Solothurn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Solothurn
Besenval stursen solothurn.jpg
Solothurn – znak
znak
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 430 m m n. m.
stát: Švýcarsko Švýcarsko
kanton: Solothurn
okres: Solothurn
Solothurn
Red pog.png
Solothurn
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 6.28 km²
počet obyvatel: 16 460 (prosinec 2012)
hustota zalidnění: 2 621 obyv. / km²
správa
starosta: Kurt Fluri
oficiální web: http://www.stadt-solothurn.ch
PSČ: 4500

Solothurn (francouzsky: Soleure, italsky: Soletta, rétorománsky: Soloturn) je město ve Švýcarsku a zároveň hlavní město kantonu Solothurn.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Osídlení v období před římskou civilizací[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší nálezy se datují až do Paleolitu. Pozůstatky mezolitického tábora byly objeveny v roce 1986 během renovace budovy Kino Elite. Z období Neolitu a doby bronzové a železné bylo nalezeno jen několik roztříštěných nevýznamných objektů.

Osídlení v období římské civilizace[editovat | editovat zdroj]

Novodový most Wengi, římský most se nacházel severně od něj.

První malá římská osada byla v Solothurnu vybudována pravděpodobně v letech 15-25 n.l. a nacházela se okolo římského vojenského tábora (Castrum). Dále byl vybudován přístav na řece aaře, most a cesta z Aventica do Augusta Raurica, nebo Vindonissa.

Solothurn byl poprvé zmíněn v roce 219 n. l. jako vico salod[uro], nebo také Salodurum. Název může poukazovat na původní přítomnost Keltů (Sal = voda, Duro = dveře), nebo může být pouze důkazem rozmanité římsko-galské kultury na severozápadě provincie římského impéria.

Strategická významnost umístění osady spočívala ve snadném přístupu z jihovýchodu na řeku Rýn.

Ve druhém až třetím století našeho letopočtu se osada rapidně rozšířila a zabrala veškerou půdu, která je dnes známa jako staré město Solothurnu, včetně části, která se rozprostírala na území dnešního předměstí na jihu od Aary.

Římský most byl pravděpodobně na místě, kde se nachází dnešní most Wengibrücke. Koryto řeky bylo 40-80 metrů severně od dnešní Aary.

Hlavní ulice osady byla posazena níž, než hlavní ulice jako ji známe dnes. Mimo běžné vlády osady byli přítomni také dva starostové a šestičlenné kolégium.

Salodurum bylo domovem jednotek XXII. legie, která měla své velitelství v německém Mainzu. Dle nalezených nápisů se zde nacházel chrám Jupiterův, chrám Apollo Augustův a oltář keltské bohyně koní Epony, která byla populární u římské armády. Pozice těchto chrámů a oltáře není známá.

Na hlavní ulici byla umývárna. Archeologicky doložená a zdokumentovaná hrnčířská oblast se nacházela na severozápadě města. V letech 1762-63 byl během demolice starého kostela na východě původní osady nalezen hřbitov s urnami a dvojice římských hrobek.

V letech 325-350 se obyvatelé neopevněné části osady přesunuly do opevněného vojenského tábora, který pokrýval pouze polovinu původní rozlohy. Obyvatele chránily 2-3 metry tlusté a 9 metrů vysoké zdi. Nové opevněné město bylo ve tvaru zvonu a je stále viditelné při pohledu na katastrální mapu. Na několika místech současného města jsou stále rozpoznatelné kusy původní římské zdi.

Jsou známy pozice brány na severu a věže v jihovýchodním rohu. Je velice pravděpodobné, že se zde nacházelo více bran a věží, ale jejich pozice není známa. Taktéž není známo skoro nic o původních budovách uvnitř opevnění.

Raný středověk[editovat | editovat zdroj]

Sv. Viktor ze Solothurnu

V raném středověku se nacházela v osadě dvě centra. Světské centrum na místě bývalého vojenského tábora a náboženské centrum na pozemcích bývalých hřbitovů za osadními zdmi. Historické i archeologické nálezy nasvědčují tomu, že obě centra byla osídlena po celé období raného středověku. Bývalá kaple Sv. Štěpána uvnitř světského centra byla postavena na základech dřívější římské budovy. Památník na hřbitově nacházející se poblíž kaple Sv. Petra byl postaven v období zániku římského impéria.

V polovině pátého století zmiňuje Sv. Eucherius z Lyonu umučení Sv. Ursuse, Sv. Viktora a kult svatých v Solothurnu. Kostel věnovaný oběti Sv. Ursuse byl poprvé zmíněn roku 870.

Středověké město[editovat | editovat zdroj]

Solothurn roku 1548

Během raného středověku byl Solothurn součástí Království Lotharingia (Lorraine). Po pádu Lotharingie se stal součástí druhého burgundského království.

1033 - Burgundské království se stalo součástí svaté říše římské a Solothurn získal částečnou nezávislost.

1038 - Panovník Konrád II. korunoval v Solothurnu svého syna Henryho III. burgundského krále. Královský dvůr se nacházel v Solothurnu při občasných příležitostech až do roku 1052, nicméně nikdy nebyla dokázána přítomnost trvalého královského paláce.

1127 - Město spravují vévodové ze Zähringenu.

1146 - Pod vedením Zähringenů jsou poprvé zmíněny solothurnské mince.

1182 - Poprvé se objevují advokáti a Zähringenští soudci.

okolo 1200 - Založena šlechtická rada

1218 - Po vymření Zähringenské linie se Solothurn stává svobodným městem pod vedením panovníka svaté říše římské.

1251 - Město zmíněno jako Saluerre. Město odmítnulo nárok kláštera Sv. Ursuse na jmenování městského starosty (Schultheiß).

1252 - Městská rada a starosta se stali nezávislými a měli svou vlastní pečeť. Poprvé se objevuje šlechtický cech majíc moc nad celým městem, známý jako consuls et cives Soloderness. Nicméně počínání cechu zapříčinilo ve čtrnáctém století omezení moci šlechty a omezení vlivu podobných cechů ve městě.

1275 - Město zmíněno jako Solotren.

1276 a 1280 - Císař Rudolf I. nahradil staré, špatně definované zákony novými a udělil městu privilegium de non Evocando, neboli právní ochranu občanů před cizími soudy.

1295 - Město se stává společně s Bernem součástí švýcarské konfederace

1344 - Město získává od Hraběte z Buchegg právo jmenovat svého vlastního starostu. Právo potvrzeno Karlem IV. roku 1360.

1348 - Město zasáhl mor. Až do roku 1348 ve městě pobývala malá židovská komunita.

okolo 1350 se nacházela ve městě rada starších (Altrat), která měla 11 členů a rada mladších (Jungrat), která měla členů 22. Dohromady společně se starostou tvořily městskou radu.

Každý z jedenácti městských cechů byl zastupován jedním členem Altratu a dvěma členy Jungratu. Těchto 33 radních společně se starostou vládlo městu a dohlíželo na právo. Členové těchto dvou rad byli voleni každý rok.

1382 - Na město zaútočili Habsburkové v rámci Bitvy u Sempachu.

1384 - Habsburkové se vzdávají všech nároků na město a jeho území.

1409 - Císař Ruprecht III. Falcký rozšířil privilegium de non Evocando na královský soud.

1459 - Vymírá poslední šlechtická rodina a místa v radě připadla bohatým farmářům, řezníkům a mlynářům.

1481 - Město získává plné členství ve švýcarské konfederaci.

1512 - Město od Papeže obdrželo právo jmenovat kanovníky a děkany.

1530 až 1792 - Sídlo francouzského velvyslance.

Budovy ve středověkém městě[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1200 stála severně od kláštera Sv. Ursuse zähringenská opevněná věž. V první polovině třináctého století bylo město situováno okolo bývalého vojenského tábora (castrum) a na východě sousedilo s průmyslovou oblastí a kostely Sv. Petra a Sv. Ursuse. Poblíž kláštera Sv. Ursuse byl vybudován klášter františkánský, který se po roce 1280 stal součástí nově vystavěné severní zdi na východě města.

Roku 1532 byla ve východní polovině města vybudována francouzská ambasáda obsahující kostel a majestátný dům. V západní polovině Solothurnu byla vybudována radnice. Prve se nacházela podél hlavní ulice, ale roku 1476 byla přestěhována na jih od františkánského kláštera.

Podél hlavní ulice vyrostlo hlavní tržiště, v polovině sedmnáctého století se přesunulo na severní břeh řeky Aary. Radnice, tržiště a hodinová věž formovaly politické a ekonomické centrum městského života.

Raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Basilejská brána
Solothurn roku 1757

Středověké volby starosty a radních vedly v patnáctém století k vytvoření dědické oligarchie.

V druhé polovině šestnáctého století byl hlas lidu skoro úplně potlačen. V druhé polovině století sedmnáctého vládla pouze malá skupina patricianů. V letech 1718-21 se podařilo městské radě znovu získat určitou moc, čímž dokázala oligarchii oslabit. Nicméně občanské právo z roku 1682 zabraňovalo bohatým přistěhovalcům stát se členy rady.

Uvedení tajných voleb roku 1764 a opatření proti kupování hlasů z roku 1774 dovolilo stále více a více nepatriciánským měšťanům připojení k radě.

Během rozmachu patricianů v sedmnáctém a osmnáctém století bylo vybudováno několik nádherných městských staveb (Reinertův dům 1682-86 a Palác Besenval 1703-06), letních rezidencí za branami města (Letní dům Vigier 1648-50, Zámek Waldegg 1682-86, Hrad Steinbrugg 1665-68 a Zámek Blumenstein), veřejných budov (Zbrojnice 1610-19, radnice se severní věží 1632-34 a archivní věží 1624-1703, nebo 1714, jezuitský kostel 1680-1689, nová ambasáda 1717-24, Nemocnice svatého ducha na předměstí 1735-1800 a nový klasicistní kostel Sv. Ursuse 1763-90). Městské zdi byly v šestnáctém století zpevněny basilejskou branou a třemi kruhovými věžemi.

Mezi lety 1667 až 1727 dle návrhů Francesca Polatty, Jacquese Le Prestrea Taradeho a Sébastiena de Vaubana bylo vybudováno opevnění s jedenácti baštami. Nové městské opevnění rozšířilo město o východní předměstí Kreuzacker. Až do osmnáctého století byli zločinci vězněni ve středověkých i raně moderních věžích. V letech 1753 až 1761 bylo za městem vybudováno nové vězení, které sloužilo svému účelu až do dvacátého století. Šibenice byly poprvé zmíněny v roce 1460 a byly situovány severovýchodně od města, poblíž Feldbrunnenu. Druhé šibenice byly na jihozápadě.

Raný novověk v Solothurnu skončil stejně jako ve zbytku Švýcarska francouzskou invazí roku 1798.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Solothurn roku 1900

V důsledku kapitulace Solothurnu ze dne 2. 3. 1798 zřídil francouzský generál Balthasar Alexis Henri Antoine von Schauenburg provizorní vládu.

V dubnu se vláda poprvé setkala, aby společně vytvořila novou ústavu. Jedenáct starých městských částí bylo přerozděleno na pět okresů: Solothurn, Biberist, Balstahl, Olten a Dornach. Obec vznesla nárok na pozemky a rozlehlé lesy okolo města. Roku 1801 bylo nároku vyhověno.

V roce 1831 odebral kantonální parlament veškerý vliv a moc všem jedenácti městským cechům. Během následujících let (1831-42) byly všechny cechy rozpuštěny. V závislosti na občanském právu z roku 1859, federální ústavy z roku 1874 a kantonální ústavy z roku 1875 bylo vytvořeno obyvatelské sdružení "Einwohnergemeinde." Sdružení bez výjimky sdružovalo všechny obyvatele města.

15. října 1817 v Solothurnu zemřel a byl následně pochován polský a americký národní hrdina Tadeusz Kościuszko.

Roku 1828 se Solothurn stal sídlem basilejského biskupa.

Od roku 1897 byla volena obecní rada, která obsahovala 30 členů a 15 zástupců. Jako hlavní výkonnou moc si rada mezi sebou volila sedm členů. Starosta a místostarosta byli voleni občany. Struktura městské rady byla v letech 1917-73 pozoruhodně stabilní. Liberálové drželi v průměru 60% křesel, sociální demokraté, stejně jako konzervativní lidovci drželi každý v průměru 20%. Roku 1970 obec povolilo hlasování také ženám. S příchodem nových stran ztratili Liberálové svou dominantní pozici. V roce 2009 bylo rozložení politických sil následující: FDP 30%, SPS 23%, CVP 23%, Zelení 17% a SVP 7%.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Solothurn měl v roce 2009 rozlohu 6,28 km², z toho 22,6 % zemědělské půdy a 2,7 % lesů. 69,6 % rozlohy tvořilo osídlení (budovy a cesty) a zbylých 5,3 % byly řeky, ledovce a hory.

Osídlení tvořily průmyslové budovy (4,1 %), obydlí (38,5%) a dopravní infrastruktura (17,5 %).

Solothurn se nachází na severozápadě Švýcarska, na březích řeky Aary a na úpatí pohoří Jura.

Obce Biberist, Derendingen, Luterbach, Bellach, Langendorf a Solothurn jsou považovány za spojené od roku 2011.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Most přes řeku Aaru a nová část Solothurnu
Pohled na staré město
Budova Rádia 32

Solothurn měl v prosinci 2012 16 460 obyvatel.

2008[editovat | editovat zdroj]

Tvořili 21,1 % obyvatelstva lidé cizí národnosti, z nichž bylo 1 775 mužů (11.1%) a 1 604 žen (10%). Růst populace v letech 1999-2010 dosáhl hodnoty 4,4 %.

Procentuální zastoupení jednotlivých pohlaví bylo následující: muži 48,1 % a ženy 51,9 %.

Narodilo se 115 dětí švýcarským rodičům a 27 dětí cizincům cizí národnosti. Zemřelo 190 lidí švýcarské národnosti a 10 lidí cizí národnosti.

2003[editovat | editovat zdroj]

Průměrná cena pronájmu garsoniéry byla 568,85 CHF (12 992 Kč), dvoupokojového bytu byla 725,13 CHF (16 561 Kč), trojpokojového bytu 904,51 CHF (20 659 Kč) a šest a více pokojového bytu 1 564,78 CHF (35 739 Kč)

2000[editovat | editovat zdroj]

Většina populace mluvila německy (85,7 %), druhým nejčastějším jazykem byla italština (3,0 %) a třetím albánština (1,7 %). Zbylých 193 obyvatel hovořilo francouzsky a 19 obyvatel rétorománsky.

24,9 % z obyvatel bylo narozeno přímo v Solothurnu. 23,4 % bylo narozeno ve stejném kantonu, 26,7 % bylo narozeno jinde ve Švýcarsku. Mimo Švýcarsko bylo narozeno 20,6 % obyvatel.

Populaci tvořilo 913 (5,9 %) dětí v rozmezí 0-6 let a 2 013 (13,0 %) dětí v rozmezí 7-19 let.

Dospělou populaci tvořilo 888 (5,7 %) lidí v rozmezí 20-24 let. 4 832 (31,2 %) lidí v rozmezí 25-44 a 3 678 (23,7 %) lidí v rozmezí 45-64 .

Důchodců v letech 65-79 bylo 2 068 (13,4 %). Nad 80 let jich bylo 1 097 (7,1 %)

6 784 nežilo ve svazku manželském. 6 403 jednotlivců bylo sezdáno. 1 144 bylo ovdovělých a 1 158 rozvedených.

Domů bylo ve městě 7 447 s průměrem 1,9 osoby na dům. 3 468 obývala pouze jedna osoba a 303 mělo 5 a více obyvatel.

1 311 domů obývala vždy jen jediná rodina, z těchto domů bylo 161 postaveno před rokem 1919, 443 v letech 1919 až 1945, 645 v letech 1945 až 1990 a 62 v letech 1990 až 2000.

Bytů bylo ve městě 8 586. Nejběžnějším typem byly byty se třemi místnostmi, kterých bylo 2 954. 728 bytů byly garsoniéry a 1 634 mělo 5 a více místností. 7 272 bylo obýváno celoročně, 794 pouze sezónně a 520 bylo prázdných.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Vlaková stanice

2010[editovat | editovat zdroj]

Podíl nezaměstnanosti činil 4,6%.

2008[editovat | editovat zdroj]

Na plný úvazek bylo zaměstnáno 13 378 obyvatel. V primárním sektoru působilo 16 lidí, z nichž 7 bylo v zemědělství a 9 v lesnictví, nebo dřevozpracujícím průmyslu. V sekundárním sektoru působilo 2 430 lidí, z nichž 1 398 pracovalo ve výrobě a 813 zaměstnávaly konstrukční práce. V terciárním sektoru působilo 10 932. 1 537 pracovalo ve velkoobchodě, maloobchodě, nebo v opravně motorových vozidel. 454 byli skladníci. 610 pracovalo v hotelu, nebo restauraci. 583 byli zpravodajové. 975 bylo ve finančnictví. 1 095 byli technici, nebo vědci. 614 bylo učitelů a 2 612 bylo ve zdravotnictví.

2000[editovat | editovat zdroj]

Za prací do města dojíždělo 13 529 pracovníků, za prací mimo město jich odjíždělo 3 598. 20,1 % pracujících využívalo na cestu do zaměstnání veřejnou dopravu a 40,3 % své vlastní auto.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 bylo v Solothurnu 5 463 obyvatel (35,3 %) členy Římskokatolické církve a 4 358 (28,1 %) patřilo k Švýcarské reformní církvi. Zbylí obyvatelé se dělí na: Ortodoxní křesťany 278 (1,79 %), Křesťanské katolíky 182 (1,18 %), náležející k jiné křesťanské církvi 248 (1,60 %), židy 27 (0,17%), islamisty 915 (5,91 %), budhisty 78, hinduisty 173 a obyvatele jiného vyznání 27.

3 139 (20,27 %) obyvatel nepatřilo k žádné církvi a 601 (3,88 %) neodpovědělo na otázku.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Kantonální škola

V Solothurnu roku 2000 cca 8 539 (53,2 %) obyvatelstva dokončilo buďto vyšší odbornou školu, nebo mělo vyšší vzdělání (univerzita nebo Fachhochschule).

Z těch, kteří dokončili terciární vzdělání (2 815 studentů) bylo 58,0 % mužů švýcarské národnosti a 28,0 % žen švýcarské národnosti. 8,1 % mužů a 5,9 % žen bylo jiné národnosti.

2 517 studentů v Solothurnu pocházelo z jiného města, nebo obce a naopak 188 obyvatel Solothurnu dojíždělo za vzděláním mimo město.

Solothurn má 2 knihovny (Zentralbibliothek Solothurn) a (Fachhochschule Nordwestschweiz).

V roce 2008 bylo v knihovnách uchováno dohromady 1 195 394 knih, nebo jiných médií.

Číslo 11[editovat | editovat zdroj]

Solothurn má speciální spojitost s číslem 11.

Solothurnský kanton byl jedenáctým připojeným ke švýcarské konfederaci. Nachází se v něm jedenáct kaplí, jedenáct fontán a stejný počet věží. Katedrála Sv. Ursuse má jedenáct oltářů a zvonů. Schody před katedrálou mají jedenáct úrovní po jedenácti schodech.

Místní pivovar se jmenuje Öufi, což znamená ve švýcarské němčině jedenáct.

Pohled na řeku Aaru z katedrály

Památky[editovat | editovat zdroj]

Historické solothurnské muzeum

Staré město bylo vybudováno v letech 1530 až 1792 ve stylu architektonické kombinace italské velkoleposti, francouzského stylu a švýcarských nápadů.

V roce 1980 byl Solothurn oceněn Wakkerovou cenou za rozvoj a uchování architektonického dědictví.

V Solothurnu se nachází 18 budov, které jsou považovány za švýcarské národní dědictví. Mezi ně patří náboženské budovy:

městské budovy:

domy:

veřejné objekty:

hrady a zámky:

Mezi památky národního dědictví se řadí také staré město Salodurum a raně moderní město s městskými zdmi.

Mezinárodní vztahy[editovat | editovat zdroj]

Sesterská města[editovat | editovat zdroj]

Významní lidé[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Solothurn na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu