Elsa Morante

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Elsa Morante
Narození18. srpna 1912
Řím
Úmrtí25. listopadu 1985 (ve věku 73 let)
Řím
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Povoláníspisovatelka, básnířka, romanopiskyně, překladatelka a prozaička
Tématapoezie
Významná dílaHistory
OceněníCena za literaturu Viareggio (1948)
Cena Strega (1957)
Cena Médicis pro cizince (1984)
Manžel(ka)Alberto Moravia (1941–1961)
PříbuzníMarcello Morante (sourozenec)
Laura Morante (neteř)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Elsa Morante (18. srpna 1912, Řím – 25. listopadu 1985, Řím) byla italská spisovatelka.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Matka byla židovského a otec sicilského původu. Od roku 1941 byla manželkou spisovatele Alberta Moravii, rozešli se roku 1961, ale nikdy nerozvedli. Za svůj první román Menzogna e sortilegio získala cenu Premio Viareggio; druhý román L'isola di Arturo získal Cenu Strega. Roku 1984 získala francouzskou cenu Prix Médicis Etranger za román Aracoeli. K jejím nejznámějším dílům patří román La storia (Příběh v historii), román o Římě za druhé světové války. Natalia Ginzburgová knihu nazvala „nejkrásnějším románem století“, odmítla ji však levicová literární kritika kvůli »pesimistickému pohledu na dějiny«. Odmítavá recenze Piera Paola Pasoliniho dokonce rozbila jejich dlouholeté přátelství (Morante spolupracovala mj. na jeho filmu Il Vangelo secondo Matteo z roku 1964, absolvovali spolu také cestu po Indii).

Literární teoretičky Věra Křížová a Věra Suková o autorčině tématech napsaly:

Ve svých vyprávěních se Elsa Morante nevyhýbala kruté realitě života. Výraznými protagonistkami jejích příběhů jsou italské ženy potýkající se s každodenními problémy. Nejsou to však ženy bezmocné, ale naopak bojovnice, které se i přes nepřízeň osudu snaží překonat překážky a ze své často bezvýchodné situace vybřednout. Tato víra ve schopnost žen úspěšně se vypořádat s životními nesnázemi pramenila možná i z povahy a zkušeností samotné spisovatelky, která se celý život úspěšně snažila být soběstačná.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Menzogna e sortilegio (1948)
  • L'isola di Arturo (1957)
  • Lo scialle andaluso (1963)
  • La storia (1974)
  • Aracoeli (1982)

Sbírky povídek[editovat | editovat zdroj]

  • Il gioco segreto (1941)
  • Lo scialle andaluso (1963)
  • Racconti dimenticati (2002)

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Alibi (1958)
  • Il Mondo Salvato dai Ragazzini (1968)
  • La canzone degli F.P. e degli I.M. in tre parti

Pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Le straordinarie avventure di Caterina (1959)

Eseje[editovat | editovat zdroj]

  • Pro e contro la bomba atomica (1987)

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Aracoeli, přel. Zdeněk Frýbort; Praha: Odeon, 1988
  • Příběh v historii, přel. Zdeněk Frýbort; Praha: Odeon, 1990
  • Arturův ostrov, přel. Alice Flemrová; Praha: Argo, 2022[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KŘÍŽOVÁ, Věra; SUKOVÁ, Věra. Morante, Elsa. Portrét. iLiteratura.cz, 26. listopadu 2005 [cit. 2022-06-21]. Dostupné online.
  2. HORÁK, Ondřej. Tam na pevnině je svět dospělých. Kritika. Orientace, příloha Lidových novin. Praha: MAFRA, 28. květen 2022, roč. XXXV, čís. 124, s. 16. Placený obsah. Dostupné online. [cit. 2022-08-17]. ISSN 0862-5921.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ZAORALOVÁ, Eva. Lidský osud v soukolí dějin. In: MORANTE, Elsa. Příběh v historii. Překlad Zdeněk Frýbort. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990. 668 s. (Klub čtenářů; sv. 636). Dostupné online. ISBN 80-207-0226-1. S. 663–669.
  • HOŘKÝ, Vladimír. Výpravy do paměti a historie. In: MORANTE, Elsa. Aracoeli. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 405 s. (Soudobá světová próza; sv. 400). Dostupné online. S. 401–406.
  • R. Pupino, Struttura e stile nella narrativa di Elsa Morante, Longo, Ravenna 1968.
  • C. Sgorlon, Invito alla lettura di Elsa Morante, Mursia, Milano 1972.
  • D. Ravanello, Struttura e follia nei romanzi di Elsa Morante, Marsilio, Venezia 1980.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]