Batyskaf

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Batyskaf je druh ponorky, určený k ponorům do velkých hloubek (mnoha kilometrů). Byl vyvinut na základě zkušeností s batysférou, spouštěnou na laně a s pokusy se stratosférickými balóny. Vynálezcem batyskafu je švýcarský výzkumník Auguste Piccard. Název vychází z řeckých slov bathos (hloubka) a skafos (loď).

Teorie[editovat | editovat zdroj]

Hlavním problémem při ponoru do velkých hloubek je vztah mezi pevností materiálu a vztlakem. Ponorka, která by měla ocelové stěny dost silné, aby vzdorovala tlaku v hloubkách mnoha tisíc metrů, by byla těžší než objem vody, který by vytlačila. Podle Archimédova zákona by tedy klesla ke dnu a nemohla by se vrátit ke hladině.

Profesor Auguste Piccard se zabýval ve 30. letech 20. století výzkumem atmosféry ve velkých výškách pomocí balónů. To jej inspirovalo k řešení problému s pevností stěn hlubokomořského plavidla. Navrhl plavidlo skládající se z dostatečně pevné kulové kabiny a plováku, který ji nadnáší. Plovák byl vyroben z plechu a naplněn benzínem. Benzín je dostatečně lehký a přitom prakticky nestlačitelný. Proto je schopen vyvozovat vztlak nezávisle na hloubce ponoru. Batyskaf klesá díky balastní zátěži, která je před vzestupem odhozena.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První batyskaf FNRS-2 postavil profesor Piccard v roce 1948. S ním ale provedl jen dva ponory. Stroj pak odkoupilo francouzské námořnictvo (jeho kabina se stala základem FNRS-3) a Piccard postavil pro Itálii batyskaf Trieste. Ten se poprvé ponořil v roce 1954. V roce 1960 (už ve službách amerického námořnictva) dosáhl Piccardův syn s tímto batyskafem rekordní hloubky téměř 11 000 m.