Mikulov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o městě na jižní Moravě. Další významy jsou uvedeny v článku Mikulov (rozcestník).
Mikulov
Pohled na centrum města a zámek.

Pohled na centrum města a zámek.

znak obce Mikulovvlajka obce Mikulovznakvlajka

status: město
NUTS 5 (obec): CZ0644 584649
kraj (NUTS 3): Jihomoravský (CZ064)
okres (NUTS 4): Břeclav (CZ0644)
obec s rozšířenou působností: Mikulov
pověřená obec:
historická země: Morava
katastrální výměra: 45,34 km²
počet obyvatel: 7 416 (1. 1. 2012[1])
nadmořská výška: 242 m
PSČ: 692 01
zákl. sídelní jednotky: 17
části obce: 1
katastrální území: 1
adresa městského úřadu: Městský úřad Mikulov
Městský úřad, Náměstí 158/1
692 01 Mikulov
starosta / starostka: Rostislav Koštial
Oficiální web: http://www.mikulov.cz
Ofic. web MÚ: http://urad.mikulov.cz
E-mail: podatelna@mikulov.cz

Mikulov
Red pog.png
Mikulov
Zdroje k infoboxu a částem obce

Mikulov (německy Nikolsburg)[2] je historické město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, asi 40 km jižně od Brna, u hranice s Rakouskem. V roce 2012 zde žilo přes 7 tisíc obyvatel. Historické centrum Mikulova nese status městské památkové rezervace.[3]

Geomorfologie[editovat | editovat zdroj]

Město je malebně položeno ve členitém terénu na jižním okraji Pavlovských vrchů. Jeho panoramatu vévodí zámek, vypínající se na skále západně od náměstí. Na východě se tyčí Svatý kopeček, na severu vrch Turold. Mezi ním a zámkem ještě ční menší vápencový pahorek se zříceninou Kozí hrádek, poskytující kruhový rozhled na celé město. Západní strana se otevírá do roviny, na jihu se nedaleko od města nachází nevysoký Šibeniční vrch a pod ním rybník Šibeník. Další vodní plochou v zázemí Mikulova je zatopený lom při silnici na Velké Pavlovice.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Náměstí

Vznik Mikulova se zpravidla klade na počátek 12. století, kdy zde byla založena trhová osada, jež se v roce 1279 dočkala povýšení na městečko a v roce 1410 na město. Na místě románského a gotického hradu vznikl v 17. století zámek.[4]

Mikulov byl od konce 13. do konce 16. století v držení Lichtenštejnů, poté patřil až do 19. století Ditrichštejnům, kteří vlastnili zámek a velkostatek až do roku 1945, kdy také zámek vyhořel.

Ve zdejším zámku byly po bitvě u Slavkova dojednány (2. prosince 1805) předběžné podmínky míru mezi Francií a Rakouskem. A 61 let poté, po porážce rakouských vojsk v bitvě u Sadové, tu 26. 7. 1866 podepsali příměří mezi Rakouskem a Pruskem, tzv. Mikulovské příměří.

Od poloviny 19. století Mikulov vlivem polohy mimo hlavní železnice stagnoval a začal ztrácet vliv ve prospěch blízké a výhodněji položené Břeclavi. Po druhé světové válce bylo velkou většinou německé město vysídleno a počet obyvatel se teprve během 70. let vyrovnal meziválečné hodnotě.

Do roku 1960 byl Mikulov okresním městem, pak se v důsledku nového členění státu stal mikulovský okres součástí okresu Břeclav. Po zrušení okresních úřadů získal 1. ledna 2003 Mikulov status obce s rozšířenou působností, jejíž městský úřad převzal některé úkoly zrušeného okresního úřadu pro obce v okolí.

Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Osídlení Mikulova se od roku 1793 vyvíjelo takto:[5]

Rok Počet domů Počet obyvatel Etnikum
Němci Češi ostatní
1793 760 7440
1836 806 8421
1869 909 7173
1880 918 7642 7447 144 61
1890 1220 8210 8057 79 74
1900 1141 8092 7843 170 79
1910 1209 8043 7787 189 67
1921 1254 7699 6359 626 485
1930 1426 7790 6409 898 483
1950 1171 5337
1970 1075 6254
1991 1333 7477
2012 7374

Židovský Mikulov[editovat | editovat zdroj]

Synagoga v bývalé židovské čtvrti

Počátky mikulovské židovské obce sahají do období po roce 1421, kdy byli Židé vypovězeni rakouským vévodou Albrechtem V. z Vídně a Dolních Rakous. Část těchto běženců nalezla útočiště v Mikulově, který ležel těsně při hranicích.[6] Další příliv nastal za vlády Albrechtova syna Ladislava Pohrobka, který vyhnal Židy z moravských královských měst.

Tito ve středověku opovrhovaní vyhnanci se počali usazovat ve zdejším podhradí, kde tak posléze vznikla samostatná židovská čtvrť, jež získala v roce 1591 samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami.[6] Mikulovská židovská obec se postupně rozrůstala a získávala na významu, až se nakonec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě.[7] To byl také důvod, proč se Mikulov stal v první polovině 16. století sídlem moravských zemských rabínů, kteří zde sídlili do roku 1851. Tím se město stalo kulturním centrem moravského židovstva. Jako v pořadí druhý zemský rabín zde v letech 15531573 působil slavný tvůrce Golema rabi Jehuda Löw (15251609).

Život zdejší židovské obce poznamenalo několik velkých požárů. 10. srpna 1719 zničil rozsáhlý požár celou židovskou čtvrť. Po znovuvybudování ghetta přišla v dubnu 1737 další ohnivá pohroma.[7] V první polovině 18. století žilo v Mikulově na 600 židovských rodin a zdejší židovská obec byla nejpočetnější na Moravě (přebývalo zde téměř 10 % moravských Židů).[8] V první polovině 19. století tvořili Židé téměř polovinu obyvatel města, ale po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 začalo jejich stěhování do velkých měst, zejména do Brna a Vídně, kde měli lepší ekonomické podmínky.

Roku 1851 došlo k rozdělení funkce mikulovského rabína a moravského zemského rabína. V Mikulově pak působili tito rabíni: Solomon Quetsch (1855–1856), Mayer Feuchtwang (1861–1888), David Feuchtwang (1892–1903), Moritz Levin (1903–1918), Alfred Willmann (1919–1938).

Také v 19. století došlo k řadě požárů, ovšem katastrofální následky měl až požár v září 1924, a zejména v dubnu 1926, kdy oheň zasáhl 91 domů.[6] Tyto dva poslední požáry byly jedním z podnětů pro vznik Židovského ústředního musea pro Moravsko-Slezsko, které bylo v Mikulově otevřeno 24. května 1936 a jehož zakladatelem byl JUDr. Richard Teltscher.

Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla druhá světová válka. Z 472 židovských obyvatel města v roce 1938 se 110 podařilo uprchnout před nacisty do ciziny. 327 jich však nepřežilo holocaust.[6] K obnovení obce již nikdy nedošlo.

Dnes je památkou na kdysi rozsáhlé židovské ghetto s 317 domy, z toho více než 90 renesančními, jen barokní synagoga, která slouží jako židovské muzeum, 45 domů chráněných jako nemovitá kulturní památka[9] a rozsáhlý židovský hřbitov s několika tisíci náhrobků. Jeho nejstarší a nejcennější částí je takzvaný „rabínský vršek“ s náhrobky moravských zemských a místních rabínů a příslušníků nejbohatších mikulovských rodin.


Panoramatický pohled na Mikulov ze Svatého kopečku.
Panoramatický pohled na Mikulov ze Svatého kopečku.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

V Mikulově je zastoupen průmysl strojírenský a stavební, město však nejvíce proslavila řada jeho vinařských firem.

Vinařství[editovat | editovat zdroj]

Pěstování vinné révy přinesli na Mikulovsko již Římané, jejichž legie tábořily v místech dnešního vodního díla Nové Mlýny. Po jejich odchodu se pěstování a zpracování hroznů rozvíjelo zejména v období Velkomoravské říše, kdy vinná réva získala své pevné místo v zemědělské produkci jižní Moravy a zejména Mikulovska.[10] V období středověku se vinařství dále rozvíjelo, takže se Mikulov záhy stal díky výborným viničním polohám v bezprostřední blízkosti města i v okolních obcích významným vinařským střediskem.

Zdejší chráněné viniční trati na jižním úpatí Pálavy patří dodnes k nejteplejším místům jižní Moravy. Na jejich vápenitých půdách se výborně daří zejména Ryzlinku vlašskému, jehož keře zabírají největší plochu vinic. Z bílých odrůd se zde dále pěstují Veltlínské zelené, Rulandské bílé, Chardonnay, Müller Thurgau, Veltlínské červené rané, Sauvignon, Ryzlink rýnský, Muškát moravský, Neuburské a zahraniční odrůda Kerner. Daří se i místním nově vyšlechtěným odrůdám Palava a Aurelius. Modré odrůdy jsou v menšině, patří k nim zejména André, Frankovka a Rulandské modré. V poslední době se zde zkoušejí i francouzské odrůdy Merlot a Cabernet Sauvignon.[10]

Mikulov je vinařskou obcí v Mikulovské vinařské podoblasti (viniční tratě Pod Svatým kopečkem I, Pod Svatým kopečkem II, Valtická, Pod valtickou, Milovická, Za cihelnou, Mariánský kopec, Šibeniční vrch, Pod Mušlovem, Turold, Brněnská, Za Turoldem).

Na zámku, který vévodí městu, sídlí vinařské muzeum.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Město leží na důležitém silničním hraničním přechodu z Česka do Rakouska na trase Brno - Vídeň (silnice I/52, evropská silnice E461). Z ní se zde odpojuje silnice I/40 do Břeclavi a dále silnice II/414 do Hrušovan nad Jevišovkou a silnice II/421 směr Nové Mlýny a Velké Pavlovice. Tranzitní doprava je odvedena z centra pomocí obchvatů.

Na jihozápadě míří z Mikulova dvě zrušené a opuštěné silnice do Rakouska, směr Laa an der Thaya a Falkenstein, po přistoupení Česka do schengenského prostoru částečně obnovené jako cyklostezky.

Přes město vede regionální železniční trať Břeclav - Znojmo (č. 246), zdejší stanice se nazývá Mikulov na Moravě.

Mikulov tvoří zónu 571 v rámci IDS Jihomoravského kraje. Obsluhují ji meziměstské autobusové linky 105, 174, 540, 550, 570, 585 a vlaková linka S8 (osobní vlaky). Město mělo v letech 1996–2013 vlastní MHD (linka 581).[11] Zastavují zde také některé dálkové autobusy Brno - Vídeň.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Kulturní památky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Mikulově.
Detail Ditrichštejnské hrobky na náměstí

Přírodní památky a rezervace[editovat | editovat zdroj]

Město Mikulov se nalézá v chráněné krajinné oblasti Pálava, jejíž správa v něm sídlí. V okolí města se nachází množství přírodních památek, jako například:

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Narozené v Mikulově[editovat | editovat zdroj]

Působící v Mikulově[editovat | editovat zdroj]

Pobývající v Mikulově[editovat | editovat zdroj]

Gymnázium[editovat | editovat zdroj]

Předchůdcem dnešního státního gymnázia v Mikulově bylo piaristické gymnázium založené piaristickým řádem v roce 1631, tedy pouhých 10 let po jeho povýšení papežem na řeholní řád. Mimo jiné zde studoval a snad i krátce učil Jan Evangelista Purkyně. S vyznamenanim zde maturoval Karl Renner[12], pozdější kancléř První rakouské republiky a prezident Druhé rakouské republiky, přítel prezidenta První československé republiky Masaryka.

Škola dnes nabízí osmileté a čtyřleté studium všeobecného zaměření.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Neoficiální spolupráce:

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Počet obyvatel v obcích České republiky k 10. 7. 2014 [online]. Český statistický úřad, 31.5.2012. Dostupné online.  
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha : Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 246.  
  3. Výnos MK ČSR čj. 7.646/82-VI/1 ze dne 13.4.1982 o prohlášení historického jádra města Mikulova za památkovou rezervaci.
  4. Kolektiv. Malá československá encyklopedie. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. IV. sv. 992 s.
  5. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv. 9. 1984
  6. a b c d Nezhodová, Soňa. Židovský Mikulov. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2006. 423 s. ISBN 80-86488-28-4
  7. a b Historie Mikulova
  8. MILLER, Michael Laurence. Rabbis and Revolution : A Study in Nineteenth-Century Moravian Jewry. New York : Columbia University, 2004. S. 57.  
  9. Klenovský, Jaroslav, 2000: Židovské památky Mikulova, Mikulov.
  10. a b Kraus, Vilém; Kuttelvašer, Zdeněk; Vurm Bohumil. Encyklopedie českého a moravského vína. 1. vyd. Praha: R. B. Vurm a Z. Foffová, 1997. 223 s. ISBN 80-902363-3-2
  11. Mění se linka městské hromadné dopravy ve městě, mikulov.cz
  12. https://de.wikipedia.org/wiki/Karl_Renner

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu