František z Ditrichštejna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeho Eminence
František z Ditrichštejna
Církev římskokatolická
Diecéze Olomouc
Zvolen 26. května 1599
Titulární kostel San Silvestro in Capite (1599-1623)
Santa Maria in Trastevere (1623-1636)
Heslo Inopem me copia facit
Znak COA cardinal AT Dietrichstein Franz Seraph.png
Svěcení
Kněžské svěcení 1597
Biskupské svěcení 8. září 1599
Kardinálská kreace 3. března 1599
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • úřad 1 (rok–rok)
  • úřad 2 (rok–rok)
Zúčastnil se
  • významné události 1
  • významné události 2
Osobní údaje
Datum narození 22. srpna 1570
Místo narození Madrid
Španělsko
Datum úmrtí 19. září 1636 (ve věku 66 let)
Místo úmrtí Brno
Pochován Katedrála svatého Václava, Olomouc

Kníže František kardinál z Ditrichštejna (německy Franz Seraph von Dietrichstein) (22. srpna 1570 Madrid19. září 1636 Brno) byl biskupem olomouckým (15991636) a jedním z nejvýznamnějších politiků na Moravě v 17. století. Pro své suverénní postavení byl nazýván králem z Kroměříže nebo také králem moravským.[zdroj?] Byl architektem rekatolizace Moravy a hlavním rádcem čtyř habsburských panovníků – Rudolfa II., Matyáše, Ferdinanda II. a Ferdinanda III. Vedl závěrečnou redakci Obnoveného zřízení zemského. Jako správce světských statků se vyznačoval laskavým zacházením s poddanými a stavěl se proti zvyšování robotních závazků.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Madridu jako poslední dítě/třetí syn ze sedmi potomků Adama z Ditrichštejna (1527–1590), nejvýznamnějšího diplomata rakouských Habsburků druhé poloviny 16. století a vychovatele synů císaře Maxmiliána II. Habsburského Rudolfa a Arnošta, a Markéty z Cardona, dcery katalánského rodu spřízněného se španělskými Habsburky.

V roce 1575 se přestěhoval s rodinou na Moravu, kde císař věnoval jeho otci bohaté panství Mikulov. Jelikož jej otec jako nejmladšího syna předurčil pro kněžskou dráhu, zahájil v roce 1582 studia nejdříve u jezuitů v Praze a později (15881591) v Římě na římské koleji (Collegio Romano). Zde si jej velmi oblíbil kardinál Ippolito Aldobrandini (pozdější papež Klement VIII.) a velký vliv na něj měl i svatý Filip Neri a jeho skupina.

V roce 1590 zemřel jeho otec, následující léta strávil František z Ditrichštejna v Římě, kde jej papež Klement VIII. jmenoval svým komořím a posléze povýšil na jednoho z nejbližších spolupracovníků. Pouze občas svůj pobyt zde přerušil a zajel na Moravu, pokud to vyžadovala správa rodinných statků a mnoha církevních obročí. 4. října 1597 slavil svou primici. Někdy krátce před tím byl vysvěcen na kněze a 3. března 1599 jej papež jmenoval kardinálem. 28. května 1599 jej olomoucká kapitula na návrh papeže zvolila biskupem olomouckým. 21. června 1599 byl jmenován papežským legátema latere“. Nato jej papež Klement VIII. potvrdil jako biskupa olomouckého a 8. září 1599 vysvětil na biskupa. Hned nato se František kardinál z Ditrichštejna vydal z Říma ujmout se svého úřadu.

Doba předbělohorská 1599–1618[editovat | editovat zdroj]

znak Františka z Ditrichštejna v Olomouci, ve dvoře v ulici Wurmova č. 6.

