Masakr na Švédských šancích

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Masakr na Švédských šancích (resp. Přerovský masakr) proběhl u Horní Moštěnice na návrší Švédské šance v noci z 18. na 19. června 1945. Příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky (bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru) vedení poručíkem OBZ Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou zde zmasakrovali 265 obyvatel Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Povraždění byli hlavně Karpatští Němci a Maďaři, bylo však mezi nimi i několik Slováků. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy a děti.[1]

Obsah

Popis události [editovat]

18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagónů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit.[2]

Mnohé zdroje a indicie naznačují[zdroj?], že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.[3]

Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě.

Po „výsleších“ Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata.[4] Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní verzi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci „odůvodnil“ následovně:

„ Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?[5] “

Místní obyvatelé z obce Lověšice byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Pazúr to zdůvodnil tamnímu předsedovi MNV tím, že dostal příkaz k popravě několika příslušníků SS. Předsedovi ani obyvatelům se to nezdálo a dlouho se vzpečovali, nicméně obec nakonec lidi poskytnout musela (ovšem dostatek mužů Pazúr sehnal teprve poté, co pohrozil, že ty neochotné ke spolupráci nechá postřílet).[6][7]

Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvouapůl-leté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.[8][9]

Otřesení Lověšičtí se většinou drželi stranou, pouze pár z nich v čele s O. Zezulou žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že „jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít“ (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.[5]

Vyšetřování a soudy [editovat]

Krátce po konci masakru dorazili na místo čeští důstojníci z Přerova, které doprovázel poddůstojník NKVD.[zdroj?] Ten Pazúrova legitimoval, ale když viděl jeho doklady (OBZ), jen mu s úsměvem zasalutoval a beze slova odešel.[zdroj?] Večer 19. července sice pak dal velitel sovětské posádky v Přerově F. Popov příkaz k zatčení Karola Pazúra, nicméně ten už odjel na Slovensko a v telefonickém rozhovoru s Popovem řekl, že vše bylo v pořádku, že jde o věc československých orgánů a Popovovi do toho nic není. Zprávy o vyšetřování byly odeslány armádním a bezpečnostním složkám, ale případ se neřešil. Pazúr sám byl dokonce krátce po masakru vyznamenán a povýšen do hodnosti nadporučíka. Až v roce 1947, kdy se začalo o tomto případu psát v tisku[zdroj?], se rozjelo vyšetřování. V létě 1947 byl tedy zločin vyšetřován a doveden před soud. Jediným obžalovaným byl sám Pazúr, jehož psychologický posudek osobnosti byl shrnut větou, že Pazúr je „osoba mravně méněcenná, leč za své činy odpovědná“.[8]

Pazúr během procesu opakovaně nestydatě lhal, tvrdil že „všichni popravení byli Němci a spolupracovníci nacismu“, „byl přesvědčen, že popravuje pouze stoupence nacismu“ či „samé fašisty“, že „žádné malé děti neviděl a nejmladší popravení byli členové Hitlerjugend“ (tj. staří minimálně 14 let), že „jeho souzení je útok na Komunistickou stranu“ a že „taková byla prostě doba“. Pod tíhou důkazů musel tyto lži opustit, navíc se během soudu dostala na přetřes jeho vlastní minulost před přeběhnutím k Rudé armádě (1943), která rozhodně nebyla ukázková. Pazúrův bratr byl nejdříve maďarským špiónem a posléze dobrovolníkem u SS, sestra německou špiónkou, Pazúr sám sloužil u Hlinkovy gardy, dobrovolně se hlásil nejprve na práci v německém válečném průmyslu a později na východní frontu k boji proti bolševikům.

Tvrzení, že mezi povražděnými byli zrádci a nacističtí aktivisté, se neprokázalo. Svědkové pouze tvrdili, že před popravou se osm mužů přiznalo k příslušnosti k Hlinkově gardě, což ovšem nebyl relevantní důvod k rozsudku smrti (navíc v Hlinkově gardě sloužil i sám Pazúr[10][11]). Naopak se ukázalo, že mezi povražděnými bylo i několik antinacistů aktivně podporujících partyzány a Slovenské národní povstání a že třicet lidí bylo slovenské národnosti.[9]

Když se nakonec Pazúr odvolal k na zákonu č. 115, dočkal se zklamání, neboť Ministerstvo národní obrany i soud se shodly na tom, že nemůže být aplikován, neboť jednak jeho čin vědomě zahrnul i nevinné lidi slovenské národnosti, jednak svůj čin spáchal ve snaze zahladit svoji vlastní kolaborantskou minulost.[8]

Pazúr byl vrchním vojenským soudem v Bratislavě odsouzen na 7 let a 6 měsíců vězení. Odvolal se on i prokurátor Rašla, načež byl Pazúrovi v roce 1949 trest Nejvyšším vojenským soudem v Praze zvýšen na 20 let vězení.

Je ale možné, že by zákon 115 byl u Pazúra přece jen aplikován (o což se tehdy již mocný náměstek ministra obrany Reicin vehementně zasazoval), kdyby o případ nejevil velký zájem zahraniční tisk[zdroj?], pročež se pro Pazúrovo odsouzení a alespoň dočasné uvěznění vyjádřil ještě mocnější ministr informací Václav Kopecký, který byl velmi rozzuřen dopadem celé kauzy na pověst Československa.

Další osudy zúčastněných [editovat]

Jelikož byl Pazúr přítel řady komunistických pohlavárů[zdroj?], kteří za něj opakovaně intervenovali před i po odsouzení, byl mu trest Klementem Gottwaldem (na doporučení mj. Bedřicha Reicina) snížen na polovinu a v roce 1951 (po dvou letech věznění) byl propuštěn při amnestii. V následných letech byl vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků.[12][11] Po celou tu dobu (od svého uvěznění), působil jako agent StB.[13]

Vojenský prokurátor Anton Rašla, který se zasadil o Pazúrovo potrestání, byl později komunistickým režimem uvězněn, což řada autorů neopomine ve svých statích o masakru poznamenat.[14] Nutno ovšem poznamenat, že Rašla nebyl jen statečný mstitel bezpráví, vedl i mnohem pochybnější kauzy, než byly procesy proti válečným zločincům typu Pazúra, Tisa či Macha a v rámci politických procesů ve službách komunistického režimu má na svém kontě mimo jiné i podíl na třech justičních vraždách z procesu s křesťanskou protikomunistickou organizací Biela légia.

Smetana, který byl spoluorganizátorem masakru, byl již odsouzen ve věci jiných masových vražd, které spáchal předtím na Slovensku.[zdroj?] Od rozsudku byl však posléze na základě zákona č. 115 osvobozen a posléze uprchl ze země, patrně do Izraele.[zdroj?] Za masovou vraždu na Švédských šancích nikdy souzen nebyl.

Ani z ostatních vrahů ze Švédských šancí už nikdo soudně potrestán nebyl. Státní zastupitelství v Olomouci sice vyšetřovalo jednak Františka Vaculíka coby jediného místního obyvatele, který se vraždění účastnil, a (kupodivu) i předsedu MNV Lověšice, který pod hrozbou zastřelením dodal kopáče, nicméně případ byl v roce 1949 definitivně odložen s odvolávkou na zákon č. 115[15] (bylo běžnou praxí, že s odvolávkou na něj byla pardonována sebevětší zvěrstva vůči Němcům a zrádcům a Vaculíkovi nebylo možné dokázat vědomé vraždění nevinných Slováků).

Zcela bez trestu však ostatní vrahové nevyvázli. Pocházeli ze stejné oblasti, jako jejich oběti, a svou účast nedokázali díky humbuku okolo celého procesu utajit. Podle Pavola Molnára, jednoho z mála náhodou přeživších pasažérů vlaku, který se Pazúr rozhodl vybít, museli vrahové ze Švédských šancí čelit hlubokému opovržení ze strany svých sousedů. Někteří se odstěhovali, někteří museli čelit nežádoucím připomínkám a pohrdání až do smrti.

Masakr ve vzpomínkách [editovat]

Za komunistického režimu se o masakru mlčelo, do povědomí širší veřejnosti se začal vracet až po sametové revoluci. Velký podíl na tom měl ředitel Muzea Komenského v Přerově PhDr. František Hýbl, který věnoval soustřeďování materiálů a svědectví o masakru velkou část svého života a v roce 1995 vydal o tragédii podrobnou knižní publikaci. O události natočili dokumenty Češi, Maďaři i Slováci. Cenným zdrojem jsou i vzpomínky generála Antona Rašla, vojenského prokurátora, který vyvinul nezměrné úsilí, aby Pazúra pohnal před soud a docílil jeho odsouzení.

Největší čeští znalci, co se tohoto masakru týče, František Hýbl a Tomáš Staněk, označují shodně celou událost za naprosto výjimečnou, která se svojí bestialitou vymyká všem ostatním zvěrstvům, k jakým v moderních dějinách Moravy došlo. Zejména složení obětí: 120 žen a 74 dětí povražděných za jednu noc, nemá podle nich obdobu dokonce ani v žádném z masakrů, které na Moravě spáchali nacisté.[8][16]

Díla o masakru [editovat]

Hlavní téma

Vedlejší téma výrazného rozsahu

  • Tomáš Staněk: Perzekuce 1945, Praha 1996, str ?
  • Anton Rašla: Spomienky spoza mreží (Vidas Banská Bystrica 1998), str. 93-101
  • Tomáš Staněk: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha 2005, str. 274-279
  • Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, kapitola Tragédie podkarpatských Němců, str. 114-116

Odkazy [editovat]

Související články [editovat]

Reference [editovat]

  1. ↑ Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 114-115
  2. ↑ Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 114-116
  3. ↑ Adrian von Arburg in „Také vraždy přivítaly mír“, přepis pořadu Historie.cs z 26. prosince 2007 na ČT24
  4. ↑ Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 116
  5. ↑ a b Tomáš Staněk: „Poválečné ‚excesy‘ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 276
  6. ↑ Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 275
  7. ↑ Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 115
  8. ↑ a b c d Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 274-278
  9. ↑ a b Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 115-116
  10. ↑ Vladimír Just in Také vraždy přivítaly mír, zveřejněno na stránkách ČT 24 26. prosince 2007; „Připomněl bych Karola Pazúra, který měl obrovské máslo na hlavě: Hlinkova garda, člověk, který se rozhodně nezasloužil o osvobození republiky a který se na poslední chvíli přifařil k těmto vojskům.“
  11. ↑ a b Stručný životopis v rámci Seznamu zveřejněných agentů StB vydaných Světovým sdružením bývalých československých politických vězňů
  12. ↑ Jiří Kučera in „Také vraždy přivítaly mír“, přepis pořadu Historie.cs z 26. prosince 2007 na ČT24
  13. ↑ Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 279
  14. ↑ např. Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 116
  15. ↑ Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 277-278
  16. ↑ František Hýbl: Tragédie na švédských šancích v červnu roku 1945, Přerov 1995
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Masakr_na_Švédských_šancích&oldid=10278348“