Carlo Gesualdo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carlo Gesualdo da Venosa

Carlo Gesualdo da Venosa (8. března 1566 Venosa - 8. září 1611 tamt.) byl italský renesanční šlechtic, hudebník a skladatel zejména madrigalů a vokální hudby.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v aristokratické rodině ve Venose, osamělém městečku asi 130 km východně od Neapole a od dětství se věnoval hudbě. Hrál výborně na klavichord, loutnu a kytaru. O jeho raném životě není mnoho známo, roku 1586 si vzal svou sestřenici Marii d'Alvalos, dceru markýze z Pescary, s níž měl dva syny. Marie se o dva roky později zamilovala do Fabrizia Caraffy a dva roky to před manželem tajila, i když se o jejich poměru jinde mluvilo. Až 16. října 1590 je Gesualdo přistihl ve svém paláci v Neapoli in flagranti a s pomocí služebníků oba v posteli zabil. Mrtvoly nechal ležet před palácem na ulici. Jako šlechtic nemohl být souzen, ale podrobná vyšetřovací dokumentace se zachovala s množstvím otřesných podrobností. Pak odjel do Venosy, protože se obával krevní msty.

Kolem 1594 se Gesualdo podruhé oženil s Leonorou d'Este a odjel do jejího domova Ferrary, kde bylo tehdy významné hudební středisko, zejména madrigalového zpěvu. Tam žil asi dva roky, věnoval se hudbě a uveřejnil své první madrigaly. 1597 se vrátil se ženou do Venosy, kde se obklopil vynikajícími zpěváky a hudebníky. Nikam nevycházel a věnoval se pouze hudbě. Jeho nejslavnější a nejobtížnější skladby vyšly v Neapoli 1603 a 1611. Ani s druhou ženou nevycházel dobře a když si na něho stěžovala, rodina d'Este se snažila vyjednat rozvod. Leonora trávila stále víc času u svého bratra v Modeně a Gesualdo jí psal rozzlobené dopisy. Roku 1600 zemřel jeho syn z druhého manželství a Gesualdo patrně propadal depresím a výčitkám svědomí. Denně se prý nechával bičovat od svého sluhy a neustále se snažil získat ostatky svého strýce, svatého Karla Boromejského, od něhož si sliboval pomoc. Tři týdny po smrti svého nejstaršího syna z prvního manželství zemřel osamělý ve Venose a byl pochován v kostele Gesu nuovo v Neapoli.

Dramatický Venosův příběh byl už za jeho života široce publikován, psal o něm například básník Torquato Tasso a mnozí další. Postava geniálního šílence na osamělém zámku přitahovala také pozornost romantiků a připojily se k němu další pověsti o tom, že prý zabil i jednoho ze synů nebo snad v obraně svého tchána, které se však nepotvrdily.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Venosa se živě účastnil hudebního života své doby a stýkal se s mnoha hudebníky, které také ovlivnil a kteří si ho vážili. Jeho originální a expresivní hudba s častým užíváním disonancí a chromatiky později upadla v zapomenutí. Od konce 19. století se však těšila a těší velké pozornosti, jak o tom svědčí i nadšený článek v Ottově slovníku. Psal o něm například Anatole France a Aldous Huxley přirovnal jeho hudbu ke skladbám Arnolda Schönberga. Igor Stravinský napsal roku 1960 Monumentum pro Gesualdo ("Pomník Gesualdovi") a následovala řada dalších skladatelů. O jeho životě bylo napsáno několik oper a objevil se v různých filmech.

Za svého života vydal 6 svazků madrigalů (1594-1596 Ferrara , 1611 Gesualdo), pětihlasé Sacraae cantiones (1603) a šestihlasé velikonoční Tenebrae responsories (1611). Řada dalších skladeb se patrně ztratila. U nás se jeho interpretací zabýval hlavně Miroslav Venhoda s Pražskými madrigalisty.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Gesualdo. Sv. 10, str. 92
  • G. Verga, Mistr don Gesualdo. Praha: Odeon 1970

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Carlo Gesualdo ve Wikimedia Commons

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické Wikipedie.