Veřejný pořádek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Veřejný pořádek (public order, ordre public) je neurčitý právní pojem, který označuje souhrn pravidel nebo zásad chování na veřejnosti, určité zásady, na kterých celá společnost trvá.[1]

Veřejné právo[editovat | editovat zdroj]

Ve českém vnitrostátním právu se pojem „veřejný pořádek“ objevoval do roku 2013 převážně jen ve veřejnoprávních předpisech. Např. v § 47 a 48 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jsou obsaženy skutkové podstaty přestupků proti veřejnému pořádku. Jde kupř. o vzbuzení veřejného pohoršení, rušení nočního klidu, znečištění veřejného prostranství, urážky či vyhrožování jiným osobám apod. Vymezení veřejného pořádku ovšem nemusí vyplývat jen z právních předpisů, může být formulován i na základě mimoprávních, morálních a společenských norem, protože jejich dodržování je podle přesvědčení a zvyklostí převažující většiny lidí podmínkou klidného a spořádaného spolužití lidí na určitém místě. Jakkoli je pojem veřejného pořádku spojen s veřejným prostorem, narušen může být i tak, že např. k rušení nočního klidu dojde pronikáním hlasité hudby ze sousedního bytu.[2]

Ochrana veřejného pořádku patří v tomto ohledu mj. do samostatné působnosti obcí,[3] která ji může realizovat pomocí obecní policie[4] nebo na základě předchozí dohody i prostřednictvím Policie ČR.[5] Jde-li o narušení veřejného pořádku vyšší intenzity, reaguje na to již trestní zákoník, který mj. v ustanoveních § 352–360 obsahuje skutkové podstaty trestných činů narušujících soužití lidí (např. Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, Nebezpečné vyhrožování nebo Nebezpečné pronásledování) nebo jinak rušících veřejný pořádek (např. Výtržnictví nebo Opilství).

Soukromé právo[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2014 jej běžně používá i české soukromé právo. Odkazy na něj jsou obsaženy např. v § 1 odst. 2, § 19 odst. 2 nebo § 588 nového občanského zákoníku. Veřejný pořádek zde znamená překážku absolutní smluvní svobodě, zejména je jako výjimka z pravidla pouze relativní neúčinnosti stanoveno, že právní jednání, které narušuje veřejný pořádek, je neplatné absolutně a soud proto k této skutečnosti musí přihlédnout i bez návrhu. Veřejný pořádek, jehož původ lze vysledovat už ve francouzském zákoníku Code civil, je zde chápán jako jedna z podstatných náležitostí demokratického právního státu, leží na ni základy společenského řádu a jde tak o pravidla, na kterých je zapotřebí bezvýhradně trvat, nelze je tedy nechat jen na vůli soukromých osob. Zatímco dobré mravy mají morální základ a slouží k tomu, aby napravily zjevnou nerovnováhu mezi dvěma stranami, veřejný pořádek mezi nimi nehledá spravedlnost, ale spočívá ve společenské přijatelnosti určitého jednání.[6]

Velmi významné využití veřejného pořádku je ale v mezinárodním právu soukromém, kde obvykle platí, že pokud by mělo být ve věcech s cizím prvkem použito cizího právního řádu, nesmí tento odporovat vnitrostátním zásadám společenského a státního zřízení. Pokud by tomu tak bylo, např. v případě polygamie, díky výhradě veřejného pořádku se těmto zásadám odporující cizí právní řád neaplikuje. O rozporu s veřejným pořádkem rozhoduje soud.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. Praha : C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-059-1. Heslo Veřejný pořádek.  
  2. JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-501-5. S. 263–264.  
  3. § 10 a § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
  4. § 1 odst. 2 a § 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.
  5. § 16 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
  6. LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. Praha : C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-529-9. S. 24–25.