Horní Bojanovice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Horní Bojanovice
Severní část Horních Bojanovic

Severní část Horních Bojanovic

znak obce Horní Bojanovicevlajka obce Horní Bojanoviceznakvlajka

status: obec
NUTS 5 (obec): CZ0644 584461
kraj (NUTS 3): Jihomoravský (CZ064)
okres (NUTS 4): Břeclav (CZ0644)
obec s rozšířenou působností: Hustopeče
pověřená obec:
historická země: Morava
katastrální výměra: 8,37 km²
počet obyvatel: 666 (13. 1. 2012)
nadmořská výška: 228 m
PSČ: 693 01
zákl. sídelní jednotky: 1
části obce: 1
katastrální území: 1
adresa obecního úřadu: Horní Bojanovice 96
69301 Hustopeče u Brna
starosta / starostka: Jiří Šlancar
Oficiální web: http://www.hornibojanovice.cz
E-mail: info@hornibojanovice.cz

Horní Bojanovice
Red pog.png
Horní Bojanovice
Horní Bojanovice, Česko
Zdroje k infoboxu a částem obce

Obec Horní Bojanovice (německy Ober Bojanowitz)[1] se nachází v okrese Břeclav, kraj Jihomoravský. Horní Bojanovice jsou starou českou zemědělskou a vinařskou obcí.Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 609 obyvatel. Leží 40 km jižně od Brna poblíž dálnice D 2 6 km od Hustopeč, v údolí jednoho z výběžků Ždánického lesa.

Úvod[editovat | editovat zdroj]

První písemná zpráva o obci Horní Bojanovice je z roku 1298, doby panování českého krále Václava II. Kolonizační ves Horní Bojanovice byla založená ve 13. století. Náležela až do roku 1356 místním vladykům. Tehdy ji koupili páni z Kunštátu, r. 1510 Pernštejnové, r. 1551 Drnovští z Drnovic. Za pobělohorských konfiskací připadla ves kardinálu Ditrichštejnovi. Ten ji roku 1626 směnil a poté se v držbě vystřídala řada rodů. Horní Bojanovice byly vždy samostatným statkem.

V obci se po staletí pěstují zejména kvalitní červená, ale i bílá vína. Najdeme zde staré vinné sklepy vyhloubené za domy ve břehu, ale i nové sklepy zvoucí k návštěvě. V obci se dosud udržují lidové zvyky, zejména krojované hody, které se konají na svátek svatého Vavřince kolem 10. srpna, a trvají dva dny. Obcí prochází Velkopavlovická vinařská cyklostezka. V Horních Bojanovicích najdeme pěkný areál odpočinku a sportu, tvořený lesoparkem a řadou sportovišť: tenisové kurty, hřiště, koupaliště.

Hlavní památkou obce je kostel sv. Vavřince (pův. P. Marie, nad severovýchodním okrajem obce) – pozdně románského půdorysu z doby po polovině 13. století. Kostel má zajímavé zařízení, například heraldický náhrobník "bojanovického souseda" Michala Waihmara(?). Na věži jsou zavěšeny dva renesanční zvony.

Nadmořská výška je 248 m n. m.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Název obce tvoří původně staroslovanské osobní jméno Bojan a koncovka -ice přiřazující se ke jménům čeledním-patronymickým. Pojmenování Bojanovice značí tedy ves lidí Bojanových. Přívlastek Horní (Superior) se poprvé objevuje (zřejmě pro odlišení od Dolních Bojanovic) roku 1464.

První písemná zmínka pochází z 9. dubna 1298, kdy český král Václav II. potvrdil nadaci jednoho lánu od brněnského měšťana Gerbota pro stavbu kostela Panny Marie. Originál listiny je dosud uložen v Archivu města Brna. Horní Bojanovice zde označuje název Woyanowicz. Ve 14. století byly Bojanovice vsí vladyckou (například 1349 je vlastnil Záviš z Bojanovic, 1356 bratři Vojslav, Jakub, Filip a Janek z Bojanovic). To ovšem nevylučovalo, aby v pozdějších letech nepatřili k jejich majitelům i nejprestižnější rody (Kunštáti, Pernštejnové či kardinál Dietrichštejn).

V archivech nalezneme některé unikátní dokumenty, týkající se obce. Jsou to především mapy, vznikající zejména s cílem inventarizovat parcely a umožnit optimalizovat výběr daní, například unikátní mapa z roku 1750, kterou vyhotovil moravský zemský kartograf Franc de Besold. Významnou měrou se na vývoji obce odrazila i skutečnost, že Horní Bojanovice patřily od svého vzniku k samostatným panským dvorcům. V 19. a 20. století představoval významný zdroj obživy Bojanovic přítomný velkostatek vlastnící rovněž lihovar. Významným pramenem pro poznání novodobých dějin obce jsou kroniky obce vedené od roku 1924.

Dějiny Horních Bojanovic jsou především dějinami vinařství. Vinařství také znamenalo hlavní důvod, proč se obec stala pro své majitele lukrativním podnikem. Rozloha vinic zde tradičně (až do první poloviny 19. století) převyšovala výměru polí. Například v polovině 18. století naměřili v obci 1249 měřic a 4, 5 achtele vinic, zatímco orné půdy pouze 873 měřic. Drtivou většinu vinic tvořily vinohrady poddanské (například vrchnost ze zmiňované výměry vlastnila jen 85 měřic). Horní Bojanovice jsou součástí velkopavlovické vinařské oblasti.

Vinařství tvořilo celá staletí nejdůležitější složku místního hospodářství. V jedenáctém až třináctém století byli nositeli rozvoje vinařství kláštery a feudálové. Novou epochu pak znamenalo zakládání měst a příchod německých kolonistů se zkušeností s pěstováním vinné révy. Čtrnácté až šestnácté století bylo zlatým věkem. Tehdy pěstování révy zdomácnělo také v mnoha poddanských vesnicích.

Začátek sedmnáctého století přinesl pohromu. Nevlídné počasí a choroby, vpády vojsk, třicetiletá válka. Mnohé vinice zanikly a nebyly už vůbec obnoveny. K stabilizaci dochází až začátkem osmnáctého století. I hornobajonovické vinařství dosahuje nového zenitu. Podle tereziánského katastru zaujímaly vinice 53% rozlohy obce.

Začátkem dvacátého století začal výměr vinic opět klesat. Vinice napadl révokaz. Většina z nich byla zničena. Od roku 1904 se začalo s vysazováním vinic na odolných amerických podložkách.

V Horních Bojanovicích se pěstovala především červená vína. Sklepy a lisovny se budovaly ve zdejším svahovitém terénu jednotlivě v rámci každé usedlosti ve svahu. Původní typické vinohradnické stavby zahrnují lisovnu, šíji a vlastní sklep. Zdejší lisovny mívaly půdy, v nichž se skladovalo vinohradnické nářadí.

Zvyky[editovat | editovat zdroj]

Život vesnické komunity se odvíjel v pravidelném rytmu střídajících se ročních období s jejich svátky, jak je přinášel liturgický kalendář. Tyto svátky obvykle mívaly svou oficiální – církevní tvář a pak tu volnější, ovlivněnou lidovými tradicemi, zvyky a kulturou. Dodnes se řada z těchto zvyků dodržuje, mnohé ovšem už jen v transformované podobě, mnohé byly zapomenuty. Nejvýznamnější jsou svatovavřinecké hody (a následující hodky), tříkrálová koleda, ostatky, vynášení smrtky, velikonoční pomlázka, filipojakubská noc a vánoční obyčeje. Podobný charakter oslav – ovšem častěji intimnější – měly i svátky rodinné. Křest, biřmování, svatba, pohřeb. Dodnes je průběh mnohých z nich ovlivněn staletými tradicemi našich předků a v obci dodržován.

Výroční zvyky[editovat | editovat zdroj]

Tříkrálové obchůzky se těšily velkému respektu. Děti chodily i do přespolních obcí a obchůzka mohla trvat i tři až čtyři dny (spalo se u příbuzných, nebo známých). Koledníci byli obdarování především koláči a penězi, Hornobojanovší koledníci jsou i hrdiny dojemné povídky bratří Mrštíků nazvané Svatí Tři králové zařazené do prvního dílu Roku na vsi, kde se Bojanovice skrývají pod názvem Havranice. Dalším významným obyčejem byly ostatky. Smažily se koblihy a podávaly se s vínem. V pondělí chodily maškarády, v úterý vyhrávala harmonika a buben. Oproti bývalým zvyklostem se nyní oslavy posouvají na sobotu, neděli, případně pondělí, kdy se pochovává basa. Smrtka se vynášela až do padesátých let. Zhotovovala se ze slámy, odívala se do starých šatů a na krku měla růženec z vaječných výdunků. Na smrtnou neděli se šlo napříč celou vesnicí na dolní konec, kde byla u potoka zapálena. Velikonoční pondělní obchůzka (šlahačka) s pomlázkou – „žílou“ začínala už ve čtyři hodiny ráno, aby byla děvčata překvapena ještě v posteli. Protože domy nebyly otevřeny tak brzy, byla každá usedlost zdolávána z humen. Výjimečné nebylo ani šlahání od děvčat, která na to měla právo v pondělí odpoledne a v úterý. O filipojakubské noci se za okna, dveře a vrata zastrkovaly větvičky černého bezu, aby dům ochránily proti čarodějnicím. Ten večer se stavějí i májky před dům starosty, učitele, před faru a stárkám.

Hody[editovat | editovat zdroj]

Hody představují v Horních Bojanovicích největší událost mezi výročními svátky. Slaví se jednou do roka kolem 10. srpna, na nějž připadá svátek Sv. Vavřince, patrona zdejšího kostela. Podle ústní tradice existovaly i hody podzimní – císařské, které se obecně zaváděly koncem 18. století.

Počátkem července – na němčičské hody – volila chasa za přítomnosti starosty a radních čtyři stárky, později se od tohoto pravidla upustilo a počet byl překračován nahoru i dolů. Původně se hody slavily tři dny: v neděli, v pondělí a v úterý. Od padesátých let se slaví jen dva dny – v sobotu a v neděli. Dříve se na ranní mši v první hodový den se stárky dostavovaly ještě s šátky na hlavách, na odpolední požehnání již ve věncích. Taneční místo – plac byl původně hliněný a upravoval se plevami a pískem. Tančila se polka, valčík a večer mazurka. Tradiční obřadní tance regionu – zavádka, skočná a verbuňk – byly počátkem dvacátého století již téměř zapomenuty. Zavádkou byla slavnostně uvedena a do tance všechna děvčata v obci, počínaje první až čtvrtou stárkou. Děvčata při ní skládala poplatek stárkům, kterým si zajišťovala bezplatný vstup ke všem muzikám v roce, proto byla tato druhá část zavádky označovaná jako "skládka". Stárkovu pravomoc a hodnost reprezentovalo fedro. S ním přicházeli stárci k máji a zahajovali hody slavností zavádkou. Fedro je brslenová hůl, na niž jsou zdola nahoru strouhány tenké hobliny a nahoře na způsob víchu svázány pentlemi. Pod vích se přivazoval se turecký šátek, lemovaný krajkami. Vstupné se na hodech v první polovině dvacátého století nevybíralo. Vše kryla sóla. Svoje sóla měli přespolní, stará vojna, mužáci, řemeslníci… K hodům ve dvacátém století hrála vždy dechovka. Stejně jako taneční projev se i hudební postupně přizpůsobil obecnému vkusu. Poslední předválečné hody trvaly jen dva dny. Za války platil zákaz zábav, který ale nebyl striktně dodržován, takže se hody a jiné zábavy pořádaly v lese pod "Štumperkama", nebo ve stodolách. V souvislosti s intenzivnějším politickým a spolkovým životem prvních tří desetiletí dvacátého století, přestaly být hody jednotícím prvkem obce a stávaly se prestižní akcí různých stran nebo spolků. Horní Bojanovice potkal v roce 1947 rozkol v hodech mezi lidovci a hasiči. Stárci obou stran chodili dům od domu a zvali na své hody. (Tyto obchůzky se od té doby provádějí dodnes.) Hody však byly úspěšné, trvaly až do pátku. Zvláště tehdejší školní mládež, na niž se vztahoval zákaz účasti na tanečních zábavách si pochvalovala, že přebíháním z jednoho konce obce na druhý byla obtížně postižitelná. Za čtrnáct dní po hodech se konají hodky a to dva dny. Byly financovány výtěžkem z hodů.

Svatba[editovat | editovat zdroj]

Nevěstu si původně ženich vybíral po dohodě s rodiči, protože měla být majetkově rovnocenná. Když námluvy dopadly dobře, šli snoubenci na faru ohlásil termín svatby. Před jejím uskutečněním se konaly trojí ohlášky. Svatba se konala vždy v domě nevěsty. Vyklidila se světnice a vypůjčily se stoly a lavice. Hosté se zvali čtrnáct dní předem. Chodili zvát ženich i nevěsta. A znovu v neděli před svatbou. V pondělí se sešla mládež a pořádala se svíca. Mládenci chodili po vsi a obcházeli svatebčany. Ráno v den svatby mládenci odvedli ženicha do domu nevěsty. Zde se podávalo víno, bábovka a koláče. Ceremoniál provázely verše a písně. Odprošovalo se a děkovalo rodičům a poté se svatební průvod odebral na svatební obřad do kostela. Oběd u ženicha býval tradiční: křenová omáčka s hovězím masem. Zahajoval ho starší družba opět verši. Večer se svatebčané odebrali do hostince, kde byla muzika, zde čekala chasa s "vynšem" a byla pohoštěna koláči a vínem. Pozdě večer si svatebčané "odskočili" do nevěstina domu na večeři (obvykle se podávala zvěřina). Po večeři se vraceli do hostince, kde se hrálo až do rána. Druhý den obešli novomanželé hosty a zvali je na hostinu, která začala jako oběd a pokračovala do večerních hodin. Podle tradice ženich a nevěsta byli oblečeni v kroji.

Kraslice[editovat | editovat zdroj]

Tradice malování kraslic je v Horních Bojanovicích věc stále živá a pro obec charakteristická. Kraslice se zdobí technikou reliéfování voskem. Základním principem je stopa vosku nanášená na bílá nebo barevná vejce tahem špendlíkové hlavičky, kolínkem slámy nebo zápalkou. Vzniká ornament z tečky a čárky, spojovaných do nejrůznějších kombinací. K základním motivům patří varianty hvězdic, karafiátů, ratolestí, či kompozice z teček.

Podobné kraslice jsou známy jen na Hustopečsku (Boleradice, Velké Pavlovice a Horní Bojanovice), Kloboucku a okolí Ždánic. Analogie najdeme ještě v Jižní Čechách a na východním Slovensku. Spektrum barev, jimiž se zdejší kraslice zdobí, nezná mezí. Převažující barvou je ovšem bílá.

Příroda[editovat | editovat zdroj]

Obec se horopisně se nachází v jižních výběžcích Ždánického lesa, v jeho části, zvané Boleradická vrchovina. Typickými horninami jsou třetihorní usazeniny, zejména slídnaté pískovce. Podnebí je mírné, teplé, i když oproti jižnějším částem Břeclavska jsou srážkové úhrny vyšší. Geobotanicky najdeme na území katastru dubohabrové háje, údolní luhy a olšiny, šípákové doubravy i skalní lesostepi. Typický je i výskyt zavlečeného akátu. Z rostlin se vyskytují běžné typicky teplomilné, ale i vzácné druhy Na katastru obce leží část přírodní rezervace v návrhu Přední kout o celkové rozloze 692.83 ha. Jedná se o nadregionální biocentrum reprezentativního typu, obsahující teplomilné doubravní, mezofilní hájové a subxerofilní ladní ekosystémy

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější památkou je kostel sv. Vavřince. Prošel několika stavebními úpravami. Stavba má původní gotické jádro a nynější podoba chrámu pochází z konce 16. století. Ve čtyřicátých letech se objevily názory, že možná původně kostel byl opevněn, tak, jako kostel v sousedním Kurdějově, nebo blízké Nosislavi. Skutečný poklad skrývá kostel ve zvonici. Jsou to renesanční zvony, památka, jakých je u nás jen málo. Zvon svatý Vavřinec pochází z roku 1562 a je vysoký 105 cm. Druhý, ještě starší zvon pochází z roku 1504, na plášti je zdoben reliéfem Panny Marie s Ježíškem a vysoký je 85 cm. Vzácnou památkou – kterou však nyní v kostele nenajdete – je gotická hornobojanovická Madona. Ve stěně pod kůrem najdeme vsazený renesanční náhrobek měšťana pana Michala Wahilaba(?) z Vizovic z roku 1603. Další památky představují drobné sakrální stavby. Mezi nejdůležitější patří kaple sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie a kaple sv. Floriána. Obě pochází z poloviny 18. století.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

František S. Satora, učitel T. G. Masaryka a pokrokový kněz, který několik let svého života prožil v Horních Bojanovicích, kam za ním jezdil i Masaryk

Další osobností obce je osobitý malíř Jižní Moravy Antonín Vojtek, který se narodil 10.ledna 1934 v Horních Bojanovicích. Dnes žije a pracuje v Břeclavi.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HOSÁK, Ladislav; ŠRÁMEK, Rudolf. Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L. Praha : Academia, 1970. 576 s. S. 90.  

Další fotografie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Římskokatolická farnost Horní Bojanovice

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Horní Bojanovice ve Wikimedia Commons