Druhá italská válka za nezávislost

Druhá italská válka za nezávislost
Konflikt:
Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863)
Trvání: 29. dubna 1859 - 11. července 1860 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Lombardie-Benátky Casus belli: Výsledek: Francouzsko-Sardinské vítězství Změny území: Sardínie získala Lombardii Francie získala Savojsko a Nice
Strany
Francie Sardinie	Rakousko
Velitelé
Napoleon III. Viktor Emanuel II.	František Josef I. Ferencz Gyulai,Wilhelm Grünne
Síla
Francouzi: 130000 pěchoty 2000 kavalérie 312 děl Sardinie: 7000 pěchoty 4000 kavelérie 90 děl	220000 pěchoty 22000 kavalérie 824 děl
Ztráty

Druhá italská válka za nezávislost (též rakousko-francouzsko-sardinská válka) byl ozbrojený konflikt mezi Rakouskem a Francie společně se Sardinií, které se snažilo o osvobození a sjednocení tehdejší roztříštěné Itálie.

Důvody k válce

Roku 1848 porazilo Rakousko v bitvě u Custozzy a Novary Piemont, který požadoval sjednocení Itálie. Piemont však o sjednocení Itálie nepřestal usilovat, a tak se spojil s Francií. Spojenectví nebylo nijak pevné (platilo jen, když Rakousko napadne Piemont). Rakušané předali Piemontu ultimátum, aby odzbrojil. Piemont odmítl a vstoupil do války a na pomoc mu přišla Francie.

Válka

Očekávalo se, že nad rakouskými vojsky převezme kontrolu šéf radeckého štábu Hess, ale císařův hofmistr Grunne dosadil neschopného Gyulaie. Armáda Piemontu nebyla nijak silná a francouzi se museli dopravovat přes Alpy. I průměrný vojevůdce by zničil armádu Piemontu než přijdou Francouzi. Ale toho Gyulai nevyužil a čekal na Francouze. U Magenty byli rakušané poraženi. V té chvíli převzal František Josef I. velení. Přesto byli rakušané v bitvě u Solferina poraženi. František Josef I. podepsal mír ve Villafrance a ztratil Lombardii jednu z nejbohatších provincií Rakouska. Porážka způsobila pád Bachova absolutismu.