Batyskaf Trieste

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Batyskaf Trieste

Batyskaf Trieste bylo speciální podmořské plavidlo, určené pro ponor do velkých hloubek. Byl postaven v roce 1953 podle návrhu Auguste Piccarda. Po mnoha desítkách ponorů s ním 23. ledna 1960 Jacques Piccard (syn Auguste Piccarda) a Don Walsh, USN dosáhli hloubky asi 10 900 m při potopení v Mariánském příkopu.

Vzhled batyskafu[editovat | editovat zdroj]

Schema konstrukce batyskafu
Uzávěr kulové kabiny s násypkou pro zátěž (vlevo)

Batyskaf Trieste byl navržen švýcarským vědcem Augustem Piccardem a postaven v Itálii. Na základě zkušeností byl postupně upravován a přestavován, takže se měnily i jeho technické parametry, i když základní koncepce zůstávala zachována.

Původní batyskaf Trieste byl postaven pro ponor do hloubek kolem 6 km s tím, že koeficient bezpečnosti byl stanoven na 4.

Skládal se z plováku naplněného benzínem pro vztlak, a na něm zavěšené tlakové koule. Toto uspořádání (nazvané Piccardem "batyskaf"), dovolovalo volné ponoření, lépe než předchozí uspořádání batysféry, při kterém byla tlaková koule spuštěna do hloubky a vyzvednuta zpět na loď kabelem. V době projektu Nekton, byl Trieste více než 15 m dlouhý, většinu objemu zabíraly komory o objemu 85 m3, naplněné benzínem a vodní zátěžové nádrže nacházející se na koncích lodi. Přepážky mezi komorami byly pro lepší orientaci zvenku označeny černými pruhy. To umožnilo při přepravě správně umístit opěry.

Vpředu a vzadu na plováku byly jímky se zátěží 9 tun železných broků. Zátěž byla ovládána elektricky z kabiny. Uzávěr fungoval na elektromagnetickém principu: pokud protékal proud cívkami u uzávěru, zmagnetizované broky uzavřely otvor. Při přerušení proudu se broky sypaly z jímky. To bylo i bezpečnostní opatření - při přerušení proudu by se batyskaf automaticky odlehčil a vyplaval na hladinu.

Gondola[editovat | editovat zdroj]

Na batyskafu Trieste byly postupně nainstalovány dvě gondoly. Původní z roku 1953 byla v roce 1958 nahrazena novou, určenou pro hlubší ponory. Původní gondola se pak stala součástí batyskafu Trieste II.

Přístup do gondoly byl z paluby lodi svislou šachtou, která prostupovala plovák a vedla dolů ke vstupnímu poklopu. Šachta byla před ponorem zaplavena vodou, po vynoření byla voda vytlačena stlačeným vzduchem z kabiny nebo z doprovodné lodi.

Tlaková koule se skládala ze dvou sekcí, vyrobených firmou Acciaierie Terni. Plovák byl vyroben firmou Cantieri Riuniti dell'Adriatico v Terstu (italsky Trieste). Odtud také pochází název plavidla. Koule byla nainstalována v Cantiere navale di Castellammare di Stabia, nedaleko Neapole. První ponoření bylo 26. srpna 1953 ve Středozemním moři blízko ostrova Capri. Tvar batyskafu byl založen na předchozích zkušenostech s batyskafem FNRS-2, navrženou také Piccardem. Po několika letech využívání ve Středozemním moři byl Trieste zakoupen americkým námořnictvem v roce 1958 za 250 000 amerických dolarů.

Aby kabina vydržela tlak 110 MPa, měla 12,7 cm tlusté stěny (mohla odolat mnohem většímu tlaku než byl zvenčí působící tlak při ponoření v Mariánském příkopu), které byly zesíleny kolem vstupních otvorů, průchodek a oken. Poskytovala prostor pouze pro dvě osoby a vážila 13 tun na souši a 7,5 tuny ve vodě. Byl zde uzavřený vzduchový okruh – kyslík byl poskytován z tlakových lahví a oxid uhličitý byl odebírán při průchodu vzduchu nádobami s natronovým vápnem. Podobný okruh se používal v dýchacích přístrojích už od 19. století a nachází se i v moderních kosmických lodích a skafandrech.

