Federico Fellini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Federico Fellini
Narození 20. ledna 1920
Rimini, Italské království
Úmrtí 31. října 1993 (ve věku 73 let)
Řím, Itálie
Aktivní roky 1945 - 1992
Manžel(ka) Giulietta Masina
(manželkou v l.1943–1993)
Oscar
Nejlepší cizojazyčný film
1957 Silnice
1958 Cabiriiny noci
1964 8 1/2
1975 Amarcord
Čestná cena
1993 Za celoživotní dílo

Federico Fellini [federiko felíny] (20. ledna 1920 Rimini31. října 1993 Řím) byl významný italský filmový režisér a scenárista.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako nejstarší ze tří dětí, otec vyrostl na statku blízko Rimini, kde Federico trávil prázdniny. Po maturitě roku 1938 (kterou musel opakovat) odešel do Florencie, kde se živil kreslením vtipů a karikatur. Zde také psal Příběhy Gordona Flashe pro časopis 420. Roku 1939 odešel do Říma, kde se zapsal na univerzitu, pracoval jako karikaturista a ilustrátor a příležitostně psal do několika novin. Psal také texty a skeče pro rozhlas a pravidelné sloupky pro humoristický časopis Marc´Aurelio, kde se seznámil s řadou svých pozdějších spolupracovníků. V rozhlase poznal také svoji pozdější ženu Giuliettu Masinu, kterou si v roce 1943 vzal. Po osvobození Říma americkou armádou (4. června 1944) si s několika přáteli otevřel „Funny Face Shop“, kde kreslil pro americké vojáky karikatury.

Po druhé světové válce se věnoval téměř výhradně filmu. Seznámil se s režisérem Robertem Rossellinim, s nímž psal scénář pro film Řím – otevřené město (1946), za nějž byl poprvé nominován na Oscara. Roku 1950, už jako autor 19 scénářů, natočil společně s Albertem Lattuadou svůj první film, Světla variété , ale úspěch měl až o čtyři roky později jeho film Silnice (La Strada), ve kterém hrála Giulietta Masina hlavní ženskou roli. Přes odpor Luchina Viscontiho a jeho přívrženců získal řadu ocenění v Itálii i v zahraničí. Po neúspěchu filmu Il bidone natočil s pomocí Piera Paola Pasoliniho snímek Cabiriiny noci, který vzbudil ostrou kritiku, ale měl velký úspěch.

Felliniho nejslavnější film je Sladký život (La dolce vita) z roku 1960, ve kterém vytvořili hlavní role Marcello Mastroianni, Anouk Aimée a Anita Ekberg.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Na jeho filmech je dobře patrná souvislost mezi neorealismem a existencialismem. Mezi Felliniho „dvorní herce“ patřili jeho manželka Giulietta Masina (s níž prožil 50 let) a Marcello Mastroianni. Častým spolupracovníkem je také hudební skladatel Nino Rota.

  • Bílý šejk - Lo sceicco bianco, 1952
  • Darmošlapové – I vitelloni, 1953
  • Silnice – La strada , 1954
  • Podvodník – Il bidone, 1955
  • Cabiriiny noci – Le notti di Cabiria, 1957
  • Sladký život – La dolce vita, 1960, tento film bývá označován jako Felliniho vrcholné dílo, jedná se o kritiku života římské společenské smetánky. Film byl po premiéře prostříhán, což napomohlo zájmu o tento film. Sladký život i přes kritiku církve a dalších významných skupin obyvatel byl roku 1960 na MFF v Cannes oceněn Zlatou palmou za film.
  • Boccaccio '701962, Fellini režíroval povídku Le tentazioni del dottor Antonio, další povídky režírovali:
  • 8 a půl – 8½, 1963
  • Giulietta a duchové – Giulietta degli spiriti, 1965
  • Podivuhodné příběhy – Histoires extraordinaires (italsky Tre passi nel delirio, anglicky Spirits of the Dead), 1968, tři filmové příběhy založené na povídkách Edgara Allana Poea, Fellini režíroval povídku Toby Dammit, další povídky režírovali:
  • Satyricon1969, dle zbytků dochované knihy starořímského satirika Petronia
  • Roma - 1972
  • Amarcord1973, film inspirovaný vzpomínkami na dětství v Rimini
  • Casanova – Il Casanova di Federico Fellini, 1976
  • Zkouška orchestru – Prova d'orchestra, 1978
  • Město žen – La città delle donne, 1980
  • A loď pluje – E la nave va, 1983
  • Ginger a Fred – Ginger e Fred, 1986
  • Hlas Měsíce – La voce della luna, 1990

Rozhlasové hry[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Fellini získal pětkrát cenu Oscar za nejlepší zahraniční film (poprvé 1957 za film „Silnice“) a jedenáctkrát byl na ni nominován. Roku 1960 získal „Zlatou palmu“ na festivalu v Cannes a roku 1990 japonskou cenu Praemium Imperiale za celoživotní dílo. Šestnáctkrát získal „Stříbrnou stuhu“ italských filmových novinářů a pětkrát cenu „David di Donatello“ italské filmové akademie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Federico Fellini: Lavička v parku na stránkách Českého rozhlasu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • C. Costantini, Rozhovory s Fellinim. Praha: Blízká setkání 1996
  • F. Fellini, Dělat film. Praha: Panorama 1986
  • F. Fellini, 5 scénářů. Praha: Odeon 1966
  • F. Fellini, Cabiriiny noci - literární scénář. Praha: ČSF 1959
  • F. Fellini, Amarcord. Praha: Odeon 1978

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]