Druhá italská válka za nezávislost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Druhá italská válka za nezávislost
Konflikt:
Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863)
Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863)
Trvání: 29. dubna 1859 - 11. července 1860
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Lombardie-Benátky
Casus belli:
Výsledek: Francouzsko-Sardinské vítězství
Změny území: Sardínie získala Lombardii
Francie získala Savojsko a Nice
Strany
FrancieFrancie
Italské královstvíSardinie
Rakouské císařstvíRakousko
Velitelé
FrancieNapoleon III.
Italské královstvíViktor Emanuel II.
Rakouské císařstvíFrantišek Josef I.
Rakouské císařstvíFerencz Gyulai,Wilhelm Grünne
Síla
Francouzi:
130000 pěchoty
2000 kavalérie
312 děl
Sardinie:
7000 pěchoty
4000 kavelérie
90 děl
220000 pěchoty
22000 kavalérie
824 děl
Ztráty

Druhá italská válka za nezávislost (též rakousko-francouzsko-sardinská válka) byl ozbrojený konflikt mezi Rakouskem a Francií společně se Sardinsko-piemontským královstvím, které se snažilo o osvobození a sjednocení tehdejší roztříštěné Itálie.

Důvody k válce[editovat | editovat zdroj]

Roku 1848 porazilo Rakousko v bitvě u Custozzy a Novary Piemont, který požadoval sjednocení Itálie. Piemont však o sjednocení Itálie nepřestal usilovat, a tak se spojil s Francií. Spojenectví nebylo nijak pevné (platilo jen, když Rakousko napadne Piemont). Rakušané předali Piemontu ultimátum, aby odzbrojil. Piemont odmítl a vstoupil do války a na pomoc mu přišla Francie.

Válka[editovat | editovat zdroj]

Očekávalo se, že nad rakouskými vojsky převezme kontrolu šéf Radeckého štábu Hess, ale císařův hofmistr Grünne dosadil neschopného Gyulaie. Armáda Piemontu nebyla nijak silná a Francouzi se museli dopravovat přes Alpy. I průměrný vojevůdce by zničil armádu Piemontu než přijdou Francouzi. Ale toho Gyulai nevyužil a čekal na Francouze. U Magenty byli Rakušané poraženi. V té chvíli převzal František Josef I. velení. Přesto byli Rakušané v bitvě u Solferina poraženi. František Josef I. podepsal mír ve Villafrance a ztratil Lombardii, jednu z nejbohatších provincií Rakouska. Porážka způsobila pád Bachova absolutismu.