Energii poskytovaly akumulátorové baterie. Hlavní akumulátor byl umístěn vně kabiny. Byl zalit izolačním olejem těžším než voda, takže nebylo třeba jej chránit proti tlaku a voda do něj nemohla vniknout.

Pozorování okolí plavidla bylo prováděno přímo oknem. Byl to kuželovitý blok plexiskla, jediné tehdy známé látky, která by odolala působícímu tlaku. Vnější osvětlení poskytovaly žárovky z křemenného skla, které byly schopny odolat tlaku bez jakéhokoli uzpůsobení.

Po přemístění plavidla do námořní elektrotechnické laboratoře v San Diegu bylo značně upraveno a pak použito v řadě testů při hloubkových ponorech v Tichém oceánu. Loď provedla přes 60 ponorů.

5. října 1959 se Trieste zúčastnil na nákladní lodi Santa Maria projektu Nekton, což byla řada hlubokých ponorů do Mariánského příkopu.

Ponor v Mariánském příkopu[editovat | editovat zdroj]

Emblém Trieste
Batyskaf Trieste těsně před rekordním ponorem 23 ledna 1960
Don Walsh a Jacques Piccard uvnitř batyskafu Trieste

23. ledna 1960 dospěl Trieste k oceánskému dnu v Challenger Deep (nejhlubší části Mariánského příkopu). Na palubě se nacházel Jacques Piccard (syn Augusta Piccarda) a poručík Don Walsh z USN. Údaje na palubní desce ukazovaly hloubku 11 521 m, později byl tento údaj opraven na 10 916 m. Přesnější měření z roku 1995 ukázala, že oceánské dno v Challenger Deep se nachází v hloubce 10 911 m. Sestup batyskafu trval 4 hodiny a 48 minut.[1] V hloubce 9 000 metrů jedno z vnějších plexisklových oken prasklo a celá loď se otřásala.[2] Jacques Piccard a Don Walsh strávili asi dvacet minut na oceánském dně. Teplota v kabině byla pouhých 7 °C. V této hloubce neočekávaně získali znovu možnost spojit se s lodí na hladině (US Wandank II ATA-204). Pro spojení bylo použito hydrofonu.[3] Zpráva z batyskafu putovala k hladině rychlostí zvuku asi 7 sekund a dalších 7 sekund trvalo, než přišla odpověď.

Na dně pozoroval Piccard a Walsh mořské jazyky a platýze, které dokazovaly, že obratlovci mohou žít i v této hloubce. Dno tvořilo "rozsivkové bahno".

Výstup k hladině trval 3 hodiny 15 minut.

Další výzkum Mariánského příkopu[editovat | editovat zdroj]

Od 23. ledna 1960 trvalo 52 let, než se do této hloubky v Challenger Deep vrátilo plavidlo s lidskou posádkou. V roce 1995 navštívilo toto dno japonské robotické plavidlo Kaiko. Toto plavidlo, které ve své době jako jediné na světě bylo schopno tak hlubokých ponorů, se však v roce 2003 ztratilo v moři,

Třetím člověkem, který navštívil nejhlubší místo na Zemi, se stal americký režisér a amatérský oceánograf James Cameron, který Mariánský příkop navštívil 26. března 2012 v batyskafu Deepsea Challenger a dosáhl hloubky 10 898 m. Jeho cílem bylo kromě průzkumu také natočení unikátních záběrů pro jeho další dokumentární i hrané filmy. [4] [5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. To the Depths in Trieste, University of Delaware College of Marine Studies
  2. Seven Miles Down: The Story of The Bathyscaph Trieste., Rolex Deep Sea Special, Written January 2006.
  3. Navy history
  4. http://zpravy.idnes.cz/james-cameron-jako-prvni-na-svete-provedl-solovy-sestup-na-dno-marianskeho-prikopu-gel-/zahranicni.aspx?c=A120326_063920_zahranicni_skr
  5. http://www.rozhlas.cz/leonardo/technologie/_zprava/james-cameron-na-dne--1031456

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

en