Gottfried Keller

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gottfried Keller
Nákres Karla Stauffer-Berna představující spisovatele Gottfrieda Kellera

Gottfried Keller (19. července 1819 Curych15. července 1890 Curych) byl švýcarský prozaik a lyrický básník, který se nejvíce proslavil autobiografickým románem Zelený Jindřich (německy Der grüne Heinrich) a knihou Romeo a Julie na vsi (Romeo und Julia auf dem Dorfe).

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Gottfried Keller se narodil 19. července 1819 v Curychu jako syn soustružnického mistra Hanse-Rudolfa Kellera, jenž zemřel jen o pět let později, roku 1824. Gottfriedova matka Elisabeth se dva roky nato znovu provdala. Její druhé manželství však nebylo vůbec šťastné a skončilo rozvodem roku 1834.

Gottfried Keller v šesti letech nastoupil do školy pro nemajetné a ve dvanácti na průmyslovku; odsud byl ale po třech letech kvůli studentským lumpárnám vyloučen. Podle některých zdrojů se tak stalo na základě falešného udání. Celý život pak Keller trpěl pocitem nedouka.

Poté se rozhodl věnovat malířství a nastoupil do učení k litografovi a malíři vedut Peteru Steigerovi. V letech 1837-1838 pokračoval v nastolené cestě, tentokrát u Rudolfa Meyera, kde se i začal zajímat o skutečná studia malířství. Ta nastoupil v dubnu 1840 v Mnichově. Už roku 1842 však Keller shledal, že jeho studium k ničemu nevede, a tak ho přerušil.

Spisovatelem[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení pobytu v Mnichově se vrátil do Curychu, kde se hodlal naplno věnovat literární profesi. Účastnil se společenského dění, stýkal se s básníky Georgem Herweghem a Ferdinandem Freiligrathem, roku 1846 vydal svazek sebraných básní Básně (Gedichte). Do roku 1848 žil Gottfried u své matky. Po mnichovském malířském zklamání ho zcela přešla chuť malovat a spíše náhodou se rozhodl uchytit se jako básník. Tak také vznikl nástin Zeleného Jindřicha, který se po důkladném přepracování ve své druhé verzi stal jedním z nejdůležitějších bildungsrománů německy psané literatury a snese srovnání s Goethovými romány Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta putovní nebo s Malířem Noltenem Eduarda Mörika.

Vedle psaní působil Keller i na politickém kolbišti, jednak jako spisovatel politickými básněmi, jednak přímo podílem na protiluzernském tažení (tzv. Freischarenzüge) v roce 1844 a v březnu 1845, které předznamenaly poslední větší švýcarský občanský konflikt – Sonderbundskrieg. Pod záminkou jezuitské otázky došlo k otevřenému střetnutí konzervativní vlády a radikální opozice. Keller vystupoval jako jeden z nejohnivějších rebelů, haně všechno konzervativní s neskrývanou záští.

Roku 1845 definitivně skončil s malířstvím a vyjma trochy peněz, které si vydělal dosavadním publikováním, žil stále z prostředků své matky. Tehdy se poprvé nešťastně zamiloval, a to do Marie Melos, švagrové Ferdinanda Freiligratha. Roku 1847 se zamiloval znovu, do Luisi Rieter, a opět nešťastně. Rovněž Johanna Kapp, sestřenice Raphaela Rosenzweiga, blízkého Kellerova přítele, jeho vyznání z roku 1849 chladně odmítla.

Díky stipendiu curyšského kantonu mohl Keller studovat v Heidelbergu filosofii, dějiny a literaturu, navštěvoval i přednášky Ludwiga Feuerbacha, jehož materialistická filosofie na Kellera velmi zapůsobila. Z Heidelbergu odešel do Berlína, kde prožil nejplodnější období svého života (1850-1855). Neúspěšně se pokoušel stát dramatikem, dokončil však svého Zeleného Jindřicha a rozepsal Lidi seldwylské.

V letech 18611876 ustoupily jeho literární ambice do pozadí, když pracoval jako tajemník v curyšské vládě, této funkce se vzdal až roku 1876, pak už se se věnoval jenom literatuře. Gottfriedův život se od základů změnil roku 1864 po smrti jeho matky. V roce 1869 obdržel čestný doktorát Curyšské univerzity, což bylo jen jedním z mnoha ocenění, kterých se Kellerovi v jeho rodném kraji dostalo (např. v Glattfelden stojí na něj upomínající Gottfried Keller Zentrum). Roku 1874 Keller napsal pokračování prvního svazku legendárních Lidí seldwylských. Přátelil se s malířem Arnoldem Böcklinem a básníkem Conradem Ferdinandem Meyerem. Dopisoval si se spisovateli Paulem Heysem a Theodorem Stormem; tato korespondence vyšla i knižně.

V roce 1878 zveřejnil Keller dva svazky Curyšských novel a v roce 1884 Epigram (Das Sinngedicht), poté následovalo jeho pozdní dílo Martin Salander (1886), které je významným příspěvkem švýcarské literatury v oblasti kritického realismu.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Gottfried se ještě dožil smrti své sestry; sám zemřel 15. července 1890 v Curychu, bylo mu 71 let. Je pochován na hřbitově Sihlfeld.

Celý život trpěl abnormálním poměrem částí těla: sedě působil jako velký muž, stoje jako velmi malý. Jeho postižení a jím způsobená milostná zklamání jsou jedním z důvodů Kellerova podivínství a agresivity.

Literární styl[editovat | editovat zdroj]

První básně (Gedichte, 1846) jsou takřka revolučního duchu. Vrcholnými Kellerovými díly jsou jeho novely (Lidé seldwylští, Curyšské novely apod.), v nichž vystupují nevšední postavy a odrážejí se tvrdé životní i přírodní podmínky Švýcarska poloviny 19. století. Hrdinové bývají většinou stateční a pracovití lidé, které Keller vykresluje s láskou, humorem i ironií. Výborný je v drobnokresbě, několika črtami dokáže nastínit situaci a vystihnout lidskou povahu. Jeho dílo stojí na rozhraní idealistického humanismu a realismu 20. století. Často nezapře výchovné tendence.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Šaty dělají člověka (Kleider machen Leute)
Romeo a Julie na vsi (Romeo und Julia auf dem Dorfe) – novela o lásce mladých lidí ze znepřátelených rodin, jejichž otcové se přou o pozemky. Končí tragicky podobně jako Shakespearův originál.
Tři stateční hřebenáři (Die drei gerechten Kammmacher)

První svazek:

Hadlaub
Der Narr auf Manegg
Der Landvogt von Greifensee

Druhý svazek:

Das Fähnlein der sieben Aufrechten
Ursula

Ve svých novelách Keller plasticky líčí švýcarskou přírodu i lid v tragických i humorných situacích. Vyniká jemným humorem, láskou ke svým hrdinům a překrásným spisovným jazykem.

Související články[editovat | editovat zdroj]