Giulio Andreotti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giulio Andreotti
Giulio Andreotti
Ve funkci:
17. února 1972 – 7. července 1973
Předchůdce Emilio Colombo
Nástupce Mariano Rumor
Ve funkci:
29. července 1976 – 4. srpna 1979
Předchůdce Aldo Moro
Nástupce Francesco Cossiga
Ve funkci:
22. července 1989 – 24. dubna 1992
Předchůdce Ciriaco De Mita
Nástupce Giuliano Amato

Ministr zahraničních věcí Itálie
Ve funkci:
4. srpna 1983 – 22. července 1989
Předchůdce Emilio Colombo
Nástupce Gianni De Michelis

Ministr obrany Itálie
Ve funkci:
15. února 1959 – 23. února 1966
Předchůdce Antonio Segni
Nástupce Roberto Tremelloni
Ve funkci:
14. března 1974 – 23. listopadu 1974
Předchůdce Mario Tanassi
Nástupce Arnaldo Forlani

Ministr vnitra Itálie
Ve funkci:
18. ledna 1954 – 8. února 1954
Předchůdce Amintore Fanfani
Nástupce Mario Scelba
Ve funkci:
11. května 1978 – 13. června 1978
Předchůdce Francesco Cossiga
Nástupce Virginio Rognoni

Narození 14. ledna 1919

Italské království Řím, Lazio, Italské království

Úmrtí 6. května 2013 (94 let)
Itálie Řím, Lazio, Itálie
Politický subjekt DC
Choť Livia Danese
Vzdělání Univerzita La Sapienza
Náboženství Římskokatolické
Ocenění Řád prince Henryho, Řád za zásluhy Jižního Tyrolska, velký kříž Řádu Isabely I. Katolické a Řád islandského sokola
Commons Giulio Andreotti

Giulio Andreotti (14. leden 1919, Řím - 6. květen 2013, Řím)[1] byl italský křesťansko-demokratický politik, od roku 1991 doživotní senátor, italský předseda vlády v letech 19721973, 19761979 a 19871991, ministr zahraničních věcí v období 1983-1985 a ministr vnitra v letech 1954 a 1978. Za svou politickou kariéru, kterou začal v roce 1946 vedl celkem sedm vlád.

Občas byl přezdíván Divo Giulio (Božský) nebo Belzebù (Belzebub), a to kvůli svému údajnému napojení na Mafii.[2]

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Mládí a počátky v politice (1919–1946)[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Římě, kde také studoval práva. V téže době byl členem Federace italských katolických univerzit, což byla jediná samosprávná univerzitní organizace povolena fašistickým režimem. V roce 1939 vedl jejich časopis Azione Fucina. V letech 19421944 byl předsedou této organizace.

Během druhé světové války psal pro fašistický tisk Rivista del Lavoro, ale také pro odbojový Il Popolo. Po konci války vstoupil do strany Křesťanské demokracie (DC), kde vedl mládežnickou organizaci.

Roku 1946 byl díky podpoře Alcide De Gasperiho zvolen do provizorního parlamentu a o dva roky později do Poslanecké sněmovny Parlamentu Itálie.

Ve vládě (1947–1971)[editovat | editovat zdroj]

Do struktur italské Vlády se dostal poprvé v roce 1947, kdy se stal podtajemníkem předsedy italského kabinetu, tuto pozici vykonával do ledna 1954. Od ledna do února 1954 byl ve vládě Amintora Fanfaniho ministrem vnitra. V téže době založil neoficiální politickou skupinu mimo DC. Ta byla podporována pravicovým křídlem Římskokatolické církve. Skrze tuto skupinu například obvinil politika Piera Piccioniho z vraždy modelky Wilmy Montesi.[3] Postupně také politicky odstranil své odpůrce v Národním výboru DC, jehož byl vlivným členem.

Roku 1958 byl jmenován předsedou přípravného výboru pro letní olympijské hry 1960 konané v Římě. V období let 19591966 byl ministrem obrany. Za jeho vedení propukl skandál s tajnou službou tehdy zvanou SIFAR. Ten spočíval v odhalení vládního archivu s citlivými údaji o mocných osobnostech Itálie včetně papeže. Také byl odhalen plán neo-fašistického převratu Piano Solo, který plánoval Giovanni De Lorenzo, šéf SIFARu. Andreotti byl jako ministr pověřen zničením archivu. Spekuluje se, že složky byly před zničením zkopírovány a svěřeny Licio Gellimu, velmistrovi tajné římské zednářské lóže P2 (Propaganda Due), která byla zapletena do mnoha politických skandálů z 80. let 20. století.

V roce 1968 byl jmenován mluvčím parlamentního klubu DC, tuto pozici vykonával do roku 1972.

Richard Nixon a Andreotti (1973).

Premiérem (1972–1980)[editovat | editovat zdroj]

V letech 19721973 byl dvakrát premiérem Itálie. V roce 1974 byl znovu ministrem obrany. V téže době řekl médiím, že stát poskytoval krytí krajně pravicovému aktivistovi Guidu Giannettinimu, který byl zapleten do teroristického útoku u fontány Piazza. Spojitost se neprokázala.

Roku 1977 ve volbách značně posílili Italští komunisté (PCI), DC proto s nimi a s Italskými socialisty (PSI) podepsala dohodu, kdy díky jejich podpoře DC sestavila, pod Andreottiho vedením, vládu. Tato dohoda byla nazvána "historický kompromis". Vláda padla o rok později. Novou vládu měl opět postavit Andreotti s aktivní účastí PSI i PCI. 16. března 1978 byl však vlivný člen strany DC a strůjce "historického kompromisu" Aldo Moro unesen komunistickou teroristickou organizací Rudé brigády. Tato událost přinesla nové Andreottiho vládě "solidární" (pasivní) podporu i komunistické strany PCI. Andreottiho postoj k únosu byl kontroverzní. Jako premiér odmítl jakékoli vyjednávání s teroristy. Moro navíc během věznění napsal velmi nepřátelský dopis o Andreottim.[4] V květnu 1978 byl Moro teroristy popraven. Andreotti i nadále vedl tzv. vládu národní solidarity, která se rozpadla až v červnu 1979.

Andreotti, Sinatra a Nixon (1973).

Ministrem zahraničních věcí (1980–1987)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1983 se stal ministrem zahraničních věcí ve vládě socialistického premiéra Bettina Craxiho. Tuto funkci vykonával až do roku 1989. Během svého působení podporoval smíření USA a SSSR, a také se zaměřoval na spolupráci s Arabskými státy.

V dubnu 1986 prozradil libyjskému ministru zahraničí Abdelu Rahman Shalghamu, že se USA chystají bombardovat Libyi jako odvetu za teroristický útok na diskotéce v Berlíně. Díky tomu byla Libye lépe připravena. Důvody tohoto počínání nebyly odhaleny.

Znovu premiérem a doživotním senátorem (1988–1992)[editovat | editovat zdroj]

Roku 1988 se premiérem Itálie stal Ciriaco de Mita. Andreotti s ním nesouhlasil, a proto vytvořil tzv. trojúhelník CAF (tvořem Craxim, Andreottim a Arnaldem Forlanim), který měl De Mitu zničit. I díky jejich počínání de Mitova vláda padla již následujícího roku. Novou vládu sestavil Andreotti. Jeho vláda se však brzy rozpadla poté, co socialističtí minsitři podali demise po přijetí zákona posilujícího monopol Silvia Berlusconiho ve vysílání soukromých televizí.

Poslední léta jeho vlády poznamenalo odhalení existence buněk Gladio a počátek tzv. Tangentopoli, tedy odhalování sítě italské politické korupce včetně napojení politiků na Mafii. Roku 1992 podal demisi. Téhož roku byl jmenován doživotním senátorem.

Také se pokoušel kandidovat na prezidenta, jeho kandidaturu však poznamenala vražda jeho blízkého spolupracovníka politika Salvatora Limy a italského prokurátora Giovanni Falconeho, které provedla Mafie. Volby vyhrál Oscar Luigi Scalfaro.

Před soudem a konec kariéry (1993–2013)[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1993 začal být vyšetřován policií pro podezření z napojení na Mafii. Především byl vyšetřován v případu vraždy Carmine Pecorelliho, novináře, který napsal, že Andreotti byl zapleten s Mafií a s únosci Alda Mora. V roce 1999 byl zproštěn obvinění, ale roku 2002 byl po odvolání obžaloby odsouzen k dvacetičtyřem rokům ve vězení. I on se ale odvolal. Roku 2003 ho odvolací soud zprostil obvinění. Palermský soud ho kvůli promlčení zprostil obvinění z napojení na Mafii, ačkoliv shledal, že toto obvinění bylo oprávněné.

Roku 1994 DC kvůli ztrátě voličstva ukončila svou činnost. Andreotti vstoupil do nové křesťansko-demokratické Italské lidové strany (PPI). Z té vystoupil roku 2001. Roku 2006 chtěl předsedat Senátu, ale těsně prohrál. Získal 12 čestných titulů. Zemřel 6. května 2013 v Římě. Zbytek jeho dnů využíval doživotní imunitu.[5]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • V Itálii ho jeho odpůrci přezdívají Belzebù (Belzebub) či Princ temnot, Černý papež nebo Hrbáč.
  • Filmová postava zkorumpovaného politika - Don Licio Lucchesi - z filmu Kmotr 3, je inspirována jeho osobou.
  • Režisér Paolo Sorrentino o něm roku 2008 natočil film s názvem Il Divo (Božský), který vyhrál cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  1. (italsky) http://www.senato.it/leg/16/BGT/Schede/Attsen/00000074.htm
  2. (anglicky) http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/europe/article711140.ece
  3. (italsky) http://archiviostorico.corriere.it/2009/luglio/02/Caso_Montesi_talpa_Fanfani_co_9_090702056.shtml
  4. (italsky) http://www.valeriolucarelli.it/MemorialeMoro.pdf
  5. Zemřel Andreotti, muž, který byl sedmkrát premiérem, Aktuálně.cz

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]