Poměrný volební systém
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
- většinový systém – volby do Senátu, přidělování mandátů absolutním většinovým systémem
- poměrný systém – ostatní volby, s převáděním hlasů na mandáty:
- „volebním číslem“, minimální počet hlasů, který strana musí získat, aby získala mandát:
- Hagenbach-Bischoffova metoda, v ČR používaná mezi lety 1990-1998 pro volby do Poslanecké sněmovny
- „volebními děliteli“, žádná strana nezíská mandát dříve, než strana, která v okamžiku rozdělování má větší počet hlasů
- D'Hondtova metoda, dnes v ČR používaná, rozdělení mandátů v obecních zastupitelstvech, v zastupitelstvech krajů, mandátů do Poslanecké sněmovny, do Evropského parlamentu
- „volebním číslem“, minimální počet hlasů, který strana musí získat, aby získala mandát:
ČSÚ
Poměrný (proporční) volební systém je způsob volby zástupců do zastupitelských orgánů. Při použití tohoto systému, při volbách do zastupitelských orgánů, kandidáti či strany získávají počet mandátů či křesel v poměru, který se blíží poměru počtů hlasů získaných od voličů. Součástí systému je myšlenka volebních obvodů i s nestejnou velikostí, jimž jsou kandidáti přiřazeni, může však být i volební obvod jediný celostátní (např. Slovensko, Izrael).
Poměrný volební systém může být vybaven uzavírací klauzulí stanovující, že subjekty, které ve volbách získají menší procentní podíl hlasů než je stanoveno (např. 5 %), jsou v zastupitelském orgánu nezastoupeny.
V Česku se poměrný volební systém používá při volbách do Poslanecké sněmovny, a krajských a obecních zastupitelstev. Pro rozdělení mandátů se obvykle využívá D'Hondtova metoda, která zvýhodňuje strany s velkým ziskem hlasů. Razantní změna volebního systému do Poslanecké sněmovny byla schválena v roce 2000. Hlavními prvky bylo zvýšení počtu volebních obvodů na 35 a zavedení volebního dělitele Koudelka. Tuto změnu však následně zrušil Ústavní soud.
Obsah |
[editovat] Úplný poměrný systém [zdroj?]
Ve skutečných, úplných proporčních systémech se zástupci zvolených stran podílejí na vládě nebo jiných politických institucích právě v poměru hlasů dosažených ve volbách. Není tedy nutné tvořit koalice, jak je zvykem v neúplných poměrných systémech vyžadující většinovou účast na vládě.
Úplné, skutečné poměrné systémy jsou pravidlem např. ve Švýcarsku.
[editovat] Výhody a nevýhody
Výhodou je, že díky zastoupení více politických stran v orgánu kopíruje rozložení zájmů ve společnosti.
Nevýhodou tohoto volebního systému je fakt, že do zastupitelského orgánu se typicky dostane větší počet stran, což může vést k problémům při schvalování zákonů, při vládnutí a k politické nestabilitě. Za této situace se například může stát, že jediný poslanec nebo úzká skupina lidí, kteří tvoří jazýček na vahách, získávají mnohem větší politickou moc, než by jim příslušela v poměru k obdrženým hlasům. Tato situace však může nastat, a v českém parlamentě již nastala, bez jakékoliv souvislosti s volebním systémem (poslanec jedné strany přeběhne ke druhé).
Tato nevýhoda se projevuje pouze v systémech, které mají stejné mechanismy vládnutí jako Česká republika. Existují však systémy, které neznají ani žádnou procentuální hranici pro vstup do zastupitelstev a ve kterých například ani 15 politických stran v parlamentě není překážkou úspěšného fungování vlády. Jednotlivý poslanec totiž nemá na toto fungování žádný vliv.
[editovat] Související články
[editovat] Zdroje
- Zdeněk Koudelka: Změna volebního systému, Politologický časopis 1/2000, s. 90-95, ISSN 1211-3247