Kardinál dorazil do Kroměříže (letní sídlo olomouckých biskupů a centrum správy biskupského majetku) koncem října 1599 a převzal správu rozvrácené a zadlužené diecéze. Jen splácení starých dluhů v následujících letech pohltilo více než třetinu veškerých Ditrichštejnových příjmů (biskupských i rodových). Aby mohl finančně ustát tuto situaci, rozpustil svůj knížecí dvůr a spokojil se s velmi omezeným sborem biskupského služebnictva a úřednictva. V dalších letech stabilizoval finanční situaci diecéze, znovu se chopil biskupských privilegií a zahájil rekatolizační snahy. Neobešlo se to bez střetů s panstvem (převážně protestanté vedeni Karlem starším ze Žerotína mu odpírali rozličná biskupská privilegia a stavěli se proti rekatolizaci), jeho many (rádi by omezili jeho pravomoce nad sebou, úplně se odtrhli či rozšířili robotnické povinnosti poddaných) a protestanty (drtivá většina obyvatel, odpírala rekatolizačním snahám a žádala obsazení i katolických farností protestantskými pastory). Biskup se mohl na druhou stranu opřít o tzv. římsko-španělskou katolickou stranu, v níž hráli významnou roli mladí katoličtí šlechtici vychovaní ve Španělsku a Itálii pod vlivem katolických řádů, zejména jezuitů. Kromě samotného kardinála byly jejími nejvýznamnějšími členy jeho starší bratr Zikmund z Ditrichštejna (od roku 1598 zemský podkomoří), Ladislav Berka (nejvyšší zemský komoří) a Joáchym Haugvic z Biskupic (zemský hejtman).

V roce 1604 byl kardinál Ditrichštejn jmenován kardinálem - protektorem českých zemí a dědičných císařských zemí.

V roce 1607 jej císař Rudolf II. jmenoval nejvyšším hofmistrem a prezidentem tajné císařské rady.

Ditrichštejn stál také u zrodu obnovy mincování olomouckých biskupů. 5. ledna 1608 obdržel od císaře Rudolfa II. mincovní privilegium, kterým započala novodobá mincovní činnost olomouckých biskupů. První ražby byly zřejmě dvou- a tříkrejcary, které byly raženy nejpozději od října 1609.[1]

V roce 1608 provedla protestantská šlechta vedená Karlem starším ze Žerotína převrat, obsadila klíčová místa státní správy svými lidmi a postavila se na stranu Rudolfova bratra Matyáše. Zároveň prohlásila Františka z Ditrichštejna nepřítelem země. Nicméně hlavním zprostředkovatelem ve sporu obou habsburských bratrů se nakonec stal právě Ditrichštejn. Nadále požíval důvěry císaře Rudolfa II. jako jeho hlavní rádce. Zároveň se stal přítelem i rádcem Matyáše, a získal od něj potvrzení všech svých úřadů. Matyáš tak dal moravským stavům najevo, že Ditrichštejn je nedotknutelný. Stavové nakonec těžko stravitelné sousto překousli (nic jiného jim ostatně nezbývalo) a s Ditrichštejnem se smířili. Karel starší ze Žerotína zašel ještě dále a s kardinálem se spřátelil. V následujících letech oba drželi Moravu pokud možno stranou od aktivit českých stavů a činili ji nezávislou na Čechách.

V roce 1611 domluvil kardinál odstoupení Rudolfa II. a korunoval Matyáše za českého krále. Roku 1612 jej korunoval znovu – tentokráte jako císaře římského. Týž rok se Ditrichštejn přestěhoval i se svým knížecím sborem do Mikulova, aby byl blíže císaři sídlícímu ve Vídni. V letech 16111618 se věnoval zvelebení svých panství a hospodářsky upevnil své pozice. Přestavěl mikulovský hrad a zbudoval biskupskou rezidenci v Brně. Nákladné stavby značně zatížily jeho rozpočet. Zdařilými finančními spekulacemi však dokázal své závazky vyrovnávat. Přesto však měl hotovosti stálý nedostatek.

V roce 1615 odstoupil Karel starší ze Žerotína z úřadu zemského hejtmana. Nástupcem se stal katolík Ladislav z Lobkovic. Úřad nejvyššího zemského sudího obsadil další katolík Lev Burián Berka a kardinál Ditrichštejn se stal direktorem zemských peněz. Katolická strana opět ovládla nejvyšší úřady předbělohorské Moravy.

V dubnu 1617 požádal kardinál Ditrichštejn o uvolnění z biskupského úřadu, papež Pavel V. žádosti nevyhověl. V červnu Ditrichštejn korunoval Ferdinanda Štýrského (bratrance Matyáše) (budoucím) králem českým a posléze koncem roku i císařem německým. V září kardinál pronajal veškeré biskupské komorní statky na 6 let dopředu (vcelku za malou částku) – čímž se jednak zbavil nutnosti na ně dohlížet, jednak získal nemalý obnos. Koneckonců nadcházející časy hospodaření moc nepřály.

23. května 1618 propuklo v Čechách Stavovské povstání. Krátce poté, v srpnu roku 1618, obsadili katolíci poslední klíčový post na Moravě. Kardinál Ditrichštejn byl jmenován polním generálem všech vojsk Moravy.

Spory s panstvem[editovat | editovat zdroj]

Spory s panstvem vedl kardinál zejména o biskupská privilegia. Odehrávaly se obvykle před zemským soudem. První pokus prosadit většinu svých privilegií učinil František z Ditrichštejna krátce po svém příjezdu. Utrpěl však ponižující porážku; soud musel opustit ponížen a zesměšněn. Karel starší ze Žerotína mu pak poslal posměšný dopis, ve kterém ho vyzval, aby se (chce-li ještě někdy nějaké své nároky vznášet před zemským soudem) nejdříve naučil pořádně česky a přinejmenším povšechně nastudoval základy psaného i zvykového práva moravského. Žerotínovo vítězství však mělo velmi krátké trvání. Kardinál se z porážky poučil a všechny následné významné soudní spory už probíhaly velmi monotónně.

Nejdříve Ditrichštejnové sestavili žalobu na Karla staršího ze Žerotína pro velezradu. Podezírali ho ze spolčení s Francií (Žerotín ve Francii v roce 1591 bojoval na straně hugenotů). Žalobu přednesl Zikmund z Ditrichštejna a následný soudní spor zaměstnal předáka protestantských šlechticů natolik, že po několik let vůbec neměl čas zabývat se biskupskými privilegii. Kardinál pak začal před soud předstupovat vždy ve věci jednoho privilegia. Pečlivě připraven po právní stránce i diplomaticky, zastupován vynikajícím právníkem a řečníkem Danielem Šponarem z Blinsdorfu a s veškerou podporou dostupných autorit, prosadil postupně všechna významná práva a privilegia, o která vedl se šlechtou spor. Nejednotná zemská šlechta bez vůdčí osobnosti odpovídající kardinálovu rozhledu a intelektu, nemohla s Ditrichštejnem úspěšně soupeřit. Zemský soud rozhodl, že olomouckému biskupovi automaticky náleží knížecí titul, právo razit vlastní mince, stavět za povinného přispění manů vlastní nezávislé vojsko (fungovalo od roku 1605 jednak při obraně biskupských lén a celé Moravy, jednak podnikalo vpády do Uherska), pečetit za své many. Všechny snahy největších biskupových manů radikálně oslabit nebo zcela zpřetrhat svazky se svým lenním pánem byly v důsledku prohraných soudních pří odsouzeny k nezdaru.

Spory s many a robota[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s vývojem sporů, které vedl s vysokou šlechtou, biskup postupně zkrotil touhu svých nejmocnějších manů po samostatnosti. Nakonec se většina pří a jednání biskupského manského soudu omezovala na spory poddaných a manů o míru robotních dávek (země vstupovala do éry tzv. druhého nevolnictví). V těchto sporech stál biskup pravidelně na straně poddaných a jeho rozsudky vždy směřovaly ke snižování robotních dávek. Ačkoliv byly jeho pravomoci v tomto ohledu omezeny, jeho konzistentní postoj a neustálý tlak na many vedl k tomu, že jeho leníci se ke svým poddaným chovali v porovnání s běžnou moravskou šlechtou určitě lépe. Nikoliv však na té úrovni, na jaké zacházel biskup se svými přímými robotníky. Obecné povědomí o biskupově náhledu na robotu vedlo k tomu, že se na něj obracely disputace poddaných moravského panstva. Nad panstvem biskup pravomoc neměl, nicméně i tak se snažil; velkou část jeho pozůstalosti tvořily kázání a dopisy, ve kterých se dovolával křesťanské lásky k bližnímu a šlechtice žádal, aby principy křesťanské lásky uplatňovali vůči svým poddaným.

Předbělohorská rekatolizace[editovat | editovat zdroj]

František kardinál z Ditrichštejna v souladu s dobovým smýšlením odmítal svobodu vyznání. Přednost však dával rekatolizaci nenásilné. Za základní předpoklad úspěšné obnovy katolického vyznání považoval dostatečný počet kněží a jejich kvalitní vzdělání. Důraz kladl též na osobní příklad kněží. Zreformoval staré kněžské konventy a založil nové. Zahájil též rozšiřování sítě klášterů. V roce 1606 založil františkánský klášter v Kroměříži a do Brna uvedl kapucíny. V roce 1611 kapucíny usadil také v Mikulově. Roku 1616 založil ženský františkánský klášter v Brně a 1617 kapucínský ve Vyškově. Velmi dbal na morální kvality kněží a řeholníků a tvrdě trestal přestupky. Vrchol diplomatického umění předvedl, když získal od protestantského panstva nejen souhlas s příchodem jezuitů, ale i nemalý finanční příspěvek na zbudování jejich koleje v Brně.

Kardinál Ditrichštejn osobně kázal v kostelech a navzdory kostrbaté češtině byl kazatelem úspěšným. Na rozdíl od jiných církevních hodnostářů té doby nedělal mezi lidmi rozdílu. Zpovídal a podával eucharistii každému, kdo přišel. Často osobně rozdával jídlo chudině. O svátcích bos vodil procesí. Jeho osobní příklad a starost o kvalitní duchovenstvo se odrazily v četných konverzích. Pro obnovu katolické víry neváhal užít i dalších prostředků. Přiměl většinu měst, aby na vyšší místa ve své správě dosazovala pouze katolíky. V letech 16021607 se v Opavě rozhořel spor o tamní katolickou faru už dlouho obsazenou protestantským pastorem. Nově jmenovaný katolický duchovní byl měšťany odmítnut a na faru se násilnou cestou vrátil pastor. Biskup odpověděl obdobně a k prosazení své vůle použil vojenskou asistenci.

Stavovské povstání 1618–1620[editovat | editovat zdroj]

V Praze vzplanulo České stavovské povstání. Povstalci se obrátili na Moravu se žádostí o podporu. Moravský zemský sněm žárlivě střežící nezávislost na Čechách pochyboval o životaschopnosti povstání. Pro Františka kardinála z Ditrichštejna a umírněného protestanta Karla staršího ze Žerotína nebylo těžké přesvědčit sněm, aby žádost českých stavů odmítl.

V březnu 1619 zemřel císař Matyáš a kardinál byl povolán do Vídně jako klíčový poradce nového císaře Ferdinanda II. V dubnu vpadlo na Moravu české stavovské vojsko a většina Moravy se přidala na jeho stranu. Hejtman Ladislav z Lobkovic byl sesazen a nahrazen třicetičlennou radou plně oddanou věci českých stavů. Ze tří pluků moravské zemské hotovosti se jeden vzbouřil a přidal k povstání. Polovina druhého pod velením Albrechta z Valdštejna) se rozprchla. Valdštejn sám prchl do Vídně i s plukovní pokladnou.

3. května stavovští ozbrojenci pod velením Ladislava Velena ze Žerotína obsadili brněnskou biskupskou rezidenci, kde se právě zdržoval Ditrichštejn. Kardinála potupili a internovali. 6. června byla internace zrušena za slib, že kardinál neopustí Brno. Kardinál Ditrichštejn však okamžitě uprchl do Mikulova a odtud do Vídně. Podařilo se mu ještě přesvědčit Ferdinanda II., aby neposílal na Moravu vojsko. Doufal, že se věci urovnají jednáním.

Zahájil diplomatická jednání s moravskými stavy, ale nebyl úspěšný. Jeho snaha se obrátila proti němu. Moravští stavové společným usnesením označili Františka z Ditrichštejna za zrádce. Zkonfiskovali veškerý jeho majetek a propustili jeho many. Kardinál protestoval a marně varoval moravské stavy před následky tohoto neuváženého činu. Jakákoliv další možnost dohody byla definitivně pohřbena, když moravské stavy v únoru 1620 přijaly Fridricha Falckého za svého panovníka a věnovali mu Mikulov a biskupské panství v Kroměříži. Ferdinand II. reagoval zcela logicky a na Moravu vyslal vojsko. V polovině roku 1620 císařští drtivě zvítězili a Moravu vyplenili.

František z Ditrichštejna po bitvě na Bílé hoře pronesl slavnostní kázání. Navrhl, aby na místě bitvy byl postaven kostelík na počest Panny Marie Vítězné a zároveň se přimlouval za nižší tresty pro rebely. 20. prosince spolu s Karlem starším ze Žerotína vedl moravské poselstvo, aby vyprosili milost pro moravské povstalce. Své vlastní odbojné many (tj. ty, kteří přijali za své protiprávní rozhodnutí moravského sněmu a zrušili manské závazky – asi dvě třetiny všech) potrestal rozsáhlými pokutami a polovině z nich zkonfiskoval buďto veškerý majetek, nebo jeho podstatnou část. Dosavadní zkušenosti vedly kardinála k rozhodnutí na odpovědná místa svých úřadů dosazovat osoby spíše neurozeného původu.

Doba pobělohorská 1621–1636[editovat | editovat zdroj]

Avers medaile kardinála Dietrichštejna
Revers medaile kardinála Dietrichštejna

V lednu 1621 byl kardinál jmenován gubernátorem a nejvyšším císařským komisařem na Moravě. Konfiskované statky mu byly vráceny. V letech 16221624 postupně koupil z konfiskovaných statků na Moravě panství Dolní Kounice, Horní Bojanovice, Lipník nad Bečvou, Hranice, Babice u Brna, Nový Ořechov, Nové Město na Moravě a Hrubé Podolí. Stal se z něj tak nejbohatší feudální vlastník na Moravě. K získaným majetkům připojil ještě v Čechách panství Polná a v Dolních Rakousích Steinbrunn. Z konfiskovaných i koupených knihoven vytvořil v Mikulově jednu z největších a nejvýznamnějších knihoven střední Evropy. Podle pozdějších odhadů čítala kolem 10 000 svazků. V roce 1645 jí však švédští vojáci z Mikulova odvezli a dnes jsou její pozůstatky roztroušeny po celé Evropě (včetně např. Vatikánské knihovny v Římě).[2]

V roce 1621 byl Ditrichštejn obviněn, že si ve svém domě vydržuje mladou pětadvacetiletou vdovu. Autorem stížnosti byl nuncius Carlo Carafa. Věrohodnost Carafovy relace poněkud snižuje averze, kterou k Ditrichštejnovi v té době choval.[3] Ještě během roku 1621 došlo mezi Carafou a Ditrichštejnem ke smíření a oba společně spolupracovali při provádění rekatolizace Moravy.[4]

V květnu 1621 nechal Ditrichštejn pozatýkat přední představitele odboje. Císaři dodal 200 jmen hlavních provinilců a zároveň připojil další prosbu o shovívavost. V této době vládl na Moravě bez účasti stavů jako naprostý suverén. Starosti mu dělalo drancování země převážně ze strany císařské soldatesky. Prosil Ferdinanda II., aby velení nad vojsky přesunul buď na Albrechta z Valdštejna nebo na Tomassiho Caraccioliniho. Císař velením pověřil Maxmiliána z Valdštejna. V roce 1622 dal císař na Ditrichštejnovy rady a omilostnil tzv. generálním pardonem většinu rebelů (s výjimkou těch, kteří uprchli za hranice). Kardinál se vrátil k započatému dílu rekatolizace. Formou dekretů započal tlak na novokřtěnce. Polovina z nich raději odešla za hranice. Ditrichštejn povolal zpět jezuity a v některých případech neváhal použít k prosazení úředních a rekatolizačních dekretů vojsko (Jihlava 1622).

Jan Amos Komenský, nejznámější osobnost, jež v důsledku kardinálových dekretů opustila Moravu

30. listopadu 1624 uzavřel všechny nekatolické kostely a nekatolické duchovní vypověděl za hranice. 25. května 1625 dal nekatolickému obyvatelstvu na vybranou: obrácení nebo vystěhování. V případě vystěhování propadla 1/4 majetku císařské komoře. V emigrační vlně takto vyvolané odešli zejména příslušníci jednoty bratrské (včetně jejího posledního biskupa Jana Amose Komenského, který odešel roku 1628). Kardinál pokračoval v rekatolizačním úsilí zakládáním a obnovou klášterů. Opět se osobně vrátil na kazatelnu, a také důsledně vizitoval duchovní správce. V letech 16251627 vedl společně s pražským arcibiskupem Arnoštem z Harrachu redakci Obnoveného zřízení zemského. V roce 1627 byl jmenován guvernérem Vídně, Dolních Rakous a přilehlých končin. 27. listopadu téhož roku korunoval Ferdinanda III. českým králem.

V roce 1628 František z Ditrichštejna zrovnoprávnil před svým manským soudem češtinu s němčinou. Nechal popravit Václava Bítovského z Bítova pro účast na umučení Jana Sarkandra a pro velezradu. 9. března vydal patent adresovaný šlechtě: do půl roku přestoupit na víru, nebo opustit zemi. Lhůta byla z vůle kardinálovy dvakrát prodloužena, takže trvala ve skutečnosti 2,5 roku. Jelikož odcházející nekatolickou šlechtu nahradili zejména německy mluvící šlechtici, došlo k rozsáhlému poněmčení vyšších vrstev. 17. prosince 1628 vydal František kardinál z Ditrichštejna patent proti posledním novokřtěncům, kteří se ještě na Moravě skrývali. V roce 1629 císař odmítl další prodloužení lhůt rekatolizačních patentů proti šlechtě. V roce 1631 byla už Morava vcelku rekatolizována (alespoň formálně). Výjimky se vzácně vyskytly na protekčních panstvích. V roce 1631 uvedl kardinál na Moravu piaristy a založil pro ně nové kláštery (1631 Mikulov – první piaristická kolej mimo Itálii, 1633 Strážnice, 1634 Lipník nad Bečvou). Stalo se tak v době, kdy začala sílit kardinálova averze vůči jezuitům. V Mikulově nechal zřídit tiskárnu. Mikulov se stal kulturním a vzdělávacím centrem celé Moravy.

V roce 1632 se objevilo nové válečné nebezpečí. Kardinál znovu rozpustil svůj knížecí dvůr, aby ušetřené prostředky věnoval na vybudování armády. 20. srpna si kardinál postěžoval císaři, že Valdštejnovy požadavky jsou nehorázné a on jim nemůže vyhovět. Počátkem listopadu odmítl poslat císaři požadované zásoby obilí, neboť tolik jich na Moravě ani nebylo a to, co zbylo, zabral Valdštejn. V roce 1633 se stále obtížněji sháněly prostředky na vydržování vojska. Zemi zasáhl mor. O rok později si kardinál stěžoval na počínání Valdštejnových jednotek a upozornil císaře, že už opravdu není kde brát. Zároveň připomněl, že Morava poskytla na vydržování císařských vojsk více prostředků, než všechny ostatní císařské země dohromady. V tomto roce též vytvořil ze všech svých statků nedělitelné dědičné panství, tzv. rodový primogeniturní fideikomis. Ve zprávě do Říma shrnul výsledky rekatolizace na Moravě. Podle jeho zprávy z původních 150 000 rodin na Moravě jich 110 000 buďto vždy bylo nebo se během rekatolizace stalo katolíky a 40 000 rodin Moravu opustilo. Rok 1633 byl významný též v tom, že Ditrichštejn získal od papeže povolení nechat přeložit do češtiny Bibli (překlad pořídil kapucín František Polonus[zdroj?]).

V roce 1634 byl Ditrichštejn jmenován protektorem Germanie. Stále se potýkal s finančními problémy, těžkostmi, které působila císařská vojska a následky morových epidemiemií.

Znak kardinála Dietrichsteina v jeho titulárním kostele San Silvestro in Capite, okolo r. 1600.

V roce 1636 se císař s kardinálem radil před sjezdem kurfiřtů a žádal po něm další zásoby a financování vojsk. Ditrichštejn byl už zoufalý. Neznal způsob, jak přemrštěné císařské požadavky splnit. Roztrpčilo ho, že mu císař nevěřil. V dopise papeži Urbanu VIII. si postěžoval na svůj vysoký věk, únavu a nemoci stáří. Také na císařův nevděk. (23. srpna 1636 císař ustoupil tlaku říšské šlechty a nařídil Ditrichštejnovi rezignovat na úřad protektora Germánie) 19. září 1636 František kardinál z Ditrichštejnu nečekaně zemřel ve své brněnské rezidenci. Pohřben byl dle svého přání bez zvláštních ceremonií v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci. V josefinské době byly jeho tělesné pozůstatky uloženy do společného hrobu na tehdejším veřejném olomouckém hřbitově. Na místě někdejšího hřbitova nyní stojí část olomouckého vlakového nádraží.

Další[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Štěpán, Jan: K počátkům mincovní činnosti olomouckého biskupa Františka kardinála z Dietrichštejna, Numismatické listy roč. LVII č. 4, Praha 2002, ISSN 0029-6074 s. 97–104
  2. BALCÁREK, Pavel. Kardinál František Ditrichštejn : 1570-1636 : gubernátor Moravy. České Budějovice : Veduta, 2007. 255 s. Dále jen Kardinál František Ditrichštejn. ISBN 978-80-86829-30-2. S. 118-119.  
  3. Kardinál František Ditrichštejn, s. 120-122.
  4. Kardinál František Ditrichštejn, s. 126-127.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALCÁREK, Pavel. Kancelář kardinála Ditrichštejna a správa biskupských statků před Bílou horou. Sborník archivních prací. 1978, roč. 28, čís. 1, s. 66-126. ISSN 0036-5246.  
  • BALCÁREK, Pavel. Kardinál František Ditrichštejn : 1570-1636 : gubernátor Moravy. České Budějovice : Veduta, 2007. 255 s. ISBN 978-80-86829-30-2.  
  • BALCÁREK, Pavel. Kardinál František z Ditrichštejna (1570-1636). Kroměříž : Muzeum Kroměřížska, 1990. 117 s.  
  • BALCÁREK, Pavel. Papežský nuncius Carlo Caraffa a Morava. Nové prameny k dějinám pobělohorské doby. Vlastivědný věstník moravský. 2010, roč. 62, čís. 2, s. 127-137. ISSN 0323-2581.  
  • BALCÁREK, Pavel. Politik v kněžské sutaně. Gubernátor Moravy. In MITÁČEK, Jan. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno : Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 135-154.
  • BALCÁREK, Pavel. Velký kardinál, gubernátor země. František z Ditrichštejna. In JAN, Libor; DRAHOŠ, Zdeněk. Osobnosti moravských dějin (1). Brno : Matice moravská, 2006. ISBN 80-86488-38-1. S. 219-240.
  • BALCÁREK, Pavel. Ve víru třicetileté války : politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v Zemích české koruny. České Budějovice : Veduta, 2011. 524 s. ISBN 978-80-86829-61-6.  
  • FORBELSKÝ, Josef. Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století : osudy generála Baltasara Marradase. Praha : Vyšehrad, 2006. 716 s. ISBN 80-7021-812-6.  
  • CHUDOBA, Bohdan. Španělé na Bílé hoře : tři kapitoly z evropských politických dějin. Praha : Vyšehrad, 1945. 284 s.  
  • JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2003. 564 s. ISBN 80-7185-611-8.  
  • JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha : Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6.  
  • KORDIOVSKÝ, Emil; SVOBODA, Miroslav, a kol. Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba : XXIX. mikulovské sympozium, 11.-12. října 2006. Mikulov ; Brno : Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově ; Muzejní a vlastivědná společnost, 2006. 437 s. ISBN 80-86931-22-6.  
  • LIBOSVÁR, Zdeněk. Moravský biskup František Dietrichštejn. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2004. 161 s.  
  • MLČÁK, Leoš, a kol. Kardinál František z Dietrichsteina (1570–1636) : prelát a politik neklidného věku. Olomouc : Muzeum umění Olomouc, 2008. 195 s. ISBN 978-80-87149-06-5.  
  • Tenora Jan, František kardinál Ditrichštejn. Jeho mládí, volba za biskupa a začátek biskupství, Hlídka 23 (1906) 19-26, 86-91, 166-179, 254-266. Též zvl. otisk (rozšířeno), Brno, nákladem vlastním 1906.
  • Tenora Jan, Účast kardinála Dietrichštejna za boje mezi arciknížetem Matyášem a Rudolfem II. roku 1608, Hlídka 31 (1914) - 34 (1917). Též zvl. otisk, Brno 1917
  • Parma Tomáš: „In habitu intinerario quasi laicali“. Účast kardinála Dietrichštejna na dvojím konkláve roku 1605 podle jednoho vatikánského pramene, Časopis Matice Moravské 124 (2005) 203-226.
  • Parma Tomáš: Myšlenková koncepce dietrichsteinského presbyteria olomouckého dómu, Střední Morava 27, 2008, 40-4
  • PARMA, Tomáš. František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii. Prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve. Brno : Matice moravská, 2011. 636 s. ISBN 978-80-86488-88-2.  
  • Zemek, Metoděj- Bartušek, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou I. 1252-1617, KN Havlíčkův Brod 1956
  • Zemek, Metoděj- Bartušek, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. 1.část 1618-1784 KN Havlíčkův Brod, 1962
  • Zemek, Metoděj- Bartušek, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. 2.část 1618-1784 Mus. spolek v Brně a MěstNV ve Žďáře nad Sázavou, 1970.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

47. probošt litoměřický
Předchůdce:
Zbyněk Berka z Dubé a Lipé
1594-1598
František z Ditrichštejna
Nástupce:
Jakob Chimarrhäus z Roermundu
Biskup olomoucký
Předchůdce:
Stanislav II. Pavlovský
1599-1636
František z Ditrichštejna
Nástupce:
Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna
Moravský zemský hejtman
Předchůdce:
Ladislav z Lobkovic
1621-1636
František z Ditrichštejna
Nástupce:
Maxmilián z Ditrichštejna