Andrew Johnson

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Andrew Johnson
Andrew Johnson
Ve funkci:
15. dubna 1865 – 4. března 1869
Předchůdce Abraham Lincoln
Nástupce Ulysses Simpson Grant

Narození 29. prosince 1808

Raleigh, Severní Karolína North Carolina

Úmrtí 31. července 1875
Greeneville, TennesseeTennessee
Politický subjekt Demokrat, nikoli však v letech 1865-1869, zvolen na kandidátce Federální unionistické strany
Choť Eliza McCardle Johnsonová
Podpis Andrew Johnson, podpis
Commons Andrew Johnson

Andrew Johnson (29. prosince 180831. července 1875) byl sedmnáctým a jedním ze dvou prezident prezidentů Spojených států amerických zvolených na kandidátce National Union Party. Úřad prezidenta zastával v letech 1865 - 1869. Vládl necelé čtyři roky, ujal se úřadu po atentátu na prezidenta Abrahama Lincolna z pozice viceprezidenta USA. Za jeho pobytu v Bílém domě nebyl žádný viceprezident zvolen.

Cesta do Bílého domu[editovat | editovat zdroj]

Andrew Johnson se narodil 29. prosince roku 1808 v Raleighu, Severní Karolíně. Otcem byl chudý Jacob Johnson, který tři roky po jeho narození zemřel. Matka Mary McDonough, tak zůstala na výchovu sama a bez peněz. Andrew nastupuje v deseti letech se svým bratrem do učení ke krejčovskému mistru. O šest roků později spolu utíkají nespokojeni do Greenville v Tennessee, kde se snaží založit vlastní krejčovskou dílnu. Na vzdělání nemá čas ani dostatek financí. V devatenácti letech (1827) si bere za ženu Elizu McCardle (1810-1876), se kterou zplodí 5 dětí a také si začíná doplňovat všeobecné znalosti. Ve své dílně zaměstná několik otroků, ke kterým má dobrý vztah. Zde také dochází k občasnému střetávání se občanů, kteří probírají věci veřejné a kde mladý krejčí Johnson zjišťuje, že je zapálený pro politiku a rozhoduje se v ní plně angažovat. Tak se stává jedním z iniciátorů založení dělnické strany ve městě, již za rok je zvolen do městské rady (1829) a za další čtyři se díky přirozenému talentu a vůdcovství stává starostou města (1833). Politická kariéra pokračuje "krok za krokem" k vrcholu zvolením do Sněmovny reprezentantů ve státě Tennessee (1835), v dalších volbách je sice poražen, ale v následném volebním klání slaví úspěch a stává se členem Senátu v Tennessee (1839). V roce 1843 je jako vůbec první člen Demokratické strany zvolen za svůj stát do národní Sněmovny reprezentantů, kde pobyl 5 funkčních období (10 let). Následně se vrací domů, kde na něho čeká guvernérské křeslo (17. guvernér Tennessee, 1853-1857), aby postoupil o další krůček v kariéře a stal se ctihodným členem Senátu USA (1857-1862). Většina států Jihu se v této vyhrocené době snaží o odtržení z Unie. Johnson přesto ve svých emotivních projevech hlasitě upozorňuje na neústavnost takového kroku a zůstává jediným jižanským senátorem, který kontinuálně pokračuje ve výkonu své funkce ve Washingtonu. V červnu 1861 vyhlašuje stát Tennessee přes jeho odpor nezávislost. Prezident Abraham Lincoln ho roku 1862 v zuřící občanské válce jmenuje vojenským guvernérem Východního Tennessee, tedy území, které stále spadá pod vládu Unie.

16. viceprezidentem USA[editovat | editovat zdroj]

Členové republikánské strany naklonění Lincolnovi rozšířili v roce 1864 svoji základnu pro Demokraty válčící za Unii . Při červnovém shromáždění roku 1861 v Baltimoru, státu (Maryland) se rozhodli změnit název partaje na Unionistickou národní stranu. Tím chtěli vyhovět části demokratů, kteří se stavěli za Unii a udělit impuls veřejnosti, že válka proti Konfederaci je společný národní cíl. To byl také důvod, proč byl nominován na viceprezidenta demokrat Andrew Johnson a nikoli úřadující viceprezident Hannibal Hamlin.

Prezidentských voleb roku 1864 se účastnilo jen 24 států, poté co 11 jižních států oznámilo záměr vytvoření Konfederace. Poprvé se do voleb zapojily 3 státy:Nevada, Západní Virginie a Kansas.

Unionistický tandem Lincoln-Johnson přesvědčivě zvítězil nad demokratickými kandidáty McClellanem-Pendletonem poměrem volitelů 212:21 (kvórum 117).

Inaugurace se odehrála 4. března 1865. Johnson přišel na ceremoniál podnapilý, což se odrazilo při jeho projevu. Později podal vysvětlení, že se alkoholem snažil tišit bolest způsobenou tyfem. V úřadu viceprezidenta strávil jen 1 měsíc a 10 dnů. V osudný 14. duben byl při představení ve Fordově divadle výstřelem smrtelně zraněn prezident Lincoln, který zraněním příštího dne podlehl. Atentátníkem byl herec a stoupenec Konfederace John Wilkes Booth.

17. prezidentem USA[editovat | editovat zdroj]

Vláda Andrewa Johnsona
Úřad Osoba Období služby
Prezident Andrew Johnson 1865–1869
Viceprezident (nejmenován) 1865–1869
Ministr zahraničí William H. Seward 1865–1869
Ministr financí Hugh McCulloch 1865–1869
Ministr války Edwin M. Stanton 1865–1868
John Schofield 1868–1869
Ministr spravedlnosti James Speed 1865–1866
Henry Stanberry 1866–1868
William M. Evarts 1868–1869
Ministr pošt William Dennison 1865–1866
Alexander Randall 1866–1869
Ministr námořnictva Gideon Welles 1865–1869
Ministr vnitra John P. Usher 1865
James Harlan 1865–1866
Orville H. Browning 1866–1869

15. dubna 1865 složil Johnson prezidentský slib do rukou nově jmenovaného předsedy Nejvyššího soudu Salmona Chase. Byl šestým viceprezidentem, který se stal prezidentem, avšak první po atentátu svého předchůdce.
Jako prezident navázal na Lincolnovu politiku smiřování se vzbouřenými státy Jihu. Nežádal jejich přísné potrestání, ale usiloval o zrovnoprávnění. Jmenoval guvernéry těchto států. Jižanským občanům umožnil volit do amerického Senátu v roce 1865, poté co slíbili věrnost Unii. Od důstojníků bojujících za Konfederaci byla požadována žádost o milost. Tak byli zvoleni i mnozí prominenti bývalé Konfederace, což se setkalo ve Washingtonu s odporem a nebylo jim umožněno v Senátu zasednout.

Válka zanechala hluboké šrámy mezi Severem a Jihem na dlouhé roky. Mnozí radikální republikáni ještě dlouho předhazovali své zkrvavené košile na volebních mítincích a štvali proti jižním demokratům. Ti si přesto zachovali na jihu svoji základnu. Trvalo to dalších dvacet let, než se stal demokrat prezidentem a padesát, než mohl být zvolen prezident narozený na jihu (Woodrow Wilson). V důsledku války bylo XIII. dodatkem Ústavy zrušeno otroctví (v prosinci 1865), ale nebylo postaráno o nově osvobozené lidi. Johnson začal řešit stále větší spory s republikány.

Přestože započalo období Rekonstrukce, tj. obnovy Jihu, které trvalo v rozmezí let 1865-1877, mnohým republikánům se kroky prezidenta jevily jako laxní a neúčinné. Sami začali v Kongresu měnit "rekonstrukční zákony" v neprospěch jižních států. Důležité bylo vítězství republikánů ve volbách 1866, kdy získali úplnou kontrolu nad Kongresem. Republikáni si chtěli ponechat vliv na Jihu tím, že zaručí možnost volebního práva černochů. Proto byl v roce 1868 byl přijat XIV. dodatek Ústavy, jehož cílem bylo definovat pojem občanství, ochranu práv osvobozených, odejmutí volebního práva vůdcům Konfederace a zaručit federální dluh. Johnsonova pozice byla velmi otřesena a zde je možné hovořit o jednom z nejhorších ohrožení americké demokracie vůbec, kdy se jeden pilíř ze tří - exekutivní, začíná nebezpečně hroutit a naopak moc Kongresu - tedy pilíř zákonodárný, naopak nezdravě posilovat.
Nadešel osudný střet, který měl určit další osud americké demokracie.

Impeachment[editovat | editovat zdroj]

Průběh impeachmentu byl ostře sledován tehdejšími novinami.

Andrew Johnson jako první prezident USA podstoupil tzv. impeachment, tj. proces obžaloby a odvolání z funkce. Druhým byl pak Bill Clinton v letech 1998-1999. Johnson se nechal zahnat do kouta lstivými radikálními republikány. Ti umožnili schválení zákona, který prezidentu zakazoval bez souhlasu Kongresu propouštět některé úředníky. Johnson tento zákon vetoval, ale byl Kongresem opět přehlasován, proto chtěl dosáhnout soudního rozhodnutí v této věci. A tak 5. srpna 1867 odvolal z pozice ministra války Edwina Stantona, který usiloval stát se jakýmsi „diktátorem“ na Jihu. Ministr ovšem arogantně odvolání odmítl. Přesto prezident jmenoval jeho novým nástupcem generála Granta, kterému se Stanton neodvážil odporovat. Pobouřený Senát USA stál dále za odvolaným ministrem a přiměl Stantona k návratu na ministerstvo (13. ledna 1868), a tak se i stalo. 24. února 1868 pak všichni republikáni v dolní komoře hlasovali pro schválení 11 bodů impeachmentu. 5. března bylo zahájeno líčení v Senátu pod vedením předsedy Nejvyššího soudu USA. Zajímavé bylo, že zde chyběl skutečný důvod zločinu prezidenta. Celkově bylo zapotřebí pro odvolání alespoň 36 hlasů z 54 senátorů (2/3).

Rozhodujícím se stal hlas republikánského senátora za stát Kansas Edmunda Rosse, který byl zvolen v roce 1866 poté, co jeho předchůdce, sympatizant prezidenta, na nátlak veřejnosti spáchal sebevraždu. Radikálové měli z volby Rosse radost. K hlasování o vině či nevině prezidenta došlo 16. května 1868. Sen. Ross nesouhlasil s prezidentem v politickém ani osobním životě. Byl jeho kritikem a přesto všechno v osudnou chvíli vyslovil „Nevinen!“, čímž o jeden hlas nebyl prezident Johnson odvolán! Zachoval si rozum a pochopil, že v opačném případě by došlo k samovládě Kongresu a smetení moci prezidenta, což by znamenalo konec americké demokracie tak, jak ji naplánovali Otcové zakladatelé. Proto ho také John Fitzgerald Kennedy zařadil mezi 7 autorit ve své knize Profily odvahy, které svými činy pomohly rozvinout americkou demokracii.

Další události v prezidenství[editovat | editovat zdroj]

  • 9. srpna 1867 Spojené státy odkoupily Aljašku od Ruska za 7,2 miliónu dolarů.
  • V letech 1865-69 přistoupil k Unii jediný nový stát Nebraska(1867).
  • Johnson se rozešel s republikány, Unionistická strana se rozpadla v roce 1868. Demokratická platforma mu poděkovala za práci pro vlast, ale odmítla ho nominovat.
  • 25. prosince 1868, již po zvolení nového prezidenta Granta, učinil Johnson jedno z posledních rozhodnutí udělit všeobecnou bezpodmínečnou amnestii všem dřívějším občanům Konfederace.

Po odchodu z Bílého domu[editovat | editovat zdroj]

Andrew Johnson se vrátil domů do Tennessee, aby znovu za svůj stát kandidoval do Kongresu. V roce 1868 do Senátu USA a v roce 1872 do Sněmovny reprezentantů USA, v obou případech neúspěšně. Nicméně nakonec byl do Senátu zvolen v roce 1874. Funkční období započal 4. března 1875, aby přednesl jediný projev, v němž veřejně obvinil Grantovu administrativu z korupce. Sklidil za to bouřlivý potlesk ve stoje, včetně mnoha senátorů, kteří předtím hlasovali pro jeho odvolání z funkce prezidenta. Na víc mu nezbyl čas, protože 31. července téhož roku umírá na mrtvici u své dcery v Tennessee.
Byl to jediný prezident, který po svém odchodu z Bílého domu sloužil v Senátu.

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrew Johnson ve Wikimedia Commons

Viceprezident Spojených států amerických
Předchůdce:
Hannibal Hamlin
1865
Andrew Johnson
Nástupce:
Schuyler Colfax