Odbory

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dům odborových svazů v Praze, dříve Ústřední rada odborů

Odbory jsou právnickou osobou ve formě sdružení - především zaměstnanců, založené s cílem prosazovat pracovní, hospodářské, politické, sociální a jiné zájmy svých členů. Po rekodifikaci soukromého práva k 1. lednu 2014 se na odborovou organizaci používá přiměřeně úprava spolkového práva.

Odbory jsou v souladu s Listinou základních práv a svobod a zákoníkem práce zástupcem zaměstnanců. Odborům náleží u zaměstnavatele právo na

  • informace (např. o ekonomické a finanční situaci zaměstnavatele)
  • projednání (např. při stanovení výše náhrady majetkové škody zaměstnance)
  • kontrolu (např. nad stavem pracovních podmínek a BOZP)
  • spolurozhodování (např. při vydávání plánu čerpání dovolené)
  • kolektivní vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv.

Odbory jednají jménem pracovníků, které zastupují, pokud jednají se zaměstnavatelem v otázkách vlastních pracovních podmínek (např. úprava pracovní doby, odměňování), nebo státem (typicky na Tripartitě), například ohledně výše mezd nebo pracovních podmínek.


Členové odborů se sdružují do svazů a konfederace odborových svazů, zejména za účelem vytvoření protiváhy zaměstnavatelům. Odbory předkládají vládním činitelům návrhy na legislativní změny a to nejen v rámci jednání tripartity, ale i samostatnými podněty k poslancům a ministerstvům.

Sdružování do odborových organizací se v České republice řídí obecnou úpravou o sdružování (zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, předtím zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) a mezinárodními úmluvami, zejm. Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat.

Vznik odborů[editovat | editovat zdroj]

  • Odborová organizace je právnická osoba, která vzniká následující den po dni, kdy byla příslušnému rejstříkovému soudu doručena informace o založení odborové organizace (nemůže návrh odmítnout). Jedná se o tzv. evidenční princip.
  • Odborové organizace vznikají nezávisle na státu a jejich počet není omezen, a to ani v rámci celé České republiky, ani u jednoho zaměstnavatele.
  • Omezování počtu odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňování některých z nich v podniku nebo v odvětví. Činnost odborových organizací může být omezena zákonem jen, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.

Odborové organizace mohou vytvářet organizačně vyšší celky, tzv. odborové svazy, povětšinou dle profesního zaměření. Odborové svazy sdružují více odborových organizací a mohou uzavírat kolektivní smlouvy vyššího stupně. Odborové svazy mohou rovněž vytvářet společnou organizaci, jako např. Českomoravskou konfederaci odborových svazů, která následně zastupuje hospodářské a sociální zájmy zaměstnanců a členů odborů na vrcholné - celostátní úrovni jako člen Rady hospodářské a sociální dohody (tzv. Tripartita).

Povinnosti zaměstnavatele[editovat | editovat zdroj]

Oznamovací povinnosti[editovat | editovat zdroj]

Rozsah informačních a projednávacích oprávnění vyplývá z ust. § 287 zákoníku práce[1].

Zaměstnavatel je povinen informovat odborovou organizaci zejména o:

  • vývoji mezd nebo platů,
  • vývoji průměrné mzdy nebo platu a jejích jednotlivých složek včetně členění podle jednotlivých profesních skupin, není-li dohodnuto jinak.

Povinná jednání[editovat | editovat zdroj]

Zaměstnavatel je povinen s odborovou organizací projednat:

  • ekonomickou situaci zaměstnavatele,
  • množství práce a pracovní tempo,
  • změny organizace práce,
  • systém odměňování a hodnocení zaměstnanců,
  • systém školení a vzdělávání zaměstnanců,
  • opatření k vytváření podmínek pro zaměstnávání fyzických osob, zejména mladistvých, osob pečujících o dítě mladší než 15 let a fyzických osob se zdravotním postižením, včetně podstatných záležitostí péče o zaměstnance, opatření ke zlepšení hygieny práce a pracovního prostředí, organizování sociálních, kulturních a tělovýchovných potřeb zaměstnanců,
  • další opatření týkající se většího počtu zaměstnanců.

V některých zemích mají odbory v zákonech zakotvenu značnou svobodu. V jiných jsou politickým nebo vojenským režimem utlačovány, mají minimální, nebo žádnou svobodu a členové riskují násilí nebo dokonce smrt. [zdroj?]

Povinnost ke kolektivnímu vyjednávání[editovat | editovat zdroj]

Zaměstnavatel je povinen po předložení návrhu kolektivní smlouvy s odborovou organizací jednat o uzavření smlouvy (v souladu se zákonem o kolektivním vyjednávání)[2].

Vyhledávání odborů v ČR[editovat | editovat zdroj]

Odbory lze v České republice vyhledávat na odkazu https://or.justice.cz/ podle názvu apod., jsou součástí tzv. Veřejných rejstříků obdobně jako spolky. Lze také na odkazu https://ares.gov.cz vyhledat ekonomické subjekty podle právní formy 703 - Odborová organizace a organizace zaměstnavatelů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. INFO@AION.CZ, AION CS -. 262/2006 Sb. Zákoník práce. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2018-06-27]. Dostupné online. 
  2. INFO@AION.CZ, AION CS -. 2/1991 Sb. Zákon o kolektivním vyjednávání. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2018-06-27]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • POKORNÝ, Jiří, Alžběta KRATINOVÁ, Anna JONÁKOVÁ, Jaroslav ŠULC a Dušan MARTINEK. Historie, odbory a společnost: cesta k lepší budoucnosti. Praha: ČMKOS, 2020.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]