Holocaust

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Holocaust (rozcestník).
Mrtvá těla v koncentračním táboře Mauthausen během II. světové války

Holocaust, též holokaust (z řeckého ὁλόκαυστον holokauston celopal; ὅλος holos celý + καυστός kaustos spálený), označovaný též jako šoa (hebrejsky שואה neštěstí, zničení), churben (jidiš חורבן zničení), porjamos (romsky zničení, pohlcení) či samudaripen (romsky hromadné vraždění) je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Někteří[kdo?] termín rozšiřují i na pronásledování a vraždění dalších etnických a náboženských skupin, např. Romů, homosexuálů či politických odpůrců režimu. Nacistický holocaust, při kterém bylo vyvražděno okolo 6 milionů Židů [1][2], je jedním z největších zločinů a tragédií v dějinách lidstva.

Obsah

[editovat] Termín holocaust

Termín holocaust je anglická odvozenina z řeckého holokauston (česky celopal), což je označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí. V češtině je správnější varianta s k, která odpovídá standardnímu pravopisu slov přejatých z řečtiny. Autorem termínu je nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel (* 1928), který je poprvé použil ve svém románu Noc (La Nuit, 1958) ve smyslu „zničení ohněm“.[3] Židé preferují biblický výraz šoa (hebrejsky השואה, zničení, záhuba, zmar), který je však omezen na druhou světovou válku.

Termín holocaust bývá občas používán jako označení pro jakoukoliv genocidu či masakr, např. pro etnické čistky ve Rwandě či genocidu Arménu v Turecku po 1. světové válce.[4]

Neexistuje obecný konsensus nad rozsahem pojmu holocaust. Jad Vašem a řada historiků vztahuje tento pojem pouze k vyvražďování Židů nebo jiných skupin označených jako rasově méněcenné (Romové) za druhé světové války. Další do něj zahrnují i homosexuály a další politické či náboženské odpůrce, čímž se počet obětí rozrůstá na cca 30 miliónů[zdroj?] .

[editovat] Oběti

[editovat] Židé

Hlavní obětí holocaustu byli Židé. Holocaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung der Judenfrage), kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Obvykle používaný počet židovských obětí je 6 miliónů, Raul Hilberg ve své knize The Destruction of European Jews uvádí číslo 5,2 miliónu. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých). Údaje jsou neustále zpřesňovány a doplňovány, také díky zpřístupnění některých informací získaných až po rozpadu SSSR v r. 1991.

Oběti zabito zdroj
Zajatci ze SSSR 2–3 miliony [5]
Poláci 1,8-2 miliony [6][7]
Političtí vězni 1–1,5 milionů [zdroj?]
Srbové 330 000 - 500 000 [8][9]
Romové 220,000–500,000 [10]
Svobodní zednáři 80 000–200 000 [11]
Handicapovaní a postižení 200 000–250 000 [12]
Španělští váleční zajatci 7 000–16 000 [13]
Svědci Jehovovi 2 500–5 000 [14]

[editovat] Romové

Dalším terčem vyvražďování byli Romové, s odhadovaným počtem obětí 220 tisíc (některé odhady uvádějí až 800 tisíc), což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace.

[editovat] Ostatní

Pronásledováni a vražděni byli také příslušníci slovanských národů, homosexuálové, Svědkové Jehovovi, lidé s nějakým tělesným či duševním postižením a političtí odpůrci nacismu. Celkový počet těchto obětí německých válečných zločinů se odhaduje na 12[zdroj?] až 26[zdroj?] milionů.

[editovat] Připomínání obětí holocaustu

Oběti holocaustu si mnoho států světa připomíná 27. ledna, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz - Birkenau Rudou armádou.



[editovat] Provedení holokaustu

Nejhrůznějším prostředkem holocaustu byly vyhlazovací tábory, které představovaly doslova továrny mající za účel s maximální efektivitou zabíjet dodávané lidi a zlikvidovat jejich mrtvoly. Další Židé podlehli pogromům, byli povražděni polovojenskými a protižidovskými komandy nebo zahynuli v důsledku živoření za nelidských podmínek při transportu, v koncentračních táborech nebo v ghetech.

[editovat] Vyhlazovací tábory

Podrobnější informace naleznete v článku Vyhlazovací tábory nacistického Německa.
Koncentrační a vyhlazovací tábory

Nejúčinnějším a nejhrůznějším prostředkem německého holocaustu byly vyhlazovací tábory, kde se hromadně popravovalo zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější byl Cyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány.

Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 nechal Adolf Hitler na území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:

  1. Chełmno (Kulmhof) (8. prosince 1941 – 17. ledna 1945, přibližně 320 000 obětí[15])
  2. Osvětim (Auschwitz, Oświęcim) – Původní tábor byl zřízen na místě opuštěných kasáren v dubnu 1940, existoval do ledna 1945, velitelem byl Rudolf Höß. Později v roce 1941 se rozšířil o KL Auschwitz II – Birkenau v nedaleké Březince a v roce 1942 následoval KL Auschwitz III v Monowicích. Počet obětí je odhadován na 630 000[16] až 1 400 000.[17] Tábory v Osvětimi a Březince jsou dnes přístupné veřejnosti.
  3. Majdanek (červenec 1941 – červenec 1944, 78 000[18] až 360 000[19] obětí)
  4. Bełżec (březen 1942 – červen 1943, 600 000 obětí[20])
  5. Sobibór (květen 1942 – říjen 1943, 250 000 obětí[21])
  6. Treblinka (červenec 1942 - říjen 1943, nejméně 870 000 obětí[22])

[editovat] Svět a holokaust

[editovat] Holocaust a ostatní státy

Nacistické Německo se při likvidaci Židů soustředilo nejen na německé Židy a ty nacházející se na území, nad nímž získalo v průběhu války kontrolu. Vyžadovalo též vydání Židů po svých spojencích a satelitech. Různé státy se k této otázce postavily různě. Za jeden z nejvstřícnějších států lze označit Slovenský štát, který nejenže Židy vydával z větší části z vlastní iniciativy, ale navíc za jejich odvoz nacistickému Německu z vlastní iniciativy platil[23] (nutno ovšem dodat, že vydávání bylo několikráte přerušeno a dokončeno bylo až po propuknutí slovenského národního povstání). V řadě dalších zemí bylo vydávání ve větší míře uskutečněno až na nátlak nacistů podpořený růstem moci pronacistických bojůvek a radikálním oslabení centrální vlády (např. Maďarsko). Velmi vlažný přístup k pronásledování Židů měla Itálie, byť i ona přijala protižidovské zákony. Zcela odmítavě se k celé záležitosti postavilo Finsko, které žádné protižidovské zákony nepřijalo a přes silný nátlak striktně odmítlo vydat nejen své občany židovského původu, ale i drtivou většinu Židů uprchlých ze zemí, které nacistické Německo ovládlo.

V řadě zemí, které své židovské obyvatele a uprchlíky vydávaly, byly deportace přerušovány a pozastavovány díky diplomatickému úsilí neutrálních zemí. Významná byla snaha zejména Vatikánu, který opakovaně protestoval proti deportacím především na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku, kde byl jeho diplomatický vliv nejsilnější a kde byla podle jeho vedení naděje na pozitivní účinek protestů. V Maďarsku v srpnu 1944 vedl papežský nuncius Angelo Rotta společnou delegaci pěti šéfů diplomatických zastoupení neutrálních zemí protestujících proti vydávání Židů do Německa (protest připojilo Portugalsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko).

Ve světě byl 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

[editovat] Holokaust v Českých zemích

Podrobnější informace naleznete v článku Židé v Protektorátu Čechy a Morava.

Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce úřadů a úředníků českých.

Před druhou světovou válkou žilo na dnešním území ČR přes 120 tisíc Židů; 26 tisícům se podařilo do roku 1941, kdy bylo protektorátními úřady vystěhování zakázáno a současně začaly transporty, emigrovat. Přes 80 tisíc osob bylo během holocaustu za druhé světové války vyvražděno).

Silnou kritiku si v moderní době vysloužilo rozhodnutí Československa z roku 1938, kdy zakázalo rakouským Židům vstup na své území a vrátilo do Rakouska do rukou nacistů tisíce židovských uprchlíků. Řada z nich raději dala před návratem přednost sebevraždě přímo před československými strážci hranic, než by se do Rakouska vrátila[zdroj?].

[editovat] Vnímání holocaustu

Standardní interpretace holocaustu stojí na 2 tezích:

  1. Holocaust je ojedinělá historická událost. Opačné tvrzení je „nemorální ekvivalence“.
  2. Holocaust je vyvrcholení iracionální, po staletí soustavně pěstované nenávisti nežidů k Židům. [zdroj?]

[editovat] Zpochybňování holocaustu

Podrobnější informace naleznete v článku Zpochybňování holocaustu.

Holocaust je často terčem zpochybňování. Samo zpochybňování (či popírání) holocaustu nemusí nutně znamenat, že všichni popírači tvrdí, že se holocaust nestal. Spektrum názorů je v tomto případě velmi široké a zahrnuje jak tvrzení o neexistenci a neuskutečnitelnosti holocaustu (Ernst Zündel), tak i tvrzení, která holocaust zlehčují (David Irving, Jean Marie Le Pen) nebo přiznávají perzekuci Židů, ale odmítají, že by nacistický režim plánoval jejich cílené vyhlazení, případně se snaží vedoucí postavy nacistického režimu zbavit za holocaust odpovědnosti.

Lidé zpochybňující holocaust netvoří homogenní skupinu, ačkoliv většina z nich vykazuje společné znaky a názorové tendence (např. snaha o revizi výsledků druhé světové války, odpor ke státu Izrael, který je za architekta „osvětimské lži“ označován apod.).

Z politologického hlediska patří „popírači“ Paul Rassinier, Roger Garaudy, Pierre Guillaume, Serge Thion ke komunistické, socialistické či umírněné levici, např. Ernst Zündel a Horst Mahler k neonacistům, Andrew Allen, Robert Faurisson, David Cole, Bradley Smith a třeba Richard Widmann k liberálům, David Irving a Mark Weber k radikální pravici a Germar Rudolf, Carlo Mattogno či Werner Rademacher ke konzervativcům.

Z náboženského hlediska jsou mezi popírače řazeni křesťané různých vyznání (např. Germar Rudolf, Michael A. Hoffman, Robert Countess), šíitští i sunnitští muslimové (např. Ibrahim Alloush, Mahmúd Ahmadínedžád a Ahmed Rami), židé (např. Josef G. Burg, Roger-Guy Dommergue, David Cole, Stephen Hayward) i ateisté (např. Bradley Smith a Robert Faurisson). Z hlediska složení podle národnosti, státní příslušnosti, profese či vzdělání jde o též vysoce heterogenní skupinu, z hlediska pohlaví (genderu) převládají muži.

V mnoha státech světa (včetně České republiky) je toto hlásání teorie tzv. Osvětimské lži hodnoceno jako trestný čin. Trestnost vyjádření názoru na historii je předmětem různých sporů a zastánci svobody slova proti takovéto politické perzekuci často protestují a to bez ohledu na osobní sympatie či antipatie ke stíhaným. Jedním z nejvýznamnějších obhájců svobody projevu "popíračů" je profesor MIT a politický aktivista Noam Chomsky, když napsal, že myšlenky vědců nelze cenzurovat, ačkoliv jsou sebeodpudivější.

Ačkoliv mnohé země nepovažují popírání holocaustu za trestný čin, popírání se stalo předmětem významných civilních případů. Např. David Irving v roce 2000 prohrál ve Velké Británii spor s americkou historičkou Deborah Lipstadtovou, která o něm prohlásila, že je lhář. Irving po Lipstadtové požadoval omluvu. Tým Lipstadtové, jehož členy byl např. profesor historie z univerzity v Cambridge[kdo?] nicméně aktivní obhajobou prokázal, že Irvingova tvrzení jsou lživá, či případně jsou značně selektivním zpracováním historické látky.

Významným civilním procesem byl také spor Mela Mermelsteina s americkou organizací Institute of Historical Review (IHR), která slíbila odměnu 50 000 dolarů osobě, která prokáže, že v Osvětimi docházelo k plynování obětí. Mel Mermelstein, jehož sestra a matka byly v Osvětimi zavražděny v plynové komoře, a jehož otec a bratr zahynuli v jiném táboře, zaslal IHR notářsky ověřené dokumenty potvrzující plynových komor k vraždění obětí. Komise IHR, složená z významných "popíračů" té doby, jeho důkaz zamítla a Mermelstein se obrátil na soud se žalobou na plnění ze smlouvy (slíbených 50 000 dolarů). Soud rozhodl v Mermelsteinův prospěch a uvedl, že skutečnost, že Židé byli vražděni v plynových komorách, je tzv. notorieta, tj. skutečnost, která nevyžaduje dokazování.

Popírání některých aspektů holocaustu, ve výjimečných případech holocaustu jako celku, je jedním z proudů historického revizionismu, ale může mít též podobou politických vyjádření, typickým příkladem jsou politické proklamace Mahmúda Ahmadínedžáda. Mezi nejznámější popírače holocaustu patří Ernst Zündel (autor knihy „Zemřelo skutečně šest milionů?“), Fred A. Leuchter (autor tzv. „Leuchterovy zprávy“, jejímž cílem bylo popřít existenci plynových komor v táborech a používání plynu Cyklon B), David Irving (autor řady knih s tematikou druhé světové války) a Robert Faurisson.

[editovat] Odkazy

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Holocaust

[editovat] Reference

  1. ↑ Obecně užívaný počet 6 miliónů židovských obětí vychází z výpovědi Adolfa Eichmanna během jeho procesu v Izraeli - kompletní záznam celého procesu lze najít on-line [1]. Historikové, kteří se danou problematikou zabývali uvádějí čísla v rozmezí 5.1 (Raul Hilberg: The Destruction of the European Jews,1961) - 6.2 miliónu (Wolfgang Benz: Dimension des Völkermords. Die Zahl der jüdischen Opfer des Nationalsozialismus., 1996, ISBN 3-423-04690-2.)
  2. ↑ http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/general/general13
  3. ↑ http://www.zmizeli-sousede.cz/prace/cznovemesto.htm#1
  4. ↑ Tak např. [2]
  5. ↑ Berenbaum, Michael. The World Must Know, United States Holocaust Memorial Museum, 2006, p. 125.
  6. ↑ 1.8–1.9 million non-Jewish Polish citizens are estimated to have died as a result of the Nazi occupation and the war. Estimates are from Polish scholar, Franciszek Piper, the chief historian at Auschwitz. Poles: Victims of the Nazi Era at the United States Holocaust Memorial Museum.
  7. ↑ http://www.projectinposterum.org/docs/poland_WWII_casualties.htm
  8. ↑ http://www.ushmm.org/wlc/article.php?lang=en&ModuleId=10005449 United States Holocaust Encyclopedia
  9. ↑ [3] This figure includes Serbs, Roma, Jews and political opponents.
  10. ↑ "Sinti and Roma", United States Holocaust Memorial Museum (USHMM). The USHMM places the scholarly estimates at 220,000–500,000. Michael Berenbaum in The World Must Know, also published by the USHMM, writes that "serious scholars estimate that between 90,000 and 220,000 were killed under German rule." (Berenbaum, Michael. The World Must Know," United States Holocaust Memorial Museum, 2006, p. 126.
  11. ↑ Hodapp, Christopher. Freemasons for Dummies, For Dummies, 2005.
  12. ↑ Donna F. Ryan, John S. Schuchman, Deaf People in Hitler's Europe, Gallaudet University Press 2002, 62
  13. ↑ Wingeate Pike, David. Spaniards in the Holocaust: Mauthausen, the Horror on the Danube, 2000; Razola, Marcel & Constante, Mariano. Triangle bleu; Gilbert, Martin. The Holocaust: A History of the Jews of Europe During the Second World War, Owl Books, 1987; "Spanish prisoners at Mauthausen", Scrapbookpages.com.
  14. ↑ Shulman, William L. A State of Terror: Germany 1933–1939. Bayside, New York: Holocaust Resource Center and Archives.
  15. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%202494.pdf
  16. ↑ Pressac, Jean-Claude. Die Krematorien von Auschwitz. Piper Verlag. Munich 1994
  17. ↑ http://www1.yadvashem.org/education/lessonplan/english/auschwitz/auschwitz.htm
  18. ↑ http://www.berlinonline.de/berliner-zeitung/archiv/.bin/dump.fcgi/2006/0104/feuilleton/0018/index.html
  19. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%206622.pdf
  20. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%205981.pdf
  21. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%206030.pdf
  22. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%205886.pdf
  23. ↑ Václav Vaško: Neumlčená 1

[editovat] Související články

[editovat] Literatura

[editovat] Externí odkazy

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Holocaust“