Konstantin Konstantinovič Rokossovskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Konstantin Konstantinovič Rokossovskij
Konstantin Konstantinovič Rokossovskij
Konstantin Konstantinovič Rokossovskij
Narození: 21. prosince 1896
Varšava?
Úmrtí: 3. srpna 1968
Moskva
Vojenská kariéra
Hodnost: Maršál Sovětského svazu
Maršál Polska
Sloužil: Ruské impérium Ruské impérium (1916–1917)
Flag of the Soviet Union (1923-1955).svg SSSR (1917–1949)
Flag of Poland.svg Polsko (1949–1956)
Flag of the Soviet Union (1923-1955).svg SSSR (1956–1968)

Konstantin Konstantinovič Rokossovskij (rusky: Константин Константинович Рокоссовский, polsky: Konstanty Ksawerowicz Rokossowski) (21. prosince 18963. srpna 1968) byl sovětský a polský maršál a polský ministr obrany.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Není jisté, kde se Rokossovskij narodil, mnoho zdrojů uvádí, že se narodil ve Varšavě, další stejně věrohodné zdroje uvádějí jako místo narození město Velikie Luki poblíž Pskova v severním Rusku a že se jeho rodina brzy poté do Varšavy přestěhovala. Rokossovského rodina patřila k polské šlechtě a pocházelo z ní mnoho kavaleristů. Nicméně, Konstantinův otec, Ksawery Wojciech Rokossowski byl v Rusku drážním zaměstnancem a jeho matka byla Ruska. Když ve 14 letech osiřel, vydělával si Rokossovski na živobytí v továrně na punčochy, později se stal kamenickým učněm. Mnohem později v jeho životě tohoto využila komunistická propaganda tvrdíc, že Rokossovskij pomohl při výstavbě Varšavského mostu Poniatowského. Patrně někdy v té době se Rokossovskij rozhodl rusifikovat své jméno změnou patronymika Ksawerowicz na Konstantinovič. Doufal, že tato změna mu usnadní jeho kariéru v carském Rusku.

Raná vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Když v roce 1914 propukla První světová válka Rokossovskij vstoupil do Ruské carské armády. Sloužil jako důstojník bez patentu u dragounského pluku. V roce 1917 vstoupil k bolševikům a brzy poté se zapojil do Rudé armády. Během Ruské občanské války se vypracoval až na velitele. V průběhu tažení proti bělogvardějckým armádám Aleksandra Kolčaka získal nejvyšší bolševické vojenské vyznamenání, Řád Rudého praporu. V roce 1922 se účastnil Polsko-Ruské války.

Mladý Rokossovskij v roce 1916

Po Občanské válce studoval na Frunzeho vojenské akademii a stal se starším jezdeckým velitelem Rudé armády. Během dvacátých let byla jeho divize umístěna v Mongolské lidové republice. Roku 1929 — na základě dohody s čínskou vládou — se zúčastnil obrany Čínské východní železnice proti banditům.

Na počátku třicátých let byl jedním z prvních, kteří si uvědomili potenciál obrněného útoku. Hájil vytvoření silného obrněného jádra Rudé armády. Boj za tuto myšlenku ho dostal do konfliktu s mnoha veliteli staré gardy, zejména se Semjonem Buďonným, který stále preferoval kavalerii. Zdá se pravděpodobné, že právě díky tomuto byl i on cílem Stalinových čistek.

Velká čistka[editovat | editovat zdroj]

Rokossovskij si udržel své postavení až do roku 1937. Důstojníci zatčení v průběhu čistek třicátého sedmého roku, např. Michail Velikanov vypovídali proti němu.[1] Dne 27. černa 1937 byl vyloučen z VKS(b) za „ztrátu třídní bdělosti“,[2] a o měsíc později, 22. července 1937 i uvolněn z armády.[3] Odjel do Leningradu, kde byl v srpnu 1937 zatčen kvůli podezření ze spolupráce s tajnými službami Polska a Japonska. Od 17. srpna 1937 do 22. března 1940 byl držen ve vyšetřovací vazbě ve věznici na Špalerní ulici v Leningradě.[4] Podle F. A. Klišina, tehdy jednoho ze tří soudců vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR, v březnu 1939 proběhl soud, ale protože všichni svědci byli mrtví, soudci vrátili případ na došetření a i na dalším zasedání soudu na podzim 1939 byl případ odložen.[5] Nakonec byl Rokossovskij v březnu 1940 propuštěn a plně rehabilitován.

Nejdříve se s rodinou zregeneroval v takzvaném „Domu rozkoše“[zdroj?] v lázních Soči na pobřeží Černého moře. Poté převzal funkci velitele 5. jezdeckého sboru a při zavedení generálských hodností v červnu 1940 byl jmenován generálmajorem. V listopadu 1940 se stal velitelem 9. mechanizovaného sboru.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Rokossovskij na Sovětské známce z roku 1976

Když nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz v červnu 1941 stal se Rokossovskij velitelem 16. armády umístěné poblíž Smolenska. Během hořkých bojů v zimě 1941-42 sehrál klíčovou roli při obraně Moskvy pod Žukovovým velením.

Na počátku roku 1942 byl převelen k Brjanskému frontu. Velel pravému křídlu sovětských jednotek během jejich postupu proti Němcům. Sovětské jednotky zatlačily Němce zpět k řece Don a Stalingradu v od léta do zimy 1942. Během bitvy o Stalingrad velel Donskému frontu. Vedl severní křídlo sovětského protiútoku, které obklíčilo Paulusovu Šestou armádu. Získal tak rozhodující vítězství v sovětsko-německé válce.

Roku 1943, poté co získal velení sovětského Centrálního frontu, úspěšně podnikl obranné operace v Kurském výběžku a poté vedl protiútok na západ od Kurska, kterým překonal poslední velkou německou ofenzívu na východní frontě. Tím umožnil sovětským vojskům postup na Kyjev. Poté byl převelen k Prvnímu Běloruskému frontu, jemuž velel během sovětského postupu přes Bělorusko a do Polska.

V roce 1944 během plánování operace Bagration se stal účastníkem známého incidentu. Nepohodl se s Stalinem, který podle dosavadní doktríny požadoval pouze jediný průlom německé linie. Rokossovskij si stál na svém a požadoval průlomy dva. Stalin nařídil Rokossovskému třikrát, aby se šel projít a znovu si celou věc promyslel. Pokaždé, když se Rokossovskij vrátil, měl stejnou odpověď: „Dva, dva průlomy, soudruhu Staline, dva, dva průlomy“. Když tuto odpověď slyšel Stalin již potřetí, zůstal potichu, přistoupil k Rokossovskému a položil mu ruku na rameno. Následovalo několik napjatých okamžiků a celá místnost očekávala, až Stalin strhne Rokossovského epolety. Místo toho Stalin řekl: „Vaše důvěra hovoří ve prospěch vašeho zdravého mínění.“ a přikázal, aby byl útok proveden podle Rokossovského plánu. Bitva proběhla úspěšně a Rokossovského reputace se ještě zvětšila. Po rozdrcení německé skupiny armád Střed v Bělorusku postupovala Rokossovského vojska k východnímu břehu řeky Visla naproti Varšavě. Dorazil sem uprostřed roku 1944. Za tato vítězství byl povýšen do hodnosti Maršála Sovětského svazu.

Jakmile se Rokossovského jednotky zastavily na řece Visle, propuklo Varšavské povstání (Srpen - Říjen, 1944) vedené polskou Domácí armádou, která byla řízena ze zahraničí polskou exilovou vládu v Londýně. Ta měla za úkol osvobodit Varšavu od Němců dřív, než dorazí sovětské jednotky. To mělo zabránit ustanovení komunistické vlády v Polsku. Stalin nařídil Rokossovskému, aby vyčkal a neposkytl žádnou podporu pro povstání. Tyto rozkazy bezvýhradně uposlechl. O tom, jaký byl jeho osobní pohled na věc proběhlo mnoho diskusí a spekulací.

Poté co byla Varšava v lednu 1945 Sověty dobyta, byl Rokossovskij převelen do čela 2. Běloruského frontu. Ten postupoval do Východního Pruska a přes severní Polsko k ústí Odry ve Štětíně. Na konci dubna se spojil v severním Německu se silami britského polního maršála Montgomeryho. V té samé době obsadily jednotky Žukova a Koněva Berlín.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Rokossovského legitimace coby člena komunistické strany Polska

Rokossovskij se na vlastní žádost stal polským ministrem obrany. Navíc získal titul Maršála Polska. Společně s Rokossovským bylo do téměř všech velitelských postů polské armády jmenováno několik tisíc ruských důstojníků. Mnoho dalších bylo zaměstnáno na postech poradců [6].

Roku 1952 se stal zástupcem předsedy ministerské rady Polské lidové republiky. Ačkoli byl vlastně Polák, nežil v Polsku 35 let a většina Poláků ho tak brala jako Stalinova agenta [7]. To bylo způsobeno zejména tím, že neuměl příliš polsky a s polskými vojáky jednal pouze v ruštině[8]. Jak sám Rokossovskij hořce poznamenal: „V Rusku říkají, že jsem Polák. V Polsku říkají, že jsem Rus.“[7].

Rokossovskij byl zodpovědný za potlačení polského hnutí za nezávislost a stalinizaci a sovětizaci Polska obecně a ještě důsledněji Polské lidové armády.[9]. Jako nejvyšší velitel polské armády zavedl mnoho opatření na potlačení protiruských aktivit. Mezi nejznámější opatření patřily pracovní prapory, do kterých byli umísťováni muži, kteří byli shledání jako sociálně nebo politicky nebezpeční, nebo i muži, kteří byli vinní jen tím, že měli rodiny v zahraničí. Odhaduje se, že zhruba 200 000 mužů bylo nuceno pracovat v pracovních táborech v nebezpečných podmínkách, často v kamenolomech, uhelných a uranových dolech. Takto zemřelo přes 1 000 mužů a desetitisíce jich bylo zmrzačeno.[10] Dalšími oběťmi represí byli bývalí vojáci předválečné Polské armády a válečné Zemské armády.

Roku 1956 během Poznaňských protestů proti sovětské okupaci odsouhlasil vyslání vojenských jednotek proti protestujícím[9]. Jako výsledek nasazení více než 10 000 vojáků a 360 tanků[11]bylo minimálně 74 civilistů zabito.[12]

Když se komunističtí reformátoři v čele s Władysławem Gomułkou pokusili v roce 1956 získat moc, vydal se Rokossovskij do Moskvy a snažil se přesvědčit Nikitu Chruščova aby proti Polsku použil armádu.[13]Poté co se Gomulkovi podařilo domluvit se se sověty, opustil Rokossovskij Polsko. Vrátil se do Sovětského svazu, kde mu navrátili všechny jeho hodnosti a vyznamenání. V červenci 1957 byl Chruščovem zároveň s odvoláním G.K.Žukova z postu ministra obrany, jmenován náměstkem ministra obrany a také velitelem zakavkazského vojenského obvodu. V roce 1958 byl jmenován hlavním inspektorem Ministerstva obrany Sovětského svazu. Tento post zastával až do svého odchodu do důchodu v dubnu 1962.

Zemřel v srpnu 1968 ve nedožitých 72 letech. Je pochován (tak jako všichni ostatní maršálové Sovětského svazu – až na jednoho) na Rudém náměstí u Kremelské zdi poblíž Kremlu.

Poznámky a související odkazy[editovat | editovat zdroj]

V textu:
  1. СУВЕНИРОВ, О. Ф. Трагедия РККА 1937—1938. 1998. vyd. М. : ТЕРРА. S. 167. (rusky) 
  2. Свидетельствуют документы 1936—1937 гг. // Псков. — 1995. — № 3. — с.101.
  3. Газенко. Р. Маршал Рокоссовский. Любовь на линии огня (док. фильм). — Россия, 2006.
  4. МАКСИМОВА,, Е. Личные дела трёх маршалов. Известия. 9. květen 1992, čís. 108, s. 3. Dostupné online. (rusky) 
  5. Курчавов. И. Поверить глазам. // Ветеран, № 9. — 1993.
  6. Spojené království DAVIES, Norman. God's Playground. New York : Columbia University Press, 1982. ISBN 0231053533.  
  7. a b Polsko BIAŁKOWSKI, Wiesław. Rokossowski - na ile Polak?. Varšava : Alfa, 1994. ISBN 837001755X.  
  8. Spojené království DAVIES, Norman. Rising '44: The Battle for Warsaw. [s.l.] : Viking Books, 2004. ISBN 0670032840.  
  9. a b Polsko PIOTROWSKI, Paweł; POLAK, Barbara. Żołnierze, oficerowie, generałowie = Soldiers, Officers, Generals. Biuletyn IPN. červenec 2001, roč. 6. Dostupné online. ISSN 1641-9561.  
  10. Polsko ZDRZENICKA, Anna Witalis. ŻPolski gułag: Zapomniana krzywda powraca = Polish Gulag: the Forgotten Lesion Returns. Gazeta Ogólnopolska. 2005, roč. 1. Dostupné online.  
  11. Spojené království Grzegorz Ekiert, Jan Kubik Rebellious Civil Society : Popular Protest and Democratic Consolidation in Poland, 1989-1993. [s.l.] : University of Michigan Press, Ann Arbor, 1999. Dostupné online. ISBN 0-472-08830-0.  
  12. Polsko Maciej Szewczyk. Poznański czerwiec 1956 [online]. [cit. 2006-04-17]. Dostupné online.  
  13. Polsko Rezydent Wolski [online]. . Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu