Druhá válka v Kongu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Druhá válka v Kongu
Konflikt:
Uprchlíci na rwandsko-konžské hranici
Uprchlíci na rwandsko-konžské hranici
Trvání: srpen 1998 - duben 2003
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Demokratická republika Kongo, Afrika
Casus belli:
Výsledek: bez vítězství jedné či druhé strany
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Vlajka Demokratické republiky Kongo Demokratická republika Kongo (DRC)

podpora:

rebelské skupiny:

Rwanda Rwanda

Burundi Burundi
Uganda Uganda
rebelské skupiny:

  • Vlajka Konžského shromážděí za demokracii Konžské shromáždění za demokracii (RCD)
  • Vlajka hnutí za osvobození Konga Hnutí za osvobození Konga (MLC)
  • Vlajka UNITY UNITA
  • Tutsijské milice
Velitelé
Vlajka Demokratické republiky Kongo Laurent-Désiré Kabila (1998-2001)
Vlajka Demokratické republiky Kongo Joseph Kabila(2001-2003)
Namibia Sam Nujoma
Zimbabwe Robert Mugabe
Angola José Eduardo dos Santos
Chad Idriss Déby
Padiri (Mai-Mai),
Dunia (Mai-Mai)
Uganda Yoweri Museveni
Rwanda Paul Kagame
Burundi Pierre Buyoya
Vlajka Konga-Leopoldville Jean-Pierre Bemba (MLC)
Vlajka Konga-Leopoldville Wamba dia Wamba (RCD)
Laurent Nkunda (Tutsi)
Síla
Vlajka Demokratické republiky Kongo 56.000[1]

Angola 2.000[1]
Namibia 1.000[2] - 2000[1]
Zimbabwe 11.000[3] - 13.000[4]
Chad 2.227[5]
Interahamwe: 25 000[6]
Mai-Mai: cca 20.000 - 30.000[7]

Rwanda 22.000[6]

Uganda 10.000[8]
Vlajka Konga-Leopoldville RCD: 10.000[1]
Vlajka Konga-Leopoldville MLC: 10.000[1]

Ztráty
2.850.000 mrtvých (1998-2003)

1.000.000 mrtvých (2003-2005)
3.800.000-7.800.000 (1998-současnost)[9]

Druhá válka v Kongu probíhala v letech 19982003 v Demokratické republice Kongo (dříve nazývané Zair). Tato válka je někdy také nazývána Africká světová válka nebo také Velká africká válka. Druhá konžská válka patřila k největším a nejsložitějším v moderní africké historii, protože se do ní přímo zapojilo devět afrických států a také kolem 25 ozbrojených skupin.

Podle odhadů si válka od srpna 1998 do dubna 2004 vyžádala na 3,8 milionů obětí. Většinu tvořili civilisté a příčinou jejich úmrtí byly zejména nemoci a hladomor (často docházelo k zabavování potravin). Druhá konžská válka se tak stala nekrvavějším konfliktem od druhé světové války. Miliony lidí uprchly do sousedních zemí.

Příčina války[editovat | editovat zdroj]

Mapa Dem. Repub. Kongo

Za hlavní příčinu druhé konžské války lze považovat boj o nerostné suroviny. To byl také důvod proč se do války zapojily i země, jako Namibie a Zimbabwe, které nebyly bezprostředně ohroženy. Nerostné suroviny těžili i povstalci, kteří tak získávali finanční prostředky na další boj. Roli v konfliktu sehrály také etnické faktory. Rwandské kmeny žijí v bohatých východních provinciích Severní a Jižní Kivu a konžští Tutsiové mají výrazný vliv na vývoj situace v zemi. Podíleli se na svržení prezidenta Mobutu a byli zastoupeni i v armádě. V roce 1997 Kabila vyměnil Tutsie v řadách konžské armády za příslušníky jiných etnik a později vypověděl příslušníky rwandské armády ze země.

Průběh druhé konžské války[editovat | editovat zdroj]

V září 1997 nařídil prezident Laurent-Désiré Kabila stažení rwandských jednotek z Konga a v červenci roku 1998 vypověděl všechny příslušníky rwandské armády ze země. Díky tomuto kroku se řada Kabilových spojenců obrátila proti němu.

Rwanda a Uganda začaly podporovat povstalce, díky čemuž se anti-kabilovské koalici dařilo postupovat ke Kinshase. Oficiálním důvodem pro přítomnost rwandských a ugandských jednotek na území Konga byla obava z povstaleckých skupin, které by mohly ohrozit bezpečnost jejich zemí. Rwanda se obávala milic Interhamwe a Uganda organizace zvané NALU (National Army for the Liberation of Uganda) působících na hranicích mezi Demokratickou republikou Kongo a Ugandou. Jejich cílem bylo svrhnout Kabilu a nahradit ho nově zformovanou povstaleckou skupinou nazývanou Konžské shromáždění za demokracii – RCD (Rassemblement Conglais pour la Democratie). Kabila se proto rozhodl požádat o pomoc Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development community) a na jeho stranu se postavila Namibie, Zimbabwe a Angola. Na svou stranu získal i některé další země – Čad, Libyi a Súdán). RCD tak byla nucena se stáhnout do východní části Konga, odkud pokračovala v bojích s konžskou armádou a jejími zahraničními spojenci.

V únoru roku 1999 Uganda začala podporovat povstaleckou skupinu nazývanou Hnutí za osvobození Konga – MLC (Mouvvement pour la Liberation du Congo), v jejímž čele stál Jean Pierre Bemba. Uganda společně s MLC získala kontrolu nad severní částí Konga. Díky své jednotě se MLC stala nejsilnější povstaleckou skupinou v občanské válce. V tomto období bylo Kongo v podstatě rozděleno do tří částí. Ve všech částech probíhala intenzivní těžba nerostných surovin.

Konžský voják blízko hranic s Rwandou (2001)

V červenci 1999 bylo v Lusace v Zambii navrženo příměří. Smlouvu v srpnu podepsalo Kongo, Zimbabwe, Angola, Namibie, Uganda a Rwanda. Tuto smlouvu se však nepodařilo naplnit. Laurent Kabila si vysloužil mezinárodní kritiku za to, že blokoval vytvoření společné vojenské komise, brzdil mezikonžské dialogy a byl proti rozmístění mírových jednotek OSN v zemi. Smlouvu ale porušovaly všechny strany konfliktu, takže dohoda existovala pouze na papíře. V prosinci roku 1999 došlo ke zhoršení bezpečnostní situace v zemi a vše naznačovalo tomu, že i nepatrný incident může spustit organizované násilí proti civilistům, zejména proti etnickým Tutsijům.

16. ledna 2001 byl prezident Laurent-Désiré Kabila zavražděn členem své ochranky. Jeho nástupcem se stal jeho syn Joseph Kabila.

V říjnu roku 2001 začal v Addis Abebě mezikonžský dialog pod záštitou Ketumily Masire (někdejšího prezidenta Botswany). První setkání nepřineslo velký pokrok a bylo odloženo.

V roce 2002 došlo znovu k setkání v Jižní Africe. Tohoto setkání se účastnili představitelé vlády, povstaleckých skupin, politické opozice, občanské společnosti a hnutí Mai-mai. Rozhovory ale opět skončily bezvýsledně.

Jednání pokračovala v Jižní Africe do října 2002. Na konci roku 2002 se vojáci Angoly, Namibie a Zimbabwe stáhli z Konga. Rwanda přislíbila stáhnout své vojsko ze země výměnou za odzbrojení milic Interhamwe. Rwandští vojáci se měli stáhnout z Konga do října 2002, ale vojáci a RCD zůstali na východě Konga i nadále. Ugandští vojáci se oficiálně stáhli z Konga v květnu 2003.

Smlouva z Pretorie (Jižní Afrika) byla formálně ratifikována všemi stranami 2. dubna 2003 v Sun City v Jižní Africe a tak došlo k oficiálnímu ukončení druhé konžské války. Byla rovněž vytvořena prozatímní vláda a plán, jak dovést zemi ke svobodným demokratickým volbám.

Zahraniční aktéři ve druhé konžské válce[editovat | editovat zdroj]

Angola − Angola bojovala již v první konžské válce proti Mobutu Sésé Sekovi, protože podporoval povstalce z UNITY v Angolské občanské válce. Angola se snažila zamezit operování UNITY v jižním Kongu, protože UNITA zde prodávala diamanty vytěžené v Angole a měnila je za zbraně. Také se obávala, že bezvládí v DRC by mohlo UNITU posílit. Pomoc Angoly byla velmi významná, protože po desetiletích bojů měla jednu z největších a nejzkušenějších armád v Africe.

ZimbabweRobert Mugabe poslal Kabilovi na pomoc vojáky. Učinil tak pravděpodobně ve snaze zvýšit svoji prestiž v Africe a také ho lákaly nerostné zdroje Konga. Mugabe se tak stal největším spojencem Kabily. Kabila a Mugabe podepsali kontrakt za 200 milionů dolarů, který získaly podniky vlastněné Mugabem a jeho rodinou.

Namibie − Prezident Sam Nujoma měl v Kongu podobné zájmy jako Mugabe. Řada členů jeho rodiny byla zapojena do těžby nerostných surovin. Opoziční politici a občané Namibie byli intervencí do DRC pobouřeni.

Čad − Kabila původně s pomocí francouzské Afriky nepočítal, ale po summitu v Libreville v Gabonu Čad souhlasil s vysláním dva tisíce vojáků.

LibyeMuammar al-Gaddafi poskytl letadla přepravující vojáky z Čadu. Tento krok byl překvapující, protože Libye má s Čadem spory. Gaddáfí se tak pravděpodobně pokoušel vymanit z mezinárodní isolace.

Súdán − Nepotvrzené údaje hovoří o tom, že súdánská armáda bojovala s povstalci v provincii Orientale blízko súdánské a ugandské hranice.

Významné povstalecké skupiny[editovat | editovat zdroj]

RCD-Goma – Konžské shromáždění za demokracii (Congolese Rally for Democracy) – rwandská povstalecká skupina podporovaná Rwandou a Burundi

RCD – K – Konžské shromáždění za demokracii – Kisangani (Congolese Rally for democracy – Kisangani) – působilo zejména v provinciích Ituri, Oriental a Severní Kivu.

MLC – Hnutí za osvobození Konga (Mouvement pour la Liberation du Congo) – podporované Ugandou, v jeho čele stál Jean Pierre Bemba. Toto hnutí působilo především v provinciích Equatur a Oriental.

UPC – Unie konžských patriotů (Union of Congolese Patriots) – působí v Ituri

Mai Mai – vládou podporované povstalecké skupiny bojující proti rwandských a ugandským vojákům a proti povstaleckým skupinám, které tyto země podporovaly. Bojovali také proti přílivu imigrantů z Rwandy

Milice Interhamwe – postavily se na strany Kabily a bojovaly proti rwandské vládě, ve které dominovali Tutsijové

NALU – Národní armáda pro osvobození Ugandy (National Army for the Liberation of Uganda)

UNITA – Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (Uniao Nacional para la Indenpendencia Total de Angola)

Poválečný vývoj[editovat | editovat zdroj]

Navzdory oficiálním prohlášením o ukončení násilí v roce 2003 boje v jižním Kongu nadále pokračovaly. Rwandské hutujské milice se obávaly vrátit zpět do Rwandy, aby se nestaly terčem útoků Tutsijů. Tyto milice proto zůstaly v deštném pralese ve východním Kongu. Rwandský vpád do Demokratické republiky Kongo narušil „křehkou“ vládu a vytvořil nestabilitu.

V prosinci 2004 se střetly soupeřící skupiny, v rámci konžské státní armády, ve východní části země.

V květnu 2005 bylo zjištěno, že hutujští rebelové, usazení ve východním Kongu, jsou odpovědní za stovky hromadných poprav, znásilňování, násilí a braní konžských civilistů jako rukojmí na území Walungu a jižní provincie Kivu.

Během roku 2005 milice podporované Rwandou a Ugandou vytvářely nestabilitu v severovýchodním regionu Ituri. Rwandské milice také stále operují ve východní části země v deštných pralesích.

V roce 2005 proběhlo referendum, které vedlo k přijetí nové ústavy. Ústava zaručila nové rozdělení země na 25 provincií.

V roce 2006 se konaly svobodné prezidentské volby. Největší šance na vítězství měl Joseph Kabila a vůdce povstalců Jean Pierre Bemba. Ve volbách zvítězil Joseph Kabila. Bemba však odmítl výsledky voleb akceptovat. Naštěstí násilí bylo pouze dočasné a to těsně po skončení voleb. V prosinci 2006 byl Joseph Kabila inaugurován za účasti mnoha afrických hlav států. V tomtéž roce se také konaly volby do parlamentu, ve kterých Kabilova Lidová strana pro rekonstrukci a demokracii získala většinu v parlamentu. S pomocí OSN a Evropské unie se Kabilovi podařilo stabilizovat situaci v zemi. Nadále však pokračuje snaha o získání nerostných surovin a obohacení se.

Důsledky války[editovat | editovat zdroj]

Drancování přírodních zdrojů[editovat | editovat zdroj]

Civilisté čekající na hranicích mezi DRC a Rwandou (2001)

Během války došlo k drancování přírodních zdrojů. Těžba probíhala většinou nelegálně. Experti OSN doporučili zakázat vývoz nerostných surovin ze země, ale tato doporučení nebyla nikdy dodržována. V roce 1999 se rwandská a ugandská vojska střetla ve městě Kisangani, které je proslulé těžbou diamantů.

Znásilňování[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 2004 Amnesty International zaznamenala 40 000 případů znásilnění v předešlých šesti letech. Většina případů znásilnění se odehrála v jižním Kivu. Počet znásilněných žen však bude patrně daleko vyšší, protože velká část z nich se bojí odsouzení svého okolí, a tak znásilnění neohlásí. Znásilňování také přispělo k rozšíření HIV v DRC. Ve východním Kongu je intenzita znásilňování a dalšího sexuálního násilí popisována jako nejhorší na světě. Všechny vojenské jednotky jsou vinny, ale milice a další povstalecké skupiny mají podíl na vině největší.

Uprchlíci[editovat | editovat zdroj]

Během války bylo vyhnáno na 3,4 milionů lidí. Většina z nich pocházela z východní části země. Téměř další 2 miliony lidí uprchly do sousedních zemí: Rwandy, Burundi, Tanzanie a Ugandy.

Pygmejové[editovat | editovat zdroj]

Během války byli Pygmejové chytáni jako zvířata a zabíjeni. Někteří povstalci byli kanibalové a jedli Pygmeje, protože věřili, že tím získají magickou sílu.

Lidé stále umírají[editovat | editovat zdroj]

I když oficiálně válka skončila před několika lety, lidé v Kongu umírají i nadále. Odhadovaný počet obětí je 45 000 za měsíc; 2 700 000 lidí umřelo od začátku roku 2004. Tento počet obětí je zaviněn hlavně kvůli velmi rozšířeným nemocem a hladomoru, zprávy ukazují, že téměř polovina usmrcených osob jsou děti mladší 5 let. Tento počet mrtvých byl zaznamenán od roku 2004, kdy počala snaha obnovit národ. Úsilí jsou omezována faktory, jako je konflikt Kivu, který může být, a často je považován za pokračování druhé války v Kongu. Počet obětí násilných vojáků, radikálů, a povstalců v akci byly odhadnuty na více než 1 000 v roce 2009.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Mario von Baratta: Der Fischer Weltalmanach 2001. Zahlen, Daten, Fakten. Aktuell. Kompetent. Zuverlässig. Fischer, Frankfurt 2000, ISBN 3-596-72001-X.
  2. Scholl-Latour, S. 116
  3. Johnson, S. 94.
  4. Scholl-Latour, S. 320
  5. Johnson, S. 93
  6. a b Johnson, S. 104.
  7. First assessment of the armed groups operating in DR Congo
  8. Scholl-Latour, S. 35
  9. Coghlan B, Brennan RJ, Ngoy P, et al. (enero de 2006). "Mortality in the Democratic Republic of Congo: a nationwide survey". Lancet 367 (9504): 44–51. doi:10.1016/S0140-6736(06)67923-3. PMID 16399152.