Erich von Manstein

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Erich von Manstein
Erich von Manstein ještě jako Generalmajor.
Erich von Manstein ještě jako Generalmajor.
Narození: 24. listopadu 1887
Flag of the German Empire.svg Berlín, Německé císařství
Úmrtí: 10. června 1973 (85 let)
Německo Icking, Západní Německo
Vojenská kariéra
Hodnost: Generalfeldmarschall / Generál polní maršál
Doba služby: 19001945
Sloužil: Flag of the German Empire.svg Německé císařství (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (defence minister 1921).svg Výmarská republika (do roku 1933)
Flag of German Reich (1935–1945).svg Třetí říše (do roku 1945)
Flag of Germany.svg Západní Německo
Složka: Flag of German Empire (merchant+cross).svg Reichsheer (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (war).svg Reichswehr (do roku 1933)
Balkenkreuz.svg Wehrmacht (do roku 1945)
Velel: náčelník štábu Sk. armád Jih (1939)
náčelník štábu Sk. armád A (19391940)
XXXVIII. armádního sboru (19401941)
LVI. tankový sbor (1941)
11. armáda (19411942)
Skupina armád Don (19421943)
Skupina armád Jih (19431944)
Války: První světová válka
Druhá světová válka
Bitvy: Invaze do Polska (1939)
Bitva o Francii (1939-1940)
Operace Barbarossa (1941)
Bitva o Sevastopol (1941-1942)
Bitva u Stalingradu (1942-1943)
Operace Saturn (1942-1943)
Mansteinova jarní ofenzíva (1943)
Operace Citadela (1943)
Operace Kutuzov (1943)
bitva o Dněpr (1943)
bitva o Kyjev (1943)
Žytomyrsko-berdyčevská operace (1943-1944)
Korsuň-ševčenkovská operace (1944)
bitva u Kamence Podolského (1944)
Vyznamenání: Rytířský kříž Železného kříže s dubovou ratolestí a meči

Domácí řád Hohenzollernů s meči
Železný kříž
Spona k železnému kříži
Odznak za zranění (černý)
Fridrichův řád I. třídy s meči
Hanzovní kříž
Kříž za věrnou službu
Řád Michala Vítěze
Krymský štít ve zlatě
Kříž cti
Služební vyznamenání Wehrmachtu od IV. až do I. třídy

Erich von Manstein, rodným jménem Fritz Erich von Lewinski, (24. listopadu 1887 v Berlíně10. června 1973) byl německý polní maršál, považovaný ze jednoho z nejlepších stratégů druhé světové války.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako desáté dítě von Lewinských, staré pruské vojenské rodiny. Při křtu byl adoptován von Mansteiny. Lewinská a Mansteinová byly sestry. Protože manželství von Mansteinové bylo bezdětné, rozhodly se obě rodiny, že desáté dítě Lewinských (bude-li to chlapec) ponese jméno von Manstein, což bylo umožněno císařským dekretem. Mansteinova výchova byla naprosto vojenská, což ho částečně připravilo pro budoucí kariéru.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1900 začal studovat na císařské kadetní škole v Berlíně-Lichterfelde. Tam mu byly vštěpovány základní vědomosti, znalosti a způsoby chování pruského důstojníka, poslušnost, čest a kamarádství. Po jejím dokončení v roce 1906 vstoupil jako praporčík ke 3. pěšímu gardovému pluku, kde v té době sloužili i Paul von Hindenburg a Kurt von Schleicher. Také započal studium na válečné akademii v Berlíně, které však musel přerušit kvůli vypuknutí první světové války a již se k němu nikdy nevrátil.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli neměl řádně ukončené vzdělání generálního štábu, již jako pobočník prokázal, jak velké měl vojenské nadání. Zúčastnil se dobytí pevnosti Namur, bitev u Mazurských jezer, na Sommě, u Soissons a Remeše. V Polsku byl těžce raněn, při boji zblízka ho zasáhly dvě kulky do ramena a do sedacího nervu. Po uzdravení nastoupil ke generálnímu štábu. V červenci 1918 se na západě zúčastnil jarní ofenzívy. Kapitulace, pád císařství a následné vyhlášení republiky pro něj byly obrovským šokem. Od této doby se stal apolitickým vojákem a o politiku se nezajímal.

Mezi válkami[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1920 se seznámil s Jutty von Loeschovou (†1966), kterou o tři dny později požádal o ruku. Toto manželství vydrželo celý život a vzešly z něj tři děti (Gisela, Gero a Rüdiger).

V armádě zůstal i po první světové válce. Roku 1922 byl povýšen na velitele batalionu. Roku 1927 byl povýšen na majora a začal působit v generálním štábu za účelem cestovat po cizích zemích a učit se o jejich armádách. Již v této době dosahoval Manstein velmi dobrých výsledků, čímž si získal nejen příznivce i nepřátele. Jedním z nich byl Wilhelm Keitel. Od října 1932 do ledna 1934 velel Manstein praporu v Kolbergu. O to co se dělo roku 1933 se vůbec nezajímal.

Manstein v žádném případě nebyl nacista o čemž svědčí fakt, že velice důrazně protestoval proti dodržování arijského zákona v armádě. V roce 1936 byl opět povýšen na generálmajora a působil na vysokých postech v německé armádě. Vše napovídalo tomu, že brzy převezme funkci náčelníka generálního štábu. Ale nestalo se tak a Manstein byl roku 1938 přeložen do Slezska. Tam velel 18. pěší divizi. Byl ještě povolán, aby vypracoval plány na vstup Wehrmachtu do Rakouska, ale tím jeho působení ve vrchním velení armády skončilo.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Mansteinův Fall Gelb

Stal se hlavním architektem německého útoku na Francii v roce 1940 (tzv. Fall Gelb), během invaze do SSSR dobyl v roce 1942 „pevnost“ Sevastopol a posléze vedl obléhání Leningradu. Po obklíčení 6. armády generála Pauluse v Bitvě u Stalingradu byl v závěru roku 1942 jmenován velitelem Skupiny armád Don, posléze přejmenovanou na Skupiny armád Jih.

Jeho prvním úkolem bylo zastavení ofenzivy Rudé armády a osvobození 6.armády, obklíčené v prostoru Stalingradu. Toho však oslabená jižní část německé fronty nebyla schopná a tak byla v závěru ledna 1943 Paulusova 6.armáda zcela zničena a jednotky, které kapitulovaly, padly do ruského zajetí.

Podařilo se mu stabilizovat jižní část fronty a zabránit obklíčení jednoho milionu německých vojáků v prostoru Kavkazu a Kubáně. V průběhu zimy a jara 1943 řídil ústup německých jednotek před pokračující ruskou ofenzivou, přičemž vyklidil i důležité ukrajinské město Charkov. Vzápětí však dokázal využít chyby ruského velení a příliš roztaženého nepřítele porazil ve třetí bitvě o Charkov. Následná krátká protiofenziva vrátila německá vojska do výchozích pozic z jara 1942 - tedy na úroveň měst Orel, Bělgorod, Izjum a řeka Mius.

V létě 1943 vedl skupinu armád Jih v Bitvě v Kurském oblouku, avšak slibně se rozvíjející útok musel zastavit, z důvodu odvelení části německých sil do Itálie (kde se právě vylodili spojenci na Sicílii) a následkem sovětského útoku na řece Mius, nezbyly pro pokračování útoku síly.

Po této bitvě gradovaly jeho spory s Hitlerem a jeho příkazům držet pozice za každou cenu. On sám stále častěji ostře kritizoval jeho zásahy do vedení válečných operací a obhajoval koncepci efektivní (elastické) mobilní obrany, která zabrání ztrátám jednotek v důsledku obklíčení a dokáže využít chyby nepřítele ve svůj prospěch.

Po dalším ústupu jeho Skupiny armád Jih od Dněpru přes západní Ukrajinu byl 30. března 1944 spolu s Ewaldem von Kleistem (velitelem Skupiny armád A) odvolán a poslán do předčasného důchodu.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl souzen pro válečné zločiny, v roce 1949 byl odsouzen na 18 let, ale již po čtyřech letech byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Po 2. světové válce též sepsal své paměti – Ztracená vítězství. Zemřel 10. června 1973 v bavorském Ickingu na mozkovou mrtvici.

Výroky[editovat | editovat zdroj]

  • „Pruští polní maršálové se nebouří.“
  • „Kdyby každý velitel, který považuje svou situaci za beznadějnou, chtěl kapitulovat, nedala by se vyhrát žádná válka.“
  • „Válka je prohraná jen tehdy, když ji vzdáme.“
  • „Můj vůdce, za velké války jste byl pěší spojkou , a tak byste přece měl vědět, jak dlouho trvá, než se rozkaz dostane do do první linie."
  • „Ten kdo chce hájit všechno, nebude mít nakonec co hájit.“
  • „Začátek ofenzívy na západě! Sedím doma, ačkoli jsem tak bojoval za její uskutečnění.“
  • „My vojáci máme s lidem společnou neschopnost prohlédnout pravý charakter režimu.“
  • „Slezsko vždy rodilo vynikající vojáky.“
  • „Nebýt Hitlera, mohlo Německo vyhrát válku .“

Výroky[editovat | editovat zdroj]

Povýšení & Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Data povýšení[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hitlerovi generálové - Christopher Chant, Wiliam Fowler, Richard Humble, Jenny Shawová
  • Operace Citadela - Janusz Piekalkiewicz
  • A maršál se vzdal... - Jaroslav Králík

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Polní maršálové nacistického Německa

Werner von Blomberg | Fedor von Bock | Eduard von Böhm-Ermolli | Walter von Brauchitsch | Ernst Busch | Wilhelm Keitel | Ewald von Kleist | Günther von Kluge | Georg von Küchler | Wilhelm von Leeb | Wilhelm List | Erich von Manstein | Walter Model | Friedrich Paulus | Walter von Reichenau | Erwin Rommel | Gerd von Rundstedt | Ferdinand Schörner | Maximilian von Weichs | Erwin von Witzleben