnímání tenisu do úrovně závodního a stále více populárního sportu. Do hry vnesli výbušnost, novou technickou a uměleckou složku. Během jejich účinkování na travnatých dvorcích začal stoupat počet diváků. Reginald získal v letech 1897–1900 čtyři tituly v řadě a Lawrence stejným způsobem v období 1902–1906 pět trofejí. Kromě toho osmkrát triumfovali ve čtyřhře. Etapu britských vítězů završil roku 1907 Australan Norman Brookes, který se stal prvním zahraničním šampiónem.[1]

Angličan Arthur Gore získal svůj třetí titul v roce 1909 ve věku 41 let a 182 dnů, což z něj do současnosti činí nejstaršího vítěze londýnského grandslamu. Od tohoto ročníku pak v mužské dvouhře zvítězili pouze dva Britové, v letech 19341936 Fred Perry a v roce 2013 Andy Murray. Čtyři výhry za sebou si v období 19101913 připsal Novozélanďan Tony Wilding. Nejvýznamnější z nich představoval poslední z nich, kdy do Wimbledonu ze zámoří přicestoval také dvojnásobný vítěz US Championships Maurice McLoughlin přezdívaný „Kalifornská kometa“ s dělovým servisem a agresivním pojetím hry. Po jasném vítězství v kvalifikačním turnaji bez ztráty sady nastoupil do vyzývacího finále, kde nestačil na Wildingův technicky propracovaný styl.[1]

1884–1914: Počátky ženského turnaje[editovat | editovat zdroj]

Premiérový ročník žen vyhrála v roce 1884 jednadvacetiletá Maud Watsonová, která titul následující sezónu obhájila. V roce 1886 ve vyzývacím finále však podlehla průkopnici tenisu Blanche Bingleyové, jež završila svou nadvládu šestým titulem v roce 1900. Ještě v sezóně 1912, kdy jí bylo 48 let, došla do semifinále. Další velkou postavou první éry byla Lottie Dodová, která si připsala debutový triumf roku 1887 a poslední pátý pak v sezóně 1893. Do současnosti je držitelkou ženského věkového primátu jako nejmladší vítězka, když jí při premiérové výhře bylo pouhých 15 let a 285 dnů. Ani jedinkrát nepoznala ve Wimbledonu hořkost porážky. Nejlepší hráčkou předválečné etapy se stala technicky vyspělá Dorothea Douglassová Chambersová, která zde triumfovala sedmkrát, poprvé 1903 a naposledy 1914. V roce 1927 se ve svých 47 letech probojovala do semifinále ženské i smíšené čtyřhry. V sezónách 1905 a 1907 byla ve vyzývacím finále poražena první zahraniční šampiónkou Američankou May Suttonovou. Ženy do příchodu dvacátého století hrály výhradně od základní čáry. K několika výjimkám patřila Charlotte Cooperová s pěti tituly, která praktikovala voleje s náběhem na síť.[1]

Turnaj se během první (1915–1918) a druhé světové války (1940–1945) nekonal.

Od 1922: Otevřený systém – vítězové hrají první kolo[editovat | editovat zdroj]

Prvního ročníku po válečném přerušení se v roce 1919 zúčastnilo již 128 tenistů. Odráželo to růst prestiže a zvyšující se mezinárodní zájem. Hráči přišli s požadavkem na ukončení systému tzv. vyzývacího finále, který byl praktikován také v Davis Cupu, a jenž neúměrně zvýhodňoval obhájce titulu. Žádost byla vyslyšena v roce 1921 a od sezóny 1922 musí obhájce nastupovat jako všichni další soutěžící do prvního kola. Systém nasazování tenistů se začal uplatňovat od roku 1927.[1]

Původní tenisový areál v ulici Worple Road s celkovou kapacitou 7 000 míst byl již kapacitně nevyhovující, a proto anglický král Jiří V. slavnostně otevřel roku 1922 nový asi tisíc metrů vzdálený tenisový stadión na Church Road, dějiště konání grandslamu až do současnosti.

1919–1939: Éra Lenglenové a Willsové Moodyové[editovat | editovat zdroj]

Serena Williamsová získala pět titulů v ženské dvouhře i čtyřhře a jeden v mixu

V meziválečném období se do historie ženské části zapsaly především dvě hráčky. Nejdříve šestinásobná vítězka z let 1919–1923 a 1925 Francouzka Suzanne Lenglenová, jež po technické stránce předstihla vývoj tenisu o dvě desetiletí. První její finále se roku 1919 stalo jedním z největších zápasů celé historie Wimbledonu. Nastoupila v něm proti sedminásobné šampiónce Dorothee Douglassové Chambersové. Bitva skončila těsným vítězstvím Francouzky v poměru 10–8, 4–6 a 9–7, když úspěšně odvrátila dva mečboly. V roce 1920 se pak stala první tenistkou, která triumfovala ve všech třech soutěžích – dvouhře, ženské i smíšené čtyřhře a tento výsledek zopakovala ještě dvakrát v letech 1922 a 1925.[1]

Na londýnské trávě nepoznala Lenglenová nikdy porážku. V roce 1924 před semifinále odstoupila pro nemoc. V sezóně 1926 pak došlo k nedorozumění znamenající její definitivní opuštění Wimbledonu. Hlavní rozhodčí turnaje J. Burrow nenasadil její zápas na centrkurt, kde byla očekávána přítomnou královnou Marií a davy fanoušků. Uražená Francouzka následně nenastoupila do utkání třetího kola a odjela domů. Nedlouho poté přestoupila k profesionálkám.

Poté grandslam ovládla Američanka Helen Willsová Moodyová, která v letech 19271938 zaznamenala osm titulů, rekordní počet výher překonaný až v 90. letech Martinou Navrátilovou. Na turnaji prohrála jen jeden zápas, a to při své premiérové účasti roku 1924 ve finále s Kathleen McKaneovou Godfreeovou. Úhrnem tak z 56 utkání 55krát zvítězila, když v nich ztratila pouze tři sety. Proti Lenglenové nastoupila jedinkrát v kariéře, roku 1926 na turnaji v Cannes, kde jí podlehla 3–6 a 6–8. Provozovala celodvorcový styl od základní čáry. Nevynikala pohyblivostí, ale výjimečnou se stala její úderová přesnost, kterou si vydobyla převahu nad soupeřkami. Pro vysokou koncentrovanost na hru a klidný dojem na okolí získala přezdívku „Pokerová tvář“. Roku 1939 poprvé triumfovala představitelka nového útočného stylu tzv. volej-servis Alice Marbleová.[1]

1920–1939: Čtyři mušketýři, Perry a Budge[editovat | editovat zdroj]

V mužské soutěži meziválečného období se prosadili francouzští „čtyři mušketýři“, když Jean Borotra, René Lacoste a Henri Cochet zvítězili v šesti po sobě jdoucích ročnících 1924–1929.

Čtvrtý z mušketýrů Jacques Brugnon vyhrál čtyřikrát mužskou čtyřhru. V letech 1920 a 1921 triumfoval Američan Bill Tilden, který do Londýna přijel opět roku 1927. Cochet jej tehdy vyřadil v semifinále, přestože s Američanem prohrával již 2–6, 4–6 a 1–5. Následně si však připsal 17 míčů bez ztráty a set otočil na 7–5. Zbylé dva vyhrál a postoupil do finále. V něm opět na Borotru dotahoval ztrátu 0:2 na sety. V rozhodujícím pátém dějství soupeř vedl 5–2, ale nedokázal proměnit žádný z šesti mečbolů, čímž Cochetovi umožnil získat první ze dvou wimbledonských titulů. Roku 1928 porazil Tildena v semifinále Lacoste a následující sezónu pro změnu opět Cochet. Až v roce 1930 se 37letý Američan dočkal třetího vítězství, když v boji o titul zdolal krajana Wilmera Allisona.[1]

Roku 1931 se poprvé a dosud naposledy neodehrálo finále dvouhry a pohár připadl devatenáctiletému Američanu Sidneymu Woodovi, jehož soupeř Frank Shields si poranil koleno.

Pětisetové finále mezi Australanem Jackem Crawfordem a Američanem Ellsworthem Vinesem odehrané v roce 1933 vyhodnotila odborná veřejnost jako nejlepší v uplynulé historii grandslamu. Roku 1937 zejména díky vynikajícímu liftovanému bekhendu triumfoval Američan Don Budge a jako první mužský tenista vyhrál všechny tři soutěže najednou – dvouhru a mužskou i smíšenou čtyřhru. V sezóně 1938 obhájil titul bez ztráty setu a stal se prvním hráčem historie tenisu, který získal „čistý grandslam“. Třikrát v řadě odešel z finále poražen Němec Gottfried von Cramm, čímž byl označen za nejlepšího tenistu, který nikdy nezískal wimbledonskou trofej. Američan Bobby Riggs navázal na Budge roku 1939, když také zvítězil ve všech třech soutěžích.

1946–1968: Poválečná éra a nástup Australanů[editovat | editovat zdroj]

Roger Federer – sedminásobný vítěz dvouhry
Maria Šarapovová – šampiónka dvouhry 2004

Nejlepší tenista prvních let po druhé světové válce Američan Jack Kramer, praktikující styl servis-volej, získal titul v roce 1947. Vytvořil rekord v nejmenším počtu ztracených her v konkrétním ročníku, když jich v sedmi kolech prohrál pouze 37 a v posledním utkání proti Tomovi Brownovi zvítězil za 48 minut 6–1, 6–3 a 6–2. Po triumfu odešel z amatérského tenisu. Do konce 50. let si připsalo wimbledonskou výhru dalších šest Američanů a jediným úspěšným obhájcem této éry se stal Australan Lew Hoad, šampión z let 1956 a 1957. V sezóně 1952 vyhrál jako třetí tenista v historii a do současnosti poslední hráč všechny tři soutěže Australan Frank Sedgman. Roku 1959 získal premiérový titul Jihoameričan, konkrétně Peruánec Alex Olmedo, když v boji o titul porazil nastupující hvězdu s technicky dobře vybaveného Roda Lavera. Tento Australan pak v 60. letech triumfoval čtyřikrát, podruhé v roce 1962 získal jako druhý tenista historie „čistý grandslam“. V období 1956–1971 Australané zvítězili ve třinácti ze šestnácti ročníků. K Laverovi přidali tři tituly John Newcombe, dva Roy Emerson a představitel výbušného silového stylu Lew Hoad a po jednom pak Ashley Cooper a Neale Fraser.[1]

Mezi ženami se od 50. let na rychlé trávě začaly prosazovat útočné hráčky se stylem servis-volej. Výjimkou se stala Američanka malého vzrůstu Maureen Connollyová, která soupeřky drtila výborným pohybem a kontraúdery od základní čáry přecházela z defenzivy do útoku. Mezi lety 1952–1954 si připsala tři vítězství v řadě. Druhý titul roku 1953 přispěl k tomu, že na konci sezóny získala ve věku 18 let jako první žena historie tenisu „čistý grandslam“. Její tenisovou kariéru však předčasně ukončil pád z koně, při němž utrpěla zlomeninu, která znamenala konec aktivní kariéry.

První černoškou vítězkou se stala Američanka Althea Gibsonová, která triumfovala v letech 1957 a 1958. Až Brazilka Maria Buenová v roce 1959 přerušila sérii čtrnácti titulů amerických hráček v řadě. Od roku 1963 ovládly dvorce All England Clubu dvě velké postavy světového tenisu praktikující útočnou hru – Australanka Margaret Courtová se třemi singlovými tituly z celkových deseti wimbledonských a Američanka Billie Jean Kingová, která vyhrála šestkrát dvouhru a celkem s dvaceti tituly se stala nejúspěšnější hráčkou Wimbledonu, když překonala Elizabeth Ryanovou. Tato americká tenistka dosáhla na dvanáct výher v ženské a na sedm ve smíšené čtyřhře. Courtová v roce 1970 zaznamenala jako druhá tenistka „čistý grandslam“, když zvítězila na všech čtyřech událostech velké čtyřky.

Open éra[editovat | editovat zdroj]

Dominantní Laver, Borg a Kingová[editovat | editovat zdroj]

Po French Open 1968 se Wimbledon stal historicky druhým otevřeným turnajem velké čtyřky. Australian Open umožnil přístup profesionálům až následující sezónu 1969.

Mečbol Michaela Sticha ve finále dvouhry 1991

Prvním wimbledonským vítězem turnaje, do něhož měli přístup amatéři i profesionálé, se mezi muži stal Rod Laver, který v sezóně 1963 přestoupil k profesionálům a nemohl se tak předchozích ročníků účastnit. Mezi ženami pak vyhrála Američanka Billie Jean Kingová, pro níž titul představoval třetí triumf v řadě. Laver svou dominanci potvrdil roku 1969, kdy si jako jediný tenista historie připsal druhý „čistý grandslam“ kariéry. Jeho největším soupeřem na okruhu byl krajan Ken Rosewall, jemuž se přes čtyři finálové účasti nikdy nepodařilo zvednout wimbledonský pohár nad hlavu. Po Němci von Crammovi tak převzal označení nejlepšího tenisty, který v Londýně ani jednou nevyhrál. V roce 1969 si titul připsala Britka Ann Haydonová-Jonesová.

V roce 1973 došlo ke stávce 81 hráčů nově vzniklé organizace ATP v souvislosti s „Piličovou aférou“. V soutěži byli nahrazeni náhradníky a šťastnými poraženými. Turnaj ovládl Čechoslovák Jan Kodeš po finálové výhře nad nejlepším tenistou sovětské éry Alexem Metrevelim a stal se tak jediným šampiónem z Východního bloku. Návštěvnost grandslamu i přes absenci nejlepších dosáhla druhé nejvyšší míry v historii. V roce 1974 následoval premiérový titul Američana Jimmyho Connorse, jenž ve čtvrtfinále porazil obhájce titulu Kodeše. Ve finále zdolal již 40letého Rosewalla a stal prvním vítězem plně praktikujícím obouručný bekhend. Druhou výhru pak přidal za osm let po pětisetové bitvě s krajanem Johnem McEnroem. Oba Američané byli leváci. Před nimi titul získali pouze čtyři levorucí hráči – Norman Brookes, Jaroslav Drobný, Neale Fraser a Rod Laver.[1]

Venus Williamsová získala pět titulů ve dvouhře a v ženské čtyřhře

Roku 1975 Connors nestačil na prvního černošského vítěze, krajana Arthura Ashe. Následných pět ročníků 19761980 ovládl mladý Švéd Björn Borg, který vyhrál poprvé ve 20 letech a zapsal se dějin Wimbledonu jako jeden z nejlepších hráčů. Roku 1977 projevil talent americký dorostenec John McEnroe, který se z kvalifikace probojoval až do semifinále, v němž nestačil na Connorse. V boji o titul pak na sebe narazily dvě největší osobnosti tohoto období – Borg a Connors. Přes agresivní nátlakovou hru Američana triumfovala švédská trpělivost a přesně umisťované míče, když Seveřan zaznamenal menší počet nevynucených chyb. Borgova neporazitelnost ve 41 utkáních skončila až v sezóně 1981, když ve finále nestačil na bouřliváka McEnroea, který mu oplatil předchozí finálovou porážku. V letech 1983 a 1984 získal americký hráč další dva tituly.[1]

V roce 1974 vyhrála první ze tří titulů 19letá Američanka Chris Evertová s celodvorcovým stylem, která herním pojetím připomínala Courtovou. Billie Jean Kingová roku 1975 oznámila, že se jedná o její poslední start ve dvouhře a čtrnáct let po prvním titulu v ženské čtyřhře má v úmyslu zakončit londýnskou účast opět titulem z dvouhry, což se také stalo. Ve finále smetla Evonne Goolagongovou po setech 6–0 a 6–1. Nejednalo se však o poslední ročník s její účastí, když se následně ještě čtyřikrát probojovala do čtvrtfinále a dvakrát do semifinále. Při stém výročí grandslamu v roce 1977 překvapivě zvítězila dosud poslední Britka Virginia Wadeová po finálové výhře nad Nizozemkou Betty Stoveovou. Stříbrnou mísu jí předala anglická panovnice Alžběta II., která na Wimbledon zavítavala opět až v roce 2010.

Éra Navrátilové a Grafové[editovat | editovat zdroj]

V letech 1977 a 1978 triumfovala původně československá tenistka Martina Navrátilová, která již startovala za Spojené státy. Zahájila tak rekordní sérii devíti singlových výher.

Devět let od svého debutového titulu si roku 1980 překvapivě připsala druhé vítězství Australanka Evonne Goolagongová-Cawleyová, která předtím třikrát odešla poražena z boje o titul. V letech 1982–1987 získala dalších šest trofejí Navrátilová, na jejíž raketě třikrát ve finále skončila Chris Evertová. V sezónách 1988 a 1989 již sama odešla z finále poražena poté, co nestačila na nastupující německou tenisovou hvězdu Steffi Grafovou. Němka získala celkem sedm wimbledonských titulů a patří ji historicky třetí místo za Navrátilovou a Helen Willsové Moodyové. V roce 1988 Grafová navíc zkompletovala jako jediná tenistka historie tzv. Golden Slam, když vedle čtyř Grand Slamů triumfovala i na Letních olympijských hrách v Soulu.

V sezóně 1990 Navrátilová završila rekordní sérii ziskem deváté mísy Venus Rosewater. Jubilejní desátý titul se jí nepodařilo již vyhrát. Nejblíže k němu byla roku 1994, kdy ve finále podlehla jediné španělské wimbledonské šampiónce v historii Conchitě Martínezové. Vedle devíti titulů ve dvouhře Navrátilová získala sedm výher v ženské a čtyři ve smíšené čtyřhře. Tím spoludrží rekord 20 wimbledonských triumfů s Billie Jean Kingovou.

Éra Samprase a Federera[editovat | editovat zdroj]

Andy Roddick – trojnásobný finalista dvouhry

V roce 1985 vyhrál mužskou dvouhru německý junior Boris Becker a ve věku 17 let a 227 dnů se stal nejmladším vítězem historie turnaje. V následujícím ročníku 1986 titul obhájil poté, co ve finále přehrál Čecha Ivana Lendla a třetí trofej si připsal v roce 1989 nad Švédem Stefanem Edbergem, se kterým se opakovaně střetl v boji o titul. Seveřan zvítězil dvakrát v letech 1988 a 1990.

První hráč světa Ivan Lendl vyhrál na okruhu zbylé tři grandslamy. Ve Wimbledonu navázal na tradici Kena Rosewalla, když jako nejlepší hráč na londýnské trávě nikdy nezvítězil. Roku 1992 si jediný titul připsal výstřední Američan Andre Agassi, který v semifinále přešel přes Johna McEnroea, startujícího v All England Clubu naposledy, a ve finále si poradil s Chorvatem Goranem Ivaniševićem. Agassi dva ročníky turnaje vynechal poté, co mu pořadatelé nepovolili obléknout džínové kraťasy.[7]

Od roku 1993 nastoupil na wimbledonský trůn Američan Pete Sampras, který se zapsal do historie rekordními sedmi tituly, když do roku 2000 jeho sérii výher přerušil pouze Nizozemec Richard Krajicek v sezóně 1996. Sedm výher nasbíral v 19. století také William Renshaw, který ovšem od druhého titulu odehrál vždy jen jediný zápas v konkrétním ročníku díky tzv. vyzývacímu finále. Konkurence tehdejších hráčů byla nepoměrně nižší. K Samprasovu výkonu tak bylo možné přirovnat pouze pět titulů Borga.

Rafael Nadal – šampión dvouhry 2008 a 2010

Po třech prohraných finále z let 1992, 1994 a 1998 se titulu také dočkal Goran Ivanišević praktikující dělové podání a volejovou hru na síti. V roce 2001 od pořadatelů obdržel divokou kartu. V boji o titul přehrál v pětisetovém klání Australana Patricka Raftera a stal se jediným wimbledonským vítězem, který nastoupil na divokou kartu. Po Cashově vítězství v roce 1987 se dalším Australanem, jenž zdvihl pohár nad hlavu, stal Lleyton Hewitt, když vyhrál ročník 2002. Od sezóny 2003 pak začala nadvláda Švýcara Rogera Federera, který zopakoval Borgův výkon pěti titulů v řadě. Po prohraném finále se španělským hráčem Rafaelem Nadalem v roce 2008, se opět vrátil na wimbledonský trůn v sezóně 2009 poté, co ve třetí finálové bitvě hrané na pět setů v řadě, porazil Andyho Roddicka. V roce 2010 sehráli v úvodním kole nejdelší tenisové utkání historie John Isner a Nicolas Mahut. Po 11 hodinách a 5 minutách vyhrál Isner výsledkem 6–4, 3–6, 67–7, 7–63 a 70–68. V roce 2012 Federer dosáhl na sedmý titul, když ve finále přehrál Brita Andy Murrayho a vyrovnal tak Samprasův rekord.

Výraznými postavami mužské čtyřhry se v 90. letech stali Australané Todd Woodbridge a Mark Woodforde, kteří společně triumfovali v šesti ročnících, z toho pětkrát v řadě. Woodbridge navíc v letech 2002, 2003 a 2004 přidal další tři výhry se Švédem Jonasem Björkmanem.

Dominance a ústup sester Williamsových[editovat | editovat zdroj]

V ženské dvouhře nastolily od roku 2000 dominanci americké sestry Venus a Serena Williamsovy. Obě si připsaly pět vítězství v ženské dvouhře. Čtyřikrát se také obě tenistky potkaly ve finále s bilancí výher 3–1 ve prospěch Sereny. Kromě toho sestry pětkrát triumfovaly v ženské čtyřhře a Serena získala i jeden titul ve smíšené čtyřhře. Jejich převahu na londýnské trávě dokázaly v první dekádě nového milénia přerušit pouze 17letá ruská juniorka Maria Šarapovová roku 2004 a v sezóně 2006 pak dobře fyzicky disponovaná Francouzka Amélie Mauresmová s agresivním herním stylem.

V roce 2014 se Češka Petra Kvitová stala osmou hráčkou otevřené éry, která vyhrála turnaj více než jednou. V historicky pátém nejkratším finále wimbledonské dvouhry zdolala za 55 minut Kanaďanku Eugenii Bouchardovou.[8] První výhru zaznamenala v sezóně 2011.

Poháry pro vítěze a finanční odměny[editovat | editovat zdroj]

Poháry pro vítěze[editovat | editovat zdroj]

Gentlemen's Singles Trophy a mísa Venus Rosewater

Všechny trofeje jsou vyrobeny z mincovního stříbra:

  • vítězce ženské dvouhry náleží od roku 1886 „Ladies' Singles Trophy“ známá pod názvem mísa Venus Rosewater, pojmenovaná po růžovém oleji bohyně Venuše, v průměru má přes 46 centimetrů a obsahuje mytologické výjevy,
  • vítězi mužské dvouhry náleží putovní pohár „Gentlemen's Singles Trophy“ udělovaný od roku 1887, když nahradil předtím udělované poháry „Field Cup“ (1877–1883) a „Challenge Cup“ (1884–1886), obsahuje jména všech vítězů, respektive od roku 2009, kdy již nebylo na poháru místo, byl opatřen černým podstavcem se stříbrným pásem, kde jsou uváděni další vítězové,
  • vítězům mužské čtyřhry náleží od roku 1884 pohár „Gentlemen's Doubles Trophy“, který daroval Oxfordský univerzitní tenisový klub po přesunu čtyřhry do All England Clubu,
  • vítězkám ženské čtyřhry náleží pohár „Ladies' Doubles Trophy“ známý jako „Duchess of Kent Challenge Cup“ (putovní pohár vévodkyně z Kentu), který roku 1949 darovala vévodkyně z Kentu princezna Marina, zastávající funkci prezidentky klubu,
  • vítězům smíšené čtyřhry náleží putovní pohár „Mixed Doubles Trophy“, který klubu darovala rodina Sydneyho H. Smithe, dvojnásobného vítěze mužské čtyřhry z let 1902 a 1906.

Všichni vítězové obdrží zmenšené tříčtvrteční repliky trofejí.

Finanční odměny[editovat | editovat zdroj]

Celkový rozpočet Wimbledonu 2014 byl proti předešlému ročníku navýšen o téměř tři miliony liber (o 10,8 %) a dosáhl částky 25 000 000 liber. Vítězové dvouher si připsali 1 760 000 liber, což představovalo meziroční nárůst o 160 tisíc liber.

Mužská a ženská dvouhra[9]
Odměny vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole Q3 Q2 Q1
hráče v kole £1 760 000 £880 000 £440 000 £226 000 £117 000 £71 000 £43 000 £27 000 £13 500 £6 750 £3 375
celkem v kole £1 760 000 £880 000 £880 000 £904 000 £936 000 £1 136 000 £1 376 000 £1 728 000 £216 000 (m)
£162 000 (ž)
£216 000 (m)
£162 000 (ž)
£216 000 (m)
£162 000 (ž)
nárůst k 2013 10,0 % 10,0 % 10,0 % 10,2 % 11,4 % 12,7 % 13,2 % 14,9 % 12,5 % 12,5 % 12,5 %
Mužská a ženská čtyřhra[9]
páru v kole £325 000 £163 000 £81 500 £41 000 £21 500 £13 000 £8 500
celkem v kole £325 000 £163 000 £163 000 £164 000 £172 000 £208 000 £272 000
nárůst k 2013 8,3 % 8,7 % 8,7 % 9,3 % 7,5 % 8,3 % 9,7 %
Smíšená čtyřhra[9]
páru v kole £96 000 £48 000 £24 000 £11 500 £5 600 £2 800 £1 400
celkem v kole £96 000 £48 000 £48 000 £46 000 £44 800 £44 800 £22 400
nárůst k 2013 4,3 % 4,3 % 4,3 % 9,5 % 7,7 % 7,7 % 7,7 %
Čtyřhra legend[9]
páru v kole £21 000

£18 000

£15 000 2. ve skupině £14 000 3. ve skupině £13 000 4. ve skupině
celkem v kole £21 000 £18 000 £30 000 £28 000 £26 000
nárůst k 2013 5,0 % 5,9 % 7,1 % 7,7 % 8,3 %
Čtyřhra vozíčkářů[9]
páru v kole £12 000 £6 000 £4 000 £3 000
celkem v kole £12 000 £6 000 £4 000 £3 000
nárůst k 2013 41,2 % 20,0 % 23,1 % 33,3 %
Celková dotace = 25 000 000 £ (+ 10,8 %)

Body do žebříčku ATP a WTA[editovat | editovat zdroj]

Hodnota bodů konkrétního tenisty do žebřičku ATP nebo WTA vychází z dosažené fáze turnaje. Stav pro rok 2014.

Dospělí[editovat | editovat zdroj]

Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole Q Q3 Q2 Q1
dvouhra mužů 2000 1200 720 360 180 90 45 10 25 16 8 0
čtyřhra mužů 0
dvouhra žen 1300 780 430 240 130 70 10 40 30 20 2
čtyřhra žen 10

Junioři[editovat | editovat zdroj]

Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole Q Q3
dvouhra juniorů 375 270 180 120 75 30 25 20
dvouhra juniorek
čtyřhra juniorů 270 180 120 75 45
čtyřhra juniorek

Vozíčkáři[editovat | editovat zdroj]

Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté
dvouhra 800 500 375 100
čtyřhra 800 500 100
dvouhra kvadruplegiků 800 500 100
čtyřhra kvadruplegiků 800 100


Soutěž Vítězové F SF ČF 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole Q Q3 Q2 Q1
dvouhra mužů 2000 1200 720 360 180 90 45 10 25 16 8 0
čtyřhra mužů 0
dvouhra žen 1400 900 500 280 160 100 5 60 50 40 2
čtyřhra žen 5


Vítězové 2014[editovat | editovat zdroj]

Finále soutěží[editovat | editovat zdroj]

Vítězové a finalisté Wimbledonu 2014
Soutěž Vítězové Finalisté Výsledek
mužská dvouhra SRB Novak Djoković SUI Roger Federer 6–7(7–9), 6–4, 7–6(7–4), 5–7, 6–4
ženská dvouhra Česko Petra Kvitová Kanada Eugenie Bouchardová 6–3, 6–0
mužská čtyřhra Kanada Vasek Pospisil
USA Jack Sock
USA Bob Bryan
USA Mike Bryan
7–6(7–5), 6–7(3–7), 6–4, 3–6, 7–5
ženská čtyřhra ITA Sara Erraniová
ITA Roberta Vinciová
HUN Tímea Babosová
FRA Kristina Mladenovicová
6–1, 6–3
smíšená čtyřhra SRB Nenad Zimonjić
AUS Samantha Stosurová
BLR Max Mirnyj
TPE Chao-ťing Čanová
6–4, 6–2

Galerie vítězů[editovat | editovat zdroj]

Přehled rekordů[editovat | editovat zdroj]

Přehled rekordů podle titulů ve Wimbledonu
Rekord Éra Tenista Počet Roky
Muži od roku 1877
Nejvíce titulů ve dvouhře do 1967 GBR William Renshaw 7 1881, 1882, 1883, 1884, 1885, 1886, 1889[p 2]
od 1968 US Pete Sampras
SUI Roger Federer
7 1993, 1994, 1995, 1997, 1998, 1999, 2000
2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2009, 2012
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě do 1967 GBR William Renshaw 6 1881, 1882, 1883, 1884, 1885, 1886[p 2]
od 1968 SWE Björn Borg
SUI Roger Federer
5 1976, 1977, 1978, 1979, 1980
2003, 2004, 2005, 2006, 2007
Nejvíce titulů ve čtyřhře do 1967 GBR Reginald Doherty
GBR Lawrence Doherty
8 1897, 1898, 1899, 1900, 1901, 1903, 1904, 1905[p 2]
1897, 1898, 1899, 1900, 1901, 1903, 1904, 1905
od 1968 AUS Todd Woodbridge 9 1993, 1994, 1995, 1996, 1997, 2000, 2002, 2003, 2004
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě do 1967 GBR Reginald Doherty
GBR Lawrence Doherty
5 1897, 1898, 1899, 1900, 1901[p 2]
1897, 1898, 1899, 1900, 1901
od 1968 AUS Todd Woodbridge
AUS Mark Woodforde
5 1993, 1994, 1995, 1996, 1997
1993, 1994, 1995, 1996, 1997
Nejvíce titulů v mixu mezi muži do 1967 USA Vic Seixas 4 1953, 1954, 1955, 1956
od 1968 AUS Owen Davidson
Česko Cyril Suk
IND Leander Paes
3 1971, 1973, 1974
1992, 1996, 1997
1999, 2003, 2010
Nejvíce titulů celkově mezi muži
(dvouhra, čtyřhra, mix)
do 1967 GBR William Renshaw 14 1880–1889 (7 dvouhra, 7 čtyřhra)
od 1968 AUS Todd Woodbridge 10 1993–2004 (9 čtyřhra, 1 mix)
Ženy od roku 1884
Nejvíce titulů ve dvouhře do 1967 USA Helen Willsová 8 1927, 1928, 1929, 1930, 1932, 1933, 1935, 1938
od 1968 Česko / USA Martina Navrátilová 9 1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě do 1967 FRA Suzanne Lenglenová 5 1919, 1920, 1921, 1922, 1923
od 1968 Česko / USA Martina Navrátilová 6 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987
Nejvíce titulů ve čtyřhře do 1967 USA Elizabeth Ryanová 12 1914, 1919, 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926, 1927, 1930, 1933, 1934
od 1968 Česko / USA Martina Navrátilová 7 1976, 1979, 1981, 1982, 1983, 1984, 1986
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě do 1967 FRA Suzanne Lenglenová
USA Elizabeth Ryanová
5 1919, 1920, 1921, 1922, 1923
od 1968 USA Billie Jean Kingová
Česko / USA Martina Navrátilová
USA Pam Shriverová
BLR Nataša Zverevová
4 1970, 1971, 1972, 1973
1981, 1982, 1983, 1984
1981, 1982, 1983, 1984
1991, 1992, 1993, 1994
Nejvíce titulů v mixu mezi ženami do 1967 USA Elizabeth Ryanová 7 1919, 1921, 1923, 1927, 1928, 1930, 1932
od 1968 Česko / USA Martina Navrátilová 4 1985, 1993, 1995, 2003
Nejvíce titulů celkově mezi ženami
(dvouhra, čtyřhra, mix)
do 1967 USA Elizabeth Ryanová 19 1914–34 (12 čtyřhra, 7 mix)
od 1968 Česko / USA Martina Navrátilová 20 1976–2003 (9 dvouhra, 7 čtyřhra, 4 mix)
Další rekordy ve Wimbledonu
Rekord Soutěž Tenista Popis rekordu
Nejvíce odehraných zápasů muži FRA Jean Borotra 223 zápasů (1922–1939 a 1948–1964)
ženy Česko / US Martina Navrátilová 326 zápasů (1973–2006)
Nejvíce porážek ve finále bez rozdílu UK Blanche Bingley Hillyard
USA Chris Evertová
7 (1885, 1887, 1888, 1891, 1892, 1893, 1901)
7 (1973, 1978, 1979, 1980, 1982, 1984, 1985)
Nejníže postavený vítěz na žebříčku bez rozdílu Chorvatsko Goran Ivanišević 125. místo (2001)
Vítěz hrající na divokou kartu bez rozdílu Chorvatsko Goran Ivanišević 2001
Nejmladší vítězové mužská dvouhra Německo Boris Becker 17 let a 227 dnů (1985)
ženská dvouhra GBR Lottie Dodová 15 let a 285 dnů (1887)
ženská čtyřhra SUI Martina Hingisová 15 let a 9 měsíců (1996)
Nejstarší vítězové mužská dvouhra UK Arthur Gore 41 let a 182 dnů (1909)
ženská dvouhra GBR Charlotte Cooperová 37 let a 282 dnů (1908)
Nejstarší účastník bez rozdílu FRA Jean Borotra 65 let a 10 měsíců (1964)
Nejdelší finále muži SUI Roger Federer
ESP Rafael Nadal
4.48 hodin (2008)
ženy USA Lindsay Davenportová
USA Venus Williamsová
2.45 hodin (2005)
Nejdelší zápas turnaje muži USA John Isner
FRA Nicolas Mahut
11.05 hodin (1. kolo dvouhry 2010)
ženy USA Serena Williamsová
RUS Jelena Dementěvová
2.49 hodin[10] (semifinále dvouhry 2009)
Nejdelší finále podle her bez rozdílu SUI Roger Federer
USA Andy Roddick
77 her (2009)
Nejdelší zápas podle her bez rozdílu USA John Isner vs
FRA Nicolas Mahut
183 her (2010)
Nejkratší finále muži UK William Renshaw
UK John Hartley
37 minut (1881)
ženy UK Dorothea Lambert Chambers
UK Dora Boothbyová
(1911)
Zlatý set – výhra bez ztráty míče bez rozdílu KAZ Jaroslava Švedovová
ITA Sara Erraniová
15 minut (1. set 3. kola dvouhry 2012)

Nejvíce titulů v otevřené éře[editovat | editovat zdroj]

Tenista Stát Počet Rok
Mužská dvouhra
Pete Sampras USA 7 1993, 1994, 1995, 1997, 1998, 1999, 2000
Roger Federer Švýcarsko 7 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2009, 2012
Björn Borg Švédsko 5 1976, 1977, 1978, 1979, 1980
Boris Becker Německo 3 1985, 1986, 1989
John McEnroe USA 3 1981, 1983, 1984
Ženská dvouhra
Martina Navrátilová ČSSR
USA
9 1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990
Steffi Grafová Německo 7 1988, 1989, 1991, 1992, 1993, 1995, 1996
Serena Williamsová USA 5 2002, 2003, 2009, 2010, 2012
Venus Williamsová USA 5 2000, 2001, 2005, 2007, 2008
Billie Jean Kingová USA 4 1968, 1972, 1973, 1975
Chris Evertová USA 3 1974, 1976, 1981

Československá a česká stopa[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česko na Wimbledonu 2011.

Čech Jaroslav Drobný, který se stal v roce 1949 egyptským občanem, si finále dvouhry zahrál již jako Egypťan v letech 1949 a 1952. V prvním případě odešel poražen Schroederem, ve druhém pak nestačil na Sedgmana. Titul získal roku 1954, když do té doby nejdelším finále historie turnaje, zdolal za 2 hodiny a 35 minut dvacetiletého Rosewalla.

Martina Navrátilová a Helena Suková v soutěži legend 2009

V roce 1973, kdy turnaj bojkotovalo 81 tenistů ATP, vyhrál dvouhru Jan Kodeš. V semifinále svedl vyrovnanou bitvu s Britem Taylorem. V páté rozhodující sadě za stavu 5:4 pro Taylora bylo utkání přerušeno pro déšť. Po hodinové pauze český tenista získal tři gamy v řadě a postoupil do finále. V něm porazil sovětského hráče Metreveliho.[1] V letech 1986 a 1987 se do boje o titul probojoval Ivan Lendl, ale v prvním případě jej zdolal Becker a ve druhém Cash. V roce 2010 pak finálový zápas odehrál Tomáš Berdych, jenž podlehl Nadalovi

Největším překvapením ženské dvouhry 1962 byla finálová účast Věry Pužejové-Sukové, když v semifinále přešla přes Brazilku Buenovou. Den před posledním utkáním si na hotelovém schodišti zranila kotník a v utkání byla tímto poraněním limitována.[1] Susmanová ji porazila 6–4 a 6–4. V letech 1978 a 1979 triumfovala Martina Navrátilová. Po získání amerického občanství v roce 1981 si připsala dalších sedm titulů, což je absolutní rekordní počet v soutěžích dvouher. Roku 1981 v semifinále podlehla Haně Mandlíkové, která pak ve finále nestačila na Evertovou. Roku 1986 Mandlíková v boji o titul naopak Navrátilové podlehla. Třikrát si finále zahrála Jana Novotná. V roce 1998 vyhrála nad Tauziatovou. K zisku titulu měla blízko již v roce 1993, kdy v rozhodující sadě utkání s Grafovou vedla 4–1 a 40:30. Za tohoto stavu zahrála dvojchybu a následně game ztratila. Němka set otočila a vyhrála 6–4. V roce 2011 dvouhru vyhrála Petra Kvitová. Druhou trofej přidala o tři roky později, když ve finále ročníku 2014 deklasovala za 55 minut Kanaďanku Eugenii Bouchardovou poměrem 6–3 a 6–0.[8]

V ženské čtyřhře triumfoval jediný český pár Jana Novotná a Helena Suková, a to vletech 1989 a 1990. V ostatních ročnících získaly české hráčky výhry ve spojení s cizinkami – Navrátilová s Evertovou (1976), Suková s Kohdeovou-Kilschovou (1987), Novotná se Sanchezovou Vicariovou (1995), Suková s Hingisovou (1996), dvě hráčky prostějovského klubu Novotná s Hingisovou (1998) a Peschkeová se Srebotnikovou (2011).

Ve smíšené čtyřhře vyhrál v letech 1996 a 1997 sourozenecký pár Cyril Suk a Helena Suková. Další vítězní Češi nastoupili s cizinci – Novotná s Pughem (1989), Suk s Neilandovou (1992), Suková s Woodbridgem (1994), Friedl s Hantuchovou (2001) a Benešová s Melzerem (2011).

Přehled finále[editovat | editovat zdroj]

Rok Vítěz Finalista Výsledek
Mužská dvouhra
1973 Československo Jan Kodeš SSSR Alex Metreveli 6–1, 9–8, 6–3
1986 Německo Boris Becker Československo Ivan Lendl 6–4, 6–3, 7–5
1987 Austrálie Pat Cash Československo Ivan Lendl 7–65 6–2, 7–5
2010 Španělsko Rafael Nadal Česká republika Tomáš Berdych 6–3, 7–5, 6–4
Ženská dvouhra
1962 USA Karen Susmanová Československo Věra Pužejová Suková 6–4, 6–4
1978 Československo Martina Navrátilová USA Chris Evertová 2–6, 6–4, 7–5
1979 Československo Martina Navrátilová USA Chris Evertová 6–4, 6–4
1981 USA Chris Evertová Československo Hana Mandlíková 6–2, 6–2
1986 USA Martina Navrátilová Československo Hana Mandlíková 7–6, 6–3
1993 Německo Steffi Grafová Česká republika Jana Novotná 7–6, 1–6, 6–4
1997 Švýcarsko Martina Hingisová Česká republika Jana Novotná 2–6, 6–3, 6–3
1998 Česká republika Jana Novotná Francie Nathalie Tauziatová 6–4, 7–62
2011 Česká republika Petra Kvitová Rusko Maria Šarapovová 6–3, 6–4
2014 Česká republika Petra Kvitová Kanada Eugenie Bouchardová 6-3, 6-0

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Malá encyklopedie tenisu (Lichner, 1985) uvádí za úplný název turnaje The Lawn tennis championships, upon the lawns of the All England Club Wimbledon, česky Tenisové mistrovství na trávnících klubu All England ve Wimbledonu.
  2. a b c d Do roku 1921 byly soutěže mužské a ženské dvouhry a mužské čtyřhry hrány systémem kvalifikačního turnaje a tzv. vyzývacího finále, kdy obhájci titulu v konkrétním ročníku nastoupili pouze k jedinému utkání.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku The Championships, Wimbledon na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. Praha : Olympia, 1985. ISBN 27-029-85. Kapitola Wimbledon;, s. 331–368. (česky) 
  2. Bletchly, Rachael, "The Wonders of Wimbledon Fortnight", People, 24. června 2007, přístup 8. července 2009
  3. The Championships – Wimbledon – Grass Courts," Wimbledon.org, přístup 15. července 2009
  4. "About Wimbledon – Behind the scenes – The All England Lawn Tennis Club – About The All England Lawn Tennis & Croquet Club," Wimbledon.org, přístup 15. července 2009
  5. Prichard, DMC (1981). The History Of Croquet". Cassell. ISBN 0-304-30759-9.
  6. 2006 Wimbledon Compedium, Alan Little, s. 336
  7. Agassi s Grafovou: našli se v Paříži, když slavili titul. Lidovky.cz, 7.6.2011
  8. a b Newbery, Piers."Petra Kvitova inspired by 'fan' Navratilova", BBC Sport, BBC, 5 July 2014. Ověřeno k 6 July 2014. 
  9. a b c d e The Championships, Wimbledon 2014: Total Prize Money [online]. Wimbledon, [cit. 2014-07-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Wimbledon: Serena Williams fights back to beat Elena Dementieva - ESPN [online]. Sports.espn.go.com, 2 July 2009, [cit. 2010-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Wimbledon Championships ve Wikimedia Commons