Veřejný pořádek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Veřejný pořádek (public order, ordre public) je právní pojem, který označuje souhrn pravidel nebo zásad chování na veřejnosti, určité zásady, na kterých celá společnost trvá. Byť toto sousloví se objevovalo v našich zákonech po roce 1993 zřídka (v zákoně o přestupcích), již z přívlastku veřejný, jehož zcela disjunktním antagonismem je přívlastek soukromý, lze dovodit určitost a odlišnost právních řádů, vázaných například k majetku ve veřejném vlastnictví (ve správě obcí, krajů, a státních institucí a úřadů) a k majetku ryze soukromému, jako jsou domky nebo byty, jejichž účelem je zajišťování soukromí, právo na odpočinek, úschova movitého majetku a informací na různých nosičích, a jiné záležitosti zcela intimní sféry, kde potřeba ochrany vychází ze základních lidských práv, vyjmenovaných v Listině práv a svobod 2/1993 Sb.zákonů, v čl. 5 až 16, byť někteří významní právníci tuto zřetelnou určitost považují za neurčitou. Viz [1]

Případné rozhodování sporů z práva soukromého, kde se právní vztahy mohou řídit soukromoprávními smlouvami (například užívací práva k obydlí v domcích, která mohou být sjednána úplně odlišně i pro jiné osoby, než jsou vlastnická práva, případně podíly zapsané v katastru nemovitostí), patří do výlučné kompetence soudů civilních podle občanského soudního řádu na návrh účastníka občanskoprávního vztahu, výjimečně při ochraně nezletilých anebo ohrožení života a zdraví má právo podat návrh k tomuto soudu jiných orgán, stanovený zákonem, anebo rozhodování patří soudům trestním, podle trestního řádu a trestního zákoníku (například při podvodu, úmyslném porušování smluvních závazkú, násilných zásahů do užívacích práv k obydlí, přičemž nelze povyšovat vlastnická práva nad vztahy užívací, soukromí, založené pro uživatele původně smlouvami, pokud o změně užívacích práv nerozhodl žádný soud). Násilná změna užívacích práv k nemovitostem odporovala a odporuje dobrým mravům. Správním orgánům nepřísluší zasahovat do sporů o užívací práva k soukromým nemovitostem. Měly a mají povinnost v případě sporu hájit poklidný stav, který byl nastolen na základě smluv, až do doby rozhodnutí občanskoprávního soudu anebo trestního soudu.

Výkonné orgány státní správy anebo orgány samosprávy mohou rozhodovat o veřejném majetku v rozsahu pravomocí plynoucích pro majetek obcí anebo krajů z Ústavy čl. 101 až 104, případně u majetku státu v intencích čl. 2.3 , čl. 79 a čl. 105 Ústavy, a příslušných zákonů, v případech zákonem stanovených, způsobem v zákoně stanoveném, vztahujícími se na výjimky, připuštěné v ústavně právním rámci, v ustanoveních Listiny práv a svobod 2/1993 Sb., přičemž rozhodování věcí týkajících se základních lidských práv (čl. 5 až 16 Listiny práv a svobod), nelze, dle čl. 36 odst. 2, vyjmout z rozhodovací pravomoci soudů.

V případech, týkajících se správy veřejného majetku, případně podnikatelských provozoven, kam má právo v určitou dobu přistupovat větší počet osob, přísluší možnost postupů podle správního řádu a možnost uplatňování pokut za přestupky proti veřejnému pořádku podle přestupkového zákona, anebo při ochraně životního prostřední (vzduchu neovládaného lidmi, přístupného a potřebného pro každáho člověka, vody v přírodě, atp.), anebo při výběru daní, stanovených v zákonech (v intencích čl. 11 odst. 4 Listiny práv a svobod), přísluší pravomoc postupů podle správního řádu a přestupkového zákona, případně právo orgánů se odvolávat na lhůty stanovené v těchto zákonech.

Zcela nepřípustné jsou takové zásahy do soukromí ze strany veřejné výkonné moci, to jest orgánů Policie ČR, obecních úřadů, krajských úřadů, a jiných mimosoudních orgánů, kterými je zasahováno do práv k soukromým domkům, bytům anebo jiným obydlím soukromých osob, kde není žádný provoz podnikání pro veřejnost, kterými by si například veřejné orgány osopovaly pravomoc rozhodovat o změně užívacích práv, o tom, kdo má a nemá mít klíče od zámku dveří vedoucích k obydlí. Obecní úřady ani Policie nemá právo zavádět do soukromí, do domácností párů, veřejný pořádek podle přestupkového zákona, §47 odst 1 písm a), i když pojem, co je to "výkon pravomoci úřední osoby", ani "veřejný pořádek" není v tomto zákoně definován, i když v § 47 až 50 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jsou obsaženy skutkové podstaty přestupků proti veřejnému pořádku dosti neurčitě.

Ani soudcům Nejvyššího správního soudu nepřísluší pravomoc rozšiřovat kompetence správních úřadů a Policie ČR, mimo zákonem přípustné případy, ježto i soudy jsou vázány Ústavou, čl. 2.3 a navrch čl. 95. Dostane li se takový případ zásahu správního orgánu do tohoto soukromí ke správnímu soudu, má správní soud povinnost vyslovit nicotnost, to jeste absolutní nepříslušnost rozhodovací kompetence, exces mimo zákonné kompetence. I vykázání ze společné domácnosti náleží do rozhodovcí pravomoce soudů občanskoprávních, případně trestních, kam má Policie ČR povinnost takový případ hlásit.

Pokud jde o vzbuzení veřejného pohoršení, rušení nočního klidu, znečištění veřejného prostranství, urážky či vyhrožování jiným osobám apod.[1], tak je možné aplikovat zákon o přestupcích a pokuty, pokud tyto přestupky vznikají na veřejných prostranstvích, nebo na státním majetku, majetku přístupném veřejnosti, nikoli na majetku soukromém, nesloužícím k žádnému podnikání.

Od roku 2014 je obsažen přímo v tzv. novém občanském zákoníku (NOZ) v 588. paragrafu: "Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.". Tato formulace je dosti neurčitá, neboť, co se řpíčí dobrým mravům, je pojem, který nemá stanoveny žádné zákonné meze.

Velmi významné využití veřejného pořádku je ale v mezinárodním právu soukromém, kde obvykle platí, že pokud by mělo být ve věcech s cizím prvkem použito cizího právního řádu, nesmí tento odporovat vnitrostátním zásadám společenského a státního zřízení. Pokud by tomu tak bylo, např. v případě polygamie, díky výhradě veřejného pořádku se těmto zásadám odporující cizí právní řád neaplikuje. O rozporu s veřejným pořádkem rozhoduje soud.[1]. Nutno podotknout, že jestliže starý občanský zákoník, platný do roku 2013 (který se i nyní vztahuje na vztahy, založené smlouvami uzavřenými před rokem 2014) byl například Policii ČR a obecním úřadům nesrozumitelný, že překračovaly své pravomoce, protože zákonům nerozuměly, tak nastolením zcela nového dlouhého občanského zákoníku, užívajícím neobvyklé názvy a formulace, vypuštěním běžně užívaných pojmů, a složitými větnými souvětími byla zavedena ještě větší nesrozumitelnost, než byla dříve v občanském zákoníku a v zákoně o rodině, a v zákoně o bytech. Nepřehledným je i pro soudce. Je vpodstatě zřejmým úsilím, aby se lidé přizpůsobili uměle vytvořenému zákonu, napsanému úzkou skupinkou lidí s právnickým vzděláním se zaměřením na mezinárodně obchodně spotřební zájmy, v němž mimo jiné došlo k přečíslování původních §§, také aby se umožnil masový výběr poplatků soudům za zápisy a změny všech možných sdružení, spolků i podniků, místo aby potřeba dílčích změn tehdejšího zákona vycházela z reálných potřeb lidí v praxi, z potřeby chránit občanská práva člověka, zejména v nepodnikatelské, soukromé sféře, anebo při drobném podnikání, zejména proti síle nadnárodních korporací, aby se domovy lidí a jejich soukromí v ČR nestalo tržním zbožím obchodníků.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. Praha : C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-059-1. Heslo Veřejný pořádek. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